Z výstavy Civilizovaná žena. Foto Moravská galerie
Pokud se v Česku v hodinách češtiny dostane na Milenu Jesenskou, je studentům představena hlavně jako překladatelka děl Franze Kafky a důraz je kladen i na jejich milostný vztah. V důsledku toho vstoupila Jesenská do obecného povědomí primárně jako adresátka Dopisů Mileně. Osud pražské novinářky a členky protinacistického odboje je však mnohem barvitější. Podobně jako osudy jiných zapomenutých českých hrdinek.
Moderní dějiny jsou v českém školství obecně dost opomíjené. Pro množství znalostí o pravěku se tak jen zřídka dostane k českým žákům a studentům třeba informace, že volební právo získaly československé ženy tak brzy díky poslankyni Františce Plamínkové. Nabyly ho už v roce 1920, čímž jsme předběhli třeba Francii nebo Švýcarsko.
Vzdělaná žena jako ohrožení tradiční rodiny
„První republika byla ve společenskopolitické oblasti velmi pokrokový demokratický stát, už jen tím, že nebyl monarchií a měl pluralitní volební systém,“ říká historička z Univerzity Palackého v Olomouci Jana Burešová. Zároveň ale upozorňuje na fakt, že ačkoli Československo bylo moderním státem, myšlení se příliš neměnilo. „Ač ženy dosáhly rovnoprávnosti v podobě volebního práva, většinový názor mužů i žen byl tradičně konzervativní. Je to dáno i tím, že velká většina obyvatel všech národností zůstala aktivními katolíky.“
Františka Plamínková je vnímána jako velké jméno feminismu nejen v Česku.
Katolické noviny na začátku 20. století hlásaly, že žena se má primárně věnovat rodině a studia jsou mužskou záležitostí. Proto když se ženy začaly objevovat na vysokých školách, viděla v tom církev ohrožení fungování rodiny a celé společnosti. Jako protiklad proti církvi působil prezident Masaryk, který ve vzdělaných ženách viděl progres a pomoc při budování společnosti.
Masaryk se o ženskou emancipaci zasazoval už jako univerzitní profesor. „Napsal řadu textů o potřebě ženské rovnoprávnosti, na svou dobu mezi intelektuály vybočoval. I u intelektuálů převažoval názor, že žena patří do tradičních rolí a na vysokoškolské studium nemá potenciál. Masaryk psal, že vše o ženské otázce se prvotně dověděl od své americké manželky, která mu byla i partnerkou do diskusí,“ doplňuje historička Jana Burešová. A v podpoře ženské emancipace Masaryk pokračoval i jako prezident. Zajímal se například o vystudované právničky a o to, jak se jim daří sehnat práci. I když totiž ženy mohly studovat, měly posléze problém najít zaměstnání. „Masaryk ženy vybízel k pokračování v trpělivé přesvědčovací práci o schopnostech a užitečnosti jejich práce. Rovnoprávnost daná formálně ústavou totiž ještě neznamenala, že se jí budou instituce a vůbec lidé hned řídit,“ líčí Burešová.
Revoluční názory
Františka Plamínková k Masarykovi vodila delegace zahraničních návštěv ženských spolků, aby je seznámila s pokrokovým politikem. Samotná Plamínková je přitom vnímána jako velké jméno feminismu nejen v Česku. Kromě velkého podílu na získání volebního práva pro ženy se zasloužila i o dobré jméno Československa ve světě, když byla zvolena jako první místopředsedkyně Mezinárodní ženské rady. Ač měla mezinárodní věhlas a uznání, v rodném Československu za celebritu neplatila. Jana Burešová upozorňuje na fakt, že zásluhy Plamínkové na ženské emancipaci chybějí kromě povědomí veřejnosti i v učebnicích. „Plamínkovou v její době nikdo moc neoceňoval a její úsilí nezdůrazňoval. Všimněte si, že v učebnicích její zásluhy praktickou nejsou. Ale i Milada Horáková je známá jen jako odpůrkyně nacismu a komunismu. O její práci na poli rovnoprávnosti píšeme až teď, kdy tematika postavení žen ve společnosti začala být také výzkumným tématem pro historiky a sociology.“
Téměř neznámé je i jméno Betty Karpíškové. Karpíšková byla stejně jako Plamínková českou političkou, senátorkou Národního shromáždění. Za první republiky prosazovala legalizaci potratů a antikoncepce, do škol prosazovala výuku sexuální výchovy – která doteď pokulhává (a bohužel se nabízí poznámka, že ani dnes by se Karpíšková nenudila). Její názory byly na tehdejší dobu vskutku revoluční a pro katolickou společnost nepřijatelné. Přesto se ženské spolky snažily k osvětě získat lékaře. V ženských časopisech, zejména levicového proudu, pak bylo možné přečíst si názory lékařů, že je lepší řešit antikoncepci než zdraví ohrožující potrat, který byl navíc dlouho nelegální.
