Budoucí Kampus řemesel. Foto Matouš Bičák
Nenápadná cesta vypadá, jako kdyby vedla do zahrádkářské kolonie. Je odtud výhled na celé město, velkou průmyslovou zónu, která se táhne až k Labi, na centrum Ústí nad Labem i všechna velká sídliště v okolních kopcích. Na travnatém pozemku se tu rozprostírá velkorysá budova jedné z největších středních průmyslových škol v Ústeckém kraji. Jen pár kroků od proskleného vstupu opravuje údržbář rozpadající se rámy oken. Z venku budova vypadá, že se tu čas zastavil v osmdesátých letech.
Právě vysoký počet zameškaných hodin, který se republikově pohybuje v průměru kolem 80 hodin na pololetí a studenta, souvisí i se zvyšujícím se podílem těch, kteří střední vzdělání nedokončí, nebo ani nezískají výuční list.
Ze dveří vychází světlovlasý kluk s taškou přes rameno a bezdrátovými sluchátky v uších. „Jsem na učňovském oboru mechanik, klempíř. Táta má vlastní firmu v oboru, tak jsem šel sem, abych k němu pak mohl nastoupit.“ Doptávám se na spolužáky. „Ve třídě jsme v podstatě jen tři, kteří to opravdu chtějí dělat a mají motivaci. Mám pocit, že ostatní si to chodí do školy jen odsedět. Oni do školy vlastně moc nechodí.“ Ptám se, jestli se se spolužáky bavil o jejich plánech do budoucna. „Vlastně moc ne,“ odpovídá. „Mají představu, že si to tu odsedí, a nakonec výuční list dostanou. Já se s nimi moc nebavím. Nemám moc o čem, takže je super, že hraji fotbal, kde máme partu.“ Pokud se mu bude dařit, po získání výučního listu má v plánu si na stejné škole dodělat maturitu. Řadu předmětů mu uznají.
Podobnou zkušenost s přístupem a motivací žáků potvrzuje i Anna Freimannová, bývalá učitelka pražského učiliště. „Dvě třetiny žáků jsou tam na tři roky, jen aby někde byly. Podle toho pak vypadá hodina. To platí hlavně u teoretických hodin. Dvě třetiny třídy absolutně nic nezajímá, blbnou a vyrušují. Zbytek, který má zájem, se pak nemůže nic naučit,“ vypočítává v rozhovoru pro DVTV.
Z budovy ústecké školy vychází další studenti. Pětice z maturitního oboru se mé otázce, zda jsou na škole spokojení, pochechtává. Nakonec přiznávají, že oproti očekávání je to tu příjemně překvapilo. Škola totiž nemá v okolí dobrou pověst. Studenti si ovšem pochvalují nejen praxe, ale i přístup pedagogů. Podobně reaguje i další trojice, která se svěřuje s ambicemi, kam by chtěli po maturitě. Jeden ze studentů se chce věnovat statice, druhý míří studovat architekturu.
Ten, kdo chce úspěšně získat znalosti a dovednosti, tuto možnost má, ať už studuje obor ukončený výučním listem, nebo maturitou. Studenti učňovských oborů však mnohdy naráží na demotivující prostředí, za nímž stojí nejen velká část spolužáků, ale i sami učitelé a škola. Například žáci mostecké Střední technické školy v reportáži Pavla Šplíchala se svěřují: „Maturanti jedou hned na začátku na týden na adapťák a týden školy mají pryč, kdežto my jsme sedli do třídy a hned jsme se začali učit.“ Podobné zkušenosti zvyšují frustraci a prohlubují demotivaci. „Ani nejsme v ročence, žádná fotka,“ dodávají.
Vzdělávat se pro trh práce
Mnoho dlouhodobých problémů učňovského školství pomohla zastírat ekonomická konjunktura několika posledních let. Jak ukazuje příklad ústecké školy, pokud dokáže instituce spolupracovat s podniky na praxích, není pro absolventy problém najít uplatnění v oboru. Potvrzuje to i Strategie 2030+, klíčový dokument pro modernizaci vzdělávacího systému Česka. V odborném vzdělávání se napříč republikou častěji setkáváme se školami, kterým se daří zapojovat zaměstnavatele do odborného výcviku a praxe studentů. Nejde však o systémové a dobře fungující propojení, protože školy zkrátka nemohou bezprostředně reagovat na měnící se požadavky a potřeby trhu práce.
