Foto Konstantin Kleine, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Tour de France je nejprestižnější cyklistický závod na světě. Je to exhibice těch nejvýkonnějších těl, nejdražších kol i aktuálních poznatků ve výživě, tréninku či sportovní výbavě. Závod pořádá Amaury Sport Organisation (ASO), nadnárodní mediální společnost, která mimo jiné pořádá i závod Dakar či Tour of Oman. Organizátor tvrdí, že v roce 2013 sledovalo Tour 3,5 miliardy lidí ze 190 zemí světa, je však velmi pravděpodobné, že se jedná o výsledek zkreslené metodiky. Každopádně loni si závod alespoň na jednu minutu v televizi pustilo 150 milionů Evropanů, k čemuž je třeba připočítat jiné online platformy. To činí z Tour de France jednu z nejsledovanějších sportovních událostí na světě a zároveň jednu z největších globálních reklamních ploch. A právě mediální prezentace je klíčová pro to, aby si týmy udržely své sponzory a mohly vůbec fungovat.
Očekávejme narušení
Tour však není vyhledávaným prostorem ke zviditelnění se jen pro nadnárodní korporace, ale také pro občanské iniciativy. Ve středu 6. července tak organizátoři na deset minut přerušili desátou etapu závodu poté, co klimatičtí aktivisté a aktivistky svázaní řetězy blokovali část trati. „Očekávejme narušení,“ předpověděl cyklistický komentátor Eurosportu Matt Stephens další podobné protesty, které můžeme v budoucnu na Tour očekávat. Uvedl to v podcastu Bradleyho Wigginse, bývalého britského cyklisty, zlatého olympijského medailisty a vítěze Tour z roku 2012, který vynesl Británii mezi velmoci světové cyklistiky, za což si vysloužil od královny šlechtický titul. Tomuto podcastu však předcházel vulgární komentář Wigginse živě na Eurosportu. Klimatické aktivisty, kteří poslední dobou v Británii nejvýrazněji protestují prostřednictvím přímých akcí a blokád, označil za imbecily a zároveň řekl, že tato skupina pravděpodobně protestuje „jen tak pro nic“. V podcastu později vysvětlil, že v té době nevěděl, že jde o klimatické aktivisty, což ale rozhodně není jisté.
Zatímco na začátku 20. století sloužila Tour de France jako politický nástroj pro udržení národní jednoty i mocenských a třídních hierarchií ve Francii, momentálně je to jeden z mnoha marketingových nástrojů pro očištění nekalých praktik světových korporací.
Čtyři protestující patří k hnutí Dernière Rénovation a na tričkách měli nápis „Zbývá jen 989 dní“. Odkazovali tím na čas nezbytný k tomu, aby politické a korporátní autority začaly jednat ve věci snižování uhlíkové stopy a emisí a lidstvo neskončilo v totálním klimatickém kataklyzmatu. „Jelikož se vláda nestará o klimatickou krizi, musíme ji přimět jednat. Nenásilná přímá akce je poslední možností, jak přinutit ostatní naslouchat a naznačit jim, jak se vyhnout nejhorším důsledkům globálního oteplování,“ hlásají. Stephens k tomu v podcastu dodal, že „si není jistý, zda toto není předzvěst toho, co přijde“. Jak řekla Alice, jedna z členek Dernière Rénovation: „Realitou je, že svět, do kterého nás politici ženou, je světem, v němž už Tour de France nebude existovat.“ Co měla na mysli?
Je to svět, jehož podobu můžeme zažívat už na letošním závodě. Média jsou plná záběrů různých inovativních metod, kterými se jezdci snaží zchladit během nesnesitelných veder. Využívají trička či vesty vycpané ledem, dávají si ledové vany, zalévají se během závodu studenou vodou, dávají si za záda ponožky se zmrzlou tekutinou. Krátká instagramová videa mohou působit komicky, ale v kontextu globálních klimatických výhledů jsou spíše děsivá. Jezdci v ledových vestách dávají rozhovory o tom, jak se na závodě vaří, někteří z nich končí s úpalem a kolabují.
V neděli 17. července během patnácté etapy dosáhly teploty 40 stupňů a byly uplatněny některé části protokolu o extrémním počasí. Jezdci mohli pít už v neutrální zóně, odhazovat bidony i mimo vyhrazené plochy a časový limit na dokončení etapy se prodloužil o 20 procent. Asfalt běžně dosahuje teploty 50 až 60 stupňů a v uvedené etapě pravděpodobně padl dosavadní rekord 63 stupňů. Hasičská auta spotřebují desetitisíce litrů vody, aby kropením vozovky tyto teploty snížila. A Stephens se nemýlil, když předvídal konání dalších protestů. Právě v této etapě další dva aktivisté ze zmiňovaného hnutí opět zablokovali trať, tentokrát však závod přerušen nebyl.
