Foto Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Jaký svět vytvoří klimatická změna? Čím dál více lidí do budoucnosti hledí s pesimismem, čímž se novodobá představa pokroku jako postupného zlepšování naší situace na individuální i kolektivní úrovni postupně hroutí. Jakou motivaci spořit si na důchod mají například dnešní mladé generace, jejichž iniciací do dospělosti se stala ekonomická krize a rozpadající se finanční systém? Svět viděný perspektivou evropských mileniálů a generace Z je takřka permanentní krizi na mnoha úrovních: finanční krizi následovala krize migrační, kterou vystřídala krize klimatická, dočasně přehlušená globální pandemií, a nakonec i válkou, která aktuálně ohrožuje celé sektory ekonomiky, šponuje inflaci do závratné výše a zvyšuje ceny energií zcela nevídaným tempem.
V Evropě máme za sebou další léto rekordních teplot, sucha a zničujících požárů, jejichž nebývalá intenzita se stává novým nenormálem. Netýká se to ale pochopitelně jenom Evropy – teplotní extrémy a jejich dopady se stávají globálním fenoménem: rekordní sucho zažívá Čína i západní pobřeží USA; naopak masivní záplavy vlivem monzunových dešťů postihly Pákistán, kde došlo k vysídlení těžko představitelných 30 milionů lidí. Orientalistické předsudky tvrdící, že v jihovýchodní Asii je to normální, by nás neměly mást: nic takového normální doposud nebylo, ani v Asii, ani nikde jinde. Starý svět odchází a z nového jde strach.
Temná mračna a zářné zítřky
Představa nového, jiného světa může někomu znít nadějně, pro jiného ale bude noční můrou. Ti, kdo se domnívají, že žijí na konci dějin v nejlepším z možných světů, chápou zásadní změnu jako hrozbu – jste-li na vrcholu dějin, může se váš svět měnit jenom k horšímu. Pokud jste na tom ale mizerně, může být naopak změna něčím, do čeho vkládáte naděje; může to být příležitost, které se vám v současném světě nedostává. Svět měnící se pod tlakem klimatické krize ale možná nebude ani dystopickou noční můrou, ani naplněním utopických vizí. Spíše bude výsledkem pragmatické adaptace lidstva na novou, jím samým vytvořenou realitou, která bude mnohem nehostinnější než ta dnešní. Přijdeme o mnohé z toho, co dnes považujeme za samozřejmé, možná ale nalezneme i příjemná překvapení.
Důvěra ve veřejné instituce bude jedním ze základních předpokladů existence společností, které budou muset čelit tvrdým dopadům ohřívajícího se klimatu.
Bavíme-li se o budoucnosti klimatu a jeho dopadech na společnost, je nezbytné si uvědomit, že bez ohledu na nejlepší snahy o snižování emisí u nás teploty budou narůstat ještě dlouhá desetiletí, a to možná rapidně: společně se skleníkovými plyny (především oxidem uhličitým) totiž vypouštíme do atmosféry i množství aerosolů, které naopak sluneční záření odrážejí. O ně v rámci snižování emisí přijdeme, což paradoxně povede k dočasnému zvýšení oteplení: zatímco aerosoly z atmosféry mizí rychle, oxid uhličitý v ní zůstává desítky let. Jaké tedy můžeme očekávat klimatické podmínky ve střední Evropě během příštích 30 let?
