Letošní ročník audiovizuálního festivalu CTM byl možná poslední akcí poznamenanou ještě covidovými omezeními. Berlínský festival přesto v žádném ohledu nijak nezaostával za předpandemickými roky. Počet velkých a aktuálních jmen zejména z klubové a abstraktní elektroniky by opět vydal přibližně na celoroční pražskou produkci, geografická, etnická nebo genderová různorodost byla charakteristicky příkladná. Přesto působilo letošní CTM poněkud plošeji. Oficiálně totiž šlo jen o druhou polovinu edice s tématem Contact. První proběhla v plánovaném datu na přelomu ledna a února a zahrnovala instalace, výstavy, streamy a jen minimum koncertů. Naprostá většina živých vystoupení se kvůli protiepidemickým opatřením přesunula na konec května, kdy pak ale zase chyběla tradiční večerní část zaměřená na experimentálnější hudbu a interdisciplinární projekty. Zůstaly primárně klubové noci a velká většina dění se omezila na slavný Berghain.
Za celou noc nevystoupil ve SchwuZu jediný bílý muž. Na současné globální scéně to ani nepůsobí zvlášť překvapivě. Zastoupením různých etnik a genderů ukazuje CTM už dlouhé roky cestu do budoucnosti, přesto se nabízí několik připomínek.
Ne, že by se tedy dramaturgové CTM klubovým kontextem nějak nechali svazovat. Naopak, nemalá část programu až potměšile nabourávala očekávání spojená s hédonistickým prostředím. Prostorem, kde zpravidla zní neustávající basové tepání až do dopoledních hodin, se tentokrát nesly také táhlé elektroakustické plochy, které v souladu s globálním záběrem festivalu čerpaly z různých asijských hudebních tradic – s podobně tělesným účinkem, ale v úplně jiném tempu. U Nakula Krishnamurthyho přinesl tento kontrast strhující výsledky. Hvězdou odosobněné performance jako by nebyl skladatel za notebookem, ale čtyřmetrové sestavy Funktion One, které instrumentální drony a abstraktní nápěvy inspirované indickou tradicí pumpovaly do prostoru. Nešlo přitom jen o klasický dronový efekt ztrácení se v nekonečném, neměnném zvuku. Mnohé procesy probíhaly v režimu kontrolované náhody a bohaté vrstvy zvuku se neustále proměňovaly. Jediná výtka může směřovat k faktu, že jeho pandemický debut Tesserae, vydaný londýnským Café OTO, je stejně působivý, ale ještě osobitější.
Íránskému producentovi Sotemu Berghain prostor úplně nesedl. Jeho velkolepá syntéza perské a elektronické tradice si žádala soustředěnější poslech v klidnějším prostředí. Přes občasné powerambientní ataky a agresivní beaty šlo především o precizně zpracovanou paralelu rozmáchlé orchestrální západní hudby, kde měla melodika mnohem přímočařejší vyznění než v elektronických žánrech.
Ještě důrazněji si o jiný prostor říkal speciální projekt Phantom Orchestra libanonského improvizátora Raeda Yassina. Požádat desítky hudebníků z volně improvizační scény, pro kterou je charakteristické neustálé zkoušení nových a nových sestav, o sólové nahrávky z lockdownu, kdy byli o tuto možnost připraveni, a tyto nahrávky pak míchat na několika gramofonech do přízračného orchestru a vytvořit tak virtuální spolupráci – to mohlo být fascinující. Ale dvouhodinový set by fungoval v divadle HAU2, kam CTM podobné projekty zpravidla zasazuje, ne v zaplněném, rušném klubu.
Podoby kontaktu
Yassin v díle na objednávku festivalu asi nejdůsledněji prozkoumal jeho téma. Vedle nejočividnějšího významu, týkajícího se přerušeného a obnoveného mezilidského kontaktu, ale CTM nastínilo řadu dalších interpretací. Pandemie akcentovala nové aspekty kontaktu a ukázala, že může být také nežádoucí, jeho ztráta může být vnímána pozitivně nebo že může probíhat v ekologických a transhumanistických kontextech. Hlavní perspektiva festivalu pak příznačně zdůrazňovala nutnost rozvíjet a kultivovat kontakt na cestě do budoucnosti se silnějšími kolektivními vazbami.
Bez oné „artovější“ části nicméně tento motiv příliš nevystupoval do popředí. Jediná instalace, Vandals Theresy Baumgartner a Sama Slatera, spíš nádherně estetizovala neurčitost neustále probíhajících přechodů mezi stabilitou a nestabilitou. Nekonečně pomalý pád a povstání tanečníka za doprovodu instrumentální hudby, která si vzala naléhavé melodie post-rocku, ale namísto burácivých gradací zůstala u rozjímavého minimalismu, se daly chápat jako paralela rozpadu a návratu společenského života jen s jistým interpretačním násilím a návodem autorky.
