Grafika Alarm / Petr Kněžek
Když na začátku roku 2017 přišla tehdejší ČSSD s návrhem na znovuzavedení progresivní daně z příjmů, strhla se obrovská kritická odezva veřejnosti, médií i veřejně exponovaných osobností. Padala klasická slova o trestání úspěšných, závisti, komunismu a přerozdělování. Vláda Bohuslava Sobotky, vyčerpaná spory s prezidentem Zemanem i koaliční spoluprací s hnutím ANO Andreje Babiše, během několika dní svůj plán na zavedení progrese do českého daňového systému zase rychle stáhla. I někteří prominentní členové ČSSD jako Vladimír Špidla to zpětně hodnotí jako počátek úpadku české sociální demokracie, který loni na podzim vyvrcholil vypadnutím této strany z parlamentu.
Vláda Bohuslava Sobotky tehdy navrhovala zavedení čtyř daňových sazeb pro fyzické osoby – od 12 procent do 32 – a tří sazeb pro daně z příjmů právnických osob – 14, 19 a 24 procent. Na celé této epizodě z roku 2017 se dobře ukazuje, jak rychle se na politické a ekonomické mapě překresluje situace. ČSSD se totiž chtěla v podstatě jen vrátit o dvanáct let dříve, kdy v Česku podobný systém fungoval, a to ještě za vlád premiérů Grosse a Paroubka. Tento v podstatě velmi krotký návrat k systému, který s mírnými úpravami fungoval od roku 1989, byl ale najednou rámován skoro jako návrat stalinismu. Nic asi rychlý posun české politické debaty doprava neilustruje lépe. Jak jsme se do této situace dostali a co jsou ty nejkřiklavější problémy českého daňového systému?
Nejnižší majetkové daně ze zemí OECD
V prvé řadě není dobré progresivní zdanění zjednodušovat jen na odstupňování daně z příjmů fyzických nebo právnických osob do několika pásem. Progresivní daňový systém totiž může zohledňovat i slevy na daních, optimalizovanou daň z přidané hodnoty tak, aby tolik nezatěžovala nízkopříjmové občany, může se ale projevovat i zavedením daní z kapitálových příjmů, daní z majetku, případně zavedením principu progrese do odvodů pro sociální a zdravotní pojištění. Pro Česko tvoří příjmy z daní něco přes 34 procent HDP. Alespoň to tvrdí statistika OECD. I tady se ovšem jedná o čísla z roku 2020, tedy před zrušením superhrubé mzdy a dalším velkým snížením daní. Momentálně se tedy bude jednat ještě o procentuálně nižší částku. V rámci zemí OECD je to průměrný, až lehce podprůměrný výsledek.
Česká „progresivní“ daň (23 procent) cílená na nejbohatší fyzické osoby je ve skutečnosti třetí nejnižší ze zemí OECD, a to po Maďarsku a Estonsku.
Mnohem smutnější je ovšem samotná skladba daňového mixu České republiky. Nejvíce peněz český stát ročně vybírá na povinných odvodech zdravotního a sociálního pojištění, které navíc část veřejnosti často ani nepovažuje za daně. V letošním roce mají tyto odvody tvořit 38,8 procent příjmů státního rozpočtu, což je 626 miliard korun. Druhou největší příjmovou položku tvoří DPH (20 procent) a následuje spotřební daň (10,1 procent). Tyto tři daně tvoří takřka 70 procent všech příjmů státního rozpočtu, tedy více než bilion korun ročně. Oproti tomu daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob tvoří něco přes 14 procent příjmů státního rozpočtu (asi 230 miliard).
Zcela katastrofální pak je míra toho, jakým způsobem se do státního rozpočtu promítá vybírání majetkových daní. Ty netvoří ani jedno procento příjmů státního rozpočtu. Česká republika má podle všeho nejnižší příjmy z majetkových daní ze všech zemí OECD. V zemi, kde panuje relativní příjmová rovnost a poměrně velká nerovnost majetková, se jedná o alarmující zprávu.