Koncepce pak podporuje systémové možnosti vzdělávání v reálném pracovním prostředí. Zmiňuje podporu tolik diskutovanému duálnímu systému vzdělávání, byť v podmínkách přizpůsobených tuzemsku. Základním rysem duálních systémů je to, že má žák dvojí status. Zatímco ve škole je žákem, s podnikem má uzavřenou zaměstnaneckou smlouvu. Systém je typicky využíván hlavně Německem nebo Rakouskem, zeměmi, kde je velký díl odpovědnosti za odbornou přípravu žáků přenesen na hospodářské a průmyslové komory.
„Duální systém dříve fungoval a nyní se objevuje Amerika. Úspěšně jsme zničili to, co fungovalo. Do devadesátých let měla většina velkých podniků své vlastní učiliště a firmy měly povinnost přijmout na praxi studenty od třetího ročníku,“ vysvětluje ve svém kabinetu Karel Filas, učitel informatiky a zástupce ředitele pro odborný výcvik na Střední průmyslové škole stavební a Střední odborné škole stavební a technické v Ústí nad Labem.
V reálném socialismu bylo učňovské školství podřízené potřebám pětiletých plánů, které vytyčily velikost výroby a k tomu potřebný počet pracovníků. Učiliště opouštělo předem naplánované množství lidské síly přímo do fabrik a podniků. Po pokračování této logiky, kdy se vzdělání přizpůsobuje (krátkodobým) potřebám trhu práce, volají nejen někteří učitelé, ale především představitelé průmyslových svazů reprezentovaných obvykle Svazem průmyslu a dopravy.
Některé školy se k obdobě duálního modelu vrací. Na škole, kde učí Karel Filas, si partnerské firmy dělají obhlídky nadějných studentů už v prvním ročníku, ty pak sponzorují a ve vyšších ročnících je přijímají na praxi, platí jim vybavení a po vyučení je rovnou zaměstnají. „Mohli bychom do firem umístit více žáků, ale některé na praxi mimo školu nepouštíme, aby nám neudělali ostudu. Celkově je ale zájem podniků vyšší, než kolik můžeme nabídnout,“ podotýká Filas. Situace se liší kraj od kraje. Právě Ústecký s bohatou průmyslovou základnou může mnoha oborům poskytnout nejen praxi, ale absolventům i uplatnění.
Jeden z hlavních problémů učňovského školství představuje nízká motivace velké části studentů. Projevuje se i nezájmem o praktickou výuku. Nepomáhá ani to, že praxe jsou příležitostí k přivýdělku, což potvrzuje Filas a dodává: „Včera jsem měl v dílně osm studentů a dva nechtěli vůbec pracovat. Co s tím můžu udělat? Domů je poslat nemůžu. Oni si několik hodin ve škole odsedí a nic neudělají.“ Nízká studijní motivace se projevuje i slabou docházkou. „Studenti vědí, že se jim i přes vysokou absenci nic moc nestane. Když jde do tuhého, rodiče jim absence omluví. Navíc od 18 let si mohou omlouvat nepřítomnost sami.“ Kvůli absencím se školy mnohdy potýkají s vysokými procenty neklasifikovaných studentů. „Před covidem bylo v pololetí na škole přibližně 650 žáků a měli jsme přibližně 600 neklasifikovaných předmětů. To znamená, že jedna neklasifikace vycházela průměrně skoro na každého žáka. A byli jedinci, kteří měli N odshora dolů. To představuje opravdu velkou zátěž pro pedagogy.“
Právě vysoký počet zameškaných hodin, který se republikově pohybuje v průměru kolem 80 hodin na pololetí a studenta, souvisí i se zvyšujícím se podílem těch, kteří střední vzdělání nedokončí, nebo ani nezískají výuční list. Situaci na odborných školách může změnit užší spolupráce mezi školou a rodinou žáka, kvalitní kariérní poradenství a oborová prostupnost mezi kategoriemi dosaženého vzdělání, navrhuje dále koncepce 2030+.
