Proč Čína v osmdesátých letech nešla cestou šokové doktríny. Rozhovor s Isabellou M. Weber

Současná historiografie se v poslední době stále více zaměřuje na analýzu vývoje debat o ekonomických reformách v zemích východního bloku. Ustálil se v ní pojem „dlouhé změny“, který poukazuje na dlouhodobý proces ekonomické transformace ze státního socialismu k neoliberalismu. Jeho kořeny historici nalézají už v době ropné krize roku 1973 a následujícího rostoucího zadlužení zemí východního bloku, jež je nutilo úzce spolupracovat se západními finančními institucemi.

Tento moment představoval zásah do světové ekonomiky, který mimo jiné znamenal ukončení zlatého standardu i brettonwoodského ekonomického systému. Spolupráce mezi východoevropskými ekonomy a západními finančními institucemi formovala další vývoj debaty o nutnosti provedení reforem ve státně socialistických ekonomikách. Nejradikálnější přívrženci neoliberálních reforem, které později vešly ve známost jako šoková doktrína, se inspirovali Pinochetovými reformami nebo reformami vojenského režimu v Jižní Koreji v sedmdesátých letech.

Celý experiment začal v nejchudších a odlehlých regionech, a potom se dál rozšiřoval, až byl takto krok po kroku aplikovaný na celou zemi. Proto mluvíme o experimentální a gradualistické reformě.

Podobné tendence se však neformovaly pouze v zemích východní Evropy, ale k zásadním ekonomickým změnám v té době docházelo také v Číně. Historička politické ekonomie Isabella M. Weber ve své oceňované knize How China Escaped Shock Therapy (Jak se Čína vyhnula šokové doktríně) ukazuje, jak v Číně v osmdesátých letech probíhala komplexní a dynamická debata o podobě ekonomických reforem. Ta zahrnovala také skupinu ekonomických expertů, často z východoevropských zemí, kteří prosazovali reformy, pro které se později vžilo označení „package reform“.

Tradiční čínské chápání úzkého propojení státu a tržního hospodářství, zkušenosti s hyperinflací během druhé světové války a úspěšná zemědělská reforma v osmdesátých letech nakonec nasměrovaly Čínu k vlastní cestě z rigidní centrálně plánované ekonomiky k tržní ekonomice nového druhu. Co nakonec přesvědčilo čínské vedení, aby nešlo cestou šokové doktríny? Povídali jsme si s Isabellou M. Weber, která působí jako profesorka ekonomie na University of Massachusetts Amherst a jako výzkumná odbornice na Čínu v Political Economy Research Institute.

Kdy se debata o potřebě ekonomické reformy začala objevovat v Číně a jaké problémy nutily Čínu přemýšlet o změně ekonomického systému?

Debata o ekonomické reformě se rozproudila po smrti Mao Ce-tunga, ale její počátky můžeme sledovat už v posledních letech Maovy vlády, kdy se objevovaly neoficiální iniciativy, které se snažily přehodnotit komunistický projekt. Zároveň to souviselo s obdobím sbližování s USA, které znamenalo radikální změnu čínské zahraniční politiky. Rok 1976, kdy Mao zemřel, byl v tomto ohledu zcela zásadní. V historiografii čínské ekonomické reformy je často přehlíženo přechodné období mezi koncem Maovy vlády a nástupem Teng Siao-pchinga.

Z mého pohledu se jedná o období radikálního rozchodu s idejemi kulturní revoluce. Byl to přechod od mobilizace mas a revolučních forem sociální organizace k výrazněji růstově a ekonomicky orientované agendě, která zpočátku vychází z tzv. velkého skoku – se svým desetiletým plánem a představou dovozu zahraničních technologií a kapitálového zboží výměnou za čínskou ropu, kterou tehdy čínské vedení plánovalo ve velkém množství najít. Problémem bylo, že se žádnou takovou ropu najít nepodařilo, a tudíž celý plán během dvou let zkolaboval. V době, kdy se moci chopil Teng Siao-pching, bylo jasné, že nový ekonomický model je pro Čínu nutný.

Jaké alternativy Čína zvažovala, když přemýšlela o ekonomické transformaci země?

Musíme si uvědomit, že Čína byla, na rozdíl od Československa, Polska nebo Východního Německa, velmi chudá země. Maova vláda sice položila důležité základy ekonomické reformy jako například základní zdravotní péči, veřejnou infrastrukturu, industrializaci, nicméně Čína stále patřila k nejchudším zemím světa s nižším HDP, než měl třeba Súdán nebo Haiti. Tento ukazatel sice nereprezentuje celkovou úroveň vývoje země, ale pomůže vám udělat si obrázek o stavu hospodářství. V začátcích debaty o ekonomické reformě převažovala otázka, jakým způsobem dosáhnout rozvoje venkova. Takže reforma začala na venkově a úspěch zemědělské reformy byl zásadním zlomem, který vytvořil podmínky pro všeobecnou reformu.

