Better Call Saul. Foto AMC
Anglické slovo „binge“ podle výkladového slovníku vyjadřuje bezuzdné oddávání se určité aktivitě. Jídlo, pití, drogy. Naše hladina dopaminu stoupá. Cítíme se dobře. Chceme víc. Nedokážeme přestat. Na stejném principu funguje binge-watching, obsesivní sledování seriálů. Streamovací společnosti, zejména Netflix, mu vycházejí vstříc zpřístupňováním celých sérií naráz. Snaze udržet nás u obrazovky co nejdéle je uzpůsobován i počet dílů, množství dějových zvratů nebo spád vyprávění. Hlavně aby nepolevila pozornost.
Perníkového tátu charakterizovalo dynamické ruční snímání, odrážející chaotičnost a nervnost zápletky plné zvratů a násilí. Saul oproti němu svým vytříbeným citem pro vizualitu, herecký styl a tempo působí skoro jako kontemplativní festivalové drama.
Seriál Volejte Saulovi, jehož šestá a poslední série bude po krátké přestávce završena během července a srpna, popsanému trendu vzdoruje způsobem uvádění i stylem vyprávění. V jeho případě si neumím představit, že bych nenasytně hltal epizodu za epizodou. Nejde o snadno dostupnou kratochvíli k rozptýlení a zahnání melancholie. Sledování Saula představuje každotýdenní rituál, vzácnou událost, zážitek, který si dopřávám za odměnu. Stejně jako v (ne)dávných časech, na počátku zlatého věku televize, kdy jsem stejně nedočkavě vyhlížel novou epizodu 24 hodin, Dextera nebo Ztracených.
Šváb Saul
Dnes je seriál zachycující proměnu Jimmyho McGilla v Saula Goodmana zahrnován superlativy a řazen mezi prvotřídní ukázky komplexní televize. Na počátku ovšem nikdo neplánoval, že se Bob Odenkirk bude v roli šibalského právníka objevovat na obrazovkách tak dlouho. Postava vymodelovaná podle nechvalně proslulého obhájce z Albuquerque v Novém Mexiku se původně měla objevit jen ve třech epizodách Perníkového táty. S nepřehlédnutelnou přehazovačkou, křiklavě barevnými obleky a úlisným projevem představoval karikaturu nestoudných právních zástupců, cílících na klienty z řad notorických zločinců a lidí s omezenými finančními prostředky a nulovou právní gramotností. Z komické figurky určené k jednorázovému pobavení se však stala oblíbená navracející se postava.
Vince Gilligan a Peter Gould jej původně chtěli nechat zemřít v závěru Perníkového táty. Pak si ale uvědomili, že Saul Goodman je jako šváb. Ať se kolem něj semele cokoliv, od vraždy přes únosy, mučení nebo válku gangů, nakonec vždycky přežije, otřepe se a dál vymýšlí, jak přelstít systém. Ve finále Perníkového táty je Saulova právnická praxe kvůli drogovému byznysu Waltera Whitea v troskách a jemu hrozí fyzická likvidace. Aby unikl trestu, mění identitu a působiště. S nadsázkou nadhazuje, že pokud bude mít štěstí, stane se z něj časem manažer prodejny se skořicovými rolkami někde v Omaze. Tento vtip posloužil jako základ jeho zdařilého seriálového spin-offu.
Pilotní epizoda Volejte Saulovi, uvedená stanicí AMC v únoru 2015, začíná černobílým prologem, v němž Saul pod jménem Gene Takovic vede pobočku franšízového pekařství Cinnabon někde v Omaze. Flashforwardy ze Saulovy budoucnosti začínají i následující řady. Muž, který v Perníkovém tátovi zosobňoval troufalost a neomalenost, je v nich stíhán pocity viny, samoty a paranoie a žije v permanentní úzkosti. Od začátku víme, kam Jimmy McGill, jak zní hrdinovo civilní jméno, směřuje a kým se jednou stane. Stejně jako u jiných „origin stories“ vracejících se ke zrodu známých hrdinů a antihrdinů tak není důležité, k čemu dojde, jakkoli můžeme spekulovat o osudu postav, které v Perníkovém tátovi nevystupovaly, třeba Jimmyho parťačky a životní partnerky Kim Wexler, ale jakým způsobem.
