Ilustrace Alarm / Vojtěch Pecka
„Mění se teda klima, nebo ne? Lidskou činností? Taky, nejen, ale taky?“ ptá se Daniela Drtinová spolutvůrce programu životního prostředí koalice SPOLU, tehdy čerstvého europoslance za ODS Alexandra Vondry v roce 2019. „No možná taky trochu, ale ne zásadním způsobem. (…) Tak jako klima se měnilo vždycky, mění se v důsledku toho, že se mění gravitace zemského pole, mění se intenzita slunečního záření. Ten vliv člověka tam není zásadní,“ odpovídá Vondra.
Exxon se ještě během sedmdesátých let zaměřoval na to, aby se stal obecně energetickou korporací, nikoliv pouze fosilním gigantem. To se ale mělo v následujících desetiletích změnit.
Jeho odpověď je názorným příkladem toho, jak mizerný mají politici přehled o tom, co se děje ve vědě. Změna gravitace zemského pole za oteplováním skutečně nestojí. Intenzita slunečního záření samozřejmě klima ovlivňuje, ale současné oteplování nezpůsobuje – existuje pro to velké množství důkazů, asi nejsrozumitelnější je ten, že intenzita záření dlouhodobě klesá. Naopak na tom, že za ohřívání klimatu může spalování fosilních paliv je dlouhodobá, jasná a přesvědčivá shoda v odborné komunitě již velmi dlouhou dobu. Bohužel je to zároveň něco, co laická veřejnost ne vždy chápe. Zatímco analýza vědeckých prací ukazuje, že naprosto drtivá většina vědecké literatury se shoduje na tom, že za současnou vlnu oteplení může spalování fosilních paliv, veřejnost o této široké shodě často neví a domnívá se, že vědci nemají o příčinách oteplování stále jasno. Navíc mezi ty nejméně chápavé patří ekonomové a politici. A nejen to, ale s tím, jak pro tuto teorii přibývalo důkazů a shoda se rozšiřovala, začalo docházet k názorovému „protipohybu“ ve veřejné a politické sféře, která naopak toto téma v řadě zemí začala vnímat jako stále kontroverznější a zpolitizovanější.
Pojďme se tedy podívat na dějiny utváření vědeckého konsenzu. Odhalí se před námi fascinující obor s více než stoletou historií, se spoustou zvláštních zákoutí, kontroverzí a pozoruhodných objevů.
Počátky klimatologie
V západní tradici sahá povědomí o existenci různých klimatických pásem – tedy různých dlouhodobých průměrech počasí v různých částech světa – daleko do historie. Ve starověkém Řecku, stovky let před naším letopočtem, je například popsali a dali do vztahu s úhlem dopadajících slunečních paprsků Eratosthenés a Ptolemaios. Po dlouhé pauze máme další informace až z období vědecké revoluce související s nástupem renesance. V tu dobu vedlo podmanění vědění o pravidelnosti, předvídatelnosti a síle pasátových větrů k rozvoji mořeplavby, globálního obchodování (a také kolonialismu). Z plachetnic se staly de facto lodě poháněné planetárním větrným systémem. V roce 1686 se pokusil vysvětlit mechanismus jejich fungování Edmund Halley. Tvrdil, že za pravidelností pasátů, tedy rovníkových větrů, stojí ohřívání rovníku, na který působí nejvíce sluneční energie. Kolem rovníku tedy ohřátý vzduch musí stoupat, čímž uvolňuje místo, respektive „nasává“ chladnější vzduch z míst od rovníku vzdálenějších. To vytváří globální větrný motor využívaný pro pohon plachetnic, které tak získaly schopnost obeplout svět. Edmund Halley tak vytvořil první konceptuální základy atmosférického modelování.
Na počátku devatenáctého století Joseph Fourier přišel s hypotézou, že atmosféra zřejmě funguje jako jistý druh izolantu, který brání v úniku tepla do vesmíru. Nicméně to, že tak působí zrovna oxid uhličitý, objevila vědkyně a aktivistka za ženská práva Eunice Foote v roce 1856 a poté nezávisle na ní John Tyndall. Konec devatenáctého století byl v Evropě turbulentním obdobím, během něhož se vlivem spalování uhlí a zapojení parního stroje do ekonomiky proměňovalo téměř všechno. Města rostla rekordní rychlostí, byla plná kouřících komínů, které spalovaly rostoucí množství uhlí. Parní stroj vstupoval do stále většího množství procesů a přetvářel společnost k nepoznání. Není proto divu, že již koncem 19. století máme k dispozici první odhady vlivu nárůstu koncentrace skleníkových plynů na teplotu atmosféry, které provedl Svante Arrhenius (mimochodem předek Grety Thunberg). V té době ale výpočty ukazovaly, že množství vypouštěného uhlíku do atmosféry je stále příliš malé na to, aby v porovnání s dalšími planetárními vlivy dokázalo zásadně měnit globální teplotu. Panovalo tehdy přesvědčení, že efekt bude případně pozorovatelný v řádu staletí.
Klimatologie se ještě nezabývala globálním klimatem, ten jako pojem neexistoval. Klima označovalo lokální podmínky a klimatologie se zaměřovala především na popis různých klimatických zón. Rozvoj železnice, telegrafu, ale třeba i meteorologických měření vedl k potřebě synchronizace a zavedení univerzálního času. Představa společného času a omezeného prostoru jedné planety také usnadňovala vnímání globálního klimatu jako souhrnného stavu celé planety. Pro rozvoj klimatologie byly rovněž zásadní dlouhé časové řady záznamů, které se začínaly tvořit, i když je ještě dlouhou dobu bylo obtížné vzájemně porovnávat kvůli odlišným standardům, odchylkám, metodikám měření a podobně. Stejně důležitý byl rozvoj matematiky a statistiky, jinými slovy oborů, které poskytovaly nástroje pro porovnávání velkých souborů dat a vytváření jejich charakteristik. Rakouský meteorolog Julius von Hann roku 1883 vydal první vydání Handbook of Climatology, v němž položil základy pro odhad energetického rozpočtu Země.
