Foto Pixabay
Julian Assange před měsícem „oslavil“ smutné výročí. 12. června uběhlo přesně deset let od okamžiku, kdy zazvonil na dveře ekvádorské ambasády v Londýně a požádal zde o politický azyl. Tehdy zakladatel WikiLeaks zřejmě netušil, že v budově stráví následujících sedm let. Během nich se ale v Ekvádoru dostala k moci pravice a nová vláda jeho žádost oficiálně zamítla, čímž doslova otevřela dveře britské policii k Assangovu zatčení a přesunu do Belmarsh, věznice s nejvyšší ostrahou. Zde byl pak Assange držen za porušení podmínek propuštění na kauci (v rámci mezitím promlčeného stíhání ze strany švédské prokuratury za znásilnění, o vývoji případu jsme více psali zde).
Assange možná zatím nebyl odsouzen, ale posledních 10 let života strávil na útěku či ve vězení. Jeho zdravotní stav se v důsledku toho dramaticky zhoršil, a dokonce i britské soudy mají obavu, aby si nevzal život.
Zásadní obvinění ale přišla od amerického ministerstva spravedlnosti, které australského aktivistu obvinilo z 18 trestných činů spojených se zveřejněním tajných dokumentů o amerických invazích do Iráku a Afghánistánu. Z těch vyšly najevo informace o válečných zločinech a mučení, neoprávněném věznění v Guantánamu nebo třeba statistika, podle níž americká armáda v Iráku usmrtila více civilistů než příslušníků nepřátelských jednotek. Vzhledem k Assangovu zdravotnímu stavu a obviněním, kvůli nimž mu za Atlantikem hrozily tresty v součtu 175 let, se jeho zastánci ze všeho nejvíce obávali právě vydání do USA.
Jen pět dní po smutném výročí se Assange dozvěděl o ještě smutnějším „dárku“, který mu k výročí nadělila Priti Patel. Britské ministryni vnitra přistál případ na stole poté, co se jím zabývaly britské soudy. Ty nejprve vydání zamítly právě kvůli obavám z dopadu prostředí amerických věznic na Assangovo zdraví. Vyšší instance jej ale po vágních ujištěních americké strany znovu povolila a Patel toto rozhodnutí po několika odvoláních stvrdila.
„Nejsme na konci cesty. Využijeme všechny možnosti odvolání a budeme dál bojovat,“ pronesla po rozhodnutí Stella Assange, Julianova manželka. Jejich právní tým minulý pátek, v poslední možný den, skutečně podal odvolání k britskému nejvyššímu soudu, jehož rozhodnutí by teď mělo přijít v řádu měsíců. Půjde o pouhé oddalování černého scénáře, nebo ještě existuje v dekádu se vlekoucím případu šance na zvrat?
Australská stopa naděje
„Naléháme na australskou vládu, aby okamžitě zakročila a ukončila tuhle noční můru,“ prohlásil po oznámení ministerstva Assangův bratr Gabriel Shipton. Jeho výrok ilustruje první zahraniční směr, kterým se upínala naděje části zastánců WikiLeaks. V Austrálii, jejíž občanství má Assange v pasu, po květnových volbách skončila devět let trvající vláda pravicové národně-liberální strany a premiérem se stal labourista Anthony Albanese.
Ten ještě v prosinci na otázku ohledně zakladatele WikiLeaks prohlásil, že „toho bylo dost“ a upozornil na případ whistleblowerky Chelsea Manning, která strávila v amerických věznicích sedm let za vyzrazení informací, které předala právě WikiLeaks. V roce 2017 ji ale Barack Obama udělil milost. „Zato člověk, který ty informace zveřejnil, zůstává ve vězení a čeká na vydání,“ nechal se slyšet Albanese ještě jako lídr opozice. Když se ho na podobný dotaz zeptali už jako premiéra, podle své odpovědi názor nezměnil. Rychle ale dodal, že hodlá celou záležitost řešit „diplomaticky a náležitě s našimi partnery“.
