Foto Kremlin.ru, CC BY-SA 4.0
Od smrti Šinzóa Abeho během předvolebního mítinku v někdejším hlavním městě Naře už bylo o jeho úspěšné politické kariéře napsáno mnoho. O sérii volebních vítězství i odkazu, kterým se stal nejen pro vládní Liberálně demokratickou stranu (LDP), ale i pro celou japonskou politiku. Abeho éra však přinesla i jeden méně pozitivní odkaz. V japonské společnosti legitimizoval nacionalistický – a někdy až extrémně nacionalistický diskurs. Abe sice nebyl prvním, kdo nacionalistickou linii prosazoval (naopak by se dalo najít jen několik málo z mnoha premiérů, kteří nebyli otevřeně nacionalisty), ale troufám si říct, že od konce druhé světové války byl tím nejviditelnějším a dost možná i nejúspěšnějším z nich.
Jako jeden z pouze tří poválečných premiérů navštívil Abe tokijskou svatyni Jasukuni, v níž jsou podle šintoistických představ uloženy duše padlých vojáků včetně několika odsouzených válečných zločinců.
Mohlo by se zdát, že v zemi, kde ještě před osmi desetiletími umírali protiváleční politici rukou zfanatizované fašistické společnosti a kde armáda řídila zahraniční politiku, vznikne po vynucené denacifikaci v režii nepřítele (USA) perfektní podhoubí pro růst krajně pravicových politických skupin. Není tomu úplně tak. Je sice pravda, že porážka ve druhé světové válce japonský nacionalismus nezničila, v mnohém ho ale proměnila.
Západní pojem „nacionalismus“ se v Japonsku překládá několika různými termíny. „Kokkašugi“ (国家主義) označuje státem řízené nacionální cítění vůči zemi a jejímu politickému systému. „Kokumin-šugi“ (国民主義) vyjadřuje hrdost na obyvatele Japonska a „minzoku-šugi“ (民族主義) potom nacionální cítění postavené na etnicitě, lidových zvycích a kultuře. Jestli před válkou dominoval v Japonsku státem řízený a na stát cílený kokkašugi, po jeho diskreditaci ve válce se přeměnil na verzi nacionalismu vztahující se k obyvatelům a jejich zvykům.
Tato transformace národního cítění měla hned několik důsledků. Dopomohla k vybudování nového národního sebevědomí ve válkou zničené zemi (tentokrát zacíleného na úsilí Japonců v budování nového státu). Rovněž ale omezila tak potřebnou diskusi o tom, proč došlo k fatálnímu selhání japonské politiky a společnosti před druhou světovou válkou. Nástup Abeho dědečka Nobusuke Kišiho – někdejšího vysokého představitele fašistické Tódžóovy vlády – v roce 1957 do premiérské židle toho byl jasným důkazem. Byť byl Kiši veřejnými protesty donucen v roce 1960 odstoupit, v osmdesátých letech se kišiovský nacionalismus do politiky vládní LDP vrátil a Abe byl jen jedním ze série premiérů, kteří na jeho odkaz navázali.
Přesto se nedá říci, že by se extrémně pravicovým skupinám v zemi dařilo a že by se japonská společnost v uplynulých dekádách stala výrazně xenofobní.
Krajní pravice v současném Japonsku
Podle sociologa Naota Higušiho existují v současném Japonsku tři hlavní proudy extrémního politického nacionalismu. Prvním z nich jsou obdivovatelé válečného fašismu (neofašisté) volající po návratu císařského politického systému a bojující proti komunismu. Jestli byla tato skupina relevantní v éře studené války, po pádu železné opony její význam rychle klesal a dnes bojuje o přežití. Druhým proudem jsou religiózní konzervativci a váleční veteráni. Tento proud oslavuje předválečný japonský stát a imperialismus, volá po návratu císaře do role státního symbolu a negativně se vymezuje vůči poválečnému pacifismu. Jeho zástupcem je organizace Nippon kaigi (日本会議), ultrakonzervativní politická organizace, která má silné konexe mezi mnoha vládními politiky LDP, mezi něž patřil i Abe. Vliv tohoto proudu postupně upadal, zejména kvůli sekularizaci japonské společnosti, i v důsledku sarinových útoků ničiren-buddhistické sekty Óm šinrikjó v roce 1995.
