Foto Lukáš Bečán
Klubem otřásá agresivní řev. Z reprobeden vazbí elektrické kytary a duní ohlušující rámus. Po pěti minutách vystoupení si publikum vzadu zacpává uši nebo nasazuje špunty, lidé vepředu ale naopak nadšeně jásají. „Get fucked up the ass!“ doporučuje nám s křikem Dreamcrusher, noisový projekt Luwayne Glass, zrovna šplhající na zvukovou aparaturu.
Kutnohorský Planet Music Club se na tři dny stal jedním z dějišť festivalu alternativní muziky Creepy Teepee. Od 8. do 10. července se zde představilo třicet jmen zastupujících současné tendence hudební avantgardy: od hvězdy hyperpopu Fraxiom přes klubového badboye VARG²™ až po ambientní kompozice kapely LEYA. „Tři dny komunitních vibes,“ lákal magazín Dazed na aktuální ročník, který popsal jako „shromáždění všech vašich favoritů ze SoundCloudu“.
Zarážející je přístup festivalu k české scéně, kterou letos zastupovali jen dva umělci. Kdo doufal, že pozná i řadu zajímavých místních interpretů a interpretek stojících po boku medializovaných zahraničních jmen, přišel zkrátka.
Důvodů k těšení bylo letos víc. Kvůli pandemii se festival v roce 2020 uskutečnil jen online a loni se nekonal vůbec, což byla rána pro organizační tým z kolektivu A.M.180 i pro fanoušky a fanynky sjíždějící se do Kutné Hory nejen z ostatních českých měst, ale i z Polska, Německa, Francie a dalších států, aby zakusily*i jeden z nejlepších hudebních festivalů podle serverů Pitchfork či The Guardian. Mezinárodně uznávaná událost s třináctiletou tradicí se ale málem nekonala ani letos. Festival kolidoval s další akcí a náhradní pozemek v parku pod Vlašským dvorem radnice nechtěla pronajmout. Starostovi Josefu Viktorovi z hnutí ANO a některým dalším radním se nelíbila hlasitá hudba a rušení nočního klidu v centru města: „Už minule jsem měl nesčetně telefonátů, abych si šel bydlet někam, kde to je slyšet,“ argumentoval Viktora.
Přesunů z místa na místo i problémů s vedením města si Creepy Teepee užilo v historii více než dost. Nejspíš i proto se pořadatelé tentokrát zavázali vyjít vstříc řadě požadavků – například složit stotisícovou kauci nebo zajistit levnější vstupné pro obyvatele Kutné Hory, jak píše na Facebooku tamější radní pro kulturu Štěpán Drtina z Pirátské strany. Zastupitelstvo ale i tak opakovaně nepřijalo žádné usnesení. „Jsme postavení do nepříjemné situace,“ psal jeden z organizátorů Štěpán Bolf. „Věřili jsme, že město bude vstřícné k akci, která do Kutné Hory přitáhne stovky lidí hlavně ze zahraničí.“ Festival nakonec na poslední chvíli rozložil svou outdoor stage na soukromé louce v Sedlci, z níž se po půlnoci program přesouval do zmíněné Planety a na afterparty pak do klubu Jáma.
Twerkování před koncem světa
Poměrně bezútěšně působící provizorní lokaci i absenci výstav či dalšího umění se snažil vykompenzovat atraktivní hudební program střídající intenzitu emocí i decibelů. V Sedlci se ostatně každoročně koná pouť, a tak si organizátoři asi řekli, že nás line-upem skákajícím z pařby do ambientu posadí na horskou dráhu. Dav twerkující na reggaeton Tomasy del Real a LIZZ vzápětí umlká a rozjímá při meditativním a atmosférickém setu francouzské producentky Malibu. Už se setmělo, někteří leží a objímají se, zatímco se kolem míhají pátravá světla reflektorů. „To světlo vypadá jak Měsíc,“ řekne jeden z kamarádů. „Nebo jako Hvězda smrti,“ zní odpověď dalšího, která trefně vystihuje kosmický zážitek z koncertu.
Filmovost se objevila i ve vystoupení dvou belgických hudebníků – Ssalivy, který jako jediný využil vizuální projekci k doplnění svého hypnotického a na zvukové textury bohatého setu, a producenta Dviance, který se v tvorbě inspiruje videoherní muzikou a dojal svým emotivním postrockem. Stál vzadu na pódiu s elektrickou kytarou, jejíž hutné tóny spolu s paprsky slunce po končícím dešti skutečně působily jako vytržené z YouTube kompilací „soundtracků ke konci světa“.