V kabinetu výpočetních technologií hučí servery a Karel Filas si pochvaluje, jak se za poslední roky daří školu modernizovat. Vnější plášť budovy sice není reprezentativní, ale v dílnách uvnitř najdeme nejmodernější stroje řízené počítači. Už mnoho let je v plánu na pozemku kolem školy výstavba moderního Kampusu řemesel. Projekt měl být dokončen už v roce 2018. Přestože je Kampus řemesel prezentován jako výkladní skříň středního odborného školství Ústeckého kraje, Karel Filas se k jeho realizaci staví skepticky. O měsíc později se na stejném místě schází výbor pro vzdělávání a zaměstnanost Ústeckého kraje. Po zasedání si jeho představitelé prohlíží havarijní stav budovy a obdivují přistavený truck mercedesu před budovou. Ředitel školy Vítězslav Štefl doufá, že jistě přijde výrazný průlom: „Výsledkem bude škola 21. století, taková, jakou si naši žáci, učitelé, zřizovatel, partneři a zaměstnavatelské subjekty, kterých máme přes stovku, zaslouží.“
Vzdělání závislé na socioekonomickém zázemí
Šance získat vyšší stupeň vzdělání v Česku stále silně závisí nejen na socioekonomickém kapitálu rodičů, tedy na tom, jaký mají příjem a majetek, ale i na kulturním kapitálu. Jsme jednou z šesti zemí Evropské unie, ve které dosažené vzdělání silně závisí na těchto faktorech. Tuzemský systém rozděluje vzdělávací proudy už od 11 let. Od nízkého věku se formuje sociální a kulturní kapitál a okruhy lidí, které děti znají a s kým se potkávají. Existuje tu skupina žáků, která ztrácí kontakt s budoucí střední třídou už během základní školy. „Je důležité, aby děti měly kontakt s prostředím, kde se tvoří aspirace, ambice. Znevýhodnění jsou děti rodičů, kteří neznají jazyk střední třídy. Jejich pozice při jednání s institucemi či školami je oslabena. Přes kulturní kapitál rodičů se část nerovností replikuje do dalších generací,“ shrnuje sociolog Daniel Prokop. Dle nejnovější analýzy PAQ Research problém začíná už na základní škole, kdy procento žáků, kteří tento stupeň vzdělávání nedokončí nebo v jeho průběhu neprospívá a má absence, je v Ústí nad Labem v rámci ČR nadprůměrné. Nicméně rozsah vzdělávacích problémů odpovídá sociální situaci obce hodnocené indexem destabilizující chudoby nebo socioekonomickým znevýhodněním.
Ačkoliv je studentů v oborech s výučním listem méně než v maturitních, oproti jiným krajům je počet učňů v Ústeckém kraji ve srovnání se zbytkem republiky vyšší. Úzce to souvisí se vzdělanostní strukturou obyvatel kraje. Zajímavé je, že i když tu na střední školy nastupuje procentuálně více žáků než jinde, počet absolventů – maturantů je nižší než průměr Česka. Do maturitních oborů nastupují žáci, aniž by ke studiu měli předpoklady. Nezaměstnanost u absolventů se díky hospodářskému růstu v posledních letech napříč obory dramaticky snižovala. Ještě v roce 2013 byla nezaměstnanost u odborných oborů s výučním listem 42 procent, o šest let později klesla až k 6 procentům.
Kdo bude péct rohlíky?
Trmické Václavské náměstí leží za Ústím nad Labem na cestě k jezeru Milada. To vzniklo místo těžební jámy hnědouhelného dolu. V létě sem míří davy za koupáním a sportem. Z přeplněného autobusu jedoucího sem z Ústí vystupuje jen hrstka lidí, ostatní spěchají do zdejší průmyslové zóny, kde se právě střídají směny. Přímo nad hlavou ční obrovská masa dálničního mostu. Autobus mizí za rohem a míří k vysokým komínům trmické teplárny, která vytápí prakticky celé Ústí. Před budovou Střední školy obchodu, řemesel, služeb hned vedle kostela postává hlouček studentů.