Kontakt je přitom naprosto klíčový pro celou existenci CTM. Festival v jistém smyslu odráží celý Berlín s jeho průsečíky dějin, kultur a národů. Potkávají se tu hudebníci ze šesti světadílů, zní tu až desítky žánrů, hudba se prolíná s vizuálním uměním i kritickou teorií. Střetávají se bývalí kolonizátoři a kolonizovaní.
Totální nesoustředění a absolutní intenzita
Krásným příkladem mnoha takových spojení a setkání je Elvin Brandhi, která vystupovala v Berghainu. Mladá nomádka původem z Walesu funguje v jakémsi liminálním, těkavém režimu, kdy neustále cestuje, a přitom spolupracuje s rappery a producenty ze zásadního afrického labelu Nyege Nyege Tapes, s váženými improvizátory nebo třeba s pražským producentem Oliverem Torrem. Její aktuální renomé netradičně stojí na jejích koncertech, protože sólově už nahrávky několik let prakticky nevydává. Její set operující v prostoru zhruba vymezeném postklubovou elektronikou, volnou improvizací a hlukem se nesl v duchu totálního nesoustředění a absolutní intenzity. Smyčky brutálních beatů a rozsekaných vokálních samplů se neustále rozpadaly a posouvaly do neznáma. Hrubé struktury jako by vystupovaly z prastarého zvukového chaosu před ustavením konvencí tonality, žánru, melodie. Svým způsobem logicky zněly primitivně, dětsky. Zároveň se však Brandhi dařilo držet ohromné napětí a v mnohém naopak překonávat zažitá klišé tří výše zmíněných žánrů, které se rády považují za experimentální. Mimochodem – 14. července u nás vystoupí v projektu Yeah You, který vznikl na základě popěvků při cestách autem s jejím otcem.
Živelnost Brandhi zastínila i Loraine James, jednu z nejoceňovanějších osobností nemainstreamové elektroniky posledních let. I v případě James byly rozlámané elektronické beaty nesmírně působivé a třeba originální patterny hi-hatů působily vyloženě uhrančivě, konvenčnější melodické pasáže ale neumožnily užít si set jako celek. Situace, kdy zavedený elektronický hudebník v setu postupně přehrává vlastní tracky, byť samozřejmě lehce zmixované do jednoho celku, prostě má svá úskalí. Podobně jako James tím utrpěli i dva zástupci řeckého labelu Bedouin Records. Jak Aquarian, tak Corin využívali projekci, která působivě pracovala s organickými formami zpracovanými do výrazně umělých tvarů, ale která zároveň fixovala průběh setu. Ve spojení se špičkovou produkcí a suverénními výpůjčkami z řady klubových žánrů vznikal dojem, že by tohle pojetí chytré, členité elektroniky rezignující na tanečně funkční rozměr lépe vyznělo v kině, kde by po skvělých rytmických pasážích lépe fungovaly návraty k ambientním plochám. Přinejmenším u Corin ale došlo i na fantastické momenty nesené melancholickými linkami, které inspiroval instrumentální grime či sinogrime.
Nejdoslovnějším přístupem k živému provádění studiových nahrávek utrpěla Senyawa. Indonéské duo má reputaci fenomenální koncertní kapely a já sám řadím set z programu Kombo na CTM 2018, kde vystoupil jejich vokalista Rully Shabara s vybranými improvizátory, k tomu vůbec nejlepšímu, co jsem viděl, letos v Berlíně ale svou pověst nepotvrdilo. Výběr skladeb především z aktuálního alba Alkisah ukázal skupinu se svébytným zvukem, jehož potenciál není plně využitý. Fantastický Shabarův vokální rozsah a vynalézavost instrumentalisty Wukira Suryadiho, který tentokrát ovládal preparovanou kytaru, samy o sobě dokázaly vytvořit několik pasáží, kdy běhal mráz po zádech, jenže bez momentu překvapení nebo silnějších skladeb to jako celek nefungovalo. Naopak jejich krajané Gabber Modus Operandi CTM smetli. Gabber v jejich podání zahrnoval jistou zvukovou sofistikovanost a inspiraci u indonéských tradičních hudeb, naštěstí se ale pořád jednalo o čiročirý výplach, který po zásluze rozpoutal moshpit. Dvojice vystupovala v bizarních a velice vhodných kostýmech, v nichž se prolínala epická nadsázka animé s cirkusovým nevkusem, v základu jen kombinovala řev a monstrózní beaty na dobré aparatuře – a svojí adaptací konkrétního klubového žánru zaujala mnohem víc než důmyslní současní dekonstruktéři.
