Foto Eliška Waageová. Použito se svolením autorky
Dlouhých třicet let trvaly debaty o tom, jestli má na místě, kde byli internováni a mučeni českoslovenští Romové a Sintové, stát vepřín. V táboře v Letech u Písku, který byl od roku 1942 oficiálně nazýván Cikánský tábor Lety, v nelidských podmínkách trpěli i umírali oběti holocaustu a bylo odsud transportováno na 420 osob do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tábor byl kompletně pod protektorátní správou, tudíž práci dozorců vykonávali Češi a byli to právě čeští četníci, kteří mimo jiné sepisovali „Cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánsku“ za účelem rasové segregace. To, že se dlouho nedařilo vyjednat odkup vepřína a vybudování adekvátního pietního místa, je některými potomky přeživších připisováno právě účasti Čechů na chodu tábora.
Demolice ostudného prasečáku by měla být prvním krokem k celkovému přehodnocování vztahu k Romům u nás.
Velkokapacitní vepřín byl na území tábora vybudován v sedmdesátých letech, debaty o tom, zda tu má stát, se však vedly ještě dlouhé roky po listopadu 1989. Teď je jim konec. „Památník českého anticikanismu“, jak byl vepřín občas přezdíván, jde k zemi. A spolu s ním i jedno velké břemeno, které si ve vztahu k vypořádání se s holocaustem Romů a Sintů na protektorátním území neseme.
Dlouhá cesta
Smrad z vepřína, který se linul územím tábora, byl vždy nesnesitelný. Pro ty, kteří chtěli přijmout odpovědnost za otřesné chování k romskému etniku v období druhé světové války, se místo stalo symbolem českého vztahu k Romům. O důstojnou nápravu křivd, uznání a adekvátní pietní místo usilovali přeživší i jejich potomci vytrvale od začátku devadesátých let. A spolu s nimi i celá řada politiků, v čele s prezidentem Václavem Havlem, který se setkání u provizorního, nedostačujícího pietního místa účastnil. „Nacistický totalitní systém Romy téměř vyvraždil. Totalitní komunistický režim se postaral o to, aby památka Romů byla zapomenuta. Místo tragédie v Letech bylo dokonce překryto vepřínem,“ řekl k táboru Havel.
Vykoupit vepřín se vláda zavázala už v devadesátých letech. Brodit se však politickými i veřejnými diskuzemi o tom, jestli je možné vepřín vykoupit a zbourat, bylo podobně nechutné jako čichat smrad z vepřína na místě, kde trpělo tolik lidí. Česká republika byla přitom mezinárodními institucemi opakovaně vybízena k vybudování důstojného místa piety k uctění romského holocaustu.
Pseudokoncentrák?
O odkupu prasečáku rozhodla vláda až v srpnu roku 2017 a předcházely tomu velké boje i několik politických přešlapů. Třeba ten, kdy se o povaze tábora vyjádřil tehdejší ministr financí Andrej Babiš slovy: „To, co píší v novinách ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“
Babiš tak navázal na podobně laděné výroky, které pronášeli politici před ním. Slavný je třeba výrok prezidenta Václava Klause, který povahu tábora také zlehčoval. „Ukazuje se, že to s tím táborem je složitější. Že to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat. Zdaleka ne jen romský. Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí Osvětim, Buchenwald a tyto věci,“ řekl Klaus. Dodal ale, že by na místě mělo stát skutečné pietní místo.
Svými rasistickými postoji k památníku byl proslulý i Miloslav Ransdorf z KSČM. Ten zase řekl: „Jako historik vím, že se ohledně Letů bezuzdně lže. Žádný skutečný koncentrák tam nikdy nebyl.“ Novinář, bývalý chartista a lidskoprávní aktivista Petr Uhl na něj ve spojitosti s tímto výrokem dokonce podal trestní oznámení.
V posledních letech se svými komentáři o Letech u Písku blýsknul třeba předseda SPD Tomio Okamura, když si v krátkém rozhovoru pro DVTV zafilosofoval na téma, „jestli byl tábor v Letech oplocený“. Okamuru podpořil komunista Vojtěch Filip a k znevažování romského holocaustu se přidal i rozbrušovač Rozner, další člen SPD. Ten o Letech řekl, že byly „neexistujícím pseudokoncentrákem“, kvůli němuž by nevyhodil půlmiliardu z okna.
Přelomový okamžik
Zahájení demolice a přípravy výstavby nového památníku jsou výsledkem letitého úsilí řady aktivistů a aktivistek. Členové občanského sdružení Konexe před lety blokovali vjezd do vepřína. Na neúnosnou situaci dlouhodobě upozorňovalo Muzeum romské kultury, pod jehož správu objekt nyní, po vykoupení, spadá. Velká čest patří především Čeňku Růžičkovi. Oba jeho rodiče byli v letech 1942 – 1943 internováni v táboře v Letech u Písku, matku Alžbětu deportovali do Osvětimi, otec Jan skončil v koncentračním táboře Dora. Jejich příbuzní holocaust nepřežili. Od roku 1997 se Růžička věnuje připomínání romského holocaustu. Bojoval také za likvidaci vepřína na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku a vysloužil si za to mnohá ocenění.
V den, kdy se začal prasečák konečně symbolicky bourat, byl Růžička na místě. A stejně tak Jana Horváthová, ředitelka zmíněného Muzea romské kultury. „Dnešní den je pro nás přelomový okamžik. Dlouho jsme se na něj chystali,“ řekla Horváthová. Na místě byl i ministr kultury Martin Baxa (ODS), předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) či pirátská senátorka Adéla Šípová, která zároveň stála u zrodu myšlenky navrhnout na státní vyznamenání romského partyzána Josefa Serinka. Osud bývalého vězně, antifašisty a odbojáře popsal ve své zásadní knize Česká cikánská rapsodie historik Jan Tesař. Senátoři navrhují udělit Serinkovi medaili Za hrdinství.
Opožděná, ale nakonec přece vybojovaná demolice ostudného prasečáku by měla být prvním krokem k celkovému přehodnocování vztahu k Romům u nás. Romský holocaust, při němž byla vyhlazena drtivá většina romských obyvatel na našem území, stále není v širokém společenském povědomí.
Způsob, jakým se u nás k Romům vztahujeme, se naposledy naplno projevil v přístupu k romským uprchlíkům z Ukrajiny. Ti čelili nesmyslným bariérám a nedůstojnému zacházení, jež odmítali politici – vládní i lokální – změnit, a nezřídkakdy na adresu ukrajinských Romek pronášeli otevřeně předsudečná, rasistická prohlášení. V pátek 22. července 2022 jsme konečně vykročili lepším směrem, co se připomínky otřesných hrůz páchaných na Romech a Romkách v období druhé světové války týče. Počátek demolice prasečáku v Letech je symbolický milník. Pokud však nemá zůstat pouhým gestem, musí se toho ještě hodně změnit. Je třeba aktivně se zasazovat o nápravu ve všech oblastech, v nichž jsou dnes Romové diskriminováni a znevýhodňováni – od vzdělání a bydlení přes práci po mediální i popkulturní zobrazování. Dlužíme to především jim, ale i sami sobě. Opre Roma!
Autorka je redaktorka Alarmu.