Nejenže nové objevy v geologii vedly k teoriím, že svět není starý tisíce let, jak si lidé tehdy běžně mysleli. Dokonce ani desetitisíce či statisíce let. Zřejmě lze jeho stáří odhadovat na desítky, stovky milionů či miliardy let! A nejen to, na mnoha místech vypadala Země v minulosti radikálně odlišně. Geologický výzkum začal odhalovat, že geomorfologii Evropy zřejmě utvářel ústup ledovců, což podnítilo i vznik teorie dob ledových.
Teorie dob ledových, jejich trvání, počtu, ale i důvodů vzniku bylo předmětem řady disputací. Jednou z teorií, které je vysvětlovali byla změna orbitu zemské dráhy. Počátkem 20. století srbský inženýr, matematik a geofyzik Milutinem Milankovičem, vypočítal, že nerovnoměrnosti zemské dráhy kolem Slunce, by skutečně mohla doby ledové způsobovat. Dnes se na jeho počest tyto změny v orbitální dráze nazývají Milankovičovy cykly. Je paradoxní, že ačkoliv na základě pohybu po Milankovičových cyklech by dnes měla Země vstupovat pomalu do další doby ledové, klimaskeptici je dodnes používají jako vysvětlení trendu prudkého oteplování.
V té době také začaly vznikat první konceptuální a později matematické modely, které by byly schopny počasí a klima kalkulovat s použitím znalostí termodynamických, pohybových a dalších fyzikálních zákonů. Již počátkem 20. století vznikly první modely, které zvažovaly, jak znalost fyziky využít i k předpovědi počasí. Norský fyzik Vilhelm Bjerknes navrhl pro předpověď počasí postup využívající sady parciálních diferenciálních rovnic, jež vyjadřovaly známé fyzikální zákony, které byly zásadní pro chování atmosféry. Bjerknes se domníval, že pokud relativně přesně změříme stav atmosféry, tak s dostatečnou výpočetní silou můžeme prostřednictvím numerického modelu spočítat i předpověď počasí. Jeho myšlenku dále rozpracoval Lewis Fry Richardson: navrhl dokonce obrovský lidský počítač, který by zaměstnával 64 tisíc matematiků (lidských počítačů) na počítání rovnic. Výpočet měl fungovat tak, že Zemi rozparceloval na menší části a pro každou z nich počítal stav základních fyzikálních veličin po jednotlivých časových krocích. Výsledky výpočtů si poté jednotlivé „buňky“ vyměnily a použily je jako vstup pro výpočty v dalším časovém kroku. Na tomto základním principu fungují simulace počasí v podstatě dodnes. Bez existence výkonných počítačů bylo de facto nemožné navržený matematický aparát využívat pro simulování fyzikálního chování. Lewis Fry Richardson se o to sice pokusil a publikoval svou předpověď, jeho výpočty však trvaly týdny a nakonec skončily fiaskem, když došly ke zcela nerealistickým výsledkům. Na modelování bylo třeba ještě hodně práce. Také je nutno říct, že mnoho meteorologů té doby si myslelo, že numerická předpověď počasí je pro komplexitu atmosféry z principu nemožná.
Samotná hypotéza vlivu CO2 na ohřívání klimatu upadla v první polovině 20. století poněkud v zapomnění. Experimenty Knuta Ångströma počátkem 20. století totiž vedly k přesvědčení, že efekt CO2 působí na stejných vlnových šířkách jako tam, kde působí vodní pára. Ta je nejsilnějším skleníkovým plynem a pokud by byla aktivní ve stejném spektru, tak by měla maskovat efekt CO2, jehož nárůst nebo pokles by nehrály významnou roli. Přesnější spektrometry ale ukázaly, že CO2 zachytává teplo v jiných oblastech frekvenčního spektra. O polozapomenutou teorii se začal o několik desetiletí později zajímat britský fyzik Guy Callendar. Ten se ve třicátých letech 20. století pokusil o globální rekonstrukci historických teplot a všiml si, že v uplynulých 50 letech se Země oteplila. A dává opět do souvislosti globální oteplování s účinky oxidu uhličitého. Guy Callendar globální oteplování bral jako pozitivní jev, který rozšíří obyvatelnou plochu ve vyšších zeměpisných šířkách. A také zabrání vstupu do nové doby ledové, jejíž příchod se dal časem očekávat.
Klimatologie a válka
Během druhé světové války sehrály klimatologie a meteorologie důležitou roli při plánování vojenských operací. To, jakou je třeba obstarat výstroj na kterou část planety, záleželo v této globální válce mimo jiné na znalosti místního klimatu. I meteorologie se stala nepostradatelnou – především pro svou důležitost ve vedení letecké války. Vezměme si například vylodění v Normandii: tento manévr byl závislý na řadě faktorů, které ovlivňovalo počasí. Letecké operace vyžadovaly jasnou oblohu a úplněk kvůli viditelnosti, námořní operace zase slabý vítr a klidné moře pro bezpečnou přepravu vojáků na břeh. A pozemní jednotky se potřebovaly vylodit za odlivu, kdy byly protiinvazní překážky lépe viditelné. Okno vhodných okolností tak nastalo mezi 4. – 6. červnem 1944. Další by následovalo až o dva týdny později. Invaze byla původně naplánovaná na 4. června, ale počasí se nečekaně zhoršilo. Šestičlenný tým meteorologů z britské meteorologické služby si vynutil odložení celé akce a vývoj počasí mu dal za pravdu. Zároveň ale meteorologové správně předpověděli několikahodinové okno zklidnění počasí na 6. června. Úspěch osvobození celého kontinentu od nacismu tak v tuto chvíli závisel na riskantní předpovědi počasí.