Zvuk o něco bizarnějších internetových kompilací přinesla producentka Galen Tipton a následně prominentní hyperpopová tvář Fraxiom, se svým prvním představením v Evropě. V obou případech vystupující rozjely*i zábavnou a přímočarou party plnou hyperaktivní a chaotické elektroniky. Tipton skrze eklektický DJský set a Fraxiom svými pubertálními výlevy vytvořili*y příjemný safe space, sdílené potěšení ze svobody projevit své autentické já, často nezapadající do společenských standardů. Zelené vlasy, růžové vlasy – publikum se culilo od propiercingovaného ucha k uchu. Sdílely se nejen emoce, ale i růžové brýle, které od Fraxiom dostala jedna z fanynek. Čirá radost. „Vy platíte za můj koncert? Jste blázni!“ ozvalo se z pódia. Lze jen nesouhlasit.
Recyklace a lepení
Tady se ale objevila první z much letošního ročníku. Creepy Teepee si vybudovalo reputaci festivalu, který nejen pro české publikum objevuje nová jména hudebního světa a propojuje rozličné žánry a scény. Když ale v jednom dni zněla postinternetová zoomer music od mat213, Fraxiom i polské emo rapperky Nosgov, pověstná pestrost stylů příliš znát nebyla – ona horská dráha sice zůstala atraktivní, ale zasekla se v jedné rovině. Tím spíš, když ve stejný den hrající Galen Tipton místo svých roztodivných bublajících kompozic vsadila spíše na zrychlené remixy a taneční bangery. Navzdory silně pozitivní náladě to byla možná promarněná příležitost vzhledem k tomu, že prostoru pro digitálně roztěkanou party bylo dost nejen u dalších vystupujících a na afterparty v Jámě, ale i proto, že se Tipton za pultem v podobném duchu objevila vlastně třikrát – podruhé ten samý den s Dianou Starshine a obě pak spolu zahrály ještě jednou v rámci dua digifae.
Známosti či minulé spolupráce pak propojovaly i další vystupující. Jako by organizátoři vytipovali několik lidí a zbytek line-upu sestavili z těch, kteří se na ně nalepili. Pár věcí se tak opakovalo. Slyšeli jsme mnoho variací na autotunový emo rap jen místy opepřený punkovými, metalovými či hyperpopovými přesahy. Vystoupili*y VARG²™, Spiral Sadness, Mykki Blanco i další, které známe z předchozích ročníků – byť třeba s jinými projekty. A o tzv. neoperreu Tomasy del Real či „queer nihilismu“ Dreamcrusher se píše už pár let.
Zarážející je i přístup festivalu k české scéně, kterou letos zastupovali jen dva umělci (Spiral Sadness a mat213), navíc v daný den vždy hrající jako první pro teprve se scházející obecenstvo. Kdo doufal, že pozná i řadu zajímavých místních interpretů a interpretek stojících po boku medializovaných zahraničních jmen, přišel zkrátka. Je přitom z koho vybírat a pořadatelům by nemuselo chybět sebevědomí ukázat to nejlepší i z tváří našeho undergroundu a nespoléhat tak silně na to, co vzniká na západ od nás.
Euforická dekadence
Přes to všechno ale festivaly jako Creepy Teepee v Česku potřebujeme a jeho přínos převažuje nad vadami na kráse. Ostatně zmíněné větší zastoupení hudebnic a hudebníků vycházejících z internetové kultury lze chápat i jako tematický záměr reflektující současné trendy. A když má Západ co nabídnout, samozřejmě nemusí být špatně, pokud to tu může zaznít. Obojí koneckonců potvrdila další vystupující. Když na stage Planety vstoupila drobná postava v bílých šatech s laptopem a okolí navnadila slovy „Asi to bude znít nahovno, ale to je fuk“, nikdo netušil, že nás čeká jedna z největších řežeb celého festivalu. Newyorská producentka death insurance spustila pohlcující digitální kanonádu hyperpunku o úzkostech ze závislosti na internetu, touze zemřít a nenávisti ke všemu a všem. Pak se vrhla do moshpitu a svalila se uprostřed něj na zem – přece si svou show taky užije.
