A co život za územím školy? Svět, ve kterém děti vyrůstají, učitelé tráví volný čas a lidé stárnou a umírají. A umírají více, než se rodí, obyvatelé zde ubývají rychleji než jinde a změna trendu je v nedohlednu. Možná, že bude Vítkovsko zase potřebovat nějaké dosídlení tak jako kdysi. Možná se o dosídlení podhorského regionu brzy postará klimatická krize. S výjimkou Vítkova došlo ve sledovaných obcích během posledních let k výměně vedení. Nová krev je vidět v ulicích i slyšet v komentářích obyvatel. Březová, Melč a Budišov působí jako místa, kde se někdo o něco snaží. Vítkovu vládne letargie.
Na starostu si místní ale nepřijdou, takže jim vysvětlí, proč něco nejde, nebo proč jim stačí to, co už mají.
Reálně to znamená, že mám po svém dvacetiletém návratu do Vítkova pocit, že se zde zastavil čas. Totéž mi říkají nejen místní, ale také lidé z okolních obcí, v jejichž očích se stal Vítkov symbolem zmaru, vedle něhož vypadá situace u nich vždy tak nějak lépe. Všiml si toho ostatně i starosta Vítkova, který v rozhovoru sám od sebe komentuje situaci, kdy mu lidé zmiňují, co všechno mají nového v Budišově a ve Vítkově ne. Na starostu si místní ale nepřijdou, takže jim vysvětlí, proč něco nejde, nebo proč jim stačí to, co už mají. Je vidět, že si je starosta po dlouhých 24 letech ve funkci tak nějak jistý vším, co dělá, a neví, proč by měl něco dělat jinak. A proč by měl, když to místním stačí a nikdo jiný ho vystřídat pořádně ani nezkusil.
Pokud mi starostové Budišova nebo Melče se zápalem popisují, co udělali a co dál plánují, starosta Vítkova pokládá za nejdůležitější „udržovat věci tak, jak jsou.“ Musím uznat, že Vítkov přesně takto vypadá. Jako by vůbec nepatřil do tohoto století.
Dávám se na pár hodin do řeči s dvěma ženami na mateřské. Kvitují, že je ve Vítkově možné dostat děti ve dvou letech do školky, což jedna z nich plánuje, aby se mohla vrátit do práce. Tím klady obce v podstatě končí a následuje výčet problémů, mezi nimiž dominuje situace okolo místních ubytoven, na nichž rýžuje vítkovský obchodník s chudobou Miroslav Zdráhal. Dalším nápadným znakem města je množství závislých na pervitinu. Dozvídám se o lokacích, kde se pervitin vaří a kde prodává. Nic šokujícího. Po alkoholu český venkov objevil pervitin a je tomu tak skoro všude. Baltimor ze seriálu The Wire Vítkov ale určitě nepřipomíná.
Sociální situace zde přesto jednoduchá není a nikdy nebyla. Nepomáhá jí ani zmíněný obchodník s chudobou, který třeba pronajímá ve své ubytovně u autobusového nádraží matce s pěti dětmi místnost o velikosti garsonky za 19 tisíc korun. Za což se dá bydlet v hezkém bytě v centru Brna. Ubytovny provozuje na více místech v kraji. Za volný kapitál pak skupuje i rodinné domy vyprazdňujícího se města. V jednom z nich, jak dále zjišťuji od vítkovských sociálních pracovníků, pak třeba pronajímá devět místností. Jednu za pět tisíc korun. V domě s jednou kuchyní a jednou koupelnou. Když nájemníci dojdou, tak si je dodávkou doveze třeba přes půl kraje nebo republiky. Je vlastně neuvěřitelné, jakou paseku může udělat jeden člověk v jednom městě. Obyvatel ubývá a domů ke koupi bude nejspíš přibývat. Řešení neexistuje.
Když je plíseň akčnější než zastupitelstvo
Řešení nenacházím ani u starosty obce. Když se ho ptám, proč se podle něj zrovna Vítkov vylidňuje v regionu nejrychleji, krčí nejprve rameny, a pak zmiňuje chybějící práci a bydlení. Podle webu Srealit zde třípokojové byty začínají na dvou milionech korun, domy o něco výše.