Po válce se z institucí pro vědecké nadšence stala oblast státního zájmu s podstatně štědřejším financováním. A klimatologie do sebe pomalu zahrnovala nejen vědění o lokálních podmínkách, ale také vědu o globálním klimatu. Pod vlivem práce sovětského klimatologa Michaila Budyka se klimatologie začala transformovat i na kvantifikovatelnou vědu. Jeho průlomové práce v padesátých a šedesátých letech měly celosvětový dopad a Sovětský svaz se na několik dekád stal centrem špičkové klimatologie. V USA byl nicméně numerickému modelování počasí a klimatu poskytován výpočetní čas na prvních počítačích hned po simulacích jaderných reakcí v atomovém výzkumu. Geopolitická situace po konci druhé světové války a vznik bipolárního světa, pokračující technologický rozvoj a také infrastrukturní propojení umožnily vytvoření globálního klimatu jako myslitelného pojmu.
V průběhu padesátých let začaly fungovat první numerické modely na předpověď počasí. Zpočátku byly pomalé a nespolehlivé a často se stávalo, že se poměrně rychle „utrhly ze řetězu“ a poskytovaly nesmyslné výsledky. Vědcům bylo jasné, že vzhledem k tomu, jak napříč planetou cirkuluje teplo, pára a vzduch, těžko se dá klimatická předpověď vytvářet izolovaně na jednom místě. Proto začaly vznikat atmosférické modely globálního oběhu. Pokračoval i výzkum oceánů, jejichž chování je pro klimatický systém klíčové. Do tohoto výzkumu vstupovala i armáda, protože potřebovala znát pohyb oceánských proudů pro navigování svých ponorek. Jedním z důsledků bylo, že část financování směřoval význačný oceánolog Roger Revelle k Charlesu Keelingovi, který na ostrově Mauna Loa na Havaji postavil měřicí stanici monitorující koncentrace CO2.. Od té doby přesvědčivě víme, že koncentrace CO2 vytrvale a dramaticky roste.
Do modelování se postupně integrovaly jednotlivé složky klimatického systému. Modely počítaly výměnu tepla, konvekci a zpětnou vazbu vodní páry. Výměna tepla (radiative transfer) napříč atmosférou je důležitá proto, že se atmosféra skládá jak z různých plynů (oxidu uhličitého, metanu, dusíku, ozonu, kyslíku, vodní páry a podobně), tak z pevných částic (aerosoly, ledové mraky a další). Mezi jednotlivými částmi atmosféry probíhá čilá výměna tepla. Různé prvky působí na různých frekvencích, v různých vrstvách, některé ochlazují a jiné oteplují. A především se vzájemně ovlivňují, takže vytvořit model tepelného chování atmosféry není jednoduché. Také se postupně výrazně zvyšovalo prostorové a časové rozlišení modelů. A zásadně narůstal objem a kvalita vstupních dat. Integrovala se data z mnoha různých historických zdrojů, která mohla sloužit jako vstup do modelů, ale také jako kontrola jejich správného chování.
Výzkum Wallace Broeckera týkající se přechodů mezi dobami ledovými a meziledovými začal v šedesátých letech ukazovat, že zřejmě stačí poměrně malá změna chování zemského systému k tomu, aby se „překlopil“ do radikálně odlišného stavu. Do centra zájmu se dostávala Milankovičova teorie, ale také se začala více zkoumat teorie skleníkového efektu a vlivu oxidu uhličitého. Nicméně to také oživilo zájem o možný vstup do nové doby ledové, kam bychom na základě analýzy Milankovičových cyklů měli mířit. Vědci v té době začali spekulovat, že k tomu pravděpodobně dojde v následujících několika tisíci letech.
Počátkem sedmdesátých let také začaly být do vesmíru vynášeny satelity, jejichž měřicí přístroje přinášely další významná data. Simulace skleníkového efektu poskytovala čím dál přesvědčivější důkazy o tom, že spalování masivních zásob fosilních paliv ovlivňuje teplotu atmosféry. Nicméně druhá polovina 20. století byla obdobím rozsáhlého růstu znečištění aerosoly z rapidní industrializace. Aerosoly v atmosféře způsobují řadu změn. Ačkoliv dodnes panuje kolem jejich působení řada nejistot, souhrnný efekt je takový, že de facto zatemňují oblohu a dodnes zřejmě ochlazují zhruba o jeden stupeň Celsia. Na rozdíl od skleníkových plynů ale znečištění aerosoly po ukončení jejich vypouštění poměrně rychle mizí. Zatímco působení oxidu uhličitého v atmosféře trvá stovky let, ochlazující efekt aerosolů působí spíše v jednotkách roků. Klimatické simulace Stephena Schneidera a jeho kolegy v roce 1971 poskytovaly důvod se domnívat, že pokud bude znečištění ochlazujícími aerosoly dále růst, mohlo by převážit oteplování způsobované rostoucím množstvím skleníkových plynů a vést k další době ledové.