Nelze tedy říct, že by festival nepřinesl několik objevů. O podobně strhující zážitek se navíc zasadilo i další méně známé jméno – Sarahsson. Tříštivý a expanzivní elektronický set byl stejně tak okouzlující jako nasvícená třpytící se bytost v síťovaném oblečku excentricky se kroutící, klečící a bušící si na hruď. Vysilující, euforická a vrstevnatá muzika ale náhle utichla a zpocená Sarahsson z ničeho nic vytáhla tenorový roh. Táhlé a dojemné troubení přefiltrované přes vokodér účinně dokreslovalo stejně jímavé vokály. Pár přede mnou se zamilovaně líbá, další křičí „Slayy!” Jako jedna z mála vystupujících Sarahsson vsadila na jiný nástroj než jen na notebook nebo kytaru a svěžest toho rozhodnutí byla jasně znát.
Možná nejpřekvapivější instrument ale do Kutné Hory přivezla kapela LEYA – harfu. Duo známé svými netradičně naladěnými nástroji i spolupracemi s producentkou Eartheater vneslo na festival čerstvý vzduch v podobě klasické muziky. Pozvali si nás na stage, posadili jsme se a mírně znepokojující „rozladěná“ hra harfistky Marilu Donovan spolu s andělským zpěvem a elektrickými houslemi Adama Markiewicze vytvořily omamný moment – nezvykle znějící drnkání zároveň opájelo i vyvádělo z míry, nebeský hlas působil jako povznášející zpověď i žalozpěv. Návrat do reality ale přišel vzápětí: „Kdybyste někdo měl trochu trávy, dejte vědět,“ pronesl nečekaně hlubokým tónem Markiewicz a následně do sebe kopnul láhev vína. Dekadentní „mix krásy a ošklivosti“, jak prezentují svou tvorbu, se kapele podařilo předvést více než přesvědčivě.
Co v životě neslyšeli
Letošní ročník ve třech dnech zprostředkoval spoustu kvalitních a v našem prostředí i několik nevídaných hudebních show. Některé z nich očarovaly, některé fyzicky vyčerpaly a některé šokovaly – třeba krvavý a konfrontační stand-up dua EXPAT, které tvoří queer rapová ikona Mykki Blanco a Samuela Acevedo. V templářské zbroji a mávající vlajkou USA s černým humorem odsoudily*i problémy americké společnosti od rasismu přes kolonialismus až po klimatickou krizi: „Všude vidím samé bílé muže!“ Nebylo jisté, jestli se smějeme s nimi, nebo oni*y nám, čímž dost nepatřičné představení vlastně docela dobře zapadlo do českého kontextu.
Jako víkend vytvářející intenzivní hudební vzpomínky tak Creepy Teepee bohatě posloužilo i tentokrát. Ideálně by žánry mohly být trochu pestřejší, vystupující geograficky rozmanitější, Česko lépe zastoupené, komunikace a organizace zvládnutější, vizuální stránka programu propracovanější. Organizační tým však letos čelil dopadům pandemie i nepřízni města. Festival každopádně má na čem pracovat, jestli si chce udržet pozici jednoho z předních šiřitelů nové muziky, kterou v minulosti jistě měl. Pozici, která mu, doufejme, zůstane a kterou shrnuje komentář kamaráda zažívajícího událost poprvé. „Mě už nebudou zajímat obyčejný fesťáky.“
Creepy Teepee vyniká a je to znát na první dobrou. Má potenciál zviditelňovat Česko na mapě experimentální muziky a sdružovat vystupující i posluchačky a posluchače vymykající se nesmyslným normám identity i mainstreamu. Napříč státy se tu mísí jedinci uctívající ambient i noise, emařky a emaři se potkávají s lidmi milujícími hyperpop a společně přicházejí do styku s muzikou, kterou nejspíš v životě neslyšely*i. Domů se odjíždí se zážitky s interprety a interpretkami, které bychom jinak znali jen z internetu a s nimiž jsme během víkendu sdíleli stage, drink, cigaretu před klubem nebo místo na parketu. To všechno se nakonec podařilo i letos.
Jako třeba v nedělních sedm ráno po závěrečné rychtě v Jámě od kolektivu The Melancholy of Marissa Cooper. Mykki Blanco vychází z klubu a přidává se k posedávajícímu hloučku. Baví se o všem možném. Jak se jim líbil festival? Jaká je oblíbená polévka Mykki Blanco? Prý asi ramen. Načež ale nastala závažnější diskuze – je ramen polévka?
Autor pracuje v nezávislé kultuře.