Foto 7th Army Training Command, Flickr, CC BY 2.0
Píši z Ukrajiny, kde sloužím u záložních složek ozbrojených sil. Ještě před rokem bych neočekával, že by taková situace mohla někdy vůbec nastat. Ale podobně jako milionům dalších Ukrajinců a Ukrajinek obrátila válečná vřava můj život naruby. Během uplynulých čtyř měsíců jsem měl příležitost poznat lidi, se kterými bych se za jiných okolností nejspíš nesetkal. Některé z nich by před 24. únorem ani nenapadlo, že by se mohli chopit zbraně a vydat se do boje, ale ruská invaze je donutila všeho nechat a jít bránit své rodiny.
Často kritizujeme kroky ukrajinské vlády a způsob, jakým je obrana organizována. Nezpochybňujeme však nutnost postavit se na odpor a velmi dobře chápeme, proč a za co bojujeme. Současně jsem se po celou dobu pokoušel sledovat debaty mezinárodní levice o rusko-ukrajinské válce a zapojovat se do nich. Moje převládající pocity z těchto diskuzí jsou vyčerpání a zklamání. Příliš dlouho jsem musel vyvracet očividně lživou ruskou propagandu, příliš dlouho jsem musel vysvětlovat, proč Moskva nemá „legitimní obavy o bezpečnost“, které by válku ospravedlnily, příliš dlouho jsem musel poukazovat na základní premisu práva na sebeurčení, s níž by všichni na levici měli bezpodmínečně souhlasit.
Snad nejvíc mě na debatách o rusko-ukrajinské válce zarazilo, nakolik ignorují názor Ukrajinců a Ukrajinek. Ti jsou v levicové diskuzi stále často prezentováni buď jako pasivní oběti, s nimiž soucítíme, nebo jako nacisté, které je nutné odsoudit. Avšak krajní pravice představuje zcela evidentně pouhou menšinu ukrajinského odboje, zatímco naprostá většina Ukrajinců podporujících odboj proti Rusku zkrátka odmítá být pasivní obětí.
Dohoda s Ruskem nic neznamená
Od mnoha lidí čím dál hlasitěji zaznívají dobře míněná, ale značně vágní volání po vyjednávání a diplomatickém řešení konfliktu. Co přesně to znamená? Vyjednávání mezi Ukrajinou a Ruskem probíhala několik měsíců po invazi, ale válku nezastavila. Předtím se přes sedm let odehrávala jednání ohledně Donbasu za účasti Francie a Německa, ale navzdory podepsaným smlouvám a dočasnému příměří se konflikt nevyřešil. Jistě, v případě války mezi dvěma zeměmi se podmínky kapitulace obvykle řeší u jednacího stolu. Ale požadavek diplomatického jednání sám o sobě neznamená nic, pokud se nezabýváme vyjednávacími pozicemi, konkrétními ústupky a ochotou stran držet se podepsané smlouvy. To všechno přitom závisí na průběhu bojů a ty zase na rozsahu mezinárodní vojenské pomoci. A tou lze urychlit dosažení spravedlivého míru.
Snad nejvíc mě na levicových debatách o rusko-ukrajinské válce zarazilo, nakolik ignorují názor Ukrajinců a Ukrajinek.
Situace na okupovaných územích jižní Ukrajiny ukazuje, že ruské jednotky se zde pokoušejí zajistit pevné pozice, protože tím Rusko získává pozemní koridor na Krym. Kreml využívá ukořistěné obilí k podpoře svých chráněnců a současně ohrožuje svět hladomorem, když blokuje ukrajinské přístavy. Dohodu o uvolnění vývozu ukrajinského obilí, která byla uzavřena 22. července v Istanbulu, Rusko porušilo pouhý den po podepsání, když raketovými střelami zaútočilo na přístav v Oděse.
Mezitím vlivní ruští politici jako bývalý prezident a současný místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace Dmitrij Medveděv nebo ředitel Roskosmosu Dmitrij Rogozin (Rogozin byl ze své funkce odvolán v polovině července, krátce po zveřejnění původní verze tohoto článku – pozn. red.) píší o tom, že Ukrajina musí být podrobena. Neexistuje důvod domnívat se, že Rusko od expanze ustoupí, jakkoli se někdy Kremlu vyplatí podepsat dočasné příměří.
Bez Zelenského by přišla nacionalistická smršť
Naproti tomu osmdesát procent obyvatel Ukrajiny považuje postoupení území Rusku za nepřijatelné. Vzdát se okupovaných oblastí by pro Ukrajince a Ukrajinky znamenalo zradit své spoluobčany a příbuzné a smířit se s každodenními únosy a mučením, jichž se okupanti dopouštějí. Za těchto podmínek parlament nemůže schválit postoupení okupovaných území, ani kdyby Západ na ukrajinskou vládu vyvíjel tlak, ať tak učiní. To by vedlo jedině k diskreditování prezidenta Volodymyra Zelenského a zvolení více nacionalisticky orientovaných politiků. Krajní pravici by tak měla příhodné podmínky k rozšiřování členské základny.