Vědci přesto zdůrazňovali velkou nejistotu této hypotézy: může se tak dít v horizontu staletí, ale i vyšších tisíciletí. Téma přesto proniklo do médií a na titulní strany novin a dodnes je oblíbenou mantrou klimaskeptiků, kteří se snaží snížit důvěru veřejnosti v poznání klimatických vědců. Nicméně shoda na této hypotéze nikdy neexistovala: analýza publikovaných článků naopak prozrazuje, že výzkum, který predikoval přicházející období ochlazování, je ve výrazné menšině. Ve skutečnosti většina publikovaných článků již v sedmdesátých letech předpovídala oteplení. Záleželo ovšem hlavně na tom, jak se bude vyvíjet situace se znečištěním atmosféry. Svou roli ale také hrály značné nejistoty v odhadu chování jednotlivých složek atmosféry. Postupně se začalo s plošným nasazováním filtrů v průmyslu a energetice, což trend v průběhu sedmdesátých let stabilizovalo. Vliv znečišťujících a ochlazujících aerosolů postupně dozníval a navrch získávalo působení ohřívajícího oxidu uhličitého. A fyzikální výzkum také dále zpřesňoval chápání toho, jak atmosférický systém funguje.
Bez znalosti kontextu lze potom snadno vytvořit příběh o pomatených vědcích, kteří každých pár let říkají pravý opak. Vidět to můžete na komentáři Sean Hannity pro Fox News: „Jak můžete věřit těm samým lidem, kteří ještě před pár desetiletími předpovídali, že přijde nová doba ledová?“ Nebo u Daniela Vávry: „Mám tam články, to je v prdeli, za dvacet let bude v New Yorku 20 metrů sněhu! Celej zmrzne a všichni se budou muset odstěhovat do Afriky! A takovýhle články se v těch sedmdesátejch letech psaly.“ Můžeme potom sledovat paradox, který se opakuje poměrně pravidelně: vědecké poznání narazí na problém, přijde odpověď, která jej vyřeší, takže problém zmizí, nicméně vědci jsou označeni za alarmisty. Podobný scénář jsme viděli v případě ozónové vrstvy, kyselých dešťů, insekticidu DDT a do jisté míry jsme jeho svědky i dnes při tematizaci covidové pandemie.
Formování konsenzu
Faktem nicméně zůstává, že konsenzus na toto téma se v odborné komunitě teprve formoval. Bylo jasné, že množství oxidu uhličitého v atmosféře roste. Stejně tak bylo evidentní, že se tak děje vlivem spalování fosilních paliv. A zároveň bylo zřejmé, že to bude mít ohřívající efekt, protože to je zkrátka věc základní fyziky, kterou nikdo nenapadal již dlouhá desetiletí. Ale problém nastával s dalšími otázkami. Do jaké míry se oteplí? Jak se to projeví? Nepřebijí oteplování další faktory? Jak rychle se bude efekt projevovat? Jak na něj zareagují oceány? Jak vegetace? Jednotlivé varianty byly diskutovány a zvažovány, ale bylo třeba najít více důkazů a provést více výzkumů. Zároveň již tehdy bylo dávno jasné, že důsledky mohou být katastrofické již v poměrně blízké budoucnosti.
V polovině šedesátých let začaly rovněž vznikat jedny z prvních sofistikovanějších rekonstrukcí globálních teplot. Ty ukazovaly růst teplot zhruba v letech 1880 až 1940. Po nich následovala stagnace či ochlazující trend. Bylo třeba konceptuální modely plnit empirickými daty, verifikovat výpočty. Pro smysluplnou předpověď klimatického vývoje bylo ale naprosto zásadní počítačové modelování. Dnes jsou počítačové simulace běžnou a respektovanou součástí řady vědních oborů. V sedmdesátých letech bylo však třeba do velké míry zkoumat a ověřovat jejich věrohodnost. V těchto dekádách se z USA, západní Evropy a Japonska stala centra výzkumu. Sovětský svaz naopak začal v klimatickém výzkumu zaostávat s tím, jak zaostávala jeho výpočetní kapacita, kterou delegoval téměř výhradně na vojenské účely.
Podívejte se, jak přesné byly předpovědi klimatických modelů od poloviny sedmdesátých let. Zvlášť zajímavé je porovnání s klimaskeptickými předpověďmi.
Exxon o tom věděl
Výzkum klimatických změn ovšem neprobíhal pouze v akademické sféře – prováděl ho i fosilní průmysl. Ropná naleziště se totiž formovala před stovkami milionů let z organické hmoty a znalost historických klimatických podmínek byla využitelná při odhalování nových nalezišť. Nicméně lidé z fosilního průmyslu si byli velmi dobře vědomi, že pokud spalování fosilních paliv povede ke klimatické destabilizaci, zasáhne to bezprostředně i jejich podnikání. Takže kromě vlastního klimatického výzkumu měli i tajná oddělení, která velmi pečlivě sledovala dění v klimatologii.
„Kdykoli spalujete konvenční palivo, vytváříte oxid uhličitý. (…) Jeho přítomnost v atmosféře způsobuje skleníkový efekt,“ vysvětloval v roce 1959 proslulý vědec a spoluvynálezce vodíkové bomby Edward Teller na konferenci „Energie a člověk“, kterou pořádal American Petroleum Institute na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Příspěvek varoval vedoucí pracovníky průmyslu a další shromážděné před globálním oteplováním. Varoval i před táním ledovců, zvyšováním hladiny moří a zaplavením pobřežních měst. V té době již výzkum fosilního průmyslu na radioizotopovém datování odhalil, že v atmosféře výrazně roste množství skleníkových plynů způsobené spalováním fosilních paliv. V roce 1959!
