Expert na nerovnosti Milanović přemítá o budoucnosti kapitalismu. Na planetu ale zapomněl

Americko-srbský ekonom Branko Milanović patří k celosvětově nejuznávanějším odborníkům na globální nerovnost. Tématu se věnoval dávno předtím, než kvůli kupícím se krizím kapitalismu začalo být populární, mimo jiné i jako vedoucí ekonom výzkumného týmu Světové banky. Ve své poslední knize Nic než kapitalismus: Budoucnost systému, který vládne světu se ekonom, který dle levicového amerického serveru The Nation „zná svého Marxe, i když není marxistou“, pustil do ambiciózní látky. Zamýšlí se nad aktuálními dynamikami a budoucností kapitalismu v jeho západní i asijské podobě. Kniha poskytuje cennou analýzu fungování kapitalismu v jeho různých variantách, nejpalčivější otázce – totiž zda může kapitalismus i nadále fungovat v kontextu klimatické krize a planetárních limitů – se však Milanovič zcela vyhnul.

Jak naznačuje i název, Milanovićova kniha kapitalismus vykresluje jako planetárně hegemonický systém, jehož řeči – vydělávání peněz – rozumí každý bez ohledu na zemi, náboženství či sociální třídu. „Skutečnost, že dnes celá zeměkoule funguje na základě stejných ekonomických principů, je historicky bezprecedentní,“ poukazuje autor.

Jistě, takový svět flexibilních, krátkodobých zaměstnání povede mimo jiné k erozi mezilidských vztahů a důvěry. Ty nám však naše aplikace příhodně nahradí možností neustále ostatní hodnotit pomocí hvězdiček.

Ač tento celosvětový konsensus přičítá socializaci a nikoli lidské přirozenosti, přechod k alternativám kapitalismu nepovažuje za pravděpodobný ani žádoucí. „Potlačení soutěživosti a zištnosti povede k poklesu příjmů, růstu chudoby, zpomalení až zastavení technologického pokroku a nedostatku zboží a služeb,“ argumentuje. Dodává, že většina společnosti morálku kapitalismu, který glorifikuje úspěch a moc, internalizovala a není tedy ani možné od kapitalismu na menší než globální úrovni odstoupit. Kdo by například začal pracovat a vydělávat méně, bude brzy ekonomicky převálcován konkurenty z celého světa. Lenošení tak zůstává výsadou těch, kteří nashromáždili či zdědili dostatek kapitálu.

Za dědickou daň

Milanović rozhodně nepatří k těm, kdo by kapitalismus malovali narůžovo. V pravděpodobně nejsilnější části knihy, analýze západního „liberálně-meritokratického kapitalismu“, ukazuje, jak fungování kapitalismu neochvějně zvětšuje rozdíly mezi bohatými a chudými. Čím déle kapitalismus trvá, tím více se kapitál koncentruje u nejbohatších. Ti díky tomu mají daleko vyšší příjmy nežli zbytek obyvatelstva, které kapitál drží maximálně v podobě vlastního bydlení.

V liberálně-meritokratickém kapitalismu se navíc vysoký kapitálový příjem často kombinuje s vysokým platem. Dobře placená místa si nejvyšší třída zajišťuje svým špičkovým vzděláním, které navíc její bohatství zpětně legitimizuje. K nerovnosti dle Milanoviće přispívá i fakt, že se bohatí berou mezi sebou, předávají majetek svým dětem a skrze kontakty i sponzorské dary si zajišťují politickou moc. „Elita silně investuje do svých potomků a do ovládání politické sféry. Investice do vzdělání umožňují jejich dětem udržovat si vysoký pracovní příjem a prestiž. Investice do politického vlivu umožňují elitě diktovat pravidla pro dědění majetku. Obojí umožňuje reprodukci vládnoucí třídy,“ píše Milanović.

V této kapitole také autor poprvé a naposledy naznačuje, jak popsané tendence kapitalismu zjemnit. Podle něj bychom měli usilovat o zajištění „rovnostářského kapitalismu“, kde budou mít skoro všichni obyvatelé zhruba stejný kapitál a stejné vzdělání. Vlády by proto měly občany podporovat v investování (tj. nákupu kapitálu), mimo jiné skrze záruky a podporu zaměstnaneckých akcií. Milanović dále doporučuje zavedení či zvýšení – v Česku aktuálně neexistující – dědické daně a také daně z majetku. „Dědická daň je daní z bohatství předávaného budoucím generacím, které se za něj samy nezasloužily,“ poukazuje ekonom a dodává, že i kdyby se rozhodli celý život nic nedělat, zajistí takto nabyté bohatství části dědiců komfortnější život, než má průměrný pracující. Dále velmi vágně pléduje i za větší investice do veřejného školství. Jak takové politické úpravy prosadit v kontextu jím popsané politické dominance nejvyšší třídy, však již nevysvětluje

Vrcholné stadium komunismu

V následující kapitole se Milanović věnuje „politickému kapitalismu“. Hlavním příkladem této formy kapitalismu je Čína, autor však do této kategorie přidal i dalších deset států Asie a Afriky, mimo jiné Vietnam, Singapur, Alžírsko, Etiopii a Rwandu. Jejich společným jmenovatelem má být zejména fakt, že byly dříve kolonizovány a většina z nich – ne však všechny – následně přešly do komunistického režimu. Jak poukazuje The Nation, Milanovićova kategorizace tak zde není zcela přesvědčivá a spoustu států – včetně Ruska, Brazílie či Indie – zcela vynechává.

Jako charakteristické pro politický kapitalismus Milanović uvádí vládu jedné strany a existenci mocné byrokracie. Ta na rozdíl od liberálního kapitalismu stojí nezávisle nad místní ekonomickou elitou, může ji dirigovat a takříkajíc jí „přistřihnout křídla“. Nepostradatelnou roli v tomto systému dle Milanoviće hraje korupce a selektivní uplatňování práva, které upevňují libovůli vládců nad zbytkem společnosti. Občané ani podnikatelé nemusí být spokojení s tímto uspořádáním charakteristickým nepředvídatelností a omezenými občanskými svobodami. Zatím jej však dle Milanoviće tolerují. Díky své efektivitě a schopnosti plánovat totiž politický kapitalismus aktuálně dokáže generovat růst rychleji než ten západní. Jeho legitimita je tak rychlým růstem podmíněná více než v případě liberálního kapitalismu.

Velmi podnětně zde autor poukazuje na historickou roli komunismu v budování centralizovaného politického kapitalismu ve dříve kolonizovaných zemích: Komunistická strana Číny dle Milanoviće úspěšně provedla jak národoveckou revoluci – odpoutání a emancipaci od západních kolonizátorů – tak i revoluci sociální – zbavení se feudalismu centralizací a rychlou industrializací. „Jediné organizované síly schopné uskutečnit obě revoluce najednou byly strany, které byly levicové a zároveň nacionalistické,“ píše Milanović. Státním převzetím výrobních prostředků dle něj tyto strany dovedly do důsledku politiky, které proponenti teorie závislosti pouze naznačovali, protože se neodvážili být tak radikální.

Teorie závislosti nefunguje. Vážně?

Milanović se v textu vícekrát vymezuje právě proti teorii závislosti. Ta ve zkratce tvrdí, že rozvojové státy (tzv. periferie) by měly cly chránit svůj rozvíjející se průmysl před cizí konkurencí, dokud nebudou schopny jí konkurovat. Jinak jim v globálním ekonomickém systému hrozí role špatně zaplacených dodavatelů surovin a součástek, zatímco inovace, přidaná hodnota a tím i příjmy pro místní obyvatele vznikají v centru. Dle Milanoviće je však integrace do Západem vytvořených dodavatelských řetězců podmínkou bohatství států po celém světě. „Když se produkce delokalizuje, pak centru mimořádně záleží na kvalitě institucí, infrastruktury a politiky v cílové zemi. Instituce periferií se proto musejí co nejvíce připodobnit institucím center,“ zdůrazňuje Milanović jako jeden z hlavních argumentů proti teorii závislosti. Opakuje tak rozšířenou liberální poučku: Obchod sbližuje a vede ke konvergenci ekonomické úrovně, zvyklostí i k většímu porozumění. Autorova kritika teorie závislosti však opomíjí jeden významný prvek. Nevysvětluje totiž, jak kvalita místních institucí či infrastruktury ovlivňuje strukturu vývozu z dané periferní země.

Jako příklad úspěšné a rychlé integrace do západních ekonomických řetězců přitom bez hlubšího vysvětlení opět uvádí značně nesourodou skupinu zemí: na jedné straně například Čínu a Vietnam, na druhé Polsko a Rumunsko. Je škoda, že v této analýze Milanović, autor několika knih o východoevropské transformaci, nezvážil způsob a rychlost přechodu z plánované na tržní ekonomiku. Jak totiž poukazují například Mitchell Orestein a Kristen Ghodsee v knize Taking Stock of Shock, ekonomický úspěch východoasijských zemí na rozdíl od těch východoevropských spočíval právě v tom, že privatizaci státního vlastnictví a liberalizaci obchodu provedly postupně a nikoli „šokovou doktrínou“.

Vrcholné stadium kapitalismu

Milanović tak obecně v knize spíše opomíjí téma regulace pohybu kapitálu (tj. zejména firemních investic), po které prý ani není politická poptávka. Zevrubněji se naopak věnuje migraci pracovníků. Ta podle něj bude existovat, dokud budou existovat nerovnosti mezi státy, a není radno ji v ekonomickém zájmu migrantů ani místní populace omezovat. Zároveň však pravidelně budí odpor místních zejména proto, že požadavky migrantů jsou ohrožením místního sociálního systému. Pragmatik Milanović proto radí migraci neomezovat, avšak pečlivě stupňovat práva přicházejících. Skupiny migrantů za prací by například neměly mít politická a sociální práva nad rámec práv pracovních: tedy práva nebýt zneužíván a práva vstoupit do odborů. Tento systém by dle Milanoviće měla doprovodit přísná politika na hranicích. Politická teoretička Alyssa Battistoni však ve svém článku pro The Nation tyto návrhy kritizuje. Odstupňovaná práva příchozích migrantů již v řadě zemí existují, ale obavy z migrace to podle ní nijak neumenšuje. Milanović prý navíc nesprávně viní z upadajících standardů pracující západní třídy pouze migraci a upozaďuje postoje a činy firem a jejich majitelů.

Migrace každopádně podle Milanoviće pravděpodobně nezůstane problémem nadlouho. „Třetí rozpojení neboli odpoutání pracovních sil od jejich fyzické lokace, nám přinese odlišný pohled na migraci,“ prorokuje. V této části pak Milanovićova předpověď budoucnosti kapitalismu začne nést jistý dystopický nádech. Mimo to, že lidé budou moci pracovat odkudkoli, předpovídá autor i to, že v rámci atomizace a „komodifikace“ běžných úkonů života budou chtít pracovat každou volnou chvíli. Rodina jako instituce se rozpadá a co dříve obstarávala, může nám dnes obstarat poslíček Woltu. „Vyžaduje notnou dávku silné vůle nechat příležitosti vydělat nevyužité a nepodlehnout pokušení vytvořit z nich výhody,“ argumentuje Milanović. Jistě, takový svět flexibilních, krátkodobých zaměstnání povede mimo jiné k erozi mezilidských vztahů a důvěry. Ty nám však naše aplikace příhodně nahradí možností neustále ostatní hodnotit pomocí hvězdiček.

Je taková společnost pozdního kapitalismu izolovaná, přepracovaná a v mnohých ohledech amorální? V mnoha případech ano, tvrdí Milanović. Alternativa však neexistuje, dodává. Jako řešení těchto neduhů navrhuje akorát výše zmíněné zrovnoprávnění přístupu ke kapitálu a ke vzdělání. O jiné řešení ostatně ani sami lidé nestojí, protože jsou naučeni, že nejvyšší hodnota a svoboda je vydělávání peněz, míní autor. „Konečným úspěchem kapitalismu je taková přeměna lidské povahy, kdy každý funguje jako kalkulátor bolesti a potěšení, zisku a ztráty,“ tvrdí.

Kapitalismus odloučený od planety

Na tomto místě však stojí za to některé Milanovićovy poněkud automatické teze zpochybňovat: Opravdu lidé chtějí strávit co nejvíce času vyděláváním peněz, opravdu se chovají jako tento mytický homo economicus? Opravdu se hrnou do platformových prací, protože chtějí zhodnocovat svůj čas a kapitál v podobě auta, nebo jim spíše v době hospodářské krize a erodujících jistot nic jiného nezbývá? A je vůbec práce pro Uber něčím zcela novým, nebo je to zkrátka rebrandované ježdění taxíkem – akorát přes platformu a s menší pracovněprávní ochranou řidiče? Jsou lidé s rozpadem komunit smířeni, nebo se jim po nich naopak stýská? Není například vzestup nacionalistů a konzervativní pravice voláním právě po návratu určitého typu komunity v nejistém světě?

Nevýhodou Milanovićovy knihy, která v originále vyšla v předvečer všech krizí (tedy v roce 2019), je to, že nemohla vzít v potaz dopady covidové krize na globální hospodářství a organizaci práce. Jak by například Milanović odpověděl na trendy, jako je Velká rezignace nebo quiet quitting: radikální přihlášení se k tomu, že se v práci prostě nepředřu? Pro generace zoomerů a mileniálů, které stíhá jedna krize za druhou, a které přestávají doufat, že se budou mít stejně dobře jako jejich rodiče, už možná práce a hromadění majetku není tou nejdůležitější životní motivací – tedy pokud k nim nejsou donuceni.

Druhým trendem, který Milanović v předkrizové knize o budoucnosti kapitalismu také opomíjí, je deglobalizace. Pandemie ukázala, jak je naše organizace pracovního procesu napříč světem křehká. Uvěznění migrujících pracovníků za hranicemi, zdržení dodávek kritického zboží a ostatně i aktuální bezpečnostní otázky vedou vlády k tomu, aby přehodnocovaly svou závislost na vzdálených cizích zemích. Dodavatelské řetězce se zkracují, výroba se vrací blíže k zákazníkovi. Milanović, který se v knize drží liberálně-globalizačního paradigmatu devadesátých let, toto do svých úvah vůbec nezahrnuje.

Nezvážení dopadů covidu můžeme samozřejmě autorovi s ohledem na načasování knihy odpustit. Méně pochopitelné je však ignorování klimatické krize. Naše přírodní prostředí v knize o budoucnosti kapitalismu zmiňuje pouze asi na půlce stránky, a to v kontextu docházení zdrojů. S tím si však prý kapitalismus dovede poradit: „Pozemské možnosti jsou daleko širší, než si v určité době myslíme, protože naše vědomí o tom, co země skýtá, jsou omezeny naší technologií,“ uklidňuje Milanović. Problém klimatické změny však primárně nespočívá v nedostatku zdrojů, ale v překračování limitů toho, co naše země vydrží, aby byla obyvatelná: kolik vydrží emisí CO2, jaké znečištění vody, jaké znehodnocení půdy, jakou ztrátu biodiverzity? Je až ostudné, že autor věnující se budoucnosti kapitalismu toto téma v knize zcela vynechá.

Téma klimatické změny tak Milanović otevřel až v návazných přednáškách. Na Twitteru například uvedl, že kapitalismus skutečně způsobuje klimatickou změnu, podle něj to ale není nic nového: „Hlavním důvodem je růst: vyšší příjmy, snížení chudoby. Chceme větší příjem, chceme více zboží a služeb,“ argumentuje. Jeho filozofie tak oponuje například tezi ekonomky Kate Raworth, autorky Ekonomie koblihy, která zkoumá, jak zajistit potřeby všech lidí v rámci planetárních limitů. Součástí takového ekonomického uspořádání by dle Raworth přirozeně bylo i omezení nadměrného konzumu, za který nesou odpovědnost především ti nejbohatší. Ve světle toho, jak precizně Milanović ekonomickou i politickou moc nejbohatších v knize popsal, je udivující, že jim nepřisoudil větší (spolu)odpovědnost za aktuální směřování kapitalismu i celé planety.

S Raworth, stejně jako s dalším zastáncem nerůstu Jasonem Hickelem, je Milanović v časté intelektuální při. Je přitom škoda, že obhajobu kapitalismu v kontextu klimatické krize a kritiku nerůstu nerozvinul ani v knize Nic než kapitalismus. Otázky, jak podporovat inovace v nerůstové ekonomice nebo jak prakticky realizovat přechod na nerůstovou společnost a co by to znamenalo pro různé skupiny lidí, působí jako slabá místa nerůstového hnutí. Milanović na to mohl poukázat a doporučit řešení klimatické krize v rámci kapitalismu. To, že téma klimatu a limitů opomněl, však naznačuje spíše to, že si s nimi jako spousta jiných ekonomů neumí poradit.

Kniha Nic než kapitalismus si klade nelehký cíl: Zanalyzovat fungování ekonomického systému dominujícímu celému světu. Působí však bohužel, jako by se vynořila z roku 2006, kdy liberalismus a kapitalismus globálně trumfovaly a nebyly nijak rozporovány. V roce 2022 by si ale kapitalismus od svého dlouhodobého pozorovatele a zastánce zasloužil zevrubnější obhajobu. Na tu se Milanović bohužel nezmohl a největší výzvu pro kapitalismus – klimatickou krizi – zcela přehlédl. Po počáteční zajímavé analýze různých typů kapitalismu tak kniha svého potenciálu nedosahuje.

Autorka je spolupracovnice redakce.