Mohla byste shrnout základní rysy zemědělské reformy?

Při zběžném pohledu se zemědělská reforma jevila jako experimentální a gradualistická, ale ona byla taky velmi radikální. Ve velmi chudých oblastech země, které stěží přispívaly k zemědělské produktivitě, se začal tolerovat nový způsob organizace zemědělské výroby. Celý experiment začal v nejchudších a odlehlých regionech, a potom se dál rozšiřoval, až byl takto krok po kroku aplikovaný na celou zemi. Proto mluvíme o experimentální a gradualistické reformě. Tato změna během necelých dvou let postupně rozbila lidové komuny. Ty přitom patřily k základním politickým a hospodářským pilířům Maovy ekonomiky. Byl to převládající ekonomický systém v zemi, přičemž lidové komuny zároveň patřily také k základním organizačním jednotkám politického života. Vidíte, že ekonomická reforma Číny začala na venkově. Hlavní debata, která následovala v osmdesátých letech, se týkala otázky, jak by měla proběhnout ekonomická reforma městského průmyslového hospodářství.

Co konkrétně si ekonomové vzali z úspěšné zemědělské reformy?

V osmdesátých letech existovaly dva hlavní tábory reformních ekonomů. Jeden vycházel ze zkušeností z venkova. Byli to mladí ekonomové, kteří byli během kulturní revoluce vysláni na venkov, kde žili řadu let. Zde navázali kontakty s první generací venkovských komunistických lídrů. Toto spojenectví je příznačné i proto, že komunistická revoluce v Číně zvítězila zejména díky podpoře rolníků. Obě generace měly podobnou zkušenost a sdílely názor, že venkov je klíčem k tomu, aby reformy byly úspěšné. V momentě, kdy se proto na pořad dne dostala otázka reformy městského průmyslového hospodářství, tito ekonomové začali argumentovat ve prospěch dvojsměrných cen a duálního ekonomického systému, který byl tak úspěšný na venkově. Chtěli tento systém aplikovat i na průmyslové hospodářství.

Jak přesně fungoval systém dvojsměrných cen?

Rozpad lidových komun na venkově proběhl samovolně. Domácnosti měly za úkol vyprodukovat svůj podíl, který odpovídal plánované kvótě. Pokud domácnost dokázala vyprodukovat více, než byla povinná kvóta, mohla to prodávat za tržní ceny. Tím se vytvořily dvojí ceny a také dvojí logika provozu. Na jedné straně bylo plnění plánu a na druhé straně byly tržní produkty. Znamenalo to také, že lidé na venkově začali vydělávat v hotovosti, protože prodávali své produkty na trhu. Někteří se pustili do drobného podnikání. Vyšší příjmy znamenaly také to, že si venkované chtěli pořídit konzumní zboží z městských průmyslových oblastí jako například kolo, šicí stroj nebo náramkové hodinky. Najednou zde byla nová poptávka po zboží z městských oblastí, která přicházela od lidí, kteří nepatřili do městské ekonomiky. Byla to poptávka mimo plán. Čínské vedení stálo před otázkou, jestli tuto tržní aktivitu potlačí, nebo naopak podpoří, systematizuje a přemění ji v reformní model.

Nakonec se tedy rozhodlo pro druhou variantu. Jak tento model fungoval, když byl aplikovaný na celé hospodářství?

Princip byl stejný jako u zemědělské reformy. Každá firma musela plnit určitý plán, ale cokoliv bylo vyprodukováno nad tento plán, tak bylo určeno trhu. Některá odvětví hospodářství byla důležitější než jiná. Ocelářství a energetika byly považovány za klíčové, protože ty jsou potřeba prakticky ke všemu, zatímco produkce jiného zboží byla považována za méně významnou. Méně důležité složky systému bylo možné liberalizovat, naopak ty strategické musely dodržovat stanovený plán, aby se nerozpadla páteř ekonomiky. Tyto podniky mohly pro tržní systém postupně „vyrůst“. Místo toho, aby se zničil plán a udělalo se tím místo pro trh, tak se do ekonomiky vneslo něco nového. Tato varianta ekonomické reformy se nakonec v Číně prosadila.

Jaké byly představy dalších skupin ekonomických reformátorů, kteří ale nakonec neuspěli?