Zástupci ropného průmyslu diskutovali o možných důsledcích minimálně v roce 1965 po zprávě pro prezidenta Lyndona Johnsona, která varovala před dopady růstu skleníkových plynů v atmosféře. To, že se téma dostávalo až na samotný vrchol politické moci, byla pro ropný průmysl nepříjemná zpráva. Exxon byl tehdy největší korporací na světě, pověstný kulturou špičkového výzkumu. Rozhovory s pamětníky a pracovníky Exxonu vypovídají o netušených možnostech výzkumných oddělení, které převyšovaly vládní programy a akademickou sféru, a ukazují, že dostat práci v Exxonu byl pro mladé vědce splněný sen. Exxon měl celou řadu oddělení, vyráběl elektroniku, měl jadernou i solární divizi, byl všude. Exxon se ještě během sedmdesátých let zaměřoval na to, aby se stal obecně energetickou korporací, nikoliv pouze fosilním gigantem. To se ale mělo v následujících desetiletích změnit.
Koncem sedmdesátých let vytvořil American Petroleum Institute – hlavní organizace amerického ropného průmyslu, se zástupci řady velkých ropných společností tajný výbor nazvaný „CO2 and Climate Task Force“. Jeho cílem bylo držet si přehled v nejnovějším vývoji v oblasti klimatické vědy. V roce 1980 si pracovní skupina pozvala Johna Laurmanna ze Stanfordovy univerzity, aby ji informoval o stavu vědy o klimatu. Laurmann zmiňoval nejistoty klimatického modelování, ale také to, že do roku 2005 budou důsledky sotva znatelné, zatímco je pravděpodobné, že ve druhé polovině století budou s daným růstem spotřeby fosilních paliv katastrofické. Archivní výzkum v posledních letech ukazuje, že to bylo jenom jedno z mnoha varování, které oddělení směřovalo k vedení společnosti.
V sedmdesátých letech si Exxon byl vědom těžkých voleb, které před ním stojí. Vedoucí výzkumu James F. Black psal v roce 1978: „Současný názor je takový, že lidstvo má časové okno pěti až deseti let, než se potřeba těžkých rozhodnutí ohledně změn v energetických strategiích stane kritickou.“ Exxon rozjel impozantní výzkum problematiky skleníkových plynů a jejich působení na planetu a v mnoha ohledech se snažil etablovat jako důvěryhodný partner pro státní orgány.
Program zahrnoval sbírání vzorků CO2, ale i klimatické modelování, vytvořil širokou skupinu odborníků, kteří více než deset let prováděli výzkum klimatických změn. Jeden z manažerů společnosti Exxon Research, Harold N. Weinberg, se v interním memorandu z března 1978 podělil o své názory ohledně potenciální role Exxonu ve výzkumu klimatu: „Toto může být příležitost, kterou hledáme, aby se technologie, management a vedoucí zdroje Exxonu dostaly do kontextu projektu, jehož cílem je prospět lidstvu.“ Jeho názor podpořil i Henry Shaw, vědec, který vedl vznikající výzkum oxidu uhličitého: „Exxon musí vytvořit důvěryhodný vědecký tým, který dokáže kriticky zhodnotit informace získané na toto téma a bude schopen přenést do korporace případné špatné zprávy,“ napsal Shaw v roce 1978 svému šéfovi Edwardu E. Davidovi, prezidentovi společnosti Exxon Research and Engineering. „Tento tým musí být za svou excelenci oceněn vědeckou komunitou, vládou a interně vedením Exxonu.“
Ve zprávě z roku 1979 zaměstnanec Exxonu Steve Knisely předpokládal, že pokud nebude omezeno využívání fosilních paliv, dojde do roku 2010 ke „znatelným teplotním změnám“ a k nárůstu obsahu oxidu uhličitého (CO2) v ovzduší ze zhruba 280 ppm před průmyslovou revolucí na 400 ppm. Ukázalo se, že jeho předpovědi byly velmi přesné. Knisely dokonce dospěl k závěru, že průmysl fosilních paliv bude možná muset ponechat 80 procent svých vytěžitelných zásob v zemi, aby se zabránilo zdvojnásobení koncentrace CO2. „Potenciální problém je velký a naléhavý,“ napsal Knisely. „V současné době je známo příliš málo na to, abychom mohli doporučit zásadní změnu typu využívání energie v USA nebo na celém světě, ale je zcela zřejmé, že je nutný okamžitý výzkum.“
„Během posledních několika let se objevil jasný vědecký konsenzus,“ píše se v dokumentu Exxonu ze září 1982, který informoval o vlastní analýze klimatických modelů. „Vědecká komunita se jednomyslně shoduje na tom, že zvýšení teploty o tuto hodnotu by přineslo významné změny v zemském klimatu,“ napsal, „včetně rozložení srážek a změn v biosféře.“ Pokud bude pokračovat spalování fosilních paliv, tak „je třeba počítat s některými potenciálně katastrofickými událostmi.“ Zjišťuje taky, že až budou účinky klimatických změn pozorovatelné, mohou být už nevratné. Zdůrazňoval etickou povinnost zpřístupnit výzkum veřejnosti. Společnost Exxon se jeho radou řídila. V letech 1983 až 1984 její výzkumníci publikovali své výsledky nejméně ve třech recenzovaných článcích v časopise Journal of the Atmospheric Sciences a v monografii Americké geofyzikální unie.
Pravdou ovšem je, že ačkoliv se v celé řadě témat dařilo nacházet odbornou shodu, v mnoha jiných vyvstávala spousta otazníků. V jistém ohledu budou existovat vždy nějaké nejistoty, vždy budou otázky k dořešení. Přesto byl obrys základního problému již v osmdesátých letech jasný. Včetně toho, jak velký problém to pro fosilní průmysl představuje.