Nízký zájem o studium nejen v technických, strojních a stavebních oborech, ale i těch zaměřených na služby, vidí i na této škole. Kromě trmické budovy má škola další pracoviště i v Ústí. Podle ředitele Pavla Caitamla žáci devátých tříd nemají zájem o řemeslo. „Je to způsobeno žákem, výchovnou poradkyní a hlavně rodinou, ale čtvrtým a možná nejdůležitějším elementem motivace je kamarád.“ Z ústecké školy v posledních letech pro nezájem vymizel například obor dámská krejčová nebo pekař. „Dnešní žáci si vybírají zejména pohodlnost. Maturita je pro ně víc než výuční list. Prestiž odborných oborů se snižuje,“ doplňuje Caitamla Dušan Erban, zástupce ředitele pro praktické vyučování.
Právě zdejší škola se před šesti lety proslavila v nejsledovanějším dílu známé kuchařské show Ano, šéfe! Nutno podotknout, že to bylo hlavně kvůli historce se zlatým řetízkem v hrníčku. Jeden z učňů se šéfkuchaři přiznal, že ukradl babičce řetízek a musí jít na policii na výslech. Následně si během natáčení vymyslel historku o tom, jak řetízek ukryl do jiného hrníčku. Epizoda pak dlouho kolovala na sítích, nicméně v médiích se díky tomu rozvinula diskuse, jak se na učilištích učí. I přes problematický obhroublý přístup Pohlreicha, pořad umožnil částečně nahlédnout do zákulisí fungování odborných škol. Naznačil nekompetentnost studentů, kteří nejen neuměli pořádně obsluhovat přístroje, ale nerozeznali od sebe základní pokrmy. Potýkali se s nedůvěrou vyučujících. Vše pak završilo pohoštění pro kuchařskou celebritu, které představovalo několik táců se smaženými řízečky, masovými roládami a větrníky. Takhle nějak to vypadalo na rautu před dvaceti lety, hodnotil to publicista věnující se vzdělávání Tomáš Feřtek.
O šest let později mě ředitel školy ve své kanceláři se svým zástupcem přesvědčují o kvalitách školy. Nakonec mě Erban bere i na prohlídku školy. Kromě cukrářské výroby navštěvujeme i nově zrekonstruované prostory pro výuku řezníků. Právě mistr řezník Jan Málek je nová „výkladní skříň“ školy. Během covidové distanční výuky začal pro své žáky natáčet videa. Představuje v nich postupy přípravy známých uzenářských výrobků od jitrnic po bavorskou sekanou.
Počet odběratelů na YouTube narostl až k dnešním 40 tisícům, videa mají stovky tisíc zhlédnutí. Málek tu se svými žáky například stojí nad průmyslovými kuřecími párky. „Hele, tyto mají 64 procent a tyto dokonce 70 procent masa,“ podivuje se ironicky. „No vidíte,“ smějí se učni. „Hele kluci, já bych to viděl tak, že si uděláme vlastní párky. Co vy na to? Uděláme si je ze 100 procent masa.“ Otáčí se do kamery a vítá odběratele u nového dílu, ve kterém společně vyrobí kuřecí párky. „Neuděláme separátové pochoutky, které dostanete v krámě. My si je uděláme z pořádného masa.“ Se svými učni pak vykostí pět kuřat, prsní a stehenní řízky rozemelou, naváží, přidají koření a led a už plní připravená střívka rozmíchanou masovou směsí. Pozorně přitom měří nejen teplotu, ale přesně naváží ve správném poměru i koření, a vše připraví pro uzení. Po závěrečném ochlazení ve vodě pak skupinka kluků spolu s Málkem své hotové párky ochutnává. „Úžasná struktura, vidíte ten pepř, dnes jsme použili větší zrnka,“ pochvaluje si mistr chuť. Kluci nadšeně reagují a do kamery se pochechtávají. „Cítíte tu chuť masa?“ Možná právě to je cesta, jak popularizovat řemeslo. V jednom z dílů pořadu, který Málek natáčí nejen přímo ve škole, představuje další obory školy. Zákusky prezentované cukráři a cukrářkami stále ale nápadně připomínají výrobky z Pohlreichovy show.
