Český vzdělávací systém se potácí v problémech dlouhodobě. Na světové nebo evropské premianty nestačí, což je důsledek mnoha faktorů. Třeba více než dvaceti ministrů školství během třiceti let, z nichž jen pár resortu skutečně rozumělo nebo o něj mělo zájem. České školství na jedné straně svou podobou stále připomíná doby Marie Terezie, zároveň je zahlceno množstvím drobných změn, požadavků a nekonečnou administrativou. Cokoli navíc se řeší pomocí projektů a grantů.
Výsledkem je, že každá škola stojí a padá s tím, jak dobrého a aktivního má ředitele nebo ředitelku. A dále pak na spolupráci se zřizovatelem, v případě základních škol obvykle s obcí. Pak už zbývá jen poslední detail, a to zajistit kvalitní učitele a asistenty pedagogů. Což je ta chvíle, kdy se možnosti ředitelky či ředitele základní školy na periferii prudce vzdalují od možností jejich kolegů ve velkém městě.
Obtížné podmínky a prostorové odloučení na samém konci regionu vytváří bariéru pro lákání učitelů. Vždyť kousek za hranicí Budišova začíná v podstatě uzavřený vojenský újezd, který zde simuluje faktický konec světa.
Mluvit o českém vzdělávacím systému je navíc poněkud zavádějící, protože jednou z jeho charakteristik je právě absence systému. Základní školy jsou v mnoha ohledech natolik autonomní a role jejich zřizovatelů – tedy obcí – natolik silná, že můžete narazit na dvě zcela rozdílné školy kousek od sebe. Například slušný standard Vítkovska táhne ke dnu jedna segregovaná výjimka, která se bezradně uzavírá před okolím.
Na Vítkovsku existuje pět devítiletých základních škol a několik „obecných škol“ pouze s prvním stupněm. Ve Vítkově najdeme po jednom gymnáziu a učilišti a dvě základní školy, z nichž jedna je nástupcem původní praktické školy. Shodou okolností je také školou segregovanou – pro romské děti, které tvoří více než 90 procent žáků. Většina je přímo z Vítkova.
Aby ve Vítkově zachránili gymnázium, sloučili ho do jednoho subjektu s dvěma základními školami. Zřizovatelem výsledného celku je město. Mé pátrání se soustředí na základní devítileté školy, které se kromě Vítkova nachází v Budišově nad Budišovkou, Melči a v Březové. V poslední jmenované škole se ředitel odmítá setkat s tím, že má (nespecifikované) špatné zkušenosti s médii. Jinde by mě to mrzelo více, nicméně Březová se nachází na okraji Vítkovska a svým „bezproblémovým“ charakterem se této oblasti spíše vymyká.
V Budišově vládne optimismus
Základní školu v Budišově tvoří dvě budovy – pro první a druhý stupeň. Já mířím za ředitelkou Natálií Jaššovou do první budovy, která stojí v centru města mezi zadním traktem radnice a kostelem. Místo obvyklé hlavní silnice je před školou klidné zákoutí s parčíkem a vzrostlými stromy. Ve vstupní chodbě přehlédnu dětské práce, z nichž mě pobaví vyobrazení prezidenta Zemana s českou vlajkou a becherovkou. Jistě by prezident děti vyplísnil, že už becherovku nepije, ale koho to vlastně ještě zajímá.
Když se porovnávají statistiky škol z různých okresů nebo krajů, trochu se zapomíná, že nesrovnáváme pouze úroveň škol. České školství bohužel ve velké míře reprodukuje socioekonomické postavení rodičů, což znamená, že lokální kontext je důležitý pro pochopení vzdělávacích výsledků.
Podle analýzy Místní akční skupiny Opavsko má Budišov jednu vyloučenou lokalitu, významnou romskou menšinu a základní škola je zde také pro místní dětský domov. Obtížné podmínky a prostorové odloučení na samém konci regionu vytváří bariéru pro lákání učitelů. Vždyť kousek za hranicí Budišova začíná v podstatě uzavřený vojenský újezd, který zde simuluje faktický konec světa.