Nejchudší platí příliš mnoho
„V tuto chvíli je zdanění příjmů fyzických osob z hlediska příjmů rozpočtu v podstatě marginální daň,“ říká k tomu ekonom Jan Bittner, bývalý ekonomický poradce někdejšího premiéra Sobotky a později také ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové. „Tato daň tvoří něco přes šest procent příjmů státního rozpočtu. V porovnání s jinými zeměmi je to opravdu málo,“ dodává Bittner a druhým dechem upozorňuje na vysoké daňové zatížení práce, a to včetně nízkopříjmových zaměstnanců. „Zároveň máme vyšší zdanění práce než okolní země, což je problematické hlavně v tom, že takzvané odvody do sociálního a zdravotního pojištění jsou silně degresivní. Odvody totiž platí i lidé s minimální mzdou. Stát dělá prostřednictvím příjmových daní všechno proto, aby takový člověk neplatil nic, ale skrze odvody ho nutí platit hrozně moc. Odvody zároveň tvoří násobně větší část příjmů státního rozpočtu,“ upozorňuje Bittner na problematické nastavení českého daňového systému.
Podle Bittnera drží příjmy českého rozpočtu nad vodou právě odvody, daň z přidané hodnoty a spotřební daně. „Zároveň jsou to ale také daně, které nejvíce dopadají na nízkopříjmové. Odvody způsobují, že velmi vysoce příjmoví mají nižší zdanění práce,“ upozorňuje ekonom na paradoxní aspekt českého systému daňových odvodů. Lidem, kteří mají více než čtyřnásobek průměrné mzdy, totiž už poměrově nestoupá suma, kterou musí odvést na sociálním pojištění. „Je správné zvýšit daně z příjmů fyzických osob, pokud tak do systému zavedeme progresi. Zároveň je ale potřeba změnit nastavení odvodů, které do daňového systému naopak přinášejí degresivitu,“ dodává k tomu Bittner.
Podle Bittnera by ale taková změna předpokládala přebudování celého sociálního a daňového systému, který je postavený právě na systémech odvodů. Sociální a zdravotní odvody totiž chápeme jako formu pojištění, v níž si střádáme na svou zdravotní péči a budoucí výši důchodů. Kromě zavedení progrese do této oblasti se nabízí také převedení těchto kapitol přímo do státního rozpočtu. Právě představa, že se jedná o „pojištění“, je totiž ideologickým důvodem, proč nutíme platit poměrně velké částky z platu na odvodech i nízkopříjmové zaměstnance. Střádat si na budoucnost a důchody si totiž v této logice musíme všichni. U zavedení progrese v odvodech by tak za této situace hrozilo, že by nízkopříjmoví dostali velmi nízké důchody nebo nemocenskou, protože by se v této logice dostatečně nepodíleli na svém „pojištění“.
„Zkrátka máme nízké daně oproti ostatním zemím OECD, vysoké odvody a nemáme progresivní systém,“ říká k tomuto nastavení ekonom Bittner. Pokud porovnáme příspěvky na sociální zabezpečení, čeští obyvatelé odvádějí v této oblasti poměrově nejvíce peněz ze zemí OECD hned po Slovinsku. „Systém daně z příjmů fyzických osob byl docela slušně nastavený ještě v roce 2005, před zavedením rovné daně a superhrubé mzdy. Existovala tady čtyři daňová pásma a nikdo si nestěžoval,“ připomíná Bittner prostý fakt, že progresivní danění bylo běžnou součástí porevoluční české reality minimálně do roku 2006 a do úspěšné kampaně ODS, Miroslava Topolánka a Vlastimila Tlustého o zavedení rovné daně.