Alternativní reformní model převzala část ekonomů od expertů z východoevropských zemí, kteří Čínu navštívili, ale také od samotných čínských ekonomů a akademiků, kteří studovali v padesátých a šedesátých letech. Tato generace čínských ekonomů zažila – na rozdíl od té první, která vyrostla ve čtyřicátých letech v době válečné hyperinflace – období ekonomické stability než přišla kulturní revoluce a oni ztratili svá místa. Jenomže v sedmdesátých letech se vrátili zpět, tehdy už napojeni na aktuální neoliberální trendy na Západě. Světová banka hrála v tomto procesu důležitou roli, když do Číny pozvala lidi, jakými byli Wlodzimierz Brus, Oto Šik nebo János Kornai. Světová banka si je vybrala, protože to byli kvalitní neoklasičtí ekonomové, kteří zažili socialismus, ale zároveň měli přehled o mainstreamové ekonomii na Západě.

Potom to byl například Milton Friedman, který během osmdesátých let Čínu navštívil několikrát. Tato skupina ekonomů přemýšlela o reformě jinak. Jejich uvažování se zaměřilo na konečný cíl, jak by ekonomika měla v Číně vypadat. Otázkou pro ně nebylo, co je dalším krokem k tomu, abychom rozproudili ekonomiku, ale jaký ekonomický model chceme v Číně zavést. Takže nejdříve našli ideální ekonomický model a pak šlo o to vymyslet, jak jej dosáhnout v několika málo krocích. Je to zcela odlišná logika uvažování oproti první skupině, kterou jsem už zmiňovala. Ti naopak postupovali krok za krokem k vytvoření nového ekonomického modelu.

V knize zmiňujete i příběh československého ekonoma Oty Šika, který byl do Číny několikrát pozvaný a zapojil se zde do debaty o ekonomické reformě.

Ano, Oto Šik a ostatní východoevropští ekonomové byli zastánci ekonomické reformy, která byla v mnoha ohledech podobná tomu, co nazýváme šokovou doktrínou. Později Šik poskytl velmi otevřený rozhovor západoněmeckým novinám, kde v podstatě řekl, že ekonomická reforma socialistického bloku nutně znamená konec vlády komunistické strany, což se samozřejmě v Číně nesetkalo s velkým pochopením, proto ho už víckrát nepozvali.

Jaké kroky měla Čína podle těchto neoliberálních ekonomů udělat?

Hlavní myšlenkou bylo to, že Čína potřebuje univerzální tržní systém. Takový systém vyžaduje volné ceny, jinak se nemůžete spoléhat na trh a tržní signály. To je něco, co zmiňoval později v programech šokové doktríny Jeffrey Sachs. Liberalizace cen je prvním krokem k vytvoření tržního systému. Cenová reforma se stala tou vůbec nejdůležitější. Tento způsob řešení ekonomické reformy začal mezi těmito kruhy převládat a později se z něj vyvinula tzv. šoková doktrína. Někteří ekonomové navrhovali, aby se namísto jednorázové liberalizace všech cen najednou ceny přizpůsobily určitým výpočtům. Šlo jim o to, že pokud nejdříve ceny přizpůsobíte a dostanete je do určité rovnováhy, a až potom dojde k jejich liberalizaci, tak trh se nakonec přizpůsobí cenové rovnováze z prvního kroku. Problémem této teorie bylo, že ekonomika takto nefunguje. Tento nápad protlačovali ekonomové z Economic System Research Institute, kteří sledovali předchozí reformní snahy v Maďarsku a Jugoslávii a varovali před tím, že úplná liberalizace povede k ohromnému růstu cen důležitých komodit. Inflace by se pravděpodobně vymkla z rukou, a to by byl konec samotné reformy. Z druhé strany, zejména od ekonomů z východní Evropy, zase zaznívala kritika, že duální a gradualistický systém by představoval dva zásadní problémy. Jedním z nich by byla ohromná míra korupce, jelikož v jednom systému by ceny byly velmi nízké a v druhém zase vysoké, což by vedlo k systematické korupci. Druhým problémem pro ně bylo to, že by tím mohlo dojít k propásnutí ideální příležitosti k provedení celkové reformy, kdy by k vytvoření plně tržního systému už nemuselo dojít.

Z vaší knihy vyplývá, že hlavním důvodem, proč Čína nakonec nezvolila cestu šokové doktríny, bylo to, že by taková ekonomická reforma vedla k sociálním nepokojům, které by mohly zapříčinit politické změny. Co bylo hlavním signálem pro Čínu, že cesta šokové doktríny nepřichází v úvahu?