Posledním proudem jsou potom takzvaní nativisté, organizováni okolo asociace Zaitokukai vedené Makoto Sakuraiem. Cílem jejich nenávisti jsou zejména Korejci žijící v Japonsku (zainiči, 在日). Nejen proto, že jsou cizinci (mnoho z nich jsou naturalizovaní Japonci), ale proto, že nativisté revizionisticky oslavují japonskou válečnou invazi do Číny a Koreje, přičemž Korejci svobodně žijící v Japonsku tomuto narativu odporují.
Snad až na poslední zmíněnou skupinu, které se podařilo využít pro vlastní propagaci internet, se krajní pravici v Japonsku příliš nedaří. Nativisté sice v preferencích rostou, ale i tak byl jejich nejlepší dosavadní výsledek pouhých 2,8 procenta hlasů v lokálních volbách v roce 2020. Nicméně i přesto, že členství v jednotlivých ultrakonzervativních organizacích stagnuje či klesá, mají paradoxně politický vliv uvnitř vládní strany. A zde se vracíme k postavě zesnulého japonského premiéra.
Abe a krajní pravice v hlavním proudu
Šinzó Abe měl v mnoha ohledech blízko k tomu, co krajně pravicové organizace v Japonsku hlásají. Podobně jako ony viděl v poválečném japonském pacifismu překážku japonské zahraniční politiky a věnoval nemalé úsilí tomu, aby přepsal japonskou ústavu a odstranil z ní válku zakazující článek 9. Podobně negativně vnímal oslabení role japonského císaře do pouze ceremoniální funkce a hlásal jeho návrat do podoby předválečné pozice garanta japonské suverenity. Kritizoval neustálé zabředávání do minulosti a válečné viny místo pohledu do budoucnosti. Vymezoval se vůči poválečným tokijským tribunálům, jež odsoudily japonské válečné zločince (mluvil o nich jako o spravedlnosti vítězů).
Jako člen kontroverzní parlamentní skupiny pro učebnice historie (日本の前途と歴史教育を考える議員の会) podporoval revizionistické výklady dějin a relativizoval nedořešené zločiny války jako bylo zotročování „žen útěchy“ k sexuálnímu styku s japonskými vojáky. Abe byl častým hostem mnoha konzervativních organizací uvnitř parlamentu i mimo něj. Mluvil na mítincích Nippon kaigi, jichž byl rovněž speciálním poradcem. Jako jeden z pouze tří poválečných premiérů navštívil Abe tokijskou svatyni Jasukuni, v níž jsou podle šintoistických představ uloženy duše padlých vojáků včetně několika odsouzených válečných zločinců. Svou zdravici posílal Abe i Církvi sjednocení (moonistům), konzervativní křesťanské organizaci založené Korejcem Son-mjong Munem v roce 1954 – nakonec právě kvůli tomu ho Tetsuja Jamagami na mítinku v Naře zastřelil.
Bylo by ale přesto nespravedlivé o Abem tvrdit, že byl neofašistou nebo extremistou. Abe byl složitou politickou postavou. Věděl, kdy se má za válku omluvit či jak chránit společnost před nejhoršími výstřelky krajní pravice (za jeho vlády v roce 2016 například prošel parlamentem zákon namířený proti hate speech, jenž reagoval na růst nativistické Zaitokukai). Byl zkušeným politikem a oblíbenou postavou ve společnosti.
Nicméně i tak hrál Abe významnou roli jak v růstu nových forem nacionalismu v Japonsku, tak v přežívání a udržování vlivu těch, které by jinak pravděpodobně stagnovaly či přímo odumíraly. Abeho politika dopomohla k tomu, že se z nacionalismu v japonské politice stal mainstream. Nedá se úplně čekat, že by se tato proměna s Abeho odchodem vytratila.
Autor je vedoucí katedry asijských studií na Metropolitní univerzitě v Praze.