Grafika Alarm / Petr Kněžek
„Daně jsou cenou, kterou platíme za civilizovanou společnost,“ citoval v roce 1937 prezident Franklin Delano Roosevelt ve svém proslovu nejvyššího soudce Olivera Wendella Holmese. Sám za sebe dodal: „Příliš mnoho jednotlivců si chce ale pořídit civilizaci se slevou.“ Po většinu 20. století měly Spojené státy daň z příjmu nastavenou poměrně progresivně. Nebylo tomu tak ale předtím, než v předvečer první světové války federální daň z příjmu zavedly, a není tak tomu ani dnes. Jak se americká debata o této dani vyvíjela?
Zatímco severní státy se častěji uchylovaly k na svou dobu relativně progresivním majetkovým daním, jižní státy se častěji spoléhaly na regresivnější daně spotřební, či vyloženě na daně z hlavy.
Někteří z otců zakladatelů (v čele s Thomasem Jeffersonem) měli obavy z hromadění rodinných jmění, z nichž by mohla vyrůst nová americká aristokracie. Přesto ale Spojené státy a jejich federální vláda v raných dekádách své existence spoléhaly v zaplňování státní kasy na příjmy z celních poplatků. Na úrovni jednotlivých států pak existovaly velké rozdíly. Zatímco severní státy se častěji uchylovaly k na svou dobu relativně progresivním majetkovým daním, jižní státy se častěji spoléhaly na regresivnější daně spotřební, či vyloženě na daně z hlavy.
„[Jižanští otrokáři] se obzvláště obávali majetkových daní: v době, kdy 40 procent obyvatelstva jižních států bylo považováno za majetek, představovaly pro otrokářské plantážníky majetkové daně existenční hrozbu,“ píší Emmanuel Saez a Gabriel Zucman ve své knize Triumph of Injustice. Není proto příliš překvapivé, že v otázce daně z příjmu se začaly věci poprvé hýbat až v období občanské války.
Zatímco Konfederace se dostávala do finančních potíží kvůli tomu, že se ve státních příjmech spoléhala na celní poplatky, jejichž výběr komplikovala námořní blokáda Severu, Unie v roce 1862 zřídila předchůdce dnešního daňového úřadu (Internal Revenue Service, IRS, tehdy pojmenovaného Internal Revenue Bureau) a zavedla federální daň z příjmu. V průběhu následujících let se její výše trochu proměňovala, ale většinou se vztahovala až na příjmy od 600 dolarů (tedy několikanásobku průměrného ročního příjmu) a stoupala v několika pásmech například až k 10 procentům u příjmů nad 10 tisíc dolarů v roce 1864.
Daň z „pozlacené doby“
Ta ale dlouho nevydržela. Po válce Kongres tuto daň výrazně snížil. V roce 1871 založili v New Yorku tehdejší nejbohatší Američané v čele s William B. Astorem a Johnem Pierpontem Morganem starším Asociaci proti dani z příjmu. Práce této lobby slavila úspěchy už následující rok, kdy Kongres daň z příjmu zcela zrušil. Ani přes mnohé snahy ji obnovit se to v následujících dekádách nepodařilo. Naopak v roce 1895 Nejvyšší soud v případě Pollock vs. Farmers‘ Loan & Trust Co. rozhodl, že daň z příjmu by musela být rovnoměrně rozložená mezi jednotlivé státy, čímž ji v praxi de facto zcela znemožnil.
To se změnilo až před první světovou válkou. V roce 1909 schválil Kongres 16. dodatek americké ústavy, který takovouto daň explicitně umožňoval a zvrátil tak rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ihned poté, co byl tento dodatek v roce 1913 ratifikován potřebnými třemi čtvrtinami států, zavedla vláda Woodrowa Wilsona novou federální daň z příjmu. V počátcích byla poměrně skromná. Nejnižší sazba byla uvalena na příjmy do 20 tisíc dolarů, tedy téměř dvojnásobek tehdejšího průměrného příjmu, a činila jedno procento, nejvyšší začínala na 500 tisících, kdy příjmy nad tuto částku byly zdaněny sedmi procenty (tato daň funguje zjednodušeně tak, že kdybyste v roce 1913 vydělali 21 tisíc dolarů, 20 tisíc z nich byste danili jedním procentem a pouze přesahující jeden tisíc dvěma procenty, pozn. aut.). Obzvláště po zapojení Spojených států do první světové války ale nejvyšší sazba (která tehdy začínala až nad milionem dolarů ročně) rychle narostla až například na 67 procent v roce 1918. Stejně tak narostly i nižší sazby. „V této době žádná další země na planetě nezdaňovala své bohaté tak intenzivně,“ píší Zucman a Saez.