Výhody především pro bohaté
Náš daňový systém má zároveň celou řadu slev a odpočtů a je důležité se zorientovat v tom, na koho cílí. Tyto prostředky totiž mohou být také způsobem, jak pomoci méně vydělávajícím lidem. Základním nástrojem, který v současnosti zavádí do českého daňového systému progresi, je sleva na poplatníka, která je pro všechny stejná a nyní činí asi 30 840 korun. Čím menší máte příjem, tím větší kus z vašich daní tato sleva ukrajuje. I tato sleva je stále příliš malá, a především se nepřeklápí do bonusu. To znamená, že při nízkých příjmech není možné slevu zcela využít a nevyčerpanou část slevy nízkopříjmoví od státu nedostanou formou negativní daně. Negativní daň ale stát daňovým poplatníkům vyplácí u slevy na dítě a stejným způsobem by se dalo postupovat i u slevy na poplatníka. To by samozřejmě stálo odhadem asi čtyři miliardy korun ročně navíc, ale zároveň by se jednalo o naprosto jasně cílenou podporu nejméně vydělávajících českých občanů. Mimochodem slevu na dítě máme jednu z nejvyšších na světě.
Z daňového základu je možné si také odečíst úroky z hypotéky. Toto opatření je opět silně degresivní, protože cílí primárně na vysokopříjmové. Ti mají hypotéky jednak častěji a mohou jich mít i více najednou, naopak nízkopříjmovým by zároveň skoro v ničem nepomohlo. Mají totiž tak nízké příjmy, že z nich není možné úroky z hypoték odečítat. A podobným způsobem je cílená i takzvaná sleva na manželku, která pro nízkopříjmové opět nepřináší žádné zásadní výhody. Pokud mají takoví partneři děti a uplatňují slevu na dítě, jejich daň už je dávno nulová a nemají z čeho tuto slevu odečítat. V obou případech se jedná o málo opodstatněné zdroje degrese daňového systému, kvůli nimž stát přichází o poměrně velké příjmy do rozpočtu.
Často slyšíme argument, že český daňový systém přece už progresivní je, protože od ledna 2021 byla zavedena 23procentní sazba daně pro lidi vydělávající měsíčně asi čtyřnásobek průměrné mzdy, tedy přes 150 tisíc korun měsíčně. Takových lidí je v Česku ale velmi málo a pokud už takové peníze měsíčně vydělávají, dokážou své příjmy ukrýt do jiných a méně zdaněných příjmů. Důležité je ale uvědomit si, že podobně vydělávající člověk už také nemusí platit poměrově vyšší odvody na sociálním pojištění, protože ty jsou od stejné příjmové hladiny zastropovány. A takový daňový poplatník může také využívat výše zmíněné slevy a snižovat svůj daňový základ různými dalšími způsoby. Nic takového u sociálních a zdravotních odvodů dělat nelze. Když se opět podíváme do statistik OECD, nejvyšší daně na nejvíce vydělávající občany má nastaveno Dánsko (55,9 procent), následuje Francie (55,4 procent) a Rakousko (55 procent). Česká „progresivní“ daň (23 procent) cílená na nejbohatší fyzické osoby je ve skutečnosti třetí nejnižší ze zemí OECD, a to po Maďarsku a Estonsku.
Progresivní daně jako administrativní výhoda
„Všechny západní systémy jsou progresivní. Česká daň z příjmů je také progresivní, má však jen tři daňová pásma, čímž je možnost progrese limitována. Degresi pak do systému vnáší zastropování odvodů na zdravotní a sociální pojištění, tedy takzvaných kvazidaní, a vysoká sazba DPH. Tak degresivní daňový systém najdeme jen ve východní Evropě a v zemích jako Rusko, Mongolsko a podobně,“ říká v našem společném rozhovoru ekonom Petr Gočev. Ve východním bloku se v daňové oblasti vymyká snad jen Slovinsko, které se přibližuje západním standardům. Gočev se snaží vysvětlit, proč mají západní země progresivně nastavené daňové systémy. „Částečně je to i administrativní operace. Nízkopříjmovým domácnostem západní země nechávají příjmy nezdaněné, aby je nemusely vzápětí zase finančně podporovat prostřednictvím testovaných dávek,“ upozorňuje Gočev na poměrně zajímavý administrativní aspekt výhody progresivního zdanění. „V Česku to tak neděláme. Nejdříve těm lidem peníze vezmeme, a pak je nutíme žádat o dávky typu ,příspěvek na bydlení‘, jejichž získání je poměrně náročné a odrazující. Vytváří to zcela zbytečné administrativní náklady,“ dodává Gočev.