Zelenského vláda je samozřejmě neoliberální a ukrajinská levice a odbory se usilovně organizují proti její sociální a hospodářské politice. Avšak ve vztahu k válčení a nacionalismu je Zelenský nejumírněnějším politikem, jaký se mohl na Ukrajině po roce 2014 po anexi Krymu a zahájení války na Donbasu ujmout vlády.
Různá nepochopení se vztahují i k některým jeho krokům. Mnoho autorů a autorek například Zelenskému vyčítá jeho nacionalistickou jazykovou politiku, která zavádí restrikci ruštiny ve veřejné sféře i některá omezení ve výuce jazyků národnostních menšin na školách. Tyto jazykové zákony ale byly přijaty už v předchozím funkčním období, jen vstoupily v platnost až po nástupu Zelenského. Jeho vláda se je opakovaně pokoušela zmírnit, ale pokaždé po národoveckých protestech ustoupila.
Jeho přístup se jasně projevil po začátku invaze, kdy se opakovaně obracel na Rusko, zval Kreml k jednání a vyjádřil se, že ukrajinská armáda nebude usilovat o znovudobytí těch území, která již Rusko ovládalo před 24. únorem, a země se v budoucnu zasadí o jejich návrat diplomatickou cestou. Kdyby Zelenského nahradil někdo více nacionalisticky orientovaný, situace by se znatelně zhoršila. Snad ani nemusím do detailů ozřejmovat dopady, jaké by to mělo. V naší domácí politice by se ještě více projevilo autoritářství, převážily by revanšistické nálady a válčení by nebralo konce. Jakákoli nová vláda by se držela mnohem méně na uzdě, co se týče ostřelování ruského území. Pokud by v naší zemi posílila krajní pravice, vrhlo by nás to mnohem hlouběji do smršti nacionalismu a reakcionářství.
Pro progresivní změny je porážka Putina nezbytná
Jako někdo, kdo na vlastní oči viděl válečné hrůzy, rozumím přání, aby boje co nejdříve skončily. Snad nikdo neprahne po konci války víc než právě lidé žijící v Ukrajině, ale pro místní je také důležité, jak přesně tato válka skončí. Na jejím začátku jsem i já doufal, že ruské protiválečné hnutí přiměje Kreml k ukončení invaze. To se naneštěstí nestalo. V současnosti může ruské protiválečné hnutí ovlivnit situaci pouze prováděním menších sabotáží na železnici, ve zbrojařských podnicích a podobně. Něco většího bude možné až po vojenské porážce Ruska.
Za určitých okolností by samozřejmě bylo vhodné souhlasit s klidem zbraní. Šlo by však jen o dočasné příměří. Jakýkoliv úspěch Ruska by totiž posílil režim Vladimira Putina a jeho reakcionářské tendence. Nepřineslo by to mír, nýbrž několik desetiletí nestability, guerillového odporu v okupovaných územích i opakované střety na demarkační linii. Výsledkem by byla katastrofa nejen pro Ukrajinu, ale i pro Rusko, kde by posílil reakcionářský politický proud a ekonomika by trpěla pod náporem sankcí, na něž by krutě dopláceli zejména obyčejní lidé.
Vojenská porážka ruské invaze je tedy i v zájmu Rusů a Rusek. Pouze masové domácí hnutí usilující o změnu dokáže otevřít možnosti pro nastolení stabilních budoucích vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem. Pokud však Putinův režim zvítězí, taková revoluce ještě dlouho nebude možná. Porážka jeho režimu je nezbytná, chceme-li umožnit progresivní změny na Ukrajině, v Rusku a celém postsovětském světě.
Co by měli dělat socialisté?
Jak jste si zřejmě povšimli, zaměřoval jsem se zejména na domácí dimenzi – jak ukrajinskou, tak ruskou – současného konfliktu. Pro mnoho levicově smýšlejících lidí v zahraničí se ovšem diskuze orientují spíše na širší geopolitické důsledky. Podle mého názoru by socialisté při hodnocení konfliktu měli v první řadě věnovat pozornost těm lidem, kterých se přímo týká. Navíc řada levicově uvažujících komentátorů podceňuje rizika spojená s potenciálním úspěchem Ruska.