V Česku a střední Evropě bude tou dobou panovat cosi na způsob subtropického podnebí, jaké známe ze Středomoří, ovšem bez moře a s vysokou mírou klimatické nestability. Vzhledem k tomu, že se jedná o vnitrozemí, dosahuje už dnes oteplení ve střední Evropě 2 °C oproti globálnímu průměru, který dnes činí kolem 1,2 °C. Budoucí vyhlídky jsou ale ještě horší: „Ať už se budou emise skleníkových plynů vyvíjet jakkoli, v České republice se do roku 2050 s nejvyšší pravděpodobností oteplí nejméně o další 2 °C ve srovnání se současností (tedy vzhledem k průměru let 1981–2010). Do roku 2050 totiž volba emisního scénáře nehraje podstatnou roli kvůli setrvačnosti klimatického systému a opožděné reakci na již vypuštěné emise. K výraznějšímu rozcházení jednotlivých výsledků emisních scénářů dochází až po roce 2050.“ Takové jsou alespoň závěry studie, kterou zpracoval CzechGlobe v rámci Akademie věd ČR.
Udržitelný kolaps?
Následkem takové míry oteplení se trhy v mnoha sektorech prakticky zhroutí, tržní ekonomiky tak z velké části nahradí koordinované a silně regulované hospodářství. Klíčové oblasti veřejného a společného zájmu budou významně deprivatizovány: vodní zdroje, velká část zemědělské produkce, energetika, doprava, rozvoj a správa měst, veřejná infrastruktura, klíčové části průmyslu… Doprava bude kompletně elektrifikovaná, spalovací motor minulostí s výjimkou specifických odvětví v těžkém průmyslu, jejichž dekarbonizace se ukáže jako časově nejnáročnější.
Městské plánování se možná stane výsledkem důsledného demokratického designu, soukromý development a jeho zájmy budou utlumeny. Nová ekonomika se bude muset opírat o robustní systém placených veřejných služeb, charakteristických tím, že budou zároveň nezbytné a nerentabilní – od ekosystémových služeb až po záchranné sbory nabývající dramaticky na významu. Dosavadní volnotržní fundamentalismus se stane mrtvou ideologií jednoduše proto, že v nových podmínkách bude už prakticky nerealizovatelný.
Politicky budou posilovat jak nadnárodní struktury koordinované pomoci, tak i lokální občanská shromáždění se zástupci losovanými z veřejnosti. Důvěra ve veřejné instituce bude jedním ze základních předpokladů existence společností, které budou muset čelit tvrdým dopadům ohřívajícího se klimatu. Takové společnosti budou muset být mnohem solidárnější a veřejná moc mnohem důvěryhodnější a legitimnější, protože její role teď bude nezastupitelná. Toho lze dosáhnout důslednou demokratizací a participací, které vytvoří podstatně solidárnější pouto než dnes. Alternativou takového přístupu je ekofašistické autoritářství, které nepochybně bude bujet na mnoha místech planety, např. na troskách zkrachovalých států.
Fosilní byznys už v této fázi prakticky přestane existovat. Energetiku se podaří z větší části transformovat na obnovitelnou – s přispěním jaderné energie, jejíž přítomnost bude spíše ojedinělá a charakteristická pro „českou cestu“. Budovu bez solárních panelů na střeše bychom hledali těžko, produkce a distribuce elektrické energie bude z velké části decentralizovaná a běžné budou nejrůznější subvence motivující lidi vyrábět si energii z vlastních zdrojů. Navzdory nejlepším snahám ale bude energetická infrastruktura vlivem zhoršujících se klimatických podmínek značně nestabilní, a to včetně zmíněných jaderných elektráren kvůli permanentnímu nedostatku vody. Elektroenergetická nouze bude častější a elektrická energie vůbec se stane podstatně vzácnějším a vyčerpatelnějším zdrojem než dnes.
Cirkulární ekonomika se stane naprostou nezbytností: bude podstatně méně plýtvavá, což bude ovšem důsledkem spíše nedostatku než dobré vůle. Česko v roce 2050 už nebude společností přebujelé hojnosti, ale místem, které bude muset vyvíjet velmi precizní a organizované úsilí k tomu, aby dokázalo naplnit své potřeby. To bude možná vůbec nejsilnější charakteristika nové doby nedostatku: zdroje, které se kdysi zdály nevyčerpatelné, se stanou vzácnějšími a jejich spravedlivá distribuce obtížnější.
