Politici se nestydí přiznat, že je nezajímá feminismus ani postavení žen ve společnosti

Časopis Refresher se zeptal dvou set poslanců a poslankyň na jednoduchou otázku: „Považujete se za feministu či feministku?“ Odpověděla jich necelá čtvrtina a většina z nich ukázala, že buď nemají ponětí, o čem feminismus je, nebo se ho bojí. Prostoru k odpovědi měli respondenti, kolik chtěli. Mohli odpovědět prostým „ano“ (jako například předseda Pirátů Ivan Bartoš) či „ne“ (jako například Táňa Malá z ANO) nebo vysvětlit svůj postoj obšírněji. Prostor pro komentář mnozí respondenti využili opravdu kreativně – často ovšem k deklaraci své maskulinity a nevědomosti.

Myšlenková chudost

Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) nám sdělil pouze to, že „pro ženy má slabost“. Marek Benda (ODS) prohlásil, že Panna Maria přivedla na svět Krista a že má ženu a tři dcery. Michal Rataj (STAN), člověk s doktorátem z historie, se nestyděl pochlubit tím, že si pojem feminismus musel vygooglit. A ani tak nejspíš nepochopil, o co jde, protože se pustil do hospodského blábolení o tom, jak jsou ženy špatné – jediné, co po chlapech chtějí, jsou peníze a pak se chtějí rozvádět, když muži nenaplní jejich feministická očekávání. Nevysvětlil, jaká to jsou, ale představuji si, že nerad myje nádobí a po práci doopravdy nemá náladu poslouchat stížnosti manželky, která se poflakuje v domácnosti a jediné, co má na starost, je nonstop péče o děti. Za zmínku ze sekce bizarních prohlášení stojí ještě Karel Krejza (ODS), který redaktorku poučil, že má teď důležitější věci na práci. Jako by se za dobu, kdy napíše pouhé „ano“ nebo „ne“ dala vyřešit jím zmiňovaná energetická krize.

Anketa odhaluje zásadní neznalost a myšlenkovou chudost naší politické reprezentace.

Některé poslankyně využily prostor, aby deklarovaly, že ony jsou ty „normální“ a že ženy mají být ženy (tj. křehké) a muži mají být muži (tj. ochranitelští). Jiní prohlásili, že zastávají hodnoty feminismu, ale jasnou odpověď, jestli feministy jsou, nám nedali – nejspíš z obavy, že by mohli přijít o politické body. Mezi světlé výjimky patří Marie Jílková (KDU-ČSL), Klára Kocmanová (Piráti) a Radek Vondráček (ANO).

Anketa odhaluje zásadní neznalost a myšlenkovou chudost naší politické reprezentace. Feminismus opravdu není žádný záludný pojem. V jeho centru stojí přesvědčení, že ženy a muži mají mít rovná práva a příležitosti realizovat se. Existují samozřejmě různé myšlenkové proudy feminismu, stejně jako existují různé představy toho, jak má vypadat demokracie. A přesto na otázku „Považujete se za demokrata?“ málokdo odpoví, že je idejí demokracie tolik, že se v tom nedokáže vyznat, a že nebude raději odpovídat. Naši politici i političky se rádi zaklínají dvěma postavami: T. G. Masarykem a Miladou Horákovou. Obě tyto postavy byly pevnou součástí českého ženskoprávního hnutí a aktivně se věnovaly prosazování rovnoprávnosti. Je pro mě záhadou, jak na ně s takovým odporem k ženskoprávnímu hnutí chtějí navazovat.

Být feministou je normální

V zahraničí je přihlášení se k feminismu často mainstream. V Itálii v roce 2017 na otázku, zda se považují za feministu či feministku, a podporují tak rovné příležitosti žen a mužů, odpovědělo kladně 70 procent lidí, ve Francii 65 procent, v Polsku 54 procent, v Indii dokonce 83 procent. V Německu, které mělo ze zkoumaných zemí nejmenší podíl feministů a feministek, to pořád bylo 37 procent. Česká data bohužel chybějí, reakce politiků ale ukazují, že jsou přesvědčeni o tom, že Češi a Češky feminismus nemají rádi. Česká média od devadesátých let feminismus často vykreslovala v nejhorších barvách jako protimužské hnutí. Tento obraz se ovšem postupně mění a vliv na to má jistě i to, že se ženy dostávají do vyšších pozic v médiích. Když se po zvolení nové vlády diskutovalo o tom, jestli čeští ministři umějí anglicky, víc než to, že se anglicky nedomluví, mi přišlo skandální, do jaké míry jsou odkázáni jen na české zdroje informací, které jsou v lidskoprávní, ženskoprávní, ale třeba i ekologické oblasti často nedostatečné, zavádějící nebo skandalizující.

Ve skutečnosti ale není nejdůležitější, kdo se za feministu označí, ale jestli naše politická reprezentace prosazuje politiky, které mají za cíl řešit postavení žen a mužů. A to spíše nedělá. Ženy často chybějí u důležitých rozhodnutí a nejsou zvány do poradních orgánů. Poslanecká sněmovna není po třicet let ochotna vyřešit ani tak základní věc, jako je tristní nedostatek míst v jeslích a mateřských školách. Nedaří se řešit ani to, že pozice, v nichž pracují převážně ženy, jsou finančně podhodnocené. Opatření na ochranu obětí domácího nebo sexuální násilí, která v zahraničí dlouhá léta fungují, jsou u nás projednávána, jako by se jednalo o revoluční novinku, která má zničit náš milý tradiční český svět. V něm má ale každá třetí žena zkušenost s násilím. Odkládání řešení těchto témat s tím, že nejsou důležitá, už ale dlouho v politice neobstojí. Mladá generace považuje tato témata za klíčová. A tak se politici a političky budou muset dovzdělat v tom, co to znamená podporovat rovná práva. Jinak neobstojí nejen v anketách, ale ani ve volbách.

Autorka je spoluzakladatelka spolku Konsent, aktivistka a publicistka.