Rozhodnutí postavit se ruské okupaci neučinil ani Joe Biden, ani Zelenskyj, ale ukrajinský lid, který se už v prvních dnech masově postavil na odpor a sešikoval se k boji. Kdyby v té chvíli Zelenskyj kapituloval, nejen že by se v očích většiny ukrajinské společnosti zdiskreditoval, ale především by odboj tak či onak pokračoval v jiné formě, jen by ho nejspíš vedly nekompromisní nacionalistické síly.
Jak poznamenal Volodymyr Arťuch v článku pro server Jacobin, Západ tuto válku nechtěl. Spojené státy americké si nepřály problémy v Evropě, protože se chtěly zaměřit na konfrontaci s Čínou. Ještě méně si tuto válku přálo Německo a Francie. Přestože Washington podnikl řadu kroků, jimiž podryl mezinárodní právo (stejně jako socialisté kdekoliv na světě například nesmíme zapomenout na zločinnou invazi v Iráku), v případě podpory ukrajinského odboje proti invazi jde o dobrou věc.
Použijeme-li historický příměr, válka na Ukrajině je snahou o ovládnutí této země, podobně jako byla bojem o ovládnutí země válka ve Vietnamu. Tehdy proti sobě bojovaly na jedné straně Spojené státy a na druhé Sovětský svaz s Čínou. Zároveň šlo ale o válku, v níž usiloval vietnamský národ o osvobození a také o občanskou válku mezi podporovateli severního a jižního Vietnamu. Téměř každá válka má více vrstev a navíc se její povaha může v průběhu času proměňovat. Co z toho ale pro nás v praxi plyne?
Za studené války nemuseli internacionalisté velebit Sovětský svaz za podporu vietnamského boje proti Spojeným státům americkým. Není ovšem příliš pravděpodobné, že by socialisté radili levicovému disentu v Sovětském svazu, aby se postavil proti podpoře Vietkongu. Měli se lidé postavit na odpor proti sovětské vojenské podpoře Vietnamu kvůli tomu, že Sovětský svaz zločinně potlačil pražské jaro roku 1968? Když potom přijde na západní podporu pro Ukrajinu, proč se považují vražedné okupace Afghánistánu a Iráku za závažné protiargumenty svědčící v neprospěch pomoci?
Socialističtí internacionalisté by se neměli dívat na svět tak, jako by sestával výhradně z geopolitických aliancí. Místo toho je třeba vyhodnotit každý konflikt na základě zájmů pracujících a jejich bojů za svobodu a rovnost. Revolucionář Lev Trockij kdysi napsal, že kdyby hypoteticky fašistická Itálie v rámci sledování svých zájmů podpořila protikoloniální povstání v Alžírsku proti demokratické Francii, dávalo by pro internacionalisty smysl podpořit spolu s Itálií vyzbrojování povstalců. Zní to pochopitelně a neznamená to, že by přestal být antifašistou.
Vietnam nebojoval jen za vlastní prospěch. Porážka USA měla sice dočasný, ale přesto významný odrazující účinek na americký imperialismus. Totéž platí o Ukrajině. Co bude dělat Rusko, pokud porazí Ukrajinu? Co by potom Putinovi bránilo v dobytí Moldavska nebo jiných postsovětských států?
Hegemonie Spojených států amerických měla na lidstvo drtivé dopady a naštěstí se nyní oslabuje. Avšak konec převahy USA může znamenat jak posun k demokratičtějšímu a spravedlivějšímu mezinárodnímu fungování, tak válku všech proti všem. Rovněž může znamenat návrat k politice imperialistických sfér vlivu a vojenského překreslení hranic jako v předchozích staletích. Svět se stane ještě nespravedlivějším a nebezpečnějším místem, pokud oslabení USA využijí nezápadní imperialističtí predátoři a pokusí se normalizovat své agresivní strategie. Ukrajina a Sýrie mohou sloužit jako příklady toho, jak bude vypadat takový „multipolární svět“.
Čím déle bude strašlivý konflikt na Ukrajině pokračovat, tím více může narůstat nespokojenost lidí v západních zemích následkem ekonomických dopadů války a sankcí. Kapitál, jemuž se nelíbí ztráty zisků a chce se navrátit ke svému běžnému chodu, se zřejmě pokusí z této situace těžit. Zrovna tak se jí nejspíš pokusí využít pravicoví populisté, jimž nečiní potíže sdílet sféry vlivu s Putinem. Kdyby ale na základě této nespokojenosti socialisté požadovali omezování pomoci pro Ukrajinu a snižování tlaku na Rusko, znamenalo by to odmítnutí solidarity s utlačovanými.
Autor je ukrajinský historik a redaktor časopisu Spilne / Commons.
Z anglického originálu I’m a Ukrainian Socialist. Here’s Why I Resist the Russian Invasion, publikovaného na stránkách magazínu Jacobin, přeložila Petra Jelínková.