Společenská stabilita byla pro čínské vedení naprosto zásadní. Tu podmiňovala právě stabilita cen. Adrian Wood, ekonom Světové banky, si kdysi poznamenal: „Komunističtí diktátoři, kteří nemůžou změnit cenu zápalek ani o dva centy.“ Ovšem zápalky byly tehdy v Číně v osmdesátých letech klíčovým produktem, který lidé používali k topení nebo vaření, takže změna ceny pouhých zápalek by měla velký dopad na život obyčejných Číňanů. Jednalo se tehdy o klíčovou komoditu, jejíž důležitost byla podobná, jakou je dnes třeba cena benzínu. Obava ze společenských nepokojů byla zcela jistě zásadním důvodem, proč Čína nešla cestou neoliberální ekonomické reformy. Přitom to byla lákavá představa, která slibovala, že stačí aplikovat balíček reforem a ten vyřeší všechny problémy, které Čínu trápí.

V roce 1988 způsobila zpráva, že se chystá cenová reforma, paniku, kdy si lidé začali masově vybírat peníze z banky. Za své úspory se snažili pořídit cokoliv, což způsobilo inflační dynamiku. Výsledkem byl náhlý růst cen, což čínskému vedení stačilo k tomu, aby plánovanou reformu zastavilo. V roce 1989 v zemi systém dvousměrných cen fungoval už několik let, navíc tehdy už byly patrné i problémy, do kterých se dostaly země, jež šly cestou neoliberálních reforem. Bylo jasné, že ne všichni budou z toho systému profitovat. Někteří ekonomové, kteří ze začátku tuto cestu doporučovali, před ní začali varovat.

Ve své knize zmiňujete také ekonomickou reformu v Rusku po roce 1989 jako jakýsi protipól k té čínské. Zatímco ruská ekonomika se v devadesátých letech zhroutila, čínská nastoupila cestu obrovského vzestupu. Probíhala mezi Čínou a Ruskem nějaká výměna názorů na ekonomickou reformu v osmdesátých letech?

Ano, taková výměna nápadů a názorů na ekonomickou reformu mezi Čínou a Ruskem tehdy probíhala. Kniha historika Chrise Millera The Struggle to Save the Soviet Economy (Boj o záchranu sovětské ekonomiky) se dívá na ekonomickou reformu z pohledu Ruska. Zmiňuje v ní, že Rusové se snažili napodobit některé reformní kroky, které implementovala Čína v osmdesátých letech. Já jsem se dívala ve své knize na ruskou ekonomickou reformu pouze z pohledu jejího konečného výsledku, abych ukázala, o co v rámci ekonomické reformy tehdy šlo. Ukazuje se tu názorně, jak důležitá tato rozhodnutí byla. Neznamená to, že by Čína dopadla stejně, pokud by šla podobnou cestou jako Rusko, ale poukazuje to na důležitost tehdejších debat. Jsou zde určité rozdíly mezi ruským a čínským přístupem, které můžeme rozvést. Například v Číně byla v osmdesátých letech u moci první generace revolucionářů, kteří se nutně dívali na celou debatu o ekonomické reformě z jiného úhlu pohledu než Gorbačov nebo Jelcin.

Dalším podstatným rozdílem byl ten, že Čína začala debatovat o ekonomické reformě v době po kulturní revoluci, kdy se celý byrokratický aparát znovuobnovoval, zatímco v Rusku působila velmi rigidní byrokracie. Dalším důležitým aspektem byla ona zemědělská reforma v Číně. Čína se inspirovala tradičními státními ekonomickými technikami a čerpala bohaté zkušenosti z doby občanské války. Mohli navazovat na příklady toho, jak stát v minulosti operoval s trhem a snažil se chránit stabilní ceny důležitých komodit, zatímco v Rusku s ničím takovým zkušenost neměli.

Z toho, co jsem četla, mám pocit, že je tu určité nedorozumění, co znamená gradualismus v čínském kontextu. Gradualistická reforma je popisována jako plánovaná reforma, která postupuje krok po kroku ke konkrétnímu cíli. Jenomže v případě Číny šlo o radikální experiment, který podněcoval novou ekonomickou dynamiku a až poté z něho vznikal systém, který se aplikoval na hospodářství celé země.

Takže to, co v Číně považují za gradualistický ekonomický přístup, může znamenat něco úplně jiného než to, čemu ve východní Evropě říkáme gradualistická ekonomická reforma?

Ano, když do Číny v roce 1982 přijeli ekonomové z východoevropských zemí, tak zdůrazňovali, že gradualistický přístup byl v jejich zemích neúspěšný. Ale když absolvovali exkurzi po čínském venkově, uvědomili si, že v Číně zemědělská reforma postupovala velmi úspěšně, ačkoliv měla gradualistickou podobu. Ve výsledku ale nakonec východoevropští ekonomové doporučovali Číňanům, aby provedli ekonomickou reformu v jednom balíku naráz, což bylo ale na míle vzdálené tomu, o co se Číňani snažili.

Autor je redaktor Alarmu.