Škola tak bojuje na několika frontách současně. Část žáků vyžaduje speciální péči, současně ředitelka aktivně brání vzniku segregovaných tříd. Vlastně ukazuje, jak klíčová a do značné míry i náhodná je role konkrétní ředitelky. Někdo jiný na jejím místě by mohl vyrobit třídu segregovanou, děti oddělit a vytvořit podmínky pro budoucí rozpad lokální komunity. Státu by to bylo jedno. Stačí se podívat na nezájem, se kterým Moravskoslezský kraj zřizuje a provozuje segregovanou základní školu v sousedním Vítkově. V Česku stačí málo, aby bylo vše úplně jinak.
Největší strastí je tu zajištění pedagogů. Těch je málo obecně, což znamená, že v regionech typu Vítkovsko je to problém mnohem větší – podobně jako se zubaři nebo lékaři.
Dojíždět nebudu a děti prosím pouze bílé a poslušné
„Měla jsem třeba uchazeče z Bruntálu, který se mi nakonec omluvil, protože by to pro něj znamenalo šest tisíc měsíčně za dopravu a při těch stoupajících cenách by to bylo neúnosné. Z velkých měst je Budišov prakticky nedostupný. Z Ostravy nebo Olomouce sem nikdo nepojede a stěhovat se sem lidé také nechtějí. Moc na výběr tak při hledání pedagogů nemáme,“ vysvětluje mi ředitelka ve své pracovně a totéž v dalších dnech slyším od ředitelů v Melči a ve Vítkově.
Někteří učitelé si pak třeba chtějí klást podmínky, že nebudou učit romské děti a já vlastně nevím, jak se to stane, že někdo s takovým přístupem k dětem může být vůbec učitel. Vysvětlení mi nabízí Karel Gargulák a Štěpán Kment, kteří v podcastu upozorňují, že příprava pedagogů na děti se specifickými potřebami je často žádná nebo náhodná.
Je to nejspíš jeden z důsledků homogenity české společnosti, že se tady s nikým odlišným v žádném ohledu nikdy moc nepočítalo. Učitelé se připravovali na majoritní děti bez jakýchkoliv dalších specifických potřeb a cokoli jiného byla záležitost pro speciální pedagogy nebo zvláštní a později praktické školy, dnes zřizované podle tzv. paragrafu 16, odstavce 9, školského zákona.
Platy do školství zatím nepřitáhly nikoho
Snažím se také zjistit, zda potíže s nedostatkem pedagogů změnilo nedávné zvyšování učitelských platů, ale v žádné škole kýžený efekt nezaznamenali. Zájem se sice zvýšil, ale ne mezi těmi, o které by ředitelé a ředitelky stáli. „Hlásí se osoby, které nemají pedagogickou praxi, což je pro mě docela problém, nebo u kterých už z životopisu a z toho, co vám napíšou, je jasné, že tady vydrží týden. Já mám třeba osm žádostí, tři z nich jsou pro mě dobří kandidáti, ale ti pak dají přednost práci někde blíže svého bydliště,“ vysvětluje Jaššová. Další pak zmiňují, že se jim hlásí i lidé úplně bez praxe nebo bez pedagogického vzdělání. Právě těchto uchazečů přibylo po zvýšení platů ve školství.
Jenomže zrovna tyto školy by potřebovaly skvělé, zkušené a motivované pedagogy. Jednu z cest zmiňují v podcastu Gargulák a Kment: když se řediteli podaří vybudovat pověst školy, na které se věci dělají jinak a dobře, učitelé si k ní cestu najdou. Další věci jsou však systémové. Třeba uzpůsobit financování a platy učitelů podmínkám školy. Indikátorem může být například míra využívání obědů zdarma, což signalizuje relativní náročnost prostředí: čím více dětí je využívá, tím by měly stoupat platy učitelů, aby se zvyšovala jejich motivace. Což je ale znovu o nastavení celkové školské politiky na úrovni státu.