„Na Západě je ale progresivní zdanění mnohem častější ještě z jiného důvodu. Pro politické strany bez ohledu na jejich ideologii je výhodné zavést více sazeb daně. Lze matematicky dokázat, že lze vždy zvýšit počet daňových sazeb tak, aby většina poplatníků zaplatila na daních méně a vybrala se přitom stejná částka. Jinak řečeno, nízký počet daňových pásem znamená vysoké daňové zatížení nízko- a středněpříjmových domácností. Považuji za selhání českých levicových politiků, že se jim nepodařilo tuto okolnost veřejnosti vysvětlit a využít ji ve svůj politický prospěch,“ dotýká se Gočev traumatického bodu levicové politiky posledních několika let. Přitom vývoj nebyl od listopadu 1989 zcela jednoznačný a daňová degrese se do českého systému začíná výrazněji promítat až od roku 2006. „V devadesátých letech se navázalo na daňové sazby z minulého režimu a systém byl v oblasti daně z příjmů fyzických osob ještě relativně progresivní. Postupně se to odbourávalo, a naopak se zaváděla degrese,“ říká k tomu ekonom Gočev.
Česko jako rozvojové země
Současný daňový systém podle něj znevýhodňuje nízkopříjmové pracující, kterým se v podstatě ani nevyplatí pracovat. Lidi s nejnižšími mzdami podle něj poměrně razantně daníme, aniž bychom jim to něčím kompenzovali. „Abychom nemuseli více danit bohaté, raději přeneseme daňové břemeno na nejchudší,“ ironicky komentuje český daňový systém Gočev. „Lidé, kteří pobírají minimální mzdu, sice spadají do nejnižšího pásma s nulovou daní z příjmu, ale zároveň odvádějí třetinu své mzdy skrze odvody na sociální a zdravotní pojištění. Je to v civilizovaných zemích velmi nezvyklé, aby lidé s nejnižšími příjmy platili takto vysoké kvazidaně. Kde nic není, ani smrt nebere, ale český stát ano,“ dodává Gočev. Největší daňové břemeno ale podle něj dnes leží na lidech s průměrným platem.
Vzápětí připojuje asi nejkontroverznější myšlenku, proti níž je česká debata o progresivním zdanění v podstatě jen technikálie. Pro zavedení spravedlivého systému by podle něj bylo vhodné odbourat rozdíly mezi zdaněním zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Pro rozdíly ve výši zdanění mezi těmito dvěma skupinami podle něj neexistuje žádný racionální důvod. Systém by se podle Gočeva měl primárně sjednotit. Znamenalo by to, že OSVČ budou platit na daních více a zaměstnanci méně. Zrušit daňové rozdíly mezi OSVČ a zaměstnanci by podle něj bylo dobré i z důvodů akcentovaných pravicí, protože by se tím odbourala významná distorze na pracovním trhu. „Vznikla tady vrstva privilegovaných pracujících, kteří nemusejí platit daně a odvody v takové míře jako klasičtí zaměstnanci. Touto daňovou dotací jsou na trhu uměle udržovány OSVČ s nízkou produktivitou,“ uzavírá svou úvahu na toto téma Gočev. Podobnou míru daňového zvýhodnění OSVČ podle něj ve vyspělých zemích nenajdeme, a právě proto je tzv. švarcsystém specificky českým problémem. „Zaměstnanec s čistým příjmem X, odvede na daních a na odvodech několikanásobek toho, co odvede OSVČ se stejným čistým příjmem.“
Také Petr Gočev ironicky glosuje nastavení českého daňového mixu, v němž hrají hlavní roli nepřímé daně jako DPH, spotřební daň a také odvody. „Existuje jednoduché ekonomické doporučení chudším a rozvojovým zemím. Pokud země nemá kapacitu vybírat přímé daně – což jsou především daně z příjmu a z majetku, má se zaměřit na daň z přidané hodnoty, spotřební daně a další nepřímé daně, které se snáze vybírají. Efektivně vybírat příjmové daně je totiž náročnější. V tomto ohledu se chováme jako rozvojová země,“ dodává ekonom Petr Gočev. Pokud chce stát efektivně vybírat příjmové daně a zavádět progresivní zdanění, musí podle něj mít rozvinutou infrastrukturu vybírání takových daní. „Skutečně nejbohatší lidé v Česku nemají ovšem příjmy ze závislé činnosti, ale kapitálové příjmy. Ty jsou zdaněny ještě méně nebo vůbec,“ poukazuje na závěr na jeden z nejpalčivějších problémů českého daňového systému.
Zdroje leží někde úplně jinde
Právě o těchto aspektech českého daňového systému jsme hovořili s ekonomem Robinem Maialeh, který působí jako ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí a ve své odborné práci se zaměřuje na zkoumání nerovností. Maialeh nepreferuje o současném nastavení daňového systému mluvit v morálních kategoriích. Označovat český daňový systém za nespravedlivý podle něj nemá „transformativní účinky“. Jeho problematické nastavení je podle něj možné demonstrovat i v čistě ekonomické rovině. Spíše než o nespravedlivém daňovém systému chce mluvit o jeho neefektivitě. „Koncentrace bohatství v jednom bodě může mít i pozitivní efekt. Můžou se díky tomu realizovat větší investice a projekty, které by se jinak realizovat nemohly. Jakmile je ale ta propast mezi bohatými a chudšími příliš velká, ohrožuje to už efektivitu a chod celého systému, bohatství přestává ve společnosti cirkulovat.“ Pokud se bohatství nedostává do všech částí společnosti, je to v jeho příměru prý obdobné tomu, když se lidskému tělu nedokrvuje končetina.
Tuto koncentraci bohatství by ale podle Robina Maialeh bylo mylné spojovat pouze s příjmy, na něž se progresivní zdanění často redukuje. „V Česku nepozorujeme významnou příjmovou nerovnost. Drtivá většina lidí má příjem v rozmezí 18 až 180 tisíc korun, což je desetinásobek, a to není až tak zásadní problém,“ připomíná ekonom Maialeh aspekty české společnosti, o nichž před několika lety mluvil asi nejvýrazněji sociolog Daniel Prokop. „Větší problém už jsou ale majetkové nerovnosti. Náš daňový systém zkrátka nereflektuje, že kapitál má tendenci se kumulovat, a v současnosti tento trend nabývá takových rozměrů, které už problematické jsou. Kapitál je v Česku ovšem daněn jen naprosto minimálně. Tím mám na mysli nejen nemovitosti, ale i příjmy z kapitálového majetku či korporátní daně,“ rozvíjí své myšlenky Maialeh.
Touto perspektivou je tedy otázka daně z příjmů fyzických osob jen jedna z položek, jejíž progresivní nastavení nebude pro celý daňový mix všespásné. Když ale mluvíme o progresivním daňovém systému, většina lidí si představí progresi právě v této oblasti. „Pokud by progresivní daň v oblasti příjmů fyzických osob měla mít nějaký významnější fiskální dopad, musela by být příslušná daňová sazba ve vyšších pásmech velmi vysoká, nebo by progrese musela začínat u poměrně nízkého základu daně.“ Nízko nastavené progresivní daně ale nejsou populární a jejich efektivita je sporná. „Představme si někoho, kdo se do Prahy přestěhoval z regionu, bere 50 až 60 tisíc, nic nezdědil, bydlí v nájmu, má rodinu. Z mého pohledu nepotřebujeme od takového člověka odčerpávat dodatečné prostředky do státní kasy. Ty zdroje leží někde úplně jinde.“
Nerovnosti jsou větší, než si představujeme
Také Maialeh se domnívá, že je v Česku pracovní nasazení příliš daňově zatíženo, což tlumí ekonomickou aktivitu. „Bylo by naopak potřeba se podívat na pasivní příjmy, kde se žádná ekonomická aktivita netlumí.“ Vysoké zdanění příjmů by podle něj dávalo smysl u lidí, jejichž měsíční příjmy překračují stovky tisíc korun. To bývají ale zároveň lidé, kteří už tyto příjmy dokážou ukrýt do jiných zdrojů příjmu. Mnohem větší fiskální význam by podle něj mělo danit kapitálové příjmy. Na tom by ovšem měla panovat mezinárodní shoda. „Jak dokládá například Gabriel Zucman, kapitálové příjmy lze poměrně úspěšně skrývat, proto by bylo vhodné mít alespoň celoevropské řešení. Mobilita kapitálu je vyšší než mobilita práce, ovšem daňové systémy tento nesoulad nereflektují dostatečně,“ vysvětluje Maialeh ve své kanceláři v pražských Holešovicích.
Pro úvahy o progresivním zdanění je podle tohoto ekonoma důležité si uvědomit, že akumulace bohatství má tendenci růst exponenciálně. „Pokud se díváme na rozdělení bohatství na tzv. Lorenzově křivce dle percentilu, v anglosaských zemích zpravidla pozorujeme jev, kdy nám úplně ustřeluje ta nejužší skupina nejbohatších, a tedy je smysluplné daňové zatížení směřovat tímto směrem, a to z toho důvodu, aby se naše společnost udržela alespoň na úrovni nerovnosti, která existuje nyní. V tomto ohledu se můžeme podívat na data ze Spojených států, protože tamní společnost je v tomto ohledu takovou laboratoří pro zkoumání nerovností. Ukazuje se, že čím vyšší příjem člověk má, tím rychlejší je tempo růstu takového příjmu. To pak nutně vede k prohlubujícím se nerovnostem a jediné, čím tyto trendy můžeme eliminovat, je skutečně výrazná progrese. Ostatně po válce přímo ve Spojených státech taková hyperprogrese existovala a daňové sazby překračovaly úroveň 90 procent.“
Na výzkumech amerických kolegů Maialeh mimo jiné také ukazuje, jak mají lidé zkreslené představy o rozměru nerovnosti, která je ve skutečnosti mnohem větší, než si dokážou představit. Mnozí lidé mohou vnímat jako nerovnost už i příjmy odpovídající nízkým násobkům mediánové mzdy. „Ta skutečná a nežádoucí nerovnost, která má silně negativní společenské dopady, je řádově úplně jinde,“ upozorňuje Maialeh. „Těch úplně nejbohatších se s ohledem na strukturu jejich příjmů samozřejmě zdanění pracovních příjmů téměř nedotkne, tyto nerovnosti je potřeba řešit sofistikovaněji se zaměřením na různé podoby vlastnictví a příjmů z kapitálu,“ ukazuje Maialeh, na které kapitoly je rovněž nutné zaměřit naši pozornost.