Politická kultura poloviny století
Česko se stane multikulturní a multietnickou zemí buď dobrovolně, nebo pod tlakem okolností, tedy migračních vln, které budou připomínat nové stěhování národů. Vlivem toho, jak se stále větší regiony stanou neobyvatelnými, bude velká část společností z tropických a subtropických oblastí migrovat na sever. Můžeme počítat s tím, že se neodmyslitelnou součástí středoevropských národů stanou lidé ze severní Afriky, Blízkého východu, ale i Itálie, Řecka a balkánských zemí. V Evropě nicméně bude v plném proudu i zvládání vnitřní migrace v rámci Evropské unie, jejíž hustě obydlené pobřežní oblasti se budou vylidňovat v důsledku zvyšování hladiny oceánů. Evropská unie samotná se ostatně z velké části promění na nadnárodní mechanismus koordinované adaptace a zvládání dopadů klimatického rozvratu, odkud bude nově čerpat velkou část své legitimity.
Projekt evropské integrace – jeho úspěch nebo naopak selhání – bude hrát klíčovou roli v tom, jestli se z evropského kontinentu stane místo koordinované snahy o zachování vlastní existence, nebo naopak oblast občanských a regionálních válek o poslední zdroje. Relativní mír, na nějž jsme byli v Evropě zvyklí, se do velké míry vytratí a místo něj se svět bude nacházet v permanentní hrozbě válečného stavu. Lokální i regionální konflikty o čím dál vzácnější zdroje se stanou novou normou, včetně hrozby překlopení do národních a etnických střetů. Rozpadající se státy v nejpostiženějších zemích budou ještě více urychlovat migrační krizi, která bude přilévat olej do ohně etnických a kulturních rozbrojů.
Politická nestabilita povede k posilování armád, jejichž funkcí bude nejen připravenost na ozbrojené konflikty, ale i zvládání domácích situací – od nepokojů až po nasazení při živelních katastrofách. Charakteristickým pro klimatický chaos se totiž stane i zvýšená intenzita extrémních meteorologických jevů – bouřek, záplav, tornád i hurikánů, které začnou nabývat biblických rozměrů a jejich následky už nebude možné řešit konvenčními metodami. Na druhou stranu může dojít k významným pokrokům ve veřejném zdravotnictví, které bude muset čelit novým chorobám a virům, jež se do střední Evropy dostanou z tropických a subtropických oblastí nebo tajícího permafrostu. Robustní veřejné zdravotnictví tak bude jedním z hlavních nástrojů společenské odolnosti a udržování sociálního smíru.
Nová doba nedostatku
V roce 2050 už také bude zřejmé, že extrémní sucho z dvacátých let 21. století ve skutečnosti nebylo jen pouhým suchem – tedy dočasnou epizodou, po níž dochází k obnově normálního stavu, ale prvními roky dlouhodobé a postupující aridizace, vysoušení krajiny a půdy, proměny bohatých lokálních ekosystémů v pouště a polopouště. Je to proces podobající se terminální fázi smrtelné choroby – není možné jej skutečně léčit, pouze zmírňovat jeho projevy a oddalovat nevyhnutelné. A to do té doby, dokud se klima nepodaří stabilizovat.
Významně se tak promění i celkový ráz krajiny: lesy v dnešní podobě prakticky přestanou existovat; smrkové monokultury buď uschnou nebo rovnou lehnou popelem během nesčetných požárů. Místo nich zbydou lesní ostrůvky složené z těch nejodolnějších dřevin, většinu krajiny však budou tvořit především trávy a křoviny ponechané svému divokému bujení, protože velká část půdy už nebude zemědělsky využitelná. Samotné zemědělství projde významnou proměnou. Jeho chemicko-industriální model už se mezitím stal neudržitelným a podařilo se jej postupně nahradit kombinací ekologického zemědělství, kde to ještě bude možné, a hydroponickou produkcí tam, kde to už možné nebude. Zemědělská úroda bude přesto vlivem klimatického chaosu nejistá a každý rok sledovaná s napjatým očekáváním. Ve vyprahlé krajině toho zkrátka moc neporoste a možnosti zavlažování budou kvůli nedostatku vody jen velmi omezené.