Dějiny Tour jako dějiny protestů
Jaký je však dlouhodobý vztah politiky, protestů a Tour de France? Prvními protestujícími na Tour byli samotní závodníci. V roce 1925 proto organizátoři zakázali jakoukoli kolektivní akci či podněcování k ní a označili ji za „sovětskou“ aktivitu. Cyklisté totiž začali sami sebe chápat jako pracující a kritizovali špatné pracovní podmínky. Na rozdíl od pracujících v továrnách se v té době nemohli organizovat. Co se týká občanských protestů, platí momentálně pravidlo, že protestující dostanou mediální prostor, nenaruší-li průběh závodu a jsou-li v části určené pro diváky. Taková forma protestu je ale ve výsledku redukována na pouhou vyprázdněnou prezentaci s minimálním dopadem.
Mezi nejvýraznější protesty z minulosti patří například odpálení bomb v prázdných autobusech a autech korsickou anarchosyndikalistickou Groupes d’action révolutionnaires internationalistes v roce 1974. Útok provázela výzva, aby španělští jezdci odstoupili z francouzských závodů. Korsičané si vybrali Tour proto, že „alibisticky ignoruje problémy ve fašistických i demokratických zřízeních“. Bombové útoky se opakovaly v letech 1992, 1996 a 2007, tentokrát v režii baskické separatistické skupiny ETA. V roce 2003 to zase byl protest antiglobalizačního hnutí, které blokádou tratě upozorňovalo na věznění jednoho z jeho členů José Bového.
V roce 1988 zaměstnanci doků Saint-Nazaire blokádou tratě bojovali za lepší mzdové podmínky. V roce 1990 museli organizátoři odklonit část závodu, když asi třicet zemědělců z Nantes demonstrovalo proti nízkým cenám jehňat. Zablokovali cestu, vysypali na cestu hnůj a zapálili pneumatiky. Zasahovalo dvě stě policistů a obrněná vozidla. Poslední velký protest se odehrál před čtyřmi lety, kdy pyrenejští farmáři zatarasili cestu balíky slámy na protest proti škrtům v evropské podpoře zemědělských regionů. Nevídaná byla brutální reakce policistů, kteří slzným plynem zasáhli i závodníky. Tato obrana nejsledovanější komerční události ve Francii státními represivními složkami se opakovala i během aktuálního protestu. Míra síly, s níž ochranka odstranila protestující z trati závodu, překvapila i komentátory Wigginse a Stephense.
„Pokud jdeš demonstrovat, demonstruješ tam, kde způsobíš nejvíce nepříjemností, neboť jen tak se dostaneš do titulků,“ dodává Wiggins. Klimatická hnutí si uvědomila, že pokud chtějí přimět vlády jednat, nemůžou narušovat infrastrukturu globálního kapitalismu jen formálně, ale musí to dělat fyzicky. Musí přibývat přímé akce, okupace, demonstrace či zapálené pneumatiky, které naruší konání i těch největších sportovních spektáklů.
Tour de sportwashing
Protestovat za klima na cyklistických závodech se může zdát absurdní. Jaký význam má kritizovat sport, který podporuje tu nejekologičtější formu dopravy poháněnou jen lidskýma nohama? V první řadě, fetiš profesionální cyklistiky určuje charakter té amatérské. Cyklistická kultura stojí na neudržitelné a neekologické nadprodukci kol, komponentů a cyklistické módy. Pohání ji tlak na neustálou inovaci v cyklistickém průmyslu a vyvolávání dojmu, že letošní kola jsou mnohem lepší než ta loňská. Minulý rok se vyprodukovalo přibližně 100 milionů kol, letošní výhled je dokonce 120 milionů. Loni se v Evropě prodalo téměř 25 milionů kol, v roce 2030 to má být téměř 30 milionů, přičemž většinu budou tvořit environmentálně náročnější e-kola. Karbon, populární materiál, ze kterého se kola vyrábějí, není recyklovatelný a na výrobu jedné vidlice profi závodního kola se spotřebuje 30 tisíc litrů vody. Zatímco základní model hliníkového kola vyprodukuje 116 kilogramů oxidu uhličitého, závodní kolo už téměř dvě stě a e-bike 227 kilogramů.