Jinou otázkou je, nakolik je obec jako taková zajímavá, aby potenciálního učitele nalákala se do ní přestěhovat. Ne každý zvládne život na malém městě či na venkově, ale někde je to snazší, jinde obtížnější. Řekněme, že zajít si na Vítkovsku někam na dobrý oběd, večeři nebo jen kávu je poněkud obtížné až nemožné, a to nemusíte být žádný foodie fašista. Když se tak třeba v Melči závěrem našeho rozhovoru ptám ředitele Pavla Piskovského, kde v okolí bych si mohl dát oběd, je celkem bezradný.
Přímo v obci nikde. Dát si teplé jídlo znamená jet deset kilometrů autem někam jinam. V této disciplíně je to třeba v Melči horší, než to bývalo dříve. Ze tří hospod zbyla jedna, v té se nevaří a její osud je nejistý. V Budišově i Vítkově je to sice lepší, ale to jen v rámci latěk, které leží proklatě nízko.
Problémy, které školy v Praze neřeší
Může se zdát, že tohle s učením nesouvisí, ale s životem učitelů už přece jen ano. Ale zpět ke vzdělávání. Jelikož vzdělání souvisí se sociální a ekonomickou situací, ptám se i na ni. Nejsilněji reflektuje ekonomickou situaci některých svých žáků ředitelka v Budišově, kde častěji přemýšlí o tom, kolik může stát třeba poznávací výlet, aby to rodiny všech dětí zvládly.
„Máme u nás rodiny s nízkým socioekonomickým statusem, který tady není rozhodně vymezen jen etnicky, ale týká se všech. Díky zřizovateli máme určitý rozpočet, ze kterého dětem přispíváme nebo plně hradíme některé akce, ale spolupracujeme také s různými nadacemi a podobně. Nicméně nějaký větší poznávací výlet třeba do Vídně nebo Osvětimi si s ohledem na možnosti některých rodin nemůžeme úplně dovolit,“ přibližuje ředitelka situaci, kterou na většině míst země ředitelé řešit nemusí.
Snažím se dopátrat také dopadů velkého tématu posledních let, což je inkluze, která měla způsobit v podstatě apokalypsu. Ta nenastala nikde a na Vítkovsku po ní rovněž není památky. Zde spíše zmiňují, že inkluze vzhledem k místním podmínkám probíhá už dlouho. Samotná inkluze některé věci zjednodušila, jiné zkomplikovala a výsledný dojem je neutrální.
Asistenty pedagogů využívají všude. Ředitel vítkovské základní školy a gymnázia Miroslav Bučánek zmiňuje problém se stabilitou těchto úvazků. Asistenti jsou totiž vázáni na konkrétního žáka, jeho diagnózu a potřeby.
„Vždy je to vázáno na doporučení poradenských pracovišť, která jsou zahlcená. Já třeba dostanu doporučení na konci srpna, abych zajistil asistenta od září. Náročné je to také pro asistenty. Třeba jedna asistentka zde byla na celý úvazek, ale pak došlo k přehodnocení potřeb žáka a náhle jí úvazek spadl na jednu čtvrtinu. Jakmile ten úvazek spadne níž, tak to začne být problém. Pokud mám asistentku na půl úvazku a ona má třeba dojíždět z Opavy, tak se jí to prostě nevyplatí. Myslím si, že když škola asistenta má, tak ho dokáže využít ku prospěchu dětí na celý úvazek. Úvazek pod tři čtvrtiny je pro mě skoro neřešitelný,“ vysvětluje Bučánek situaci s asistenty, u kterých musí ředitelé, aby se náhodou nenudili, sepisovat zprávy o jejich využívání. Ředitel Bučánek má přitom na starosti dvě sloučené základní školy a víceleté gymnázium v rámci jednoho areálu.
Nedůvěra vůči všemu prostupuje velkou částí českého školství a zmiňuje ji třeba ředitel základní školy v Melči. Jako by si někdo pořád myslel, že finance a jiné zdroje nevyužijí školy ve prospěch dětí, přičemž tato nedůvěra pak reálně brání efektivnímu využití prostředků právě v jejich prospěch.