Taková podoba daně se nelíbila finančnímu magnátovi Andrewu Mellonovi, který strávil většinu dvacátých let na postu ministra financí v sérii republikánských administrativ. Pod jeho taktovkou Spojené státy příjmovou daň opět seškrtaly a na sklonku jeho úřadování v roce 1931 byla například nejvyšší sazba příjmu nad 100 tisíc dolarů ročně daněna 25 procenty. Mellon se mimo jiné soustředil na snižování daní proto, že tvrdil, že nižší sazby daně z příjmu paradoxně zvýší celkové výnosy, protože se jejímu placení bude méně lidí vyhýbat. Ekonomický boom dvacátých let mu dal alespoň částečně za pravdu, pak ale Spojené státy semlela hospodářská krize a Mellona série skandálů týkajících se mimo jiné jeho vlastního (ne)placení daní.
Nový daňový úděl
Hospodářská krize vynesla do Bílého domu právě Franklina Delano Roosevelta, který ohledně daní postupně zaujal dost odlišné stanovisko než jeho republikánští předchůdci. Cílem této daně už nemělo být jen naplnit státní kasu, ale vyloženě zamezovat nadměrným příjmům.
„Rozdíly mezi nízkými osobními příjmy a velmi vysokými osobními příjmy by měly být osekány. Proto věřím, že v době tohoto velkého národního ohrožení, v době, kdy by veškeré nadměrné příjmy měly být použity pro účely vítězství ve válce, by žádný Američan neměl mít větší čistý příjem než 25 tisíc dolarů ročně poté, co zaplatí daně,“ řekl Roosevelt během proslovu v Kongresu na jaře roku 1942.
Nešlo o nadsázku: navrhoval, aby příjmy nad tuto úroveň (necelý půlmilion dolarů v dnešních hodnotách) byly daněny stoprocentně. Kongres nesouhlasil, ale i tak nastavil laťku vysoko: do konce války zvedl nejvyšší sazbu začínající na tehdejších 200 tisících dolarech (téměř stonásobek tehdejšího průměrného příjmu) na 94 procent. Veskrze šlo o další z projevů základního Rooseveltova snažení: zachránit americký kapitalismus osekáním jeho excesů.
Zároveň nešlo jen o válečné odhodlání. Vysoké sazby v nejvyšších příjmových sférách vydržely i v poválečných dekádách, neskončily s Rooseveltovou administrativou a přijali je jako základní daňový rámec i následující republikánští prezidenti. Zatímco průměrné příjmy byly v této době daněny v klasičtějším rozmezí 20 až 50 procent, nejvyšší sazby se držely ještě na začátku šedesátých let na více než 90 procentech, na konci sedmdesátých let na 70 procentech. V průměru tvořila nejvyšší daňová sazba mezi lety 1930 a 1980 78 procent. „Od zavedení daně z příjmu v roce 1913 do Rooseveltovy inaugurace v roce 1933 vydělávalo [vrchní 0,01 procent] v průměru každoročně 2,6 procent fiskálního příjmu. Mezi lety 1950 a 1980 toto číslo spadlo průměrně na 0,6 procenta,“ píší Zucman a Saez. Zároveň nešlo o nepopulární politiku: mezi lety 1933 a 1981 drželi demokraté většinu v obou komorách Kongresu takřka nepřetržitě (až na dvě dvouleté přestávky).
Nové daňové paradigma
To vše ale skončilo s nástupem Nové pravice a Ronalda Reagana. Definitivně pak v daňovém balíku schváleném Kongresem v roce 1986. „Prudce progresivní povaha [našeho daňového systému] zasahuje do srdce ekonomického života jednotlivce,“ nechal se slyšet Reagan o starém systému, který označil vyloženě za „neamerický“. Tuto změnu ale nejde přičítat jen Reaganovi, který si na slibu daňových škrtů a zmenšování státu postavil většinu kariéry. Jak upozorňují Zucman a Saez, balík z roku 1986 prošel i díky hlasům mnoha demokratů – včetně tehdejšího senátora a dnešního prezidenta Joea Bidena. „1. lednem 1988 počínaje aplikovala země, která byla kdysi průkopníkem kvazikonfiskačního zdanění vysokých příjmů, nejnižší daňovou sazbu v industriálním světě: 28 procent,“ píší Zucman a Saez. Ve stejných letech se v rámci zmenšení počtu jednotlivých daňových pásem naopak nejnižší sazba pro nízkopříjmové plátce, která v druhé půli sedmdesátých let spadla na nulu, zvedla nejprve na 11, následně na 15 procent.
Od této reaganovské reformy se sazby pro daň z příjmu měnily relativně nepatrně. Pro současný stav a politické rozložení sil je ještě podstatné zmínit, že drobné daňové úlevy schválené v prvním období vlády George Bushe mladšího, které měly trvat jen do roku 2010, byly během následující vlády Baracka Obamy nejprve kompletně prodlouženy a v roce 2012 schváleny jako trvalé pro většinu Američanů (až na ty s vůbec největšími příjmy).
K poslední výrazné úpravě pak došlo v roce 2017, kdy republikáni pod vedením Donalda Trumpa schválili nový balík škrtů, který výrazněji snižoval daně opět vysokopříjmovým Američanům. Trumpův balík neměl velkou podporu veřejnosti – i na americké pravici, která daňové úlevy kritizuje málokdy, se o něm mluvilo jako o historicky „prvních nepopulárních daňových škrtech“. „V roce 1970 platili skrze všechny daně více než 50 procent svých příjmů, dvakrát tolik, co pracující jednotlivci. V roce 2018 po Trumpových škrtech, poprvé za posledních sto let, platili miliardáři na daních méně než dělníci v ocelárnách, učitelé a penzisti. Daně bohatých byly seškrtány na úroveň, na které byly naposledy v desátých letech 20. století, kdy byl státní aparát oproti dnešku čtvrtinový. Je to, jako kdybychom vymazali století fiskální historie,“ píše Zucman a Saez.
Upozorňují například na to, že historicky od zavedení v roce 1913 dosahovala nejvyšší sazba daně z příjmu v průměru 57 procent. V aktuální podobě je po Trumpových škrtech nastavená na 37 procent pro všechny, kdo vydělají nad 500 tisíc dolarů ročně (tedy přes 12 milionů korun). Zucman a Saez dále uvádí, že pro zhodnocení celkového amerického daňového systému je nutné zvážit v USA rozšířené spotřební daně (které se na rozdíl od „evropštějších“ daní z přidané hodnoty nevztahují na Američany s vysokými příjmy, kteří hojněji využívají služby).
Kapitolu samu pro sebe tvoří poplatky za zdravotní pojištění, které je sice v USA v drtivé většině obstaráváno soukromým sektorem, ale dle autorů reálně fungují podobně jako forma daně (mimo jiné proto přidávají možnost zahrnout zdravotní pojištění do daňové kalkulačky na svém webu Tax Justice Now). Dospívají proto k závěru, že mimo jiné v důsledku těchto vlivů je americký daňový systém ve skutečnosti regresivní. „Jakožto jedna skupina, a i přesto, že jejich individuální situace nejsou totožné, Trumpové, Zuckerbergové a Buffettové tohoto světa platí nižší daňové sazby než učitelé a sekretářky,“ soudí Saez a Zucman.
Neschopnost změny
Nicméně ani poté, co se demokraté chopili moci jak v Bílém domě, tak v obou komorách Kongresu, nebyli zatím schopní se dohodnout na jakékoliv výrazné změně. A to i přesto, že konzervativnější demokratičtí senátoři jako Joe Manchin nebo Kyrsten Sinema (kvůli kterým ztroskotala velká část Bidenovy agendy) hlasovali v roce 2017 proti tomuto trumpovskému balíku.
„Pokud tu máte jednohlasnou opozici vůči špatné politice, která nemá žádné reálné politické proponenty a nejste schopní s tím nic udělat v rozmezí pěti let, vypovídá to o naprosté nefunkčnosti na všech úrovních stranické politiky i celého procesu. Nikdo není bez viny. Je to naprosto ostudné,“ píše šéfredaktor časopisu American Prospect David Dayen. „Pokud samozvaná strana lidu nezvládne zvednout daně ultrabohatým, nemá mnoho smyslu nad to plnit úlohu služky bohatých ve Washingtonu. Stranu to odtrhává od jejích kořenů a posiluje to její obraz elitních ‚limuzínových liberálů‘, kterým ji nálepkují republikáni,“ dodává.
Neschopnost srovnat si do latě vlastní stranu v otázkách daně z přijmu je jedním z důvodů, proč se administrativa Joea Bidena reálně více soustředí na zvedání korporátních daní. Ta je od Trumpova daňového balíku nastavena teoreticky na 21 procent (pro srovnání: po většinu druhé poloviny 20. století se pohybovala okolo 50 procent), v praxi ale kvůli nejrůznějším výjimkám korporace platí daně ještě daleko nižší, nebo vůbec žádné.
V současnosti tak demokraté projednávají návrh, který by zavedl povinnou minimální korporátní daň na 15 procent, z níž by se nešlo vykroutit výjimkami. Tento návrh má v současnosti i podporu zmíněného Joea Manchina a má tak jistou šanci na úspěch. Velkou část minulého roku pak Bidenova administrativa strávila vyjednáváním globální koordinace ve zvedání korporátních daní, která měla zamezit tomu, aby se po zvýšení korporátní daně v jedné zemi firmy účetně přesouvaly do daňových rájů. V zahraničí v tomto ohledu ministryně financí Janet Yellen slavila jisté úspěchy, na domácí scéně ale demokraté i v tomto ohledu čelí starým známým problémům (včetně Manchina).
„Ve třicátých letech 20. století američtí politici vymysleli – a následně téměř půlstoletí aplikovali – devadesátiprocentní daňové sazby pro Američany s nejvyššími příjmy. Korporátní výnosy byly daněny 50 procenty, velká dědictví 80 procenty. Díky těmto příjmům postavily Spojené státy školy, které umožnily produktivitu a prosperitu obyvatelstva, nebo financovaly univerzity, které jim dodnes zbytek světa závidí,“ píší Saez a Zucman. Uprostřed rozpadající se infrastruktury, do které Spojené státy nejsou dlouhodobě schopné adekvátně investovat, je to čím dál tím více jenom vzdálená vzpomínka.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
