Ilustrace LeftEast. Použito se svolením autora
Když se Vladimir Putin v předvečer války obrátil k národu, označil Ukrajinu za „nedílnou součást naší vlastní historie, kultury a duchovního prostoru.“ Na jeho prohlášení navazuje otevřený politicko-vojenský závěr: hranice tohoto „duchovního prostoru“ se musí přesně překrývat se zeměpisnými hranicemi ruského státu. Představa ztotožnění kultury s armádou, státu s jazykem a národní identity s občanstvím je známa jako doktrína „ruského světa“ a Kreml ji v uplynulých dvou desetiletích rozvíjí čím dál usilovněji. Dnes je tento koncept základem obhajoby války proti Ukrajině a popření práva na existenci celého národa. Co se za konceptem „ruského světa“ skrývá a jak vznikl?
Ruskojazyčné obyvatelstvo sousedních zemí se mělo stát nástrojem státního vlivu, zatímco sympatie k ruské historii a kultuře (a v tomto konkrétním smyslu také sympatie k Rusku jakožto následnické zemi Sovětského svazu) se měly přetavit v podporu jeho mezinárodní politiky.
Pojem „ruský svět“ se objevil v devadesátých letech v moskevských intelektuálních kruzích jako reakce na potřebu širší kulturní definice ruské identity, která se vymezovala od potenciálně nacionalistických a revanšistických vymezení. Začátkem nultých let začal tento výraz ale postupně získávat nový význam, až se stal pilířem oficiální doktríny. V říjnu 2001 na takzvaném Světovém kongresu krajanů Putin poprvé formuloval své pojetí této doktríny: „Ruský svět“ se skládá z „milionů lidí, kteří mluví, uvažují a cítí se rusky,“ i když pobývají mimo Ruskou federaci. Patřit do „ruského světa“ je podle Putina vědomé rozhodnutí, jde o „záležitost duchovního sebeurčení“. A protože podle něj „Rusko vykazuje setrvalý pokrok v integraci do globální komunity a světové ekonomiky,“ domnívá se, že „naši krajané mají příležitost pomoci své domovině v konstruktivním dialogu se zahraničními partnery.“ Z Putinova projevu je patrné, že měl na mysli spíše ty „cítící se rusky“, kteří žijí v Londýně, Paříži či New Yorku než ty na Donbasu nebo v severním Kazachstánu. Stojí za připomenutí, že rok 2001 se nesl ve znamení Putinových líbánek se Západem. Rusko tehdy podpořilo vojenskou operaci USA v Afghánistánu a současně provádělo liberálně ekonomické reformy, například programy zaměřené na přilákání zahraničních investic. Tehdejší „ruský svět“ označoval zámožné a vlivné členy diaspory, kteří by mohli přispět ke konkurenční výhodě Ruska v globalizujícím se světě.
Soft power zleva i zprava
O rok dříve, v roce 2000 Petr Ščedrovickij, politický konzultant spjatý s Kremlem, definoval „ruský svět“ jako „kulturní a lidský zdroj“ na globálním trhu. Podpořením pojetí „ruského světa“ jako hybridního „lidsko-technologického přístupu“ jej uvedl do kontrastu se srbským modelem „řešení územních a etnicko-kulturních problémů silou“.
V polovině nultých let se Putinovo Rusko prosadilo v globální ekonomice jako významný dodavatel surovin – a posilování „kulturního zdroje“ se tak ocitlo mimo seznam priorit. Tehdejší vítězství „barevných revolucí“ v Gruzii v roce 2003 a na Ukrajině roku 2005 navíc zpochybnila politický vliv Moskvy v postsovětském prostoru. Spoléhání Kremlu na neformální kontakty s místními elitami se evidentně nevyplácelo a postupné odcizování Západu si žádalo novou lobbistickou činnost. „Ruský svět“ byl nyní plně určován politickými zájmy státu. Ruskojazyčné obyvatelstvo sousedních zemí se mělo stát nástrojem státního vlivu, zatímco sympatie k ruské historii a kultuře (a v tomto konkrétním smyslu také sympatie k Rusku jakožto následnické zemi Sovětského svazu) se měly přetavit v podporu jeho mezinárodní politiky.
Za tímto účelem vznikly v polovině nultých let následující projekty: Nadace Ruský svět, zpravodajský kanál Russia Today (RT), moskevský think-tank Institut pro demokracii a spolupráci a především nová federální agentura označovaná jako Rossotrudničestvo podporovaná kulturním centrem ministerstva zahraničních věcí. Každý z nich má za cíl uplatňovat některou z forem „měkké síly“. RT se zaměřuje na „alternativní zpravodajství“, jímž zpochybňuje západní média a interpretuje aktuální dění v prokremelském světle. Institut pro demokracii a spolupráci naopak buduje síť konzervativních expertů, pro něž je Putinovo Rusko baštou „evropských hodnot“ proti „levicovému liberalismu“ a feminismu.
