Foto Sébastian Dahl, BY-NC-SA
Klimatická krize je definitivně tady a nabírá na síle. Vlna letošních smrtících veder, kvůli kterým za pouhý týden na Pyrenejském poloostrově zemřelo tisíc lidí, v Británii taje asfalt na leteckých ranvejích a požáry ohrožují už i střední Evropu, je předzvěstí rychlejšího nástupu krizových scénářů, než jaký jsme očekávali. Potřeba „hluboké adaptace“ Jema Bendella tak nabývá na urgenci. Změnit se bude muset mnohé – včetně našich měst a způsobu, jakým v nich žijeme.
Ve městech dnes v Česku žije 70 procent obyvatel. Přitom právě města fungují jako tepelné ostrovy. Kvůli množství betonu a asfaltu totiž absorbují a zadržují teplo, jež na rozdíl od vegetace nedokážou využít a přeměnit v jiný druh energie a látek. Zejména ve velkých městech se výrazně zvyšuje riziko toho, že se v letních měsících stanou neobyvatelnými a obyvatelé v nich budou kolabovat, přičemž ohroženi jsou zejména starší lidé, děti, ale také lidé s dýchacími obtížemi a jinými zdravotními problémy. Toto riziko bohužel stoupá úměrně s naší rezignací na účinný boj s klimatickou krizí, který se politické elity kvůli jiným probíhajícím krizím rozhodly odložit na neurčito. A ani po výraznějších snahách o adaptaci zatím není vidu ani slechu. Pár pítek na vodu, mlžítek nebo fontánka na Václavském náměstí opravdu nepředstavují komplexní adaptační řešení.
To, co skutečně potřebujeme, je radikální proměna způsobů, jakými města stavíme, organizujeme a jak v nich žijeme, ale také toho, jak o nich přemýšlíme. Obránci starých pořádků by si přitom měli uvědomit, že rozpálená města neohrožují jen životy slabších jedinců, ale i samotný kapitalismus, jehož závislost na ekonomickém růstu a konzumu je na jedné straně hlavní příčinou toho, proč se planeta přehřívá, a který ovšem na straně druhé v nevyhovujících podmínkách nemůže dál fungovat. Města jsou hlavními centry ekonomického růstu, pokud však budou neobyvatelná, těžko v nich bude možné pracovat a vytvářet nadhodnotu, na níž je kapitál závislý. Co všechno se tedy musí změnit?
Vegetace
Jak vyplývá už ze samotné definice tepelného ostrova, pravým opakem betonu a asfaltu je vegetace. Tu přitom netvoří jen stromy, o kterých jsme si zvykli mluvit jako o přírodní klimatizaci, ale také křoviska, tráva, vzrostlé byliny či různé popínavé rostliny. Vegetace své okolí ochlazuje výparem vody, a je tudíž pro město zcela zásadní v jakékoliv podobě. Bohužel na ni stále máme tendenci pohlížet antropocentrickým pohledem, který si zeleně cení jen, pokud odpovídá našim estetickým zvyklostem. Ideální městskou zelení je pro nás stále park s anglickým trávníkem, vzrostlými stromy a okrasnými květinami. V době, kdy města atakovaly teploty kolem 35 stupňů ve stínu, jsme si tak mohli všimnout zahradnických čet se sekačkami a křovinořezy, po nichž na veřejných plochách zbyly jen žluté vysušené plochy s nulovou schopností ochlazovat okolí.
Naše města zatím nezvládají ani adaptaci základní, natož tu hlubokou. Z počínání politických a ekonomických elit je patrné, že si význam hrozby, které čelíme, stále plně neuvědomují.