Jako rakouskou praktikantku mě v Česku viděli jinak
Právě obraz odborného školství reprezentovaný dílem show Ano, šéfe! byl pro Annu Duetsch důvodem, proč z jihočeského Krumlova odešla studovat hotelnictví a gastronomii do Rakouska. „Srovnání mám z osobní zkušenosti z různých veletrhů, kdy jsme jako škola z Bad Leonfeldenu spolupracovali se školou stejného typu z Českých Budějovic. Už tady byl cítit obrovský rozdíl. Jejich praxe vypadají úplně jinak. Sama jsem to pocítila, když jsem si hledala praxi v Česku. Jako praktikantku mě v Česku viděli úplně jinak, než jsem znala ze zkušeností z Rakouska. To se týkalo platu, zkušeností, ale i k čemu mě jako studentku pustili.“
Anna studovala pětiletý obor zakončený maturitou. Během školního roku měla kromě všeobecných předmětů ještě vyučování vaření, servisu atd. Na konci ročníku měla tři měsíce prázdnin, z toho musela dva měsíce pracovat v oboru. Jak sama říká, bylo na ní najít si místo. Pro postup do dalšího ročníku bylo potvrzení o letní praxi nezbytné. V Česku má přitom odborná praxe v obdobném oboru trvat osm týdnů za celou dobu tříletého studia. V Rakousku je to čtyřnásobek, byť je studium o rok delší. „Byli jsme dost motivovaní i finančně, protože v Rakousku je dané zákonem, že člověk v prvním ročníku má z praxí minimálně 20 tisíc měsíčně. U nás jsem přišla po druháku do SOHO, což je prestižní pražská restaurace. Dost se divili, když jsem od nich očekávala vůbec nějaký plat. Pak jsem si našla místo za 80 Kč na hodinu jinde. Za to by v Rakousku student nehnul prstem.“ I odborné školy zakončené maturitou si přitom stále drží vysokou úroveň všeobecného vzdělání. Už ve čtvrtém ročníku studenti absolvují praktickou závěrečnou zkoušku a v posledním ročníku se soustředí na maturitu. „Spolužáci nyní nutně nepracují v oboru, šli studovat i na medicínu nebo finanční obory. Za řemeslem do praxe odcházeli hlavně lidé z tříletých oborů s výučním listem. My jsme měli možnost si díky všeobecnému vzdělání vybrat. Je pravda, že i v průběhu studia spolužáci odcházeli na tříletý obor bez maturity, který byl jednodušší. Na praxe byl velký důraz i tam. Byly přísně hodnocené.“
Tříleté obory s výučním listem mají na této škole povinnost během celého studia absolvovat 24 týdnů praxe v zaměstnání o prázdninách od května do září. Pro srovnání – v Česku má žák za celé studium v praxi strávit polovinu doby (12 týdnů). Český rámcový vzdělávací plán přitom nevylučuje, že praxe proběhne pouze v modelovém pracovním prostředí ve škole, byť s přístupem veřejnosti.
Na závěr si ještě pochvaluje celkově podporující prostředí a silnou motivaci, kterou posilovaly reálné soutěže a veletrhy. „Navrhovali jsme koncepty restaurací a jídel a ve finále jsme je pak před komisí, kde seděli i investoři, obhajovali. Oni s námi v případě zájmu mohli začít spolupracovat a přenést naše nápady do praxe. Během olympiády v Koreji v roce 2018 zajišťoval rakouské výpravě celý gastronomický provoz tým žáků odborné školy, která byla vybrána komisí. „Myslím, že u nás v Česku je obor viděný jako špatně ohodnocená a podřadná práce. V českém školství jsou stále k vidění obložené mísy a učitelé, kteří jsou na školách desítky let. Mám pocit, že tu schází úzké propojení s praxí, které je naprosto klíčové.“
Umět se celý život učit
V brzkém odpoledni hloučky studentů opouští jednu ze 13 středních škol v Ústí nad Labem. Nedaleko průmyslové školy se zase plní posluchárny moderního velkorysého kampusu zdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. I odtud je dobrý výhled na rozlehlou průmyslovou zónu, která rozděluje Ústí mezi Předlice, Klíši a centrum. Tradičně průmyslově orientovaný region bude v následujících letech čelit výzvám transformace ekonomiky a hrozbě automatizace práce. Debata o zranitelnosti absolventů některých oborů a stupňů vzdělání ztratila během ekonomického růstu na intenzitě, ale problém ekonomiky závislé na práci s nízkou přidanou hodnotou nezmizel. Odborné vzdělávání přitom s neaktuálností složení oborů bojuje už teď.