Fascinace procesem
Právě ono „jak“ je pro seriál zásadní na více úrovních. Postavy snažící se vzájemně přechytračit na sebe vymýšlejí složité pasti zahrnující tajné identity, psychickou manipulaci i falešné důkazy. Zvlášť Jimmy se v intrikaření a vytváření copperfieldovských iluzí s každým svým návratem na televizní obrazovky zdokonaluje. Uskutečnění komplotu přitom nebývá záležitostí jedné dvou epizod. Někdy to trvá celou sérii. Dílčí kroky plánů na něčí diskreditaci a eliminaci nebo na získání vlivného spojence, kupříkladu vloupání se do cizího bytu, výměna léků za placebo, nastrčení pytlíku s bílým práškem, pak často sledujeme v nejmenších detailech a takřka v reálném čase. Zvlášť když se jejich realizace ujme bývalý policajt Mike Ehrmantraut, plnící zadané úkoly s až obsedantní metodičností, vždy přesně a beze spěchu.
S podobnou soustředěností jsou režírované i jednotlivé epizody. Akční a napínavé scény, například realistická přestřelka a útěk před najatými vrahy ve druhé epizodě šesté řady, často zabírají několik minut. Seriál neuhání od jednoho dějového zvratu k dalšímu jako Perníkový táta. Velmi pozvolným rozvíjením zápletky a chvílemi až meditativním tempem nás vede k tomu, abychom se víc než na výsledek soustředili na samotný proces, na postup práce, a ve druhém plánu obdivovali i kvalitu hereckých výkonů a nadstandardní péči věnovanou každému záběru, scéně a sekvenci.
Odlišný je také vizuální jazyk seriálu. Perníkového tátu charakterizovalo dynamické ruční snímání, odrážející chaotičnost a nervnost zápletky plné zvratů a násilí. Saul oproti němu svým vytříbeným citem pro vizualitu, herecký styl a tempo působí skoro jako kontemplativní festivalové drama. Kameraman Arthur Albert, který v první sérii definoval vizuální styl celého seriálu, má v oblibě statické kompozice, přeostřování a neobvyklé úhly kamery zdůrazňující geometrické linie. Strategické umístění herců a objektů v prostoru v kombinaci s atmosférickým svícením a rámováním často nabízí komentář k pozici, v jaké se postavy v příběhu zrovna nacházejí.
Pokřivená pravidla
Typické jsou záběry s velkým množstvím negativního prostoru, který zdůrazňuje izolaci a odcizení hrdinů. Albert zároveň pro každou z postav vymyslel jinou barevnou paletu a odlišný způsob svícení, což je v první sérii nejzjevnější ve scénách s Jimmyho bratrem Chuckem, skrývajícím se před přetechnizovaným světem v pološeru. Jeho nemoc je vizualizována především hrou světla a stínů. Také o ostatních postavách se mnoho informací dozvídáme beze slova. Obdobně i tonální a emocionální změny režiséři jednotlivých epizod ohlašují jen s pomocí mizanscény. Nepotřebují si vypomáhat hudbou či dialogy.
Při pozorném sledování si zřejmě všimnete, že celková vizuální stylizace seriálu se vyvíjí paralelně s tím, jak se Jimmy stále víc „nachází“ v roli Saula Goodmana. Ze všech procesů, které Gilligan s Gouldem trpělivě zaznamenávají, je charakterový oblouk protagonisty nejvíc fascinující. Zejména zásluhou luxusní šíře prostoru, na němž se vývoj odehrává. Když první série, jejíž každou epizodu sledovaly v průměru tři miliony diváků, výrazně předčila očekávání stanice, autorské duo dostalo příležitost rozmáchnout se podobně jako v případě Perníkového táty. S proměnou Jimmyho v Saula si mohli dát na čas.