Přesto během osmdesátých let Exxon svůj výzkum na téma působení CO2 ukončil. Došlo totiž k souběhu několika událostí. V osmdesátých letech prudce klesla cena ropy a Exxon začal seškrtávat svoje výdaje. Ve firmě se také postupně prosazoval do vedoucí pozice Lee Raymond, byznysmen proslulý volnotržním fundamentalismem. Podobně jako řada dalších lidí nejen z ropného průmyslu věřil, že prakticky jakékoliv problémy má řešit neregulovaný trh. Zároveň špičkový výzkum fosilního průmyslu ukázal, že efekty globálního oteplování nebudou zřejmě detekovatelné před rokem 2000. Znalosti Exxonu byly tehdy o řadu let napřed a vlastní výzkum by pouze podřezával větev podnikání. Takto Lee Raymond v interview v roce 2005 shrnuje výzkum Exxonu ze sedmdesátých let v oblasti alternativních paliv: „Výsledkem bylo, že jsme dospěli k závěru, že žádná z těchto technologií – a prověřili jsme všechno – chci říct, že jsme se na to podívali od začátku do konce – že žádná z těchto technologií nebude konkurenceschopná vůči ropě.“ Exxon se tedy v době krize držel toho, co uměl nejlíp. Ostatních divizí se zbavil a svoje hlavní aktivum začal bránit.
Exxon (a obecně celý fosilní průmysl) stál tehdy na rozcestí. Odhalil nebezpečné klimatické změny, které – jak mu jeho vlastní vědci potvrdili – za několik desítek let povedou ke katastrofickým důsledkům. Zároveň nevěděl, kdy přesně se tak stane. Bylo ovšem jasné, že pokud se jim lze vyhnout, je třeba začít se snižováním spotřeby fosilních paliv velice brzy. Byl si vědom i toho, že energetická transformace je běh na dlouhou trať, protože fosilní infrastruktura se buduje na desítky let dopředu. Všechny tyto informace mu přinesl vlastní klimatický výzkum. Tajné výbory na monitoring akademických pracovišť a národních výzkumných programů potvrdily to samé. Exxon v tomto ohledu zřejmě přestal svá klimatická výzkumná oddělení potřebovat a stál před rozhodnutím. Mohl využít své neuvěřitelné bohatství, moc a skvělá vědecká oddělení k tomu, aby inicioval energetickou revoluci a ochránil budoucnost lidstva před klimatickou katastrofou. To ostatně vědci pracující na klimatickém programu v Exxonu očekávali. Dnešní interview s řadou z nich jsou plná rozčarování, pocitů zrady a smutku. Věděli toho tolik! Věděli to včas a dřív než kdokoliv jiný! To díky svému pracovnímu úsilí a možnostem, které jim Exxon poskytl. Když po několika dekádách výkonný ředitel Exxonu Lee Raymond vehementně tvrdil, že nevíme, zdali průmyslové spalování fosilních paliv povede ke zvýšení teploty a negativním vlivům na klima, vědci pracující v Exxonu se museli smát.
Pátrání v archivech fosilních korporací ukazuje stále nové dokumenty, které potvrzují, že byli o rizicích klimatické krize dobře informovány.
Stvrzení konsenzu
„Za prvé, Země je v roce 1988 teplejší než kdykoliv v historii přístrojových měření. Za druhé, globální oteplování je nyní natolik významné, že můžeme s vysokou mírou jistoty přisoudit skleníkovému efektu vztah příčiny a následku. A za třetí, naše počítačové simulace klimatu ukazují, že skleníkový efekt je již dostatečně velký na to, aby začal ovlivňovat pravděpodobnost extrémních jevů, jako jsou letní vlny veder,“ řekl nervózní Hansen v jednom ze svých svědectví před americkým Kongresem. Po krátkém výčtu argumentů pro teorii globálního oteplování a vlivu člověka na klima dochází k závěru: „Jsem přesvědčen, že skleníkový efekt byl prokázán a naše klima se mění právě teď.“ Psal se rok 1988, USA měly za sebou katastrofické sucho. Byl červen a horko. A problematika skleníkového efektu byla studována již desítky let.
James Hansen byl jedním z úzkého okruhu expertů, kteří se klimatickému výzkumu věnovali dlouhé roky. Věřili, že je již prokázané, že probíhající oteplení se dá připsat na vrub růstu skleníkových plynů. Nicméně široká odborná veřejnost tak autoritativní prohlášení ještě zveřejnit nehodlala. Časem se ovšem ukázalo, že Hansen měl pravdu, a v průběhu devadesátých let se podařilo přesvědčit stále větší část odborné veřejnosti. Po interview následovala lavina celosvětové pozornosti. Po úspěchu Montrealského protokolu na ochranu ozonové vrstvy a pádu železné opony to vypadalo, že světová společnost možná vstupuje do planetární epochy, kdy k řešení společných problémů bude vyvíjet koordinované úsilí. Byl založen IPCC, unikátní panel, který syntetizuje současné vědění. A skutečně začalo docházet k masivním a nadějným změnám. Margaret Thatcherová ve svém projevu na půdě OSN vyhlašovala boj globálnímu oteplování (a elegantně tak vyhlašovala válku stávkujícím uhelným dělníkům). George Bush starší sliboval, že proti skleníkovému efektu postaví efekt Bílého domu. Netrvalo dlouho a všechny tyto snahy byly torpédovány.