Bez přestávek, bez konce
Proč se vlastně pořád pozastavovat nad koncerty, které jsou postavené jako sled písniček? U hudby, která se na CTM vyskytuje, fungují lépe sety – ať už se bavíme o ambientním plynutí, zlomech volné improvizace nebo vystoupeních DJů, kteří mixují jednotlivé tracky do monolitického a strhujícího celku. Abstraktnějších forem bylo letos relativně málo, o to důležitější byly právě DJ sety. Tady se dostáváme ke specifičnosti CTM. Mezi akcemi podobného formátu, kde se pravidelně představuje elita současné alternativní hudby, jako je krakovský Unsound, utrechtské Le Guess Who? nebo v menším měřítku bratislavský NEXT a kremžský Donaufest, vyniká berlínská přehlídka jednak ochotou dát prostor i zcela obskurním umělcům, což v letošním zmenšeném formátu výjimečně neplatilo, a jednak tím, že klubová hudba hraje skutečně v klubovém prostředí. Nejde jen o sled koncertů do pěti do rána, ale o poměrně autentický rave, kde by se teoreticky dalo vstoupit na parket o půlnoci a bez přestávek na potlesky a přestavby pódia tančit do desíti dopoledne. Mary Lou, Bloomfeld, Edna Martinez, DORMANTYOUTH nebo DJ Botox míchali z globální elektroniky – od jihoafrického gqomu přes zvuky Ugandy a Blízkého východu po karibské rytmy nebo Jersey club – a obecně spíš z lehce zlámaných beatů výbušné koktejly, které často nedovolily odejít z „vedlejších“ místností na hlavní hvězdy s živými sety.
Někdy se taky z koncertů raději rychle vracelo zpátky na párty. Algorave jinak vynikajícího Gábora Lázára postrádal energii, elektro-hardcorové duo Deli Girls poněkud bizarně doplatilo na příliš dobrý zvuk. Jejich chytlavé protestsongy mají energii zaplivaných sklepů a laciných omlácených repráků, berghainská aparatura je ale zploštila do rovného, nezajímavého basového tepání, které přehlušilo i jedovatý vokál. Berghain byl v těchto chvílích docela ubíjející. Mnohem pozitivnější atmosféra – a mnohem slabší zvuk – byly na závěrečné noci v prvním berlínském queer klubu SchwuZ.
Světlejší, vzdušnější prostor působil mnohem ležérněji, silný program ale stejně moc šancí k odpočinku nedával. Právě sem totiž dramaturgové umístili umělce spojené s komunitou Nyege Nyege, kteří jsou aktuálně takřka povinným inventářem a často i vrcholem podobných akcí. Zvlášť silný byl Ecko Bazz, jehož ponurý rap s tribální trapovou produkcí od špičkových beatmakerů gradoval od až ubíjejících poloh do situace, v níž se zdálo, že je rapper vzpomínající na mrtvého kamaráda z Ukrajiny na pokraji slz. S tím kontrastovalo čistě extatické vystoupení bubenického tria Arsenal Mikebe, které doprovázelo východoafrické rytmy bezeslovnými sborovými nápěvy, i extrémně zábavné smyčkování, které předváděl DJ Die Soon s klasickým samplerem. A nešlo jen o Nyege Nyege. Kutilské indonéské techno Raja Kirik s vlastními nástroji nebo trpělivý, temný minimal s tureckými vlivy v podání Hümy Utku poskytly funkční a netuctový podkres, vynikl set nebinárního rappera Grove. Britská MC sice vynechala loňské EP Spice, které osobitým způsobem kombinuje grime a dancehall, a lehce nechávala na pochybách, zda za suverénní flow není playback, především ale předvedla energickou show s výběhy do publika, surfováním na davu a dalšími lidovými zábavami.
Za celou noc nevystoupil ve SchwuZu jediný bílý muž. Na současné globální scéně to ani nepůsobí zvlášť překvapivě. Zastoupením různých etnik a genderů ukazuje CTM už dlouhé roky cestu do budoucnosti, přesto se nabízí několik připomínek. Samozřejmým dotazem je, nakolik je CTM otevřené také z hlediska třídy. Při pohledu na cenu vstupenky na tuto týdenní akci a na medián berlínských i německých platů je nutné konstatovat, že těžko lze být dostupnější. Rozhodně se tu dá mluvit o akci, která je v mnohém elitní, ale snaží se nebýt elitářská. Po dramaturgické stránce ale CTM mělo a má pár slepých míst. Během večera s ukrajinskými umělci v čele s vynikající Katarinou Gryvul (který jsem nestihl) se chtělo smutně povzdychnout, že musela přijít válka, aby si někdo všiml východní Evropy. Po geografické stránce jako by to bylo poslední místo, které ještě není systematicky pokryté – přinejlepším se tu a tam vyskytne polský nebo ruský projekt. Z jiné oblasti se nutí poznámka, že by festival mohl namísto soupisek velkých bookingových agentur sáhnout hlouběji do digitálního undergroundu, ať už se jedná o experimentální labely formátu Orange Milk i Genot Centre nebo o okrajové soundcloudové fenomény. To už je ovšem poznámka spíš k dalším ročníkům. Letos CTM víc sázelo na jistotu, méně se riskovalo. Přesto se v omezeném prostoru jednalo o důstojný přehled aktuálního dění. Snad se odvaha vstoupit do neznáma a riskovat neúspěch v podobě slabého setu přes pandemii nikam nevytratily – na rozdíl od bahna před Berghainem, kde je dnes chodníček a upravený trávník, a brownfieldů kolem Warschauer Strasse, kde je nákupní centrum a stadion.
Autor je hudební publicista a promotér.