Je přitom dobře známou skutečností, že nejen kvůli vysokým teplotám, ale i pro biodiverzitu je mnohem lepší volbou mozaikovitá seč, a ideálně pak přeměna některých městských trávníků na kvetoucí louky. Nejen že v nich přežívají suchomilné a horkuvzdorné druhy, ale také se v nich daří hmyzu, jehož počty na celé planetě dramaticky klesají. To se ovšem netýká jen měst, ale také soukromých zahrad či areálů. Podobné je to s křovinami. I když mnohým připadají nevzhledné nebo je ve městech považujeme za nežádoucí refugium pro lidi bez domova, je potřeba vnímat jejich přínos z hlediska ekosystémových služeb. Křoviska stíní, ochlazují, zpevňují svahy a zadržují vodu a jsou oblíbeným útočištěm ptáků a jiných živočichů.
Přístup, kdy si víc ceníme zelených ploch uměle vytvořených než těch přírodních a divokých, při snahách o adaptaci často ukazuje být slepou uličkou. Ve městech kácíme samovolně vzrostlá křoviska a mnohdy i mohutné stromy, kterým pejorativně říkáme nálety, a nahrazujeme je stromky novými, pečlivě zasazenými do ohrádky z dřevěných kůlů. Ty přitom možná v nových klimatických podmínkách ani nedorostou do potřebné velikosti a značná část z nich uhyne. Nové stromky navíc nutně vyžadují pravidelné zalévání, což se však třeba v Praze v některých městských částech příliš nedaří. A nejen to: jde o energeticky a emisně náročný proces, neboť všechny stromky je potřeba objet s nákladním autem s cisternou a čerpadlem. Podobný problém představují také dnes tolik oslavované zelené střechy a stěny. Mnohé nové budovy se jimi pyšní a dělají s jejich pomocí dojem ekologických staveb. Často se však zapomíná na to, že zelené střechy a stěny nejsou plně funkčními ekosystémy, které dokážou fungovat bez lidské pomoci. I ony v době sucha usychají, a proto není dobré upřednostňovat zelené střechy na úkor běžné zeleně v uliční úrovni, jak se to čím dál častěji pod záminkou výstavby kompaktního města děje. Zeleň na střeše možná ochladí budovu, na níž se nachází, pro lidi v ulici však velký význam nemá.
Je zcela zásadní, aby se ve městech nezmenšovaly plochy stávající zeleně, zejména té přirozené a divoké. Urbanisté a architekti často odkazují na velký podíl zeleně v Praze v přepočtu na obyvatele, který je podle nich ve srovnání s jinými metropolemi nadprůměrný. I když se to zdá jako legitimní důvod pro snižování zelených ploch, v kontextu klimatické krize se to jeví jinak. Tyto zelené plochy je nezbytné vnímat jako výhodu a zasazovat se nejen o jejich zachování, ale také usilovat o jejich rozšíření. Dlouhou dobu bylo trendem postupně rušit zahrádkářské kolonie, právě ty však mají pro obyvatelnost města zcela zásadní význam. A totéž platí i pro zahrady komunitní. Smutnou realitou je, že tyto zelené oázy uprostřed města, kde navíc často vznikají soudržné komunity, často stojí na tzv. rezervních plochách pro budoucí výstavbu a stále jsou brány jako něco méně výhodného než budoucí domy a kanceláře. Pokud bychom na města pohlíželi jako na živý organismus, postupné nahrazování zelených ploch finančně rentabilnějšími stavbami připomíná situaci, kdy by člověk postupně rozprodával své orgány. To sice z krátkodobého hlediska může být finančně výhodné, ovšem nutně to povede ke kolapsu.
Voda
Další věc, kterou město v čase prohlubující se klimatické krize potřebuje, je zcela nový způsob hospodaření s vodou. Nejen že by nové stavby měly počítat s opětovným využíváním tzv. šedé vody a mít nádrže na zadržování vody dešťové. Měly by se vytvořit účinné pobídky, které by k zadržování vody motivovaly i všechny ostatní obyvatele. V naší komunitní zahradě ve vnitrobloku se mi například nepodařilo majitele sousedních domů přesvědčit k tomu, aby nás nechali odebírat dešťovou vodu z jejich střech. Proč je pro ně výhodnější nechat vodu odtékat kanalizací pryč, zatímco ti, kdo pečují o okolní zeleň, musí zbytečně odebírat pitnou vodu z vodovodu?