To, že byl koncem osmdesátých let ustanovený Mezivládní panel pro změnu klimatu při OSN bylo tedy vyvrcholením desítky let trvajícího intenzivního výzkumu odborné komunity, který došel k přesvědčivým závěrům. IPCC nedělá vlastní výzkum, funguje jako obrovské rešeršní těleso, které má za cíl prozkoumat veškeré současné vědecké poznání a shrnout jej do svých zpráv. A to samozřejmě včetně nejistot a pochyb. Zároveň je jeho cílem ty nejdůležitější závěry přetlumočit do laické řeči. K tomu slouží několik stupňů jeho publikací. Jedná se o několika tisícistránkovou zprávu s odkazy na neuvěřitelné množství výzkumů. Potom o technické shrnutí, které mívá přes sto stran. A nakonec shrnutí pro tvůrce politik, které má jen několik stránek.
Každý další report IPCC tuto hypotézu zpřesňuje. Zprávy IPCC v tuto chvíli představují to nejúplnější a nejobjektivnější shrnutí stavu vědeckých disciplín, které se zabývají problematikou klimatických změn. Nicméně občas má IPCC kvůli množství zahrnutých expertiz a široké škále pohledů lehce zpožděný náhled na věc. Pokud se podíváme na shrnutí zpráv IPCC, tak v prvním reportu z roku 1990 se shodne na jistotě, že se zvyšuje množství skleníkových plynů v atmosféře a že mají ohřívající efekt. V tu dobu ale neexistovala shoda na tom, jak velký tento efekt ve skutečnosti je. Každá další souhrnná zpráva, která zahrnovala větší množství výzkumu a kvalitnější modelování, přinášela další a další argumenty pro to, že pozorované oteplení je důsledkem spalování fosilních paliv.
Rok 1995: „Důkazy naznačují, že člověk má na globální klima znatelný vliv.“
Rok 2001: „Většina pozorovaného oteplování za posledních 50 let byla pravděpodobně způsobena nárůstem koncentrace skleníkových plynů.“ Míra jistoty: 66 procent.
Rok 2007: „Většina pozorovaného nárůstu průměrných teplot od poloviny 20. století je velmi pravděpodobně způsobena pozorovaným nárůstem koncentrací antropogenních skleníkových plynů.“ Míra jistoty 90 procent.
Rok 2013: „Je extrémně pravděpodobné, že dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století je vliv člověka.“ Míra jistoty 95 procent.
Rok 2021: „Je jednoznačné, že vlivem člověka došlo k oteplení atmosféry, oceánu i pevniny. Rozsáhlým a rychlým změnám v atmosféře, oceánu, kryosféře a biosféře.“
Celých následujících 30 let již nevidíme nic než zpřesňování, získávání důkazů a dalších dokumentů a podkladů. Ovšem v téže době také začíná rozsáhlý, mezinárodní a synchronizovaný útok proti klimatické vědě vedený jak fosilním průmyslem, tak celými petrostáty. Řada klimatických vědců byla zatažena do špinavých kampaní a obviňována z manipulací. Politická akce byla efektivně paralyzována. A široká veřejnost zmatena.
Ropná korporace Shell ještě v roce 1991 produkovala pro veřejnost video, které shrnuje závažnost klimatických změn. Nedlouho poté, ale také začala mohutně podporovat subjekty, které tvrdily pravý opak.
Konsenzus
Často můžeme slyšet, že „vědci dosáhli konsenzu.“ S vědeckým konsenzem je to ale složitější, než se na první pohled zdá. Za prvé neexistuje nic jako jedna unifikovaná věda. Existuje celá řada výzkumných polí a tradic. Každá z nich používá specifické nástroje, metodologii, instituce, má svoje odborníky a produkuje vědění, v němž není jednoduché se zorientovat. Celé vědecké pole je dnes už nemožné obsáhnout. Pokud se zformuje konsenzus v nějaké subdisciplíně, určitou dobu trvá, než se rozšíří do dalších oblastí.
Jedním z nejdůležitějších aspektů konsenzu je schopnost vytvářet dlouhodobě funkční předpovědi. Přes všechny nejistoty a komplexity klimatického systému vytváří klimatická věda zhruba od poloviny sedmdesátých let předpovědi budoucích globálních teplot založené na fyzikálních simulacích. Máme tedy k dispozici již řadu předpovědí, které můžeme porovnat se skutečnými pozorováními. Naprosto všechny modely správně předpověděly, že se bude oteplovat. Zpětně viděno se to může zdát jako banální zjištění, ale uvědomme si, že první predikce modelů vznikaly v době, kdy se již několik dekád lehce ochlazovalo, a kdy se široce diskutoval možný nástup nové doby ledové. Některé klimatické modely předvídaly o něco vyšší oteplení, některé o něco nižší. Ale všechny správně předpověděly trend oteplování s velmi rozumnou přesností. Na rozdíl od klimaskeptiků, kteří vytrvale přicházeli s tvrzeními, že se každou chvíli začne ochlazovat.
Společně s tím, jak postupovala mediální a politická protiofenzíva fosilního průmyslu, docházelo k paradoxní situaci. Ta v podstatě operovala na několika úrovních pro různá publika a snažila se zpochybnit celou řadu konsenzů. Část napadala poznatky, že vůbec k oteplování dochází. Další se snažila znevěrohodnit, že za něj může růst oxidu uhličitého v atmosféře. Další větev dezinformačních strategií usilovala o zpochybnění předpovědí budoucího vývoje. A poslední, hlavní větev se soustředila na odmítnutí toho, že globální oteplování vůbec představuje nějaký problém. Nakonec také můžeme pozorovat i „generování šumu“, často ústící v konspirační teorie. Tam se prostě využívá efektu zahlcení informačního prostoru, který má omezenou kapacitu, takže pokud jej zaplavíte balastem, nemají se věrohodné informace k příjemcům jak dostat.