A do jaké míry profesionální cyklistika sama podporuje ekologická řešení? Například úvodní ceremoniál Tour de France 2007 v Londýně zabral 58 tisíc hektarů půdy. Každý návštěvník nacestoval průměrně přes 730 kilometrů a 60 procent z toho letecky. V současnosti dosahují průměrné emise jednoho týmu téměř 1300 kilogramů emisí oxidu uhličitého, což představuje množství, k jehož pohlcení by bylo třeba lesů na ploše tří tisíc fotbalových hřišť. O tom, jak se každoročně zvyšuje produkce emisí celého závodu, dostatečně vypovídá nárůst z 216 tisíců tun CO2 z roku 2012 na 341 tisíc tun roku následujícího. Dokud cyklistika podléhá logice globálního kapitalismu a systému společenského statusu a módy, nemůže být ekologickou aktivitou.
Mnohem závažnějším argumentem proti je však takzvaný sportwashing. Cyklistika funguje jako ideologická clona zastírající negativní aktivity nadnárodních korporací a také jako perfektní PR, které normalizuje země žijící z prodeje ropy a ve kterých dochází k porušování lidských práv. Jeden z nejbohatších týmů Ineos-Grenadiers sponzoruje petrochemická společnost Ineos vedená Jimem Ratcliffem, jedním z nejbohatších Britů. Firma má povolení k frakování poblíž Sheffieldu, což se setkalo s výrazným odporem místních. Navíc před pár měsíci požádala vládu o zpřístupnění další testovací oblasti. Partnerská společnost Ineos Automotive mimo jiné vyrobila i doprovodný propagační vůz pro Ineos Grenadier v podobě masivního off-road SUV.
Další ze špičkových stájí UAE Team Emirates získává peníze přímo od Spojených arabských emirátů, tedy od země, která žije z prodeje ropy Západu, za což jí „globální demokracie“ tolerují porušování lidských práv žen a menšin. Tým také dotují peníze od letecké společnosti Emirates, která působí v Rusku i po jeho invazi na Ukrajinu a je nechvalně proslulá porušováním pracovních práv svých zaměstnankyň. Něco podobného platí i pro Team Bahrain Victorious, jehož hlavním sponzorem je bahrajnská vláda, jejímž cílem je zlepšit si prostřednictvím sportu financovaného prodejem ropy PR. Zde je důležité zmínit i Tour of Oman, etapový závod, který financuje město Maskat petrodolary ománského sultána.
Závod globálního PR
A tak by se dalo pokračovat. Cyklistickou stáj Total Energies sponzorovala do roku 2015 jedna z největších půjčoven automobilů Europcar, kterou momentálně nahradil energetický gigant Direct Énergie. Tým Cofidis financuje bankovně-úvěrová společnost, totéž platilo pro dnes již neexistující tým Tinkoff-Saxxo miliardáře Olega Tinkova. Giganty z Jumbo-Visma zase dotuje banka Rabobank. Od týmu Israel Premier-Tech, který vlastní židovští multimiliardáři Sylvan Adams a Ron Baron, se sice nedočkáte žádné zmínky o Palestině, zato funguje jako vynikající PR pro stát Izrael, který minulý rok Amnesty International označila za apartheid.
Pomyslnou třešničkou na dortu sportwashingu představuje k dokonalosti dovedený marketing EF Education – EasyPost Nippo, esteticky nejvýraznějšího týmu na Tour. Ten nedávno ohromil Instagram designem dresů a kol, který vznikl na počest ženské Tour de France. Jedinou výraznější reakci v podobě zpráv o tom, nakolik kontroverzně takový design posunul estetické limity, lze vnímat jako ukázku skvěle fungujícího pinkwashingu. Samozřejmě, design je unikátní a limitovaný, proto uděláte nejlépe, pokud si jej koupíte co nejdříve! To, že tým používá biorozložitelné láhve, snad v kontextu předešlého ani nestojí za širší komentář. Co ovšem za komentář stojí, je skutečnost, že jeden z týmových sponzorů, japonská stavební společnost Nippo, patří pod japonský nadnárodní konglomerát ENEOS Holdings, který se zabývá těžbou a zpracováním ropy, plynu a kovů.
Zatímco na začátku 20. století sloužila Tour de France jako politický nástroj pro udržení národní jednoty i mocenských a třídních hierarchií ve Francii, momentálně je to jeden z mnoha marketingových nástrojů pro očištění nekalých praktik světových korporací a normalizování jejich dominantního postavení ve světě. Systém nadnárodních korporací udělá vše proto, aby se udržel při životě a aby produkce a prodej neklesaly. Za kolik byste si pořídili protestní tričko s nápisem „We have 989 days left“?
Autor je kulturní antropolog.