Foto ODS, Flickr, CC BY 2.0
Podle nejnovějších čísel organizace PAQ Research dramaticky stoupá počet domácností, které jsou po zaplacení všech měsíčních účtů na nule. Na podzim loňského roku takhle s výdaji bojovala pětina domácností, ale v letošním květnu už se jedná o celou čtvrtinu. K odhadům vývoje situace letos na podzim člověk nepotřebuje křišťálovou kouli, stačí se podívat na nulovou strategii českého státu. Kvůli vládní nečinnosti v dobách české dvojciferné meziroční inflace, již v rámci států OECD překonávají pouze Pobaltí a Turecko, bude hlad a zima ještě v daleko větším počtu rodin, než je ve vyspělém státě přípustné.
Pro ministra sociálních věcí je ale prioritou myslet více na zaměstnavatele než na 150 tisíc domácností, kterým musí na drahé potraviny, nájem a energie stačit pouhých 16 200 Kč měsíčně. Před zdaněním.
Vládnout v období krize není nikdy jednoduché a Fialovi by se rozhodně neměla zapomenout jeho vstřícná a promyšlená reakce na loni ještě nepředstavitelné vlny statisíců příchozích z Ukrajiny. Na manévrech jeho kabinetu, jimiž se snaží reagovat na současnou krizi cen, ale těžko hledat jakákoliv pozitiva. V dobách cenové krize přestává být totiž zacílení státní pomoci na ohrožené domácnosti a spotřebitele formou „sociální politiky“ dostačující, nově musí být sociální politika ekonomickým imperativem, aby se společnost udržela nad propastí těžké několikaleté recese.
Řešení existují
V momentech hrozící krize doporučují světoví experti státům postupy, jako je cílení příspěvků chudším domácnostem na pokrytí výdajů za energie a bydlení, zdanění skupin s vyšší propenzitou ke spotřebě (tedy ty bohatší) pro ochlazení manického růstu cen. Dále pak systematické mapování a podporu lidem, kteří růst cen při svých platových podmínkách nezvládnou, nebo v dobách recese mohou o práci dokonce přijít. A také navýšení minimální mzdy. Místo erudovaně vyměřených státních intervencí ale vidíme vládu jen vysílat dlouhé procesí plošných nicneřešících zákonů. Plošné příspěvky se vlastně stávají takovým klíčovým slovem Fialovy vlády. Mimořádný příspěvek na dítě, „úsporný“ energetický tarif nebo mimořádná valorizace důchodů nejsou prakticky ničím jiným než plošným nalitím peněz do ekonomiky ze státního rozpočtu, které v dobách tak vysoké inflace růst cen ve finále nejspíše jen podpoří.
Ze všech státních návrhů je cítit jen bezkoncepčnost a zoufalá snaha udržet si podzimní voliče. Například nejnovější úsporný tarif měl odlehčit domácnostem od účtů za energie, ale jeho zaměření ty domácnosti, které nejvíce strádají, úplně vynechal. Naopak. V rámci vytvoření motivace k nižší spotřebě způsobil to, že bohatší domácnosti dost možná z tarifu obdrží více než ty chudé, protože lidé s nižšími příjmy častěji bydlí v bytech či domech s horší izolací a neúsporným vybavením, a tudíž i přese všechny snahy nebudou moci spořit energie tak, jak by si přáli.
Stejně tak nedává smysl otálení s výraznějším zvyšování minimální mzdy, protože ta je v porovnání s mzdovým mediánem podle expertních definic už léta hluboko pod hranicí pracovní chudoby (přesněji sotva na 50 procentech mediánu českých mezd, zatímco hranice je stanovena na 60 procentech). Těžko by se pak z hlediska ekonomického i sociálního našel vhodnější čas na její zvýšení než nyní, v dobách minimální nezaměstnanosti a neúnosného zdražování. Pro ministra sociálních věcí je ale prioritou myslet více na zaměstnavatele než na 150 tisíc domácností, kterým musí na drahé potraviny, nájem a energie stačit pouhých 16 200 Kč měsíčně. Před zdaněním.
Emancipace
Místo na rychle chudnoucí rodiny myslí Jurečka se Stanjurou třeba na to, jak zabránit ženám ve větší ekonomické svobodě. V předvolebním zápalu se sice oháněli tím, že podpoří návrat žen po mateřské na pracovní trh, sliby ale skončily u menších krůčků zreformování flexibilních úvazků, podpory dětských skupin a ujištění společnosti, že v Česku mají ženy hodnotu hlavně na pískovišti. O žádné reálné reformě rodičovské směrem ke sdílené péči a posilnění kapacit školek není ani vidu ani slechu. Akademici a experti mohou donekonečna vysvětlovat, že možnost využít pracovní potenciál žen, které chtějí z rodičovské odejít dříve než po třech letech, a podpoře mužské péče o děti, se nerovná rozpadu rodiny, ale že naopak vede k rozvinutější společnosti a férovějším podmínkám v rámci domácností i komunit. Předpotopní rodinnou politikou Stanjury a Jurečky nepohne žádný erudovaný sociologický argument ani fakt, že promarněný potenciál žen by mohl přinést Česku o půl bilionu vyšší HDP do konce dekády.
Téma finanční nerovnosti žen a mužů by přitom v kontextu krize nemělo být upozaděno. Samoživitelky totiž budou jako vždy těmi prvními oběťmi na oltáři nekrocené cenové krize. Stejně jako může z prohlubující se platové nerovnosti vyrůst dlouhodobá finanční závislost žen na jejich partnerech, na což se řetězí vyšší riziko domácího násilí. Nad zející genderovou prohlubní v příjmech lze navíc o to hůř zavírat oči ve chvíli, kdy na český pracovní trh přibyly statisíce žen z Ukrajiny, jež lze kvůli jazykovým a dalším bariérám bohužel většinou zaměstnat na nižších pozicích, než by jim jejich kvalifikace umožňovaly.
To, že politici naslouchají spíše zvukům ideologie a šustění potenciálních volebních lístků nežli faktům a radám odborníků, není nic nového. Stejně jako je za to kritizovat. Na životě v Česku visí čím dál vyšší cenovka a nepokusit se ji udržet v mezích není liberální politika, ale selhání.
Autorka je ekonomka se specializací na sociální politiku.