Foto Thom Holmes, Unsplash
Za čtvrt roku začíná topná sezóna a my stále nevíme, jak bude vypadat vládní pomoc s energiemi a s čím budou moci lidé počítat. Poslednímu půl roku dominovalo především uklidňování nebo svádění viny na Babiše. V Německu se už dlouho a veřejně probírají strategie, co bude, až Putin vypne plyn. V Česku píše premiér statusy, že plynu bude dost pro všechny.
Těšit se nejspíš můžeme na dobré rady a doufat v evropskou solidaritu. S tou národní už to bude těžší.
Zatímco nizozemští nebo němečtí politici vyzývají poslední měsíce své obyvatele k solidaritě, aby se omezovali ve spotřebě energií a na zimu tak bylo dost pro všechny, strategií českého státu je vyzvat Německo, aby bylo solidární s námi. Naše naděje spočívá v tom, že se Němci uskromní a omezí natolik, aby poslali dostatek plynu k nám. Do země, v níž je stále normální přetápět budovy na teploty kolidující s lidským zdravím. Do země, která v čase migrační krize v roce 2015 ukázala Němcům prostředníček.
Jenomže jiné řešení dostupné není, a tak musí premiér pravicové konzervativní ODS pozvednout heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Nicméně jen za hranicemi země. Doma vláda nikomu moc pomáhat nechce. Svědčí o tom tzv. „úsporný tarif“, který nemá s úsporou mnoho společného. Je to prostě příspěvek na účet za energie. Plošný. Pro všechny, a proto také pro nikoho. Jinak to nejde, protože stát adresnou a současně jednoduchou pomoc připravit a zrealizovat neumí.
Pokud třeba dánská vláda v únoru rozhodla, že pošle příspěvek na energie chudším domácnostem podle jejich ročních příjmů, nemusely pro to tyto domácnosti udělat vůbec nic. Stát si to na základě svých dat dokázal vyřešit sám. Takto totiž efektivní sociální státy fungují. Podobně se zachovaly další severské země a asi nikdo nečeká, že by na severu tuto zimu někdo mrzl. Co můžeme čekat v Česku, neví nikdo.
V polovině července se zatím jen spekuluje o parametrech příspěvku na energie, který se rozpustí mezi chudé i bohaté rovným dílem. Těšit se nejspíš můžeme na dobré rady a doufat v evropskou solidaritu. S tou národní už to bude těžší.
Od Západu nás nedělí slova, ale reálná politika
Náměstek ministra průmyslu René Neděla v rozhovoru pro Český rozhlas plus opatrně naznačuje, že je spotřeba energií v českých domácnostech o pětinu vyšší, než je evropský průměr, s tím, že by prý bylo vhodné se zamyslet, zda někdo náhodou nevytápí prostory, které neobývá. Na víc si tady zatím nikdo netroufne, protože jakákoli kolektivní akce vždy zavání komunismem a čeští politici prostě neví, jak přesně mají lidem sdělit, že si ani doma nemůžou dělat, co chtějí. Vždyť třicet let tvrdili opak a slova o solidaritě by jim nikdo nevěřil.
A pokud se čeští politici o něco pokusí, vypadá to jako obvykle. Jako moralizující kázání, které brzy sklouzne k poučkám o demokracii a svobodě. Jako když ministr průmyslu Jozef Síkela v rozhovoru pro Respekt říká, že zima prověří, jestli patříme na Západ nebo Východ. Není nutné čekat na zimu. Jasné je to už teď. Síkelův protějšek na Západě, německý ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck, omezuje osobní spotřebu, aby mohl totéž chtít po ostatních. Podobně se chovají další evropští politici, protože pouze tak je možné chtít i po druhých, aby vás vyslyšeli nebo brali vážně. Nizozemci už hlásí, že díky úsporám mají pro letošek hotovo.
Zato Síkela se v rozhovoru pochlubil, že se neomezuje nijak, a současně se diví, že se druhým nelíbí, když jim radí, ať se omezí oni. Důvody nelibosti pak hledá všude možně, ale nikoli u sebe, nebo u vlády. Nakonec se zaklíná hodnotami svobody a demokracie, přičemž přehlíží, že kvůli politikům jako je on, nemají tyto pojmy v Česku žádný obsah. Rozdíl mezi Západem a Východem vypadá totiž takto.
