Foto Paul Hudson, Wikimedia Commons, CC BY 2.0
Na promo fotkách se prezentují jako děsiví zubaři, intelektuálové začtení do důležitých spisů, nadopovaní kulturisté, automobiloví závodníci nebo chirurgové v pláštích od krve. Všechny tyhle činnosti a profese vyžadují jistý stupeň sebezapření a zanícení hraničící s vyšinutím. To vše lze ze zběsilého art a jazz rocku Black Midi vytušit.
Nečekaný úspěch tria z jižního Londýna je i po třech letech od vydání přelomového a na prestižní Mercury Prize nominovaného debutu Schlagenheim tak trochu záhadou. S výsostně komplikovanou variací na progresivní rock dokázali spolu s kritiky uhranout také tisíce fanoušků. Hrají na prestižních festivalech a z objíždění stále větších a větších pódií je dokázala vytrhnout pouze pandemie. Jakmile odezněla a konečně se vrátili do Prahy, tvářili se, jako by se nic nestalo. V jejich písních přitom na první poslech není ani stopa po čemkoliv současném. Jak sami v rozhovorech přiznávají, dnešní hudba jim nic neříká. Hýbou s nimi alba a písně, které lze považovat spíše za archivní.
Hellfire je nejteatrálnější, nejuvolněnější, nejhravější, a tudíž i nejstravitelnější nahrávkou, jakou Black Midi dosud vydali.
Poučeně a přiznaně navazují na experimenty a testování trpělivosti publika, které praktikovali Frank Zappa, Mahavishnu Orchestra, King Crimson, Captain Beefheart a další avantgardní umělci. Zatímco jmenovaní prožívali zlatý věk především během sedmdesátých let minulého století, kytarista a zpěvák Geordie Greep, hráč na basu Cameron Picton a bubeník Morgan Simpson mají jen něco málo přes dvacet let. V případě Hellfire zní střet generací jako velký třesk.
Navzdory inspiracím z minulého tisíciletí funguje chaos, který Black Midi vytvářejí přehráváním absurdních stupnic a lámáním taktů i rytmů, jako skvělý soundtrack těžko uchopitelné současnosti. A do dnešních dní se svezli ještě jedním strojem času – coby magičtí instrumentalisté testují limity lidského těla ve hře na hudební nástroj v době, kdy se naprostá většina hudebníků, od globálních hvězd až po zapřisáhlé alternativce, nezdráhá z playbacku pouštět vše včetně hlavního zpěvu. Do něj pak muži a ženy za mikrofonem spíš jen hecují a předvádějí finesy. Rukodělnost Black Midi je unikátní. Jít proti proudu je vždy sympatické, v umění to platí nadvakrát.
Surreálná dramata sklonku civilizace
Londýnské trio spolu s mnoha studiovými hráči na novince opisuje nenápadný žánrový kruh. Úvodní Hellfire a závěrečná 27 Questions se teatrálností blíží dekadentním kabaretům výmarské republiky, tedy historického období, pro něž je charakteristická bezprecedentní hospodářská krize a přímá hrozba války.
V takových momentech mají Black Midi nově blízko k newyorským The World/Inferno Friendship Society, kteří na svět ještě donedávna nahlíželi skrz lahev červeného vína a anarchistické pamflety. S kapelou Jacka Terriclotha, který předčasně zemřel v květnu 2021, pojí Black Midi také cynický humor, jenž umí na staromilskou hudbu naroubovat.
Už na loňském EP Cavalcovers obsahujícím povedenou verzi balady Love Story od Taylor Swift předvedli, že coby studovaní muzikanti dokážou uchopit i pro kapelu jinak netypické žánry. Přesto Hellfire navzdory názvu obsahuje nezvykle mnoho chladivých momentů. Still je zasněný bluegrass se steel kytarou, The Defence začíná jako tepavá balada, načež se rozroste v barvitou kompozici připomínající zlaté časy swingu. Greepův jinak úsečný výraz nabývá šarmu Franka Sinatry, podobné konotace obsahuje skladba Dangerous Liaisons. Do všeho toho běsnění přichází příjemné zjemnění.
Když kapela sundá nohu z plynu a Greep začne zpívat, blíží se načančané trudomyslnosti svých kamarádů Black Country, New Road. Jejich aktuální zvuk je po odchodu zpěváka a textaře Isaaca Wooda nicméně stále obestřen tajemstvím. Hudební noblese přesto povětšinou kontrují texty i Greepův sprechgesang, tedy vokální technika na pomezí řeči a zpěvu. Přestože je Creep uváděn jako zpěvák, ve skutečnosti je spíš vypravěčem často až surreálných příběhů. Na Hellfire exceluje jako textař, i když jeho slova trochu dusí hudba. Ve většině písní předkládá pohnuté příběhy fiktivních hrdinů – protagonistou skladby Welcome to Hell je voják jménem Tristan Bongo, v Eat Men Eat promlouvá homofobní kapitán, v závěrečných 27 Questions ztvárnil postavu fiktivního herce Freddieho Frosta. „Uvidím po smrti děvčata, o nichž se mi během mých dní zdávalo? / Budou neurčitě oblečené v šatech s neviditelnými švy? / Vyhasne jednou Slunce? / Naroste mé kostře plnovous?“ pokládá Greep v roli Freddie Frosta jednu horečnatou otázku za druhou, zatímco se na pozadí jeho hlasu dramaticky proměňuje rytmus i atmosféra.
Hellfire je nejteatrálnější, nejuvolněnější, nejhravější, a tudíž i nejstravitelnější nahrávkou, jakou Black Midi dosud vydali. Cesta k ní ale nevedla přes ústupky a kompromisy. Perfektně zapadá do diskografie kapely a působí jako součást jakéhosi ďábelského plánu. Black Midi se často tváří, jako by prezentace jejich hráčského umu byla sarkastickým vtipem. Hudba se jim pod rukama mění v absurdní drama, během nějž nutně musí dojít k formám a výrazům. Jejich nejnovější kompozice se zatím nejvíce blíží tomu, co lze označit jako píseň, na mnoho posluchačů ale mohou stále působit jako přetechnizovaný nesmysl. Což je nejspíš v pořádku. Black Midi mají přetechnizované nesmysly rádi. Každá těžká doba potřebuje šílený kabaret, my máme Black Midi.
Autor je hudební publicista.