Města díky tomu nicméně výrazně zezelenají: budou v nich bujet komunitní zahrady ve vnitroblocích a veřejných prostorech, vertikální zahrady a nejrůznější způsoby pěstování vlastních plodin se stanou nedílnou součástí nového životního stylu. Plýtvání potravinami se stane minulostí, protože získávání dostatku kalorií bude každoroční výzvou. Jídelníček se také významně promění: maso z něj z velké části zmizí, nebo bude nahrazené jeho laboratorně vyrobenými náhražkami. Rybí maso se stane minulostí společně s tím, jak se budou šířit mrtvé zóny v okyselených a kolabujících oceánech, kde vzniknou rozsáhlé chráněné oblasti s posledními zbytky mořských ekosystémů pod přísnou kontrolou mezinárodních institucí. Někdejší rybářský průmysl se podaří transformovat na projekty usilující o oživení oceánů a zvýšení jejich schopnosti absorbovat oxid uhličitý z atmosféry např. pomocí mořských trav.
A nakonec je tu samozřejmě téma vody, která se stane nejvýznamnějším veřejným a společným statkem. Její narůstající vzácnost bude vyžadovat precizní dodržování disciplíny v jejím využívání. Sucho se stane novou normou: zatímco během normálních let bude spotřeba vody omezená a regulovaná, v letech extrémního sucha bude distribuována přídělovým systémem. To ostatně vidíme už dnes na mnoha místech světa, včetně toho „vyspělého“: řeky, jezera i přehrady rapidně vysychají a zanechávají tak obyvatele v existenční nejistotě. Děje se tak v Evropě, na západním pobřeží USA, stejně jako v jihovýchodní Asii nebo v afrických zemích. V budoucnu se tak bude dít všude.
Mimo utopii a dystopii
Obraz takové společnosti není utopický nebo dystopický. Budoucnost – má-li být vůbec nějaká, se dost možná stane realistickou kombinací obojího. Dopady globálního oteplování si vynutí některé pozitivní společenské změny, které by nebyly myslitelné bez nově nabyté „solidarity otřesených“. Lze doufat v to, že tvrdší podmínky povedou k vytvoření semknutějších společností, které promění způsob vlastní organizace a adaptují se na novou dobu nedostatku. Společně s tím, jak se pokračování naší existence stane prekérní a nesamozřejmé, dojde i k posunu od konzumeristického a hedonistického způsobu života k novým jednotícím idejím: zajištění spravedlivého rozdělení omezených zdrojů pro všechny a napření veškerého úsilí na stabilizaci klimatu.
Ačkoliv se líčení takového vývoje může zdát pochmurné, špatné zprávy tím bohužel nekončí, naopak: v roce 2050 budeme mít to nejhorší teprve před sebou. Je prakticky jisté, že svět bude za 30 let vypadat podstatně jinak než ten, který kolem sebe vidíme dnes. Nový klimatický režim si vynutí nová společenská uspořádání a státní zřízení vzniklá na troskách vlastní fosilní minulosti. Dnešní stabilita, bezpečí a hojnost vezmou za své a stanou se luxusem ve světě definovaném nestabilitou, ohrožením a nedostatkem. V nehostinných podmínkách se bude moci dařit jen těm, kdo nově a kreativně rozvinou hlavní evoluční výhodu člověka: schopnost kooperace a koordinované akce. Možná, že právě ta nás zachrání před absolutní dystopií: civilizačním kolapsem a chaotickým násilím rozpadajících se států válčících o poslední zbytky životadárných zdrojů.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung.