Foto Daria Krivonos. Použito se svolením autorky
Na jednom z nejdůležitějších varšavských železničních nádraží, které slouží jako informační centrum pro ukrajinské válečné uprchlíky, nebylo téměř k hnutí. Začátkem května davy trochu prořídly s tím, jak klesaly počty lidí překračujících polsko-ukrajinské hranice. Přesto bylo nezbytné shánět dobrovolníky hovořící ukrajinsky nebo rusky, kteří by zde pomáhali. Dobrovolnice a dobrovolníci se na nádraží střídají po celý den a noc – poskytují informace o dokladech, jídle, ubytování a dopravě.
Když se mluví o této podpoře pro uprchlíky z Ukrajiny (ačkoliv používám výraz „uprchlík“, je důležité mít na paměti, že tito lidé nemají zaručen status uprchlíka dle Ženevské dohody z roku 1951), často se opomíjí fakt, že valná většina zmíněných dobrovolníků – alespoň v hlavních varšavských centrech – jsou právě lidé z Ukrajiny, z nichž mnozí sami utekli před válkou. Nedávno se začaly otevírat debaty o tom, že v souvislosti s příchodem ukrajinských uprchlic a uprchlíků je nutné rychle mobilizovat solidární síť v místních komunitách „hostitelských společností“, a v tomto kontextu si musíme položit otázku, koho vlastně považujeme za takové „místní komunity“.
Práce, kterou vykonávají jedni ukrajinští uprchlíci pro druhé, jako by byla neviditelná.
I když si okamžitá reakce a podpora polské většinové společnosti jistě zaslouží ocenění, zajímalo by mě, kdo ponese dlouhodobé náklady na sociální reprodukci v souvislosti s ukrajinským uprchlictvím, až „hostitelskou společnost“ válka přestane zajímat a humanitární nadšení se vytratí. Už dnes si všímáme, že „místní komunity“ nejsou příliš ochotné přijímat nuceně vystěhované lidi a některé státy – například Polsko – stahují finanční podporu pro lidi, kteří ubytovávají uprchlíky ve svých domovech. Protože se tato solidarita od začátku do velké míry zakládala na nestabilní konstrukci evropanství a bělošství, nabízí se otázka, kterou výstižně formulovala jedna z mých ukrajinských respondentek ve výzkumu: „Jak dlouho bude tahle solidarita trvat? Kdy se k nám začnou chovat jako k syrským uprchlíkům?“ Dočasná ochrana neumožňuje přístup k širší podpoře a sociálním právům, a když se k tomu připočte vyčerpání hostitelských společností a skutečnost, že válka zřejmě jen tak brzy neskončí, je zřejmé, že péči o ukrajinskou uprchlickou komunitu zajistí někdo jiný než místní komunity.
Co se bude dít, až vyprchá elán?
Podívejme se na situaci více než milionu lidí z Ukrajiny, kteří už v Polsku žili před válkou a nyní ponesou náklady sociální reprodukce, když budou hostit příbuzné a přátele ve svých malých bytech a současně čelit prudce rostoucím nákladům na živobytí. Podobně jako mnoho dalších mi Andrij, čerstvý absolvent polské univerzity, který pracuje ve skladu v supermarketu, vyprávěl o tom, že má ve svém jednopokojovém bytě na neurčito nastěhovanou babičku a mladšího bratra. V diskuzích o přijímání ukrajinských uprchlíků v Evropě se musíme vyhnout zaměřování na evropskou pozici „solidarity s Ukrajinci“ (která očividně stojí na nerovnoměrně přerozdělovaných zdrojích solidarity) a pozorně sledovat pozici ukrajinských pracujících, kteří už dlouho pohánějí ekonomiky EU.
Jde o práci bílých a do značné míry neviditelných těl, která EU dlouhodobě potřebuje, bezmála jako vzduch. Ukrajinské občanky a občany do značné míry přehlíží i mezinárodní komunita vědců zkoumajících migraci. Přitom jde o jedny z nejčastějších příjemců povolení k pobytu vázaných na práci v ekonomikách EU – a Polsko je od roku 2014 v žebříčku příjemců pracovní migrace první. Ukrajinským občanům bylo za rok uděleno přes půl milionu prvních povolení k pobytu, a to téměř výhradně sousedním Polskem. Teprve když se s covidovou pandemií situace dosud vnímaná jako „normální“ zhroutila, zviditelnilo se i to, jak moc se Evropa spoléhá na práci migrantů, kteří se kvůli pandemickým opatřením nemohli dostat na svá pracoviště. Ale jen co se opatření zmírnila a mohli se vrátit, okamžitě zase upadli v zapomnění. V uprchlické vlně dopadá břemeno spojené s pomocí a péčí právě na ukrajinské migrantské komunity a na lidi jako Andrij, kteří často pracují na prekarizovaných a špatně placených pozicích.
Být Ukrajincem v Polsku nebylo lehké ani před invazí
Neviditelnost ukrajinských pracujících se udržuje i v současném „přijímacím spektáklu“ v zemích Evropské unie. V sebeoslavném provolávání, že „EU pomáhá Ukrajině“ o Ukrajincích není příliš slyšet, přestože dlouhodobě věnují své síly záchraně dalších ukrajinských uprchlíků. Řada Ukrajinek a Ukrajinců pracovala na velkých varšavských nádražích celé dny – poskytovali informace, nosili zavazadla, vyhledávali v jízdních řádech spoje do dalších zemí, pomáhali pořizovat dokumenty a jízdenky nebo překládali a vyplňovali žádosti o víza. Někteří z nich byli ukrajinští pracující studenti, kteří se do Polska přesunuli už před vypuknutím invaze a jejichž nájemní smlouvy a studentská víza byla často krátce před vypršením.
Anna, jedna z těchto studentek, zvažovala, že se na léto přestěhuje zpátky do Ukrajiny, protože najít a zaplatit ve Varšavě bydlení bylo čím dál těžší. Pro lidi s ukrajinským přízvukem a jménem to nebylo snadné ani před válkou, zvlášť při odpovídání na inzeráty s požadavkem „pouze pro Poláky“. Na rozdíl od ostatních občanů Ukrajiny, kteří překročili hranice EU po 24. únoru, nemají lidé jako Anna nárok na dočasnou ochranu ani ostatní formy pomoci, jako je bezplatná veřejná doprava. Krátkodobě fungovaly i další formy podpory – razítko v ukrajinském pase potvrzující přechod hranic po začátku války zajišťovalo výdej polévek zdarma i některých vstupenek, což prohlubovalo příkop mezi těmi Ukrajinci, kteří měli nárok na pomoc, a těmi, od nichž se očekávalo, že se zaopatří sami.
Feministická teorie sociální reprodukce už dlouho poukazuje na to, že neviditelná práce spojená s každodenním zaopatřováním životních potřeb leží převážně na bedrech pracující třídy a zejména příslušníků marginalizovaných etnik. V tomto chápání nelze práci chápat jako synonymum pro placené zaměstnání a je třeba přenést pozornost k neplaceným a opomíjeným formám práce. Podobně jako v dalších případech se dobrovolnická a pečující práce pro druhé často rámují jako nepracovní činnost a historie těchto forem reprodukční práce bývá historií opomíjení a chybějícího uznání. Tyto druhy práce bývají pojímány jako „nepráce“ – jako projevy lásky a laskavosti nebo jako příležitost k rozvoji a získání praxe. Domnívám se přitom, že se formy „nepráce“ vnímají různě a mají odlišnou výměnnou hodnotu podle toho, kdo je vykonává.
Neviditelná ukrajinská pomoc
Dobrovolnictví a solidarita získávají různou hodnotu a ocenění veřejnosti v závislosti na sociokulturních mechanismech týkajících se rasy, genderu, národnosti a státní příslušnosti. Někteří dobrovolníci na varšavském nádraží, kteří pocházejí ze Severní Ameriky, hovořili o dobrovolnictví jako o „pomoci“, která je motivovaná tím, že nelze zůstat nečinný tváří v tvář katastrofě. Řada z nich ale měla čas a ekonomický kapitál, který jim umožnil strávit na nádraží několik týdnů, protože jsou pro ně životní náklady ve Varšavě bez potíží dostupné. Někteří z nich pracovali pro západní neziskové organizace. Jejich fungování však bylo možné jen díky „pomoci“ ukrajinských překladatelek a překladatelů, jejichž práce byla převážně neplacená, ale byla jaksi „přirozeně“ k dispozici. Někteří dobrovolníci pocházející ze zahraničí se rekrutovali z řad studentů a studentek východoevropských studií, ruštiny či ukrajinštiny, kteří v Polsku nabírali zkušenosti.
Jedna z mladých Ukrajinek, které na nádraží vypomáhaly jako dobrovolnice, uvedla: „Škoda, že nedostanu žádný výkaz nebo potvrzení, že jsem tady pracovala.“ Zrovna v té době si připravovala CV pro sérii pracovních pohovorů. Kromě emoční práce a dovedností spojených s vyhledáváním informací i péčí o příchozí migranty tato služba stojí do značné míry na jazykových dovednostech, jejichž význam se často přechází jako něco automatického, když přece tito lidé „taky pocházejí z Ukrajiny“. Potom se na dobrovolnickou práci a jazykové kompetence Ukrajinců pohlíží jako na cosi samozřejmého. Práce, kterou vykonávají jedni ukrajinští uprchlíci pro druhé, jako by byla neviditelná.
Když stojíme u informační přepážky, několikrát náš rozhovor přeruší příchozí, kteří se ptají na bydlení, víza a dopravu. S mladými dobrovolnicemi a dobrovolníky si několik hodin povídám o jejich vlastních strategiích, jak najít placenou práci, která by jim umožnila žít v Evropské unii. Mnoho z nich si dlouhodobý pobyt v Polsku příliš nepředstavovalo kvůli nepříznivým vyhlídkám na trhu práce pro nově příchozí. Odstěhování do jiné země se ale jako možnost jeví hlavně těm, kdo už tam mají příbuzné nebo známé.
Na rozdíl od ostatních osob věnujících se dobrovolnictví se řada těchto lidí – převážně mladých a převážně žen – vyznačuje tím, že se nemají kam vrátit a jejich práce není ani oceňována jako podpora „místních komunit“, ani nemá směnnou hodnotu jako v případě jiných, neukrajinských dobrovolníků. Práci ukrajinských lidí – ať té placené nebo neplacené – opět hrozí, že bude v Evropě zapomenuta. V té Evropě, která nezapomíná hlasitě chválit sebe samu, zatímco ukrajinské migrantské komunity vykresluje jen jako příjemce pomoci – jak tomu ostatně bylo i v souvislosti s jinými skupinami vysídlených lidí.
Autorka je socioložka a výzkumnice na Univerzitě v Helsinkách.
Z anglického originálu Who stands with Ukraine in the long term? On the invisible labour of Ukrainian migrant communities, publikovaného na stránkách LeftEast, přeložila Petra Jelínková.