Je potřeba vytvořit také komplexní plán pro modrozelenou infrastrukturu ve městě, tedy systém vodních prvků, které v kombinaci se zelenými plochami zvyšují zadržování a zasakování vody ve městě. Současný Metropolitní plán Prahy tuto infrastrukturu zatím neobsahuje. Potřebné je také zajistit, aby vodní plochy byly dostupné co nejvyššímu počtu obyvatel. Chvályhodným počinem byla např. revitalizace říčky Rokytky, na níž byly obnoveny původní meandry, a v oblasti Vysočan v novém parku Zahrádky vznikl zcela nový rybník. Skvělým nápadem je také zpřístupnění koryt řek a potoků pomocí různých schodů, mol, platforem apod. Ovšem nutné je ponechat prostor i pro divokou přírodu.
Naopak zcela trestuhodná je výstavba v okolí Libeňského přístavu, kde došlo k naprostému znehodnocení unikátní lokality doků nejen špatným urbanismem, ale také privatizací části nábřeží. Libeňský přístav měl potenciál být žádanou, místními i turisty vyhledávanou lokalitou s přístupem k řece a s atmosférou středomořského přístavního města. Lidé zde mohli trávit (podobně jako na náplavce v centru) čas v příjemném prostředí v bezprostřední blízkosti chladivé vodní hladiny. Místo toho zde vznikly oplocené rezidenční komunity a nevkusné, na sebe vzájemně nenavazující budovy. Veřejnost má přístup na dvě nábřeží, nemůže zde však smysluplně procházet, neboť na konci každého z „prstů“ narazí na plot soukromých rezidencí. Místo tak k procházkám ani k posezení téměř nikoho neláká. Podobných chyb je potřeba se do budoucna vyvarovat.
Důležitou problematikou je městské vodohospodářství. Ve většině měst v Česku se bohužel vodohospodářství stalo předmětem soukromého podnikání, na něž doplácíme z našich kapes a z veřejných rozpočtů. Soukromé společnosti odvádějí nemalé zisky z provozu vodohospodářské infrastruktury do zahraničí a je potřeba počítat s tím, že společně s klimatickou krizí se budou náklady na tento provoz čím dál více zvyšovat, což by mohlo do budoucna vést k neúnosným cenám vody. Celosvětovým trendem je proto návrat vodohospodářství do veřejné správy měst, k takzvané remunicipalizaci (pomalu k ní dochází i v Česku).
Veřejný luxus
Aby byla města obyvatelná i v extrémních teplotách, bude nezbytné zásadním způsobem investovat do veřejného vybavení, které pobyt ve městech během velkých veder učiní snesitelným. George Monbiot toto veřejné vybavení nazývá „veřejným luxusem“, kterého by podle něj mělo být mnohem víc než luxusu soukromého. V kontextu klimatické krize a letních veder jde zejména o veřejná koupaliště, kterých je třeba v Praze nedostatek a bývají pro mnohé rodiny neúnosně drahé. Právě koupaliště přitom dělají pobyt v letním městě mnohem příjemnějším a snižují také potřebu lidí mít své vlastní bazény.
Nutné je také investovat do různých typů zastínění, například na zastávkách MHD nebo v parcích a na dětských hřištích, z nichž mnohá se v létě stávají kvůli vysokým teplotám téměř neobyvatelnými. Podobné zastínění pomocí pergoly a popínavých rostlin jsme společně s krajinářskou architektkou Martinou Forejtovou před pěti lety navrhly pro hřiště v libeňském parku Pod Korábem. Součástí byly i nové stromy a pítko přímo v prostoru hřiště. Náš projekt patřil mezi ty, které místní obyvatelé vybrali k financování z participativního rozpočtu. Když se pak ale změnilo politické vedení a nastoupila koalice ODS, TOP 09 a Patriotů, žádný z vybraných projektů nebyl realizován a peníze se poděly bůhvíkam.