Jimmy se na začátku nachází v podobné situaci jako Walter White v úvodu Perníkového táty. Středoškolský učitel chemie ve středních letech, laureát Nobelovy ceny, si připadá nedoceněný doma i v práci, kde ho platí tak mizerně, že si musí přivydělávat v automyčce. Navíc má rakovinu. Východiskem je pro něj výroba pervitinu. Jimmy McGill zas v průběhu Volejte Saulovi zjišťuje, že ať se bude snažit sebevíc, kvůli reputaci pošramocené dřívějšími prohřešky a nedostačujícímu vzdělání jej právní komunita nikdy nepřijme za plnohodnotného člena. Zdá se, že svět korporátní Ameriky je přístupný jen lidem, kteří přijmou jeho pokřivená pravidla. Jimmy, toužící po potvrzení od úspěšných lidí, k nimž byl naučen vzhlížet, proto volí boční, míň elegantní a místy hodně upachtěnou cestu na vrchol.
Oba muži jsou částečně oběťmi institucí neschopných rozpoznat a docenit jejich talent. Tím se liší od seriálových postav jako Tony Soprano, které poznáváme už jako „hotové“ padouchy. Walt a Jimmy jsou spíš politováníhodnými losery, které jejich okolí až na výjimky nebere vážně. K porušování zákonů nebyli předurčeni, není součástí jejich přirozenosti, ale sami si jej zvolili. Perníkový táta i Volejte Saulovi sledují důsledky takové volby. Jedno nešťastné rozhodnutí se nabaluje na další, cesta zpět se uzavírá a morální rozklad postav pokračuje.
Sledovat pád ve zpomaleném záběru
Přestože ale v obou seriálech navenek sledujeme proměnu férových chlápků v pochybně jednající individua, na hlubší úrovni jsou patrné stěžejní rozdíly. Perníkového tátu psal Gilligan s programovým záměrem vytvořit seriál, ve kterém hlavní postava projde proměnou tak drastickou, že v dějinách televizního vyprávění nebude mít precedens. Inspiroval se Rodinou Sopránů nebo Šílenci z Manhattanu, ambiciózními seriálovými dramaty, která na počátku milénia prověřila ochotu diváků sledovat po několik sezón problematické antihrdiny. V morální ambivalenci chtěl ale zajít ještě dál. Podstatnou součástí jeho plánu bylo obsazení Bryana Cranstona do hlavní role. Diváci herce znali především jako popleteného hrdinu sitkomu Malcolm v nesnázích. Jeho proměna v krále drogového podsvětí měla být o to překvapivější.
Rovněž Odenkirk byl v širším povědomí zapsán jako komediální herec. Proslavil ho skečový pořad Mr. Show with Bob and David. Vychytralý právník však na rozdíl od Waltera, z něhož se stává sociopatické monstrum, v mnoha ohledech zůstává komickou, respektive tragikomickou postavou. Nesledujeme archetypální zrod zlosyna, ale spíš pikareskní vyprávění o patáliích jednoho nešťastného, upoceného snaživce. Podobně jako hrdinové a hrdinky Girls, Potvory, Rozvedeného se závazky a dalších hořce komediálních seriálů pro éru úzkosti a krize, také Jimmy svým počínáním budí častěji pocit trapna a nepatřičnosti než katarzní smích.
Je snadné s ním souznít, protože jste zřejmě sami párkrát nedokázali včas říct „ne“, důstojně vycouvat z prekérní situace a ocitli se ve spirále ponižujících interakcí. Pohled na Jimmyho neohrabané počínání vyvolává zejména (sebe)lítost, onen „trýznivý stav probuzený pohledem na náhle odkrytou vlastní ubohost,“ jak píše Kundera. Dívat se na Volejte Saulovi je jako sledovat ve zpomaleném záběru, jak padá ze schodů někdo vám sympatický, pro jehož poklesky a charakterové vady máte díky znalosti jeho osobní historie pochopení. Dopad bude bolestivý, to je jisté, ale zabránit mu nelze, a tak si přejete, aby padání alespoň trvalo co nejdéle, a intenzivně vnímáte každou jeho fázi. Vyžaduje to celkově změnit rytmus, v jakém jsme si zvykli žít a konzumovat zábavu. Zklidnit mysl, zaostřit pozornost, znovuobjevit kouzlo pomalosti.
Autor je filmový publicista.