„Mám pocit, že vzdělávací systém v Česku nemá dlouhodobou koncepci a neustále se vše mění, ať už se to týká maturit nebo přijímacích zkoušek. Takže školy úplně neví, jak to plánovat. Těm školám nakonec ta nejistota pomáhá, protože jsou stále ve střehu, my tak trochu nevíme, co bude zítra,” říká Bučánek s tím, že jim tato permanentní nejistota nakonec „pomohla“ zvládnout i covid nebo aktuální situaci s ukrajinskými dětmi, kterých nastoupilo do jeho základní školy okolo třiceti.
Segregací k další segregaci
Zatímco na zmíněných základních školách lze ve vzduchu cítit energii a touhu posunout školy dál, na základní škole Jana Zajíce je atmosféra spíše tísnivá, plná nedůvěry a bezradnosti. Základní škola je nástupcem praktické školy. Je zřizována podle paragrafu 16, odstavce 9 školského zákona. Měly by zde být pouze děti se speciálními vzdělávacími potřebami, které mají doporučení z poradny. Na rozdíl od předchozích škol tuto nespravuje obec, ale zřizovatelem je Moravskoslezský kraj.
Základní škola si tak žije vlastním životem a od okolí se izoluje, jak vyplývá nejen z rozhovorů s místními, ale třeba také z evaluační zprávy Agentury pro sociální začleňování z listopadu 2020. Škola pro žáky s některými druhy postižení má nebo může mít ve vzdělávací soustavě své místo, problém je, když sklouzne do segregované instituce pro děti, jejichž společným znakem je především etnicita. A to se děje tady.
Ředitelka Jitka Jakubíková je na svém místě přes dvacet let a dle jejích slov dělají vše, co je v jejich silách. Jedním z deklarovaných cílů školy je podle výročních zpráv zvyšování motivace k dalšímu vzdělávání a práci. Ptám se proto, jak se to daří, vědom si toho, že výchozí pozice není jednoduchá.
„Vždy to záleží na tom, jaké se sejdou děti. Některý rok pokračuje na středním vzdělávání více dětí, některý méně. Pro kantory je to spíše demotivující, ale je to dáno rodinným zázemím dětí, které máme. Jestliže rodiče nechtějí, protože vidí třeba finance z úřadu práce a podobně, tak prostě nechtějí. Ale jsou zase rodiče, kteří chtějí a my se musíme radovat z každého takového případu,” vysvětluje k tématu ředitelka Jakubíková.
Podle loňské výroční zprávy školy pokračovaly po ukončení základní školy v dalším vzdělávání pouze čtyři děti ze sedmnácti. Naděje vkládá ředitelka do současných osmáků, kde vidí větší potenciál: „Víme prostě, kdo má jaké návyky, jak se k tomu staví. Dokážeme předpokládat, kdo má šanci to dokončit a kdo ne,“ uvádí ředitelka k dotazu na případné další vzdělávání žáků po základní škole.
Má další otázka míří k Romům, protože ze statistiky vyplývá, že tvoří více než 90 procent žáků, což zdaleka neodpovídá podílu v populaci. „Je to otázka volby rodičů a podmínek ke vzdělávání. Pokud se rodiče rozhodnou pro naši školu, musí dítě absolvovat vyšetření, aby získalo potřebné doporučení. Nemohu k nám dítě vzít bez dalších podkladů. Doporučení mají určitou platnost, ale obvykle se už pak nemění,“ vysvětluje Jitka Jakubíková.
Dostáváme se také k programu tzv. obědů zdarma, do kterého je tato škola zapojena. Velkým problémem podle ředitelky je, že rodiče části dětí při absencích obědy neodhlašují ani nevyzvedávají, což jí nepřijde výchovné. Škola proto při opakování takových případů dítě z programu na oběd zdarma na půl roku vyřadí. Na můj dotaz, zda tak za chyby rodičů nejsou trestány děti, které jsou bez oběda, ředitelka odvětí, že asi ano, ale nějak je vychovávat musí. Později si vzpomenu, že když jsem u dcery ve školce zapomněl při nemoci obědy odhlásit, školka je od druhého dne absence odhlašovala sama. Nějak mě zapomněla vychovávat. Mám štěstí a dcera rovněž. Ale zpět do nápravné instituce.
Velkým problémem, ke kterému se v rozhovoru ředitelka vrací, je právě rodinné zázemí dětí, se kterým toho škola podle ní mnoho nenadělá. „Tohle je záležitost, která se řeší od padesátých let minulého století, že se snažíme převychovat romskou populaci a podařilo se to někomu?“ klade ředitelka spíše řečnickou otázku a doplňuje, že u nich jsou schopni zajistit většině dětí základní vzdělání, což prý není málo.
Proč se spokojit s málem
Když později zjišťuji na druhé vítkovské základní škole, kolikrát se stalo, že některé dítě přešlo z Jana Zajíce k nim, ředitel Bučánek říká, že o žádném takovém případu neví. Jan Zajíc je v tomto jednosměrná cesta reprodukce chudoby a segregace a je smutné, že zrovna tato cesta nese – neformálně – jméno tragického hrdiny našich dějin.
Zatímco ve Vítkově si ředitelka Jana Zajíce neumí představit, že by šlo něco dělat jinak a spolu s ní také většina Česka, jiné příklady uvádí Štěpán Kment z PAQ Research v doprovodném podcastu, když hovoří o českých romských dětech v Británii. Tam s nimi mají učitelé výborné zkušenosti, protože v podnětném prostředí se děti velmi rychle posouvají kupředu. Což souvisí i s celým nastavením vzdělávacího systému, který dokáže sledovat a měřit jiné cíle a je zvyklý na to, že děti mají různé odstíny kůže, pochází z odlišných kulturních prostředí, a přesto nic z toho neznamená, že má někdo cejch člověka druhé kategorie.
Nicméně tohle už nelze položit na bedra jedné segregované školy ve Vítkově nebo její ředitelky, které lze věřit, že neví, co by mohla dělat lépe. Tohle už je odpovědnost českého státu nebo kraje, který školu zřizuje. Nástrojů a dobrých příkladů existuje celá řada. Více k tématu zazní v podcastu.
Problematické postavení této základní školy vnímají odpovědní aktéři v regionu stejně jako zmíněná zpráva Agentury pro sociální začleňování, kde se mimo jiné píše: „Vzhledem k velkému podílu žáků pocházejících ze sociálně znevýhodněného prostředí je mezi žáky ZŠ Jana Zajíce velký počet těch, kteří by mohli být vzděláváni na standardní základní škole. Právě provoz této pro některé ,segregované‘ ZŠ může i nadále udržovat status quo co do generačně předávaného cyklu chudoby, závislosti na dávkách, nezaměstnanosti a snížené víry ve smysl vzdělávání.“
Zpráva opakovaně zmiňuje, že zástupci této školy odmítají s ostatními aktéry komunikovat, přičemž se škola současně potýká s největším množstvím problémů. Ostatně bez problémů nebyl ani poskytnutý rozhovor, kdy ředitelka chtěla zpětně změnit své odpovědi, a nakonec zabránit jejich zveřejnění.
Centrum inkluze pomáhá postavit děti zpátky na nohy
Naštěstí nejsou všechny romské děti odkázány pouze na segregovanou školu. Část z nich nastupuje na „běžnou“ základní školu Komenského. S dětmi ze sociálně znevýhodněných rodin pracuje ve Vítkově třeba Středisko volného času, kde fungují sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a nízkoprahové zařízení nebo Centrum inkluze, které působí v rámci celého regionu, nicméně nejvíce ve Vítkově a v Budišově. Ředitelky Centra inkluze Lucie Stanjurové se ptám na situaci okolo školy Jana Zajíce.
„Domnívám se, že v této škole končí i děti, které by se mohly s dostatečnou podporou vzdělávat v hlavním vzdělávacím proudu. Ta škola je segregovaná, navštěvují ji především romské děti, které nemají podporu z rodiny, prošly si traumatem či jsou z dětského domova. Kumulují se tam problémy a ty děti pak nemají takové výstupy, jaké by měly na klasické základní škole. To je problém, protože pak nejdou na střední, chybí jim ty ambice, ale řešení je obtížné, protože někteří romští rodiče z různých důvodů chtějí, aby tam děti chodily,“ vysvětluje komplikovanost situace ředitelka.
Zajímají mě také možnosti řešení, aby na škole Jana Zajíce nekončily děti, které tam nepatří: „My se snažíme to řešit přes konkrétní rodiny a rodiče dětí, které k nám chodí do předškolního klubu. Děláme mezi nimi osvětu a motivujeme je k tomu, aby ty děti nešly do přípravné třídy na Jana Zajíce, ale do běžné mateřské školy, protože tam se to dítě dostane do kontaktu s majoritou a už je tam větší předpoklad, že z té mateřské školky bude pokračovat na běžnou základní školu. Sice ne všechny děti z přípravné třídy Jana Zajíce končí v této škole, ale většina bohužel ano,“ dovysvětluje mechanismus fungování segregace na této škole ředitelka Centra inkluze.
Nakonec ani v případě, kdy se romské děti probojují vzdělávacím systémem třeba až k výučnímu listu, nemají vyhráno. Čeká je srážka s realitou, v níž o ně nikdo nestojí: „Ty děti, když zjistí, že si dodělají školu, ale pak si stejně neseženou práci, protože jsou Romové, tak neví, k čemu to vlastně je. Jakou to pak dává zprávu všem ostatním, když v tom není ten smysl a nevymaní se z toho cyklu sociálního znevýhodnění. Podobné je to s bydlením. V regionu myslím chybí koordinovaná péče o sociálně znevýhodněné rodiny, na které by se podíleli všichni aktéři, školy, sociální služby, OSPOD a podobně. Chybí myslím také návazná péče například v podobě sociálních podniků, které by pomohly znevýhodněným lidem získat pracovní zkušenosti a návyky,“ říká Lucie Stanjurová uprostřed regionu, který je sám o sobě vyloučenou lokalitou svého druhu.
Každý ředitel je na to sám
Způsob fungování segregované školy nakonec jen zdůrazňuje, jakou autonomii školy vlastně mají a že pokud v něčem plavou, systém je klidně nechá se utopit. Gargulák a Kment v podcastu upozorňují na fakt, že ředitelům u nás chybí další opora, systémy školení, vedení a podpory, které by jim s jejich prací pomáhaly. Ředitele vlastně nikdo nepřipravuje na to být ředitelem a každý si na vše musí tak nějak přijít sám.
Ze systémového hlediska je vlastně neuvěřitelné, že úroveň každé školy stojí trochu na náhodě, zda se někde najde dobrý ředitel, zda si sedne s vedením obce a dokážou se spolu domluvit, přičemž z nějakého důvodu stát předpokládá, že je vedení obcí expertem na vzdělávání. Celé je to poměrně bizarní situace, která ale odráží stav světa, v němž se dobré i zlé děje často omylem či náhodou. Na druhou stranu je region typu Vítkovsko natolik malou a personálně vyprahlou oblastí, že kdo má vizi a vůli se zde prosadit, cestu najde, protože konkurence prakticky neexistuje. Ale také toho nemusí dělat mnoho, protože jak zjišťuji u ředitelů a ředitelek, rodiče jsou spíše pasivní a nic moc nechtějí, rozhodně žádné novoty.
Ředitel v Melči Piskovský dokonce zmiňuje, že se situace s rodiči „zhoršila“ během covidu. Od té doby mají ještě menší tendenci se zapojovat do dění okolo školy. Covid podle něj změnil také děti, které se do škol vrátily uzavřenější a s jinými problémy. Ale ty budeme řešit jindy, až bude zase pozdě.
Jak ostatně zmiňují všichni ředitelé, dle tzv. šablon, což je poslední produkt ministerstva školství, mají možnost čerpat finance na školního psychologa. Je to skvělá myšlenka, školního psychologa by zde chtěli všichni. Bohužel však tato profese v okruhu sta kilometrů neexistuje.
A tak si tady všichni musí poradit tak nějak sami. Ve většině škol to naštěstí vypadá, že ví, co a proč dělají, a hlavně pro koho. V jedné ne. Celkově pozitivní dojem je nakonec výsledkem náhody, dobré vůle a odhodlání některých to nevzdat. Dlouhodobě udržitelná vzdělávací politika státu by ale měla vypadat jinak.
Autor je redaktor Alarmu.