Špatná prostupnost školního systému vytváří slepé uličky. To řadě lidí snižuje či znemožňuje šance na další uplatnění, rozvoj a celoživotní učení. „Potýkáme se s tím, co je na všech odborných školách. V 15 letech přijdou žáci na školu a pak mění obor, hledají se,“ pokračuje ve své kanceláři trmické školy ředitel obchodu, řemesel a služeb Pavel Caitaml. Dochází k situacím, kdy žák úspěšně ukončí vzdělávání v tříletém nebo čtyřletém oboru, nicméně neuspěje u výstupní zkoušky. Získal sice základ odborného vzdělání, reálně však vzdělávací systém opouští pouze se základním vzděláním a bez profesní kvalifikace. A právě v Ústeckém kraji se zvyšuje počet lidí s dosaženým pouze základním vzděláním. Během šesti let se od roku 2012 procento těch, kteří předčasně opustili vzdělávací systém, zvýšilo o 5 procent na 17 procent.
Po řadě oborů je přitom v době konjunktury poptávka a po absolventech je mezi zaměstnavateli zájem. Nejde jen o technické obory, ale třeba i některé obory služeb. V dlouhodobějším horizontu však absolventům odborných škol hrozí vyšší riziko nezaměstnanosti než studentům gymnázií či oborů s maturitou. Podle expertů navíc úroveň výuky na odborných školách odpovídá spíše potřebám méně komplikované práce průmyslové éry. Připravují jen na jeden typ pracovní činnosti a schází důraz na širší porozumění oboru, schopnost se v něm přeučovat a dále se vzdělávat i v jiných oblastech. Tyto schopnosti budou pro následující desetiletí zásadní. Lidé budou daleko více nuceni se neustále přizpůsobovat rychle se proměňujícím potřebám trhu práce. Standard, kdy se člověk vyučil v jednom oboru a v něm působil celý život, je dávno za námi. Mnohem důležitější bude kompetence umět se neustále učit.
Ukazuje se to v některých oborech už nyní. V oblasti služeb si konkuruje kulturní kapitál vysokoškoláků s absolventy učilišť. A mnohdy dají zaměstnavatelé přednost lidem s vysokoškolským vzděláním a kulturním a sociálním kapitálem než vyučeným servírkám. Z periferií globálního kapitalismu navíc vysokoškoláci odcházejí do atraktivnějších regionů, což dále zpomaluje rozvoj těch už nyní znevýhodněných. Právě kulturní kapitál je přitom pro vzdělávací ambice dalších generací zásadní.
Úspěch škol v regionech je silně závislý na jednotlivcích – leaderech ve vzdělávání. Celkově je systém neřízený. Spádovost nefunguje a nikdo neřídí kvalitu jednotlivých škol. „Kromě toho, že se tvoří ostrůvky kvalitních a pro širokou veřejnost nedostupných škol, existují kvalitní a úspěšné školy. Jejich vedení je paradoxně mnohdy potrestáno, protože pedagogicko-psychologické poradny do těchto škol ve velkém posílají problematičtější děti a postupně tak vytváří segregovanou školu,“ popisuje svou zkušenost Daniel Prokop, sociolog, který je spoluautorem Strategie 2030+.
Problémy nelze vyčítat samotným školám, učilištím ani učitelům. České školství je dlouhodobě kritizované pro nízkou schopnost překonávat sociální rozdíly. Na gymnázia odcházejí děti, jejichž rodiče považují vzdělání za důležitou hodnotu a neváhají do něj investovat peníze i čas. Učňáky nabírají naopak takřka všechny, kteří se hlásí. Studují tu žáci s odlišným sociálním zázemím i schopnostmi. Současný vzdělávací systém rozdíly dále zvětšuje. Sledování krátkodobých cílů a perspektiv ekonomiky založené na levné pracovní síle v dlouhodobějším horizontu ale nejen, že poškozuje osobnostní rozvoj již tak systémem upozaděných žáků, ale do budoucna přispívá k dalšímu oslabování ekonomicky periferních regionů a replikování problémů do dalších generací.
Autor je dokumentarista.