Každá „větev“ popírání de facto napadá konkrétní část vědeckého konsenzu nebo i samotnou představu, že je nějaká vědecká shoda vůbec důležitá. S tím, jak věda získávala jistotu, rostl ve veřejnosti naopak dojem, že dochází ke kontroverzím o globálním oteplování. A že se vědecké vědění stává nejistým. Změna v těchto názorech byla patrná i ve výzkumech veřejného mínění. Řadu odborníků proto zajímalo, zdali se dají získat přesvědčivá, kvantifikovatelná data o vědeckém konsenzu. Za tím účelem dnes vznikla už dlouhá řada sociálně vědních výzkumů. A výsledek? Všechny dochází k tomu samému. Za současné oteplování může spalování fosilních paliv.
Celá řada použitých metrik, metodik a postupů dochází k témuž. Analýza publikovaných odborných textů v klimatologii, analýza názorů mezi klimatology, vyjádření desítek odborných institucí a akademií věd po celém světě ukazují, že existuje dlouhodobá a drtivá shoda na tom, že za globální oteplování může spalování fosilních paliv. Ale asi nejdůležitější je průzkum peer-review výzkumu. Jedná se v podstatě o institucionalizovanou diskusi odborníků. Zaručuje, že zjištění jednoho výzkumníka je prověřeno nezávislými odborníky z daného oboru. Vědci tak dnes do velké míry tvoří vědu tím, že komunikují prostřednictvím článků ve vědeckých časopisech. Ty zajišťují anonymní odborné posouzení a jsou svého druhu strážci kvality vědecké práce. Takzvaná peer-reviewed literatura je tak v podstatě archivovanou komunikací vědeckých komunit.
Dnes už má prakticky každý vědecký článek shrnutí ve formě krátkého úvodu (abstraktu). Pro „určování míry konsenzu“ se proto v poslední době rozmohla analýza abstraktů. V podstatě všechny proběhlé analýzy dochází ke stejnému závěru: naprostá většina publikací, tedy zveřejněného a archivovaného vědeckého výzkumu, který byl podroben nezávislému ověření dalšími odborníky, dochází k tomu, že se globální klima otepluje a může za to zvýšená koncentrace skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv.
Proč důvěřovat vědě
Věda je institucionalizovaný prostor, kde se střetávají pohledy vzdělaných odborníků a odbornic. Právě tato institucionalizovaná kolektivní výměna názorů a perspektiv stojí u základů toho, proč věřit vědě. Je to obrovský zdroj selekce, produkce a tříbení vědění. Mocně ještě urychlený rozvojem moderních technologií, které umožňují globální šíření a multiplikaci informací téměř nekonečnou rychlostí. Tato schopnost má ale i svoji stinnou stránku. Vytváření sebereferenčních, do sebe uzavřených světů, které jsou schopné tvořit kolektivní halucinace: od groteskního uskupení flat-earthers, přes QAnon, až po klimapopírače.
Vraťme se ještě ale k rozhovoru s Alexandrem Vondrou ze začátku článku. „Vezměme tady zdravý rozum, prosím pěkně! (…) Já se obávám, že to je ta grantová politika, že se to stalo náboženstvím. Že vlastně když vy řeknete trošku něco jiného, tak jste okamžitě diskvalifikovaná,“ a pokračuje: „Já mám několik klimatologických zkoušek.“ (Vondra v osmdesátých letech vystudoval geografii na Karlově univerzitě.)
„Takže jste nejmoudřejší klimatolog!“ pošťuchuje jej Drtinová. Vondra se nasupí a rázně odpoví:
„To ne! To ne! Jsou celá řada dalších. Tak čtěte ty články! Čtěte jako novináři!“ nastupuje do pozice paternalizujícího muže, který má od všeho klíče a všechno četl dvakrát. „Tak se připravujte jako ještě hloubějc, to jako není dostatečná příprava, Danielo,“ povýšeně hodnotí Drtinovou Vondra.
Vondra obviňuje vědce, že ze zištných důvodů kvůli získávání grantů tvrdí jenom nějaký náboženský názor o klimatu, zatímco údajně existují odborníci, kteří zastávají jiný názor a ti mají vstup do médií zapovězený. Co tedy máme číst, se bohužel nedozvíme, takže se můžeme jen dohadovat. Vondra obecně sám sebe prezentuje jako vědecky založeného realistu, který má ovšem přístup k nějaké skutečnější vědě, odehrávající se patrně v jakémsi disidentském undergroundu mimo spáry náboženských fanatiků, ovládajících současné instituce. Je tak paradoxní, že Vondra editoval sborník Musí být ekologie alarmistická? Jediný klimatolog ve sborníku, Radan Huth, zcela otevřeně deklaruje, že „obecně je nárůst teploty způsoben rostoucími koncentracemi skleníkových plynů v atmosféře.“ Ostatně i další autor Vondrova sborníku – Václav Cílek jednoznačně tvrdí, že za oteplování klimatu může spalování fosilních paliv: „Teď neseme důsledky oteplení, které způsobilo spalování uhlí v 90. letech nebo i dříve.“ Otázkou tak je, jestli by neměl tedy začít číst především Alexandr Vondra.
Autor je sociolog
Text vychází s podporou Nadace Rosa Luxemburg Stiftung
Tento text brzy naleznete také v aktualizované podobě v plánované knize Vojtěcha Pecky, která vyjde ve spolupráci Deníku Alarm a nakladatelství Utopia Libri.
Přečtěte si všechny texty ze série Chobotnice klimatických dezinformací
Ilustrace a animace k celému cyklu vytvořili Vojtěch Pecka a Petr Bosák (20yy designers), zvuk a hudba Ondřej Bělíček.