Ačkoliv lze podobné výroky číst v kontextu vymezování se vůči „megafonové diplomacii“ (řešení mezinárodních problémů skrze velkolepá prohlášení do médií) předchozího kabinetu, zároveň neslibuje přehnanou aktivitu. I když Assangův návrat do země podle lednového průzkumu Sydney Morning Herald podporuje 71 procent obyvatelstva, Austrálie není v právní rovině účastníkem případu a zůstává tak odkázána na diplomatické prostředky. Ani v situaci, že by do nich byl Alabanese ochotný politicky investovat, není vůbec jisté, zda by to vzhledem k mezinárodně nesrovnatelným vlivovým pozicím Austrálie a USA mělo vůbec nějakou šanci na úspěch.
Přesvědčí špehování konzervativní ministryni?
Dalším místem, kde lze hledat šanci na zvrat, je Španělsko. Tam od roku 2019 probíhá soudní spor, v němž Assange stojí na opačné straně – jako žalobce. Na popud odhalení deníku El País začal španělský soud vyšetřovat bezpečnostní firmu UC Global, která zajišťovala kamerové záznamy z ambasády. Ze svědectví dvou jejích zaměstnanců pak vyšlo najevo, že firma záznamy posílala americkým tajným službám, což dokazují přístupy k videím z IP adres v USA.
„Vysocí představitelé CIA nám potvrdili, že měli přístup k videu a zvuku zevnitř ekvádorské ambasády,“ shrnuje vlastní zjištění novinář Michael Isikoff. Ten byl součástí týmu, který na podzim přišel s rozsáhlou investigativou, podle které americká tajná služba vážně zvažovala Assangův únos, přičemž ve hře byly také varianty s přestřelkou v ulicích Londýna nebo dokonce atentátem. Právě nové informace o špehování a plánech CIA by měly být podle Assangova bratra předmětem posledního podaného odvolání.
První zajímavá zpráva přišla ze Španělska na začátku června, kdy si podle deníku ABC madridský soud předvolal Mikea Pompea, bývalého ředitele CIA a později ministra zahraničí. Podle zjištění zmíněné investigativy od Yahoo News měl být právě Pompeo hnacím motorem tvrdšího přístupu vůči Assangovi, který začal po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu.
Z dalšího, možná ještě důležitějšího uniklého dokumentu vyplývá, že se soudce Santiago Pedraz přiklání k variantě, podle níž CIA opravdu dostávala záznamy z ambasády. Pokud by toto stvrdil svým verdiktem, mohlo by to podle zdrojů španělského deníku přinést zlom v celém rozhodování o Assangově vydání. „Dalo by se argumentovat, že proces byl od začátku pochybný, protože došlo k porušení práva na obhajobu tou zemí, která usiluje o vydání,“ píše El País.
Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik tato argumentace obměkčí britskou ministryni vnitra, která má podle smlouvy o vydávání zločinců mezi USA a Spojeným královstvím poslední slovo. Patel patřila mezi nejtvrdší členky Johnsonova kabinetu, což prokázala třeba svojí snahou kriminalizovat protesty nebo novým systémem příjímání žadatelů o azyl, který odporuje mezinárodnímu právu. V jeho rámci měla vláda na ranveji připravená letadla, která měla uprchlíky deportovat do Rwandy – i když šlo třeba o lidi přicházející ze Sýrie. Let na poslední chvíli zastavilo až rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, což naštvalo Patel s Johnsonem natolik, že naznačovali odstoupení od zastřešující lidskoprávní dohody. Tu zatím vypověděly jen dvě země – Řecko za vlády vojenské junty a putinovské Rusko.
Případ každopádně ukazuje, že tato instituce dokáže v určitých chvílích zabránit nejhoršímu porušování lidských práv, a tím pádem by zde mohl zastání najít také Assange. Šance je tu nejspíš větší než u britské konzervativní ministryně, ale nic není předem jisté ani tady. „Soud ve Štrasburku rozhodnutí o vydání do jiné země za protiprávní označuje jen zřídka – výjimečně v případech trestů smrti a doživotí,“ upozorňují profesorky práva Holly Cullen a Amy Maguire.