Od rozpuštěných vlasů po protinacistický odboj
Další výraznou ženskou osobností první republiky byla již zmíněná spisovatelka a novinářka Milena Jesenská. I když se zajímala o sociální problémy doby a během okupace pomáhala židovským rodinám emigrovat, dnes je spojována hlavně s Franzem Kafkou. Pro odkaz Jesenské to ale nemusí být nutně na škodu. „Je to dané hlavně slávou Franze Kafky v západní Evropě. Tam je Jesenská ještě stále hodně vnímaná jako jeho přítelkyně. Dopisy Mileně vyšly v mnoha světových jazycích, což je pro ni zajištěním nesmrtelnosti. Bagatelizovat jejich vztah by bylo ke škodě. Je to bod, který někoho k Jesenské přivede a začne se o ni zajímat více,“ uvádí Pavla Plachá z Ústavu pro studium totalitních režimů. Zároveň ale dodává, že v kontextu celého života Jesenské je její vztah s Kafkou jen krátkou epizodou.
Podle pamětí byla Jesenská rebelkou, která chodila s rozpuštěnými vlasy už od dětství. Během studia na dívčí škole Minerva patřila ke zlaté mládeži, snažila se provokovat a žít nekonvenčně. Kvůli tomu se často dostávala do střetu s otcem. Svědčí o tom i Jesenské krátkodobé studium na lékařské fakultě. Medicína nebyl obor, který by ji zajímal, studovala ji, protože si to otec přál. Budoucí překladatelka studia po dvou semestrech nechala, což se rovněž dá chápat jako vzdor proti otci a životu, který jí nalinkoval. Jejich spory vyvrcholily, když se Milena seznámila se svým budoucím manželem Ernstem Polakem. S překladatelem neplánovaně otěhotněla a musela podstoupit tehdy nelegální interrupci. Otec se sňatkem nesouhlasil i proto, že Polak byl židovského původu, a nechal svoji dceru hospitalizovat pro „absenci morálního orgánu“. „Byl to pro něj způsob, jak ji ukáznit, využil rodičovské autority,” popisuje Plachá vztah Jesenských, který se ustálil až v pozdějších letech. Mladá dvojice nakonec sňatek uzavřela, ovšem pod podmínkou, že odejdou z Prahy do Vídně.
Manželství s Ernstem Polakem se sice rozpadlo, pobyt ve Vídni a finanční nouze ale přivedla Jesenskou k novinařině. Na začátku dvacátých let ještě nebylo možné, aby ženy psaly jinam než do ženských rubrik. I Jesenská svou kariéru započala texty o módě a vaření, ač sama nevařila. Už tehdy se ale proti těmto tématům vzpouzela. V únoru 1923 čtenáře Národních listů překvapila textem o ženské emancipaci a nepoměru sil při péči o dítě. I ona sama byla podle vzpomínek své dcery Honzy Krejcarové velmi netradiční matkou.
Přes prvotní pobouření si feministické myšlenky získávaly své čtenářky. Postupně se však Jesenská stala pro Národní listy příliš radikální, čtenáře pobuřovala představa emancipované ženy, která ke svému živobytí nepotřebuje muže. Zlom přichází až ve třicátých letech. Ženy novinářky – mezi nimi třeba i Olga Fastrová – se chtějí vymanit z ženských rubrik. Jesenská, tehdy sympatizantka komunistické ideologie, působí v levicovém tisku a přichází řeč na sociální témata. Vycházela tehdy z vlastní zkušenosti. „Byla hodně vnímavá. Hodně se zajímala o věci kolem sebe. Také se musela sama živit, takže věděla, co znamená shánět peníze na vlastní obživu a obživu dcery. To ji později přivedlo k tomu, aby se věnovala sociálním tématům,“ popisuje Plachá, jak se Jesenská dostala k sociální problematice.
Silné sociální cítění se u ní projevilo už v dětství, třeba když otci ukradla ponožky, aby jimi mohla obdarovat chudší. Sociálním a politickým tématům se naplno věnovala v Přítomnosti, kde jí působení nabídl Ferdinand Peroutka. Jesenská se zpočátku zajímá o problémy nezaměstnanosti, ženské emancipace a školství. Vzdělání žen je pro ni důležité, z jejího pohledu je to nástroj k emancipaci. Později její novinářskou kariéru ovlivní Mnichovská dohoda a její texty se začínají zabývat i zahraniční politikou.
Poměry v zemi se stále zhoršovaly. Jesenská se aktivně účastnila protinacistického odboje a pomáhala židovským rodinám s emigrací, v roce 1939 byla ale zatčena a převezena do tábora Ravensbrück, odkud se už nevrátila. Touha pomáhat ostatním ji neopustila ani v prostředí koncentračního tábora. „Pracovala ve vězeňské nemocnici, kde spravovala kartotéku. Její solidarita se orientovala i na ženy označované tehdy jako asociálky. Tedy ty, které měly třeba nějakou pohlavní nemoc, a Jesenská věděla, že to pro ně může znamenat další deportaci. I tyto údaje falšovala,“ dokládá Plachá.
Jakkoliv Jesenské nejde upřít její odvaha, smysl pro rebelství a obří podíl na prosazení novinářek mimo ženské rubriky, nabízí se otázka, jestli se sama považovala za feministku. „Ani dnes bych tak Milenu Jesenskou neoznačila. Neangažovala se v ženském hnutí, ač o rovnoprávnosti často mluvila a také její osobní život byl velmi emancipovaný. Asi ji feministické hnutí zajímalo, ale v době první republiky existovaly mnohem výraznější aktivistky, které vedly boj za ženskou emancipaci,“ dodává Pavla Plachá z Ústavu pro studium totalitních režimu.
Autorka je spolupracovnice redakce.