Svět podřízený Putinovi
„Ruský svět“ se začal vztahovat nejen k mezinárodní ruskojazyčné komunitě, ale označuje i soubor „hodnot“, které jsou prosazovány na základě zájmů státu. Jak to vyjádřila Vera Agejeva, dochází k „sekuritizaci ruského světa“, tedy situaci, v níž se kulturní vliv téměř sjednocuje s „národní bezpečností“ a ochranou státu před vnějšími hrozbami. Výmluvným v tomto smyslu bylo, když v roce 2008 zástupce velitele generálního štábu ruských ozbrojených sil Alexander Burutin uvítal založení Institutu pro demokracii a spolupráci a vyzdvihl jeho roli v „informační válce“ zacílené na „lidi a jejich postoje“. Tato interpretace poukazuje na to, že hranice mezi „měkkou“ a „tvrdou“ silou jsou mlhavé, protože obsah „ruského světa“ – ruský jazyk, kultura a citové „napojení na Rusko“ – se stávají zbraní, kterou lze využít v neviditelné válce.
Pro Kreml je „ruský svět“ pouze odpovědí na expanzi Západu, která přichází s koncepty jako „demokratické volby“ nebo „lidská práva“, aby jimi Rusko oslabila. Tato perspektiva odhaluje, že „hodnoty“ jako takové, bez ohledu na obsah, ve skutečnosti žádnými hodnotami nejsou – je jim pouze souzeno stát se nástroji národních zájmů a sloužit buď té, nebo oné zemi. A zatímco jsou lidskoprávní aktivisté nebo domácí opozice prohlašováni za agenty západního vlivu, ti, kdo se mimo Rusko ztotožňují s ruskou kulturou, by se měli stát agenty vlivu ruského.
Po anexi Krymu a vypuknutí konfliktu na Donbasu v roce 2014 už „ruský svět“ nenese známky „měkké síly“ a rozvíjí se do ideologie, jež má za cíl opět získat „historická území“, o které země přišla – když už ne jako přímou součást Ruské federace, tak alespoň pod svou sféru politického a vojenského vlivu. Jak jednou vysvětlil patriarcha Kirill, hlava ruské pravoslavné církve, „ruský svět“ představuje specifickou civilizaci a lid, který k ní patří, sám sebe dnes označuje různými jmény – Rusové, Ukrajinci či Bělorusové. Být součástí „ruského světa“ tedy není otázkou osobní volby, jde o skutečnost určenou osudem – je dána původem a územím.
Podle kremelského stratéga Vladislava Surkova je „ruský svět“ tam, kde „si lidé cení ruské kultury, obávají se ruských zbraní a uznávají našeho Putina.“ Jinými slovy, patřit do „ruského světa“ znamená podřídit se Putinovi, uznat jeho autoritu a poslouchat. Těžko si lze představit trefnější definici, která by ukázala naprostý rozpad dřívějšího chápání „ruského světa“ jako „měkké síly“. Rusko nelze milovat pro jeho vyspělou kulturu, protože jeho sociální a politický model jednoduše není pro nikoho přitažlivý, může však vyvolávat strach svou vojenskou silou.
Po celou dekádu několik organizací budovalo „ruský svět“, avšak marně. Co víc, staly se mechanismem vedoucím ke zpronevěře alokovaných vládních fondů. I ruská pravoslavná církev morálně selhala a miliony jejích stoupenců na Ukrajině se k ní po vypuknutí války obrátily zády. Krach „ruského světa“ jako strategie „měkké síly“ ale není jen výsledkem korupčních a amorálních praktik. Vychází z antidemokratické vize státních elit, které jsou hluboce přesvědčené, že lid – alespoň ten mimo elitní vrstvy – nedokáže rozhodovat o vlastním osudu. Se skutečným „ruským světem“ – tedy s miliony rusky hovořících lidí – se jedná, jako by nebyl hoden rovnocenného dialogu, ale představoval jen jakési jmění, které lze spravovat a využívat ve prospěch státu.
V současnosti je „ruský svět“ doslova v pozici rukojmí a obětí státu, který vede zločinnou válku. Pod ruskými bombami v Mariupolu a Charkově umírali i rusky mluvící Ukrajinci, zrovna jako se někteří z nich stali uprchlíky. Logika Kremlu zdegenerovala do děsivého programu: pokud si „ruský svět“ nelze podrobit, potom nezbývá než ho zničit. To ale znamená, že jestli má ruská kultura a jazyk nějakou budoucnost, pak povstane z trosek putinovského Ruska.
Autor je ruský historik a publicista.
Z anglické verze textu The Birth and Death of the „Russian World“: a History of the Concept publikovaného na serveru LeftEast přeložila Petra Jelínková.