Zastrašit novináře? Splněno
Nad všemi právními detaily Assangova případu se vznáší jeho politická rovina. Nejrůznější organizace od Amnesty International přes Reportéry bez hranic po Radu Evropy požadují zastavení procesu kvůli dopadům, které by vydání mělo na svobodu slova po celém světě. Odsouzení Assange ve Spojených státech by ustanovilo mrazivě nebezpečný precedent – všichni novináři, kteří zveřejní informace, jež americká vláda považuje za hodné utajení, by mohli čelit soudním následkům.
Případ je zásadní kvůli tomu, že doposud byli takto v USA souzeni whistlebloweři jako zmíněná Chelsea Maning či Edward Snowden, kteří informace vynesli z úřadů či armády. Assange je ale stíhán za jejich zveřejnění – což je akt, který se v ničem neliší od toho, jak fungují média, která publikují uniklé oficiální informace od nepaměti.
Pokud je však cílem této perzekuce zastrašit všechny, kteří by chtěli publikovat „utajované“ informace o amerických válečných zločinech, do určité míry se jej podařilo naplnit. Assange možná zatím nebyl odsouzen, ale posledních 10 let života strávil na útěku či ve vězení. Jeho zdravotní stav se v důsledku toho dramaticky zhoršil, a dokonce i britské soudy mají obavu, aby si nevzal život. Jeho příběh tak již celou dekádu slouží jako dokonale odstrašující případ.
Pro spoustu lidí by bylo jistě lákavé vykládat snahy o vydání Assange ze strany USA jako exces trumpovské administrativy. Assange je ale stíhán v rámci kontroverzního Espionage Actu z roku 1917, který začala ve velkém používat už administrativa Baracka Obamy. Snahy o vydání sice zesílily za Trumpa, ale pokračují i po nástupu Bidena, který se ještě ve svých viceprezidentských dobách nechal slyšet, že Assange má podle něj „blíž k ‚hi-tech teroristovi‘, než k Pentagon Papers (dokumenty odhalující americké zločiny ve Vietnamu, pozn. autora)“.
Kromě obou amerických stran staví Assangův případ do nepříjemného světla také všechny, kteří termínem svoboda slova šermují v kulturních válkách, aby obhájili svůj rasismus, transfobii aj. Až budou zase v rozhovorech pro velká média vyprávět o tom, jak jsou umlčováni všemocnou „cancel culture“, mohli by se jich novináři zkusit zeptat, co si myslí o stíhání Juliana Assange. Výsledek by mohl být zajímavou performancí v disciplíně morální gymnastiky.
Spravedlnost pro neideální oběti
Jakkoliv se „kořen problému“ nachází ve Spojených státech, Assangův případ se zdaleka netýká jen Washingtonu. Perzekuování novinářů bývá i v českém veřejném prostoru vytahováno jako první, když je potřeba ukázat, že jsou některé režimy „autoritářské“. To samozřejmě neznamená, že bychom neměli poukazovat na omezování svobodných médií, jako se to děje třeba v Orbánově Maďarsku.
Pokud ale západní politici kárají své autoritářské protějšky, zatímco nečinně přihlíží zásadnímu útoku na svobodu slova ve vlastních zemích, mají jejich slova pramalou váhu. Ignorovat Assangův případ znamená dál vykuchávat lidská práva a proměňovat je ve vyprázdněné fráze. Důsledky toho se pak projevují o to bolestněji, když je za jejich ochranu potřeba opravdu bojovat – jako třeba dnes na Ukrajině.
Assangovi bývá často vytýkána právě určitá náklonnost k Putinově Rusku. Diskuse o tom, nakolik jde o verzi starého pořekadla o přátelství s nepřítelem mého nepřítele, by vydaly na samostatný článek. Jisté ale je, že Assange rozhodně není „ideální obětí“ – ať už kvůli závažným obviněním ze sexuálního násilí, problematickým aspektům jeho přístupu ke zveřejňování informací či podivným vyjádřením. Ale pokud mají mít spravedlnost, svoboda slova a lidská práva nějakou váhu, musí platit bez rozdílu pro všechny.
Autor studuje nová média a politologii na FF UK.