Hlavní téma prý nadcházející volby nemají a spíše řeší, co je zrovna akutní. Třeba zatékající voda do jedné z budov základní školy, bývalé budovy gymnázia. Poněkud mě vykolejí, že se tento problém řeší už dva roky. Snažím se zjistit proč: „Musí někdo říct technologii té opravy. Jestli se má ten barák odkopat, podřezat, asi má kamenné základy, to ani nevím, jestli se dá podřezat,“ vysvětluje mi věcně starosta, ale mně to nestačí a ptám se dál, proč to trvá tak dlouho, vědom si základní poučky, že dům musí být v suchu: „To je ještě málo. Některé věci trvají čtyři roky,“ směje se Pavel Smolka a já si nejsem úplně jistý, jestli si ze mě neutahuje. Ještě dodá, že různé firmy navrhovaly různé věci, což mu asi věřím.
Jak později zjišťuji od rodičů jednoho z dětí této školy, různé věci znamenají, že děti mají šatní skříňky vystěhovány ze suterénu na chodbu, aby neměly věci ve vlhku a plísni. Každý asi nemá tolik času jako vedení Vítkova, města, kde plíseň snadno získala nad zastupitelstvem převahu. Podobně se to má s řešením místní ubytovny u autobusového nádraží. Majitel by ji prý městu prodal, ale radní neví, jestli ji chtějí koupit. Starosta je v této věci podle svých slov jednoznačně pro odkup, ale je to těžké.
Ptám se také na segregovanou školu Jana Zajíce, která sídlí na stejném náměstí jako radnice: „Prostě ta škola existuje. Kraj ji zřizuje, platí ji, tak co my s tím? Já to beru jako fakt, prostě tady z nějakého historického důvodu vznikla,” říká mi spíše rezignovaně starosta, který musí řešit věci, které jinde neřeší, a které by ani podle zákona o obcích řešit neměl. A co se týče budoucnosti, obec má připraveny nové stavební pozemky a k nim odvážný plán zachovat věci pokud možno tak, jak jsou. Ani to se tady ale tak úplně nedaří a rozhodně to nejde jen na vrub starostovi. Například nemocnice.
Kraj bez nemocnice
Kraj v rámci úspor před více než 20 lety ořezal služby poskytované místní nemocnicí, což možná přineslo úspory a možná vyřešilo problém, kde shánět nedostatkové lékaře, ale rozhodně to nikomu nepomohlo. Za většinou specialistů místní dojíždí povětšinou do Opavy, pro ty bez auta to znamená celodenní výlet. Ale dostupní pro všechny nejsou ani ti lékaři, kteří v místní nemocnici ještě ordinují.
Dávám se do řeči s invalidní důchodkyní, která bydlí na sídlišti u Budišovské ulice. Do obchodu si sama o berlích ještě dojde, ale nemocnice na kopci je pro ni už nezdolatelná vzdálenost. Buď ji odveze rovněž invalidní syn, nebo potřebuje sanitku. Sama se tam nedostane, do Opavy už vůbec ne. Senior taxi ve městě neexistuje. Se stárnutím populace a odchodem mladých bude obyvatel s podobnými potřebami přibývat a město řešení nemá. Ostatně stát také ne, protože v politice státu se s podobnými regiony tak nějak nepočítá. A bude hůř.
Sociální pracovnice Veronika Jurečková mi třeba na začátku června popisovala, co změnila inflace a stoupající ceny energií: „Obrací se na mě lidé ze střední třídy, kde sice oba pracují, ale přestávají zvládat placení účtů. Zjišťují, na co by mohli mít nárok. Tohle tady nebývalo,“ říká vážně. Nervozita ze stoupajících cen je cítit všude. V jedné budišovské hospodě se tři padesátníci snaží dobrat, jak je to s fixací cen u jejich dodavatelů. Marně. Nakonec se shodnou, že se naštěstí mohou spolehnout na dřevo, které mají nařezané na svých zahradách, jinak by nevěděli, co si počít. Že jim s tím neporadí ani nepomůže vláda, na to už si zvykli.
Jsem v regionu, který na ekonomické pohyby, a to především propady, reaguje velmi citlivě. Kde mají voličskou základnu strany, proti nimž se v Praze demonstruje. O demokracii se ale nerozhoduje jen v Praze, ale také tady, kde lidé dříve než jinde vidí a chápou, do jakého maléru se řítí. Za jejich zájmy v Praze obvykle nedemonstruje vůbec nikdo. Jako by snad jejich problémy do demokracie ani nepatřily a jejich důstojný život nestál za řeč.
Naděje vypadá jako pasoucí se kráva v zapadajícím slunci
Tenhle kraj přitom není bez naděje. Potřebuje ale podporu, aby se ti, kdo to tady nevzdali a drží se nad vodou, nepotopili a nevyhořeli. Plán na záchranu bývalých Sudet. Ideálně tak před 20 lety nejpozději.
Vedle depresivního Vítkova leží sousední Budišov, kde se v posledních letech snaží postavit město na nohy. Ubytovnu na náměstí město vykoupilo a připravuje rekonstrukci. Zatímco ve Vítkově se nemám kde ubytovat, Budišov provozuje kemp, který opakovaně vyhrál ocenění v rámci své kategorie. Další bydlení nacházím v soukromí. V posledních letech zde přibyla nová sportoviště, zrekonstruovalo se přírodní koupaliště i přilehlý park.
V jeden červnový podvečer se vydávám do kopce kolem hřbitova na poslední novinku, kterou je rozhledna Halaška. Zapadající slunce se odráží od těl pasoucích se krav a z vrcholu rozhledny pozoruji vrcholky Jeseníků na straně jedné a Beskyd na té druhé. Tenhle kraj má potenciál i své kouzlo. Budišov určitě není New York ani Kodaň, ale člověk zde má pocit, že to místní nevzdali. A ti jsou rádi, že se věci hýbou. Pozornosti se těší obnovená tradice hudebního festivalu Letnice, o kterém místní mluví s určitým náznakem hrdosti. Občas stačí málo, aby lidé vzali svou obec za svou. A já bych sem vlastně klidně někoho poslal na dovolenou, protože je to nakonec jedno z posledních turisty ještě neobjevených míst.
Když opustíme hranice obcí, najdeme na Vítkovsku mnoho krásných míst, kterým však vždy něco chybí. Údolí Moravice si zčásti oplotili strejcové z Opavy a znepřístupnili ho veřejnosti navzdory rozhodnutí několika soudů včetně ústavního. Právo střílet z pár metrů daňky do hlavy má přednost před ústavou této země.
Pro fanoušky romantiky a zkázy
Jánské koupele kousek od Melče bývaly oblíbenou turistickou destinací. Dnes chátrající budovy zdobí hákové kříže. Vítkovsko se snaží nalákat turisty na dědictví břidlicových dolů, ale návštěvu nepřístupných zamřížovaných děr do země neocení úplně každý, byť já osobně mám pro absurdní turistiku velké pochopení. Zvlněnou krajinu s krásnými výhledy by mohli křižovat milovníci cykloturistiky. To by tady ale musela být síť cyklostezek oddělená od silnic místo současných nesourodých fragmentů, aby se sem nebály rodiny s dětmi. Na silnice, na nichž se motoristé snaží absurdně rychlou jízdou nějak popřít, že se zde vůbec nic neděje.
Absenci důstojného ubytování a gastronomie v regionu zachraňují částečně v Podlesí v penzionu Schönwald a ve Starých Těchanovicích v Davidově mlýně, což vážně není mnoho. Přitom navštěvovat je opravdu co. Jánské koupele mají své démonické kouzlo i v současné podobě. Skoro každou obec zdobí krásný kostel, obnovují se poutní místa, údolí Moravice patří k těm nejhezčím v zemi, netečná plocha vodní přehrady Kružberk navozuje stavy transcendence stejně jako prastará lipová alej mezi Radkovem a Dubovou – ta přežila několik pokusů o vykácení. V Dubové najdete udržované trosky hradu Vikštejn, kdysi centra oblasti. A pokud jste fanoušky alejí, za Vítkovem směrem na Budišov vás čeká uklidňující stromořadí topolů.
Minout by nikdo neměl areál zaniklého kláštera ve Staré Vodě. Kousek za Budišovem v areálu vojenského újezdu Libavá, kde z lesa v údolí vykukují na nepravděpodobném místě věže kostela. Zatímco se zde procházím okolo rozpadlých zdí kláštera a mezi náhrobky hřbitova, pár set metrů ode mně zní výstřely děl a kulometů cvičících vojáků.
Zdi a stropy obrovského kostela uprostřed lesa zdobí nápisy v azbuce, které tady zbyly po okupační ruské armádě. Kostely jsou v tomto kraji vůbec nepatřičně velké. Dimenzované pro časy, z nichž nic nezbylo, a obklopené lidmi, kteří stále hledají, jak se zde naučit žít. Sedím na zarostlém hrobě, zdáli duní výbuchy cvičné munice a doufám, že budoucnost světa vypadá nějak jinak. Jistý si ale nejsem.
Autor je redaktor Alarmu.