Solidarita, když se zrovna hodí
Dalším rozdílem je přístup k zelené energetice. Petr Fiala na Facebooku nadšeně informuje, jak je zásadní společná evropská energetická politika. Ano, je zásadní a je škoda, že se ji zrovna jeho strana snažila po celá léta podrývat a sabotovat. Před lety ohlášený přechod na zelené energie a Green Deal totiž není ničím jiným, než společnou energetickou politikou a jediným řešením nejen této krize, protože zkáza klimatu navzdory akutním tématům vůbec nikam nezmizela. Více obnovitelných zdrojů znamená menší spotřebu fosilních paliv. Bohužel se u nás politici po léta předháněli v lamentacích, proč nic nejde a ani dnes nedokáží pružně přenastavit třeba program Zelené úsporám tak, aby lidé dostali příspěvek na solární panely na střechách nebo výměnu plynových kotlů za tepelná čerpadla.
Je jistě možné, že Česko svou spotřebu nepokryje čistě pomocí vlastních solárních elektráren, ale stejně tak je pravda, že vinou všech předchozích vlád je využívání těchto a dalších obnovitelných zdrojů hluboko pod našimi možnostmi. Cílenou politikou našich vlád bylo dusit jejich rozvoj a demotivovat lidi, aby si třeba na střechy domů pořídili solární panely. Výkupní sazby byly nastaveny tak, aby se nikomu nevyplatilo dodávat svou elektřinu do sítě, a nákup panelů se tak nikdy nevyplatil. Dnes by se to vyplatilo každému.
Jenomže absence představivosti je základní povahový rys české politiky i národní identity, kdy cílem je dělat věci stále dokola pořád stejně, a pokud se něco stane, spoléhat na Němce.
Od Západu nás dělí také naše pojetí sociálního státu, který je postaven na podrývání solidarity s těmi, kdo jsou na tom hůře. Základním kamenem pomoci je zde vždy přísnost, preventivní odsudek a kontrola. Takto se třeba z příspěvku na bydlení stalo ono administrativní martyrium, které jsme objevili až dnes, když jsme zjistili, že by se příspěvek mohl hodit i jiným skupinám, než jsou chudí senioři nebo samoživitelky.
Vedle přísnosti na chudé přitom máme propracovaný systém solidarity s „bohatými“. Sem patří třeba zrušení superhrubé mzdy, které pomohlo především vysokopříjmovým skupinám, podpory hypoték, stavebních spoření nebo takřka nulová daň z nemovitostí.
Pomůžeme všem trochu a dohromady nikomu
Směrem podpory všech a současně nikoho doopravdy se chce vydat státní podpora v oblasti energií. Neefektivně se utratí desítky miliard korun, aby vláda mohla říct, že alespoň něco udělala a na víc přece nemáme. Jenomže kdyby ODS s Babišem nezrušila superhrubou mzdu, měla by dnes v rozpočtu dost financí na skutečně účinnou pomoc. Vláda peníze nemá, protože je mít nechce, a o zvýšení daní se stále odmítá bavit. Takto vypadá nekompetentní vládnutí v praxi. A tak také vypadá rozdíl mezi zmiňovaným Západem a Východem. Dánové, Nizozemci nebo Němci to zvládnou spolu, Češi si musí poradit každý sám.
A to není jediný problém. Jestli bude vláda místo pomoci nabízet fráze o svobodě a demokracii, ohrozí právě tyto základní hodnoty, o které jí prý jde. Pokud se české pravici podaří v podstatné části populace vybudovat asociaci, že demokracie a svoboda se rovnají chudobě, zimě a hladu, čekají nás možná ještě horší věci, než je letošní zima.
K srdci si vláda může vzít poznámku europoslance a bývalého belgického premiéra Guy Verhofstadta. Když Petr Fiala v Evropském parlamentu citoval Havla, Verhofstadt ho v následné debatě vyzval, aby jej nejen citoval, ale také se tak choval. S demokracií a svobodou se to má stejně, netřeba o nich mluvit, stačí je naplnit.
Autor je redaktor Alarmu.