Potřebujeme radikálnější nástroje
„Nástroje, jak tyto problémy řešit, tady samozřejmě jsou, ale důležitější je jiná věc. Nám předně chybí celospolečenská poptávka tento problém řešit. Klíčové je asi vnést toto téma vůbec do veřejné debaty,“ podtrhuje Maialeh chybějící rozměr českých debat o změnách daňové politiky. Také on upozorňuje na to, že český daňový systém byl progresivně nastavený ještě v roce 2005, což se změnilo až s návrhem rovné daně ze strany ODS a Vlastimila Tlustého. Pouhý návrat zpět k již existující daňové soustavě ale podle Robina Maialeh není řešením. „Určitě nemá smysl se do roku 2005 vracet. Trh práce se výrazně proměnil a ty největší změny jej teprve čekají, máme tady nástup platformové práce či průmyslu 4.0, které vyžadují úplně jiný přístup a nástroje. Je potřeba zavádět nová efektivní opatření a ta prosazovat na širší teritoriální úrovni.“
Je otázka, jak tento systém zdanění, který fungoval v realitě fordismu padesátých, šedesátých, sedmdesátých let přenést do současnosti globalizované ekonomiky a platformové práce. „Invence bude spočívat v tom, jak podchytit daňovou perspektivou nové trendy generování bohatství. Je potřeba otevřít úplně nové horizonty pro nastavení daňového systému. Nebojme se v tomto uvažovat transformativně, protože rozdělení bohatství a příjmů je natolik výrazné, že ho nějakými kosmetickými úpravami není možné ani udržet na současné úrovni. Potřebujeme radikálnější nástroje, než jsme dosud využívali, aby to zůstalo alespoň tak, jak je to teď.“
V debatách o progresivním daňovém systému se často naráží na poválečnou obnovu západní Evropy a Spojených států. Právě tehdy se zaváděly ty nejradikálnější daňové politiky, aby bylo dosaženo společenského smíru a vyrovnaly se ty nejkřiklavější příjmové a majetkové nerovnosti. Tehdejší možnosti průmyslu a obchodu, technologické kapacity a celkový společenský rozvoj by se však s těmi našimi aktuálními nedaly téměř srovnat. „Kdybychom lidem v padesátých letech ukázali budoucí vývoj produktivity, tak by si nejspíš říkali, že v naší současnosti budou lidé pracovat jeden, dva dny v týdnu a zbytek budeme věnovat volnému času. A to kolem sebe skutečně nevidíme. Ten obrovský nárůst produktivity, který s sebou přináší nové bohatství, by se měl nějakým způsobem promítnout také do celospolečenské úrovně bohatství. A přesně k tomu může přispět daňový systém. Nám se ale aktuálně plody té produktivity koncentrují nahoře a samy od sebe se dolů nesesunou,“ doplňuje tuto úvahu Robin Maialeh.
Jak rozvíjet potenciál společnosti
Je důležité si uvědomit, že velké nerovnosti ve společnosti jsou neefektivní pro všechny. Bohatství by mohlo jít do infrastruktury, vzdělávání, veřejných služeb, zdravotnictví, rozvíjení obnovitelných zdrojů a energetické soběstačnosti, institucí sociálního státu, kulturních a společenských organizací. Neefektivita spojená s nerovností a nízkými daněmi může spočívat v tom, že například vysokopříjmoví rodiče svým dětem platí drahé školy a školky, aby se jim dostalo toho nejlepšího vzdělání, mohly mít výuku v angličtině a měly ty nejlepší pedagogy a pedagožky. Pokud by ovšem došlo k proporcionálně vyššímu výběru daní, které by se správně zacílily do těchto oblastí, mohli bychom takové vzdělání ideálně nabídnout všem dětem, včetně těch ze znevýhodněného sociálního prostředí, což by bezpochyby vedlo k vyšší efektivitě vynaložených prostředků.
Je jasné, že takovýchto cílů není možné dosáhnout ze dne na den, ale i toto může být výsledkem efektivněji nastaveného daňového systému v Česku. Protože jen skrze vzdělání a rozvoj co nejširších společenských vrstev se rozvíjí také celkový potenciál společnosti. Tyto prostředky však státní rozpočet může získat jen skrze přerozdělování bohatství, a tedy skrze progresivnější nastavení daňového systému. Pokud má být cílem pravicové politiky větší konkurence, která pohání společnost k vyšším výkonům, je sociální mobilita skrze vzdělávání jedním z nejdůležitějších faktorů. V opačném případě jde jen o rozvíjení elitní vrstvy společnosti.
Autor je šéfredaktor Alarmu.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