Velký otazník představuje klimatizace. Tu si bohužel lidé pořizují čím dál častěji, přestože jejím provozem přiléváme olej do ohně globálního oteplování. Obhajitelná je snad jen ve veřejných budovách a zejména ve veřejné dopravě. V soukromí je klimatizace řešením snad jen, pokud je poháněná obnovitelnou energií. Pokud stoprocentně zelenou elektřinou nedisponujeme, je mnohem úspornější si domů pořídit větráky. Podle některých doporučení je nicméně v době vysokých teplot dobré navštěvovat klimatizovaná prostranství. V praxi to znamená, že bychom vlastně měli chodit do obchodních center a supermarketů. Právě proto by bylo vhodné, aby ve městě vznikaly i jiné typy veřejných či poloveřejných prostranství, která jsou klimatizovaná, ale dá se v nich dělat i něco jiného než se oddávat konzumu. Mohla by to být různá komunitní a kulturní centra, kryté tržnice s lokálními potravinami, dětské herny apod. A klimatizace v nich by samozřejmě měla využívat zelenou elektřinu, ideálně z fotovoltaiky na střechách.
Výstavba
Významnou problematiku představuje také samotná výstavba, které se do určité míry dotýkaly všechny předchozí body. Jak už bylo řečeno, kompaktní město či město krátkých vzdáleností bývá často urbanisty využíváno k legitimizaci zahušťování zástavby a úbytku ploch zeleně. Kompaktní město je zajisté žádoucí, nesmí se však stát doktrínou, která ospravedlní zhoršování tepelného ostrova a výstavbu dalších betonových ploch bez ohledu na jejich budoucí funkční využití. V Praze se dnes staví řada nových rezidenčních projektů, které jsou však pro našince finančně zcela nedostupné. Obyvatelé města se tak dočkají jen dalšího betonu zvyšujícího teplotu města. Nejen to, pokud developeři skutečně začnou své projekty rozprodávat velkým investičním skupinám, jak už avizovali, stanou se tyto domy navíc hrdlem penězovodů, jejichž smyslem bude odvádět peníze z kapes místních obyvatel do zahraničí, čímž se ještě více sníží schopnost naší ekonomiky s klimatickou krizí účinně bojovat.
Zásadní jsou také materiály, z nichž stavíme, barvy, které na povrchy používáme, nebo energetická náročnost samotné výstavby. V čase klimatické krize se neobejdeme bez rolet a žaluzií, zatemněných skel nebo bílých povrchů. Jak píše např. The Guardian, zcela nové materiály budou potřeba také pro dopravní infrastrukturu, která má tendenci se v aktuálních teplotách tavit. Změnit se však musí i způsob, jakým cestujeme a jak a kde trávíme čas. Hluboká adaptace, o níž psal ve své práci Jem Bendell, jde ještě mnohem dál a bude vyžadovat zcela odlišnou organizaci naší společnosti. Jak je však vidět, naše města zatím nezvládají ani adaptaci základní, natož tu hlubokou. Z počínání politických a ekonomických elit je patrné, že si význam hrozby, které čelíme, stále plně neuvědomují. V nadcházejících komunálních volbách budeme mít šanci to změnit alespoň ve svých městech. Zásadní budou také nové formy demokratického rozhodování, např. prostřednictvím občanských shromáždění, díky nimž se na zásadních změnách obyvatelé budou moci společně dohodnout a jejich rozhodnutí budou mít mnohem větší společenskou legitimitu než ta, která dosud činili vůči klimatické krizi spíše přehlíživí politici napojení na soukromý byznys.
Autorka je sociální geografka.