Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Už dvakrát (pokud jsme si všimli) letos Andrej Babiš sdílel článek z Alarmu kritický k vládě Petra Fialy. Poprvé šlo o můj text Pohádkový Petr Fiala a český pravicový Dreamland, podruhé o citát z textu Stanislava Bilera STAN: od Rychlých šípů k Věcem veřejným. Ve druhém případě to Babišův facebookový tým ještě okořenil tím, že nasdílel také status Matěje Hollana, který sdílel status Babiše sdílejícího Bilera. Kruh se velmi podivně uzavřel, či spíše nikam nevedl.
Po prvním Babišově sdílení komentáře kritického k vládě, jsme si v redakci říkali, že za každý podobný text budeme pro jistotu dávat disclamer, a Biler na závěr svého komentáře zařadil větu končící: „…aby se ukázal jasný rozdíl mezi vládou současnou a tou minulou, jíž velel oligarcha rozkrádající dotace.“ Experti na marketing z týmu ANO se tím nenechali odradit a na Babišův facebook z článku mazaně vybrali pouze dvě věty: „Hnutí STAN se pomalu transformuje do variace Věcí veřejných s lidskou tváří. Hnutí Starostů a nezávislých je hnutím, ve kterém nejsou starostové, nezávislí, a nakonec se ani nikdy nejednalo o hnutí.“ Disclaimer se tak k lidem sledujícím Babiše nedostal. Kruhově sdílený status žil ještě chvíli svým životem (Matěj Hollan totiž přesdílel Babiše sdílejícícho Hollana sdílejícího Babiše, jak sdílí Bilera). Přestože ani Hollan, ani Biler ani náznakem Babiše nepodpořili, v diskusích se vynořilo právě toto obvinění. Totiž že kritika současné vlády je podporou někdejšího premiéra: „Napadlo vás, že tímto podporujete Andreje Babiše?“
Profil naštvaného důchodce
Nekritizovat vládu proto, že by to domněle mohlo pomáhat Babišovi, je pitomost hned z několika důvodů. Vláda se zkrátka nemůže stát nekritizovatelnou, a to ani ze strany těch, kteří se bojí především Babišova návratu k moci. Vytvořil by se tím monopol na kritiku vlády a tento monopol by měl Andrej Babiš spolu s fašisty. Už teď se to částečně děje a není na tom nic dobrého.
Česká demokracie nepatří současné vládnoucí koalici a je potřeba jí to připomínat, ne problémy ve jménu demokracie vytěsňovat.
Babiš od prohraných voleb využívá k útokům na vládu hned několik rétorických figur. Jeho sociální média se proměňují v kondenzátor všech protivládních nálad, které se dají v Česku najít a jsou aspoň trochu relevantní. V tomto mixu se tak můžou vedle sebe objevit texty a citáty z Alarmu spolu s videi, v nichž Václav Klaus vypráví historky o návštěvě Vladimira Putina, ze kterého „nemá strach“, stejně jako statusy a příspěvky, které se poměrně nepokrytě vezou na vlně nálad proti uprchlíkům z Ukrajiny, jež Babiš a jeho mediální poradci sami vyvolávají. Od voleb, na které si pozval Viktora Orbána, dává Babiš celkem jasně najevo, že v boji o moc nejvíce ze všeho spoléhá na rozdmýchávání xenofobních a rasistických nálad. Není to nic promyšleného a v konečném důsledku to může Babiše i limitovat, ale všechno ostatní v jeho repertoáru ustoupilo do pozadí. Odpovídá to profilu naštvaného důchodce, který je Babišovi v poslední době nejvlastnější.
Záchrana před Babišem
Pomáhá tedy nezávisle vedená sociální kritika vlády Babišovi? Samozřejmě, že ne. Pomáhala by mu pouze v podmínkách aspoň částečné diktatury, kdy by vláda měla rozsáhlé cenzorské pravomoci. Pokud je nemá, míří poznámka o pomáhání Babišovi špatným směrem. Kritika vlády se bude objevovat tak jako tak, jde jen o to, jestli ji budou umět zformulovat nejen obdivovatelé Babiše, ale také někdo jiný. Pokud by se komentátoři veřejného dění řídili otázkou, co všechno může „pomoci Babišovi“, pak by nemohli komentovat ani kauzu Dozimetr, ani asociální politiku vlády, ani bigotní úlety katolíka Mariana Jurečky. Taková komentátorská taktika by ovšem těžko zachránila demokracii před Babišem.
Další rovinou této diskuse je válka na Ukrajině. Babiš jako lídr opozice sice nezformuloval vlastní alternativu k vládní politice vůči ruské invazi, ale na vládní opatření útočí ze všech stran. Kritizuje nedostatek solidarity vůči lidem, ale také velmi umírněnou solidární daň z extrémních zisků energetických společností. Dále kritizuje přemíru (ve skutečnosti nedostatečné) solidarity s ukrajinskými uprchlíky a neváhá ji překlápět do xenofobních narážek.
Koalice Spolu vyrazila do billboardové kampaně a z opozičního Babiše udělala v montáži asociující peklo rovnou Putinova agenta. Opozici tak spojila s podporou putinovského Ruska, o kterém sami vládní představitelé mluví jako o zemi, se kterou jsme v podstatě ve válce. Dělat z Babiše pátou kolonu Ruska je pro vládní koalici sice pohodlné, ale skutečné příčiny své klesající popularity tím těžko zažehná. Tuto rétoriku si navíc členové vlády nevyhrazují jen pro Babiše, ale kdykoli ji můžou vytáhnout na kohokoliv, kdo vládu kritizuje. Ministr průmyslu a dopravy z hnutí STAN Josef Sikela tak obvinil šéfa odborů Josefa Středulu, který kritizoval vládu za asociální chování, právě z poklonkování Putinovi.
Když to dělají ti dobří
Sledovat, jak se Fialova vláda střílí do nohy a s každým dalším výrokem ke kauze Dozimetr, Rédl, Stejskal vypadá trapněji a nedůvěryhodněji, musí být pro její podporovatele bolestivé. Podporovatelů ale už tato vláda stejně moc nemá, tak to tolik nevadí. Sázka Spolu na Babiše v roli „agenta Kremlu“ může pomoci vyvolat ty nejsilnější antibabišovské emoce, ale k vládním vizím, natožpak řešením se raději nevyjadřuje. Připomínat Babišovo rozkrádání a střet zájmů by ale v tuto chvíli nemuselo být pro vládu nejvýhodnější. Čapí hnízdo ani Marie Benešová na ministerstvu spravedlnosti by najednou nezněly tak jednoznačně a jako něco, co se „v normální demokratické zemi nemůže stát“. A tak se Spolu uchyluje k podobné taktice jako soupeř – s tím, že když to stejné dělají „ti dobří“, je to vlastně něco jiného.
Termín „východ“ s ruskou invazí na Ukrajinu zase ve spoustě lidí asociuje místo světové strany to nejhorší možné politické uspořádání, charakteristické nacionalismem, vzájemnou nedůvěrou, homofobií, xenofobií, vysokou korupcí, nízkou mírou přerozdělování a mizernou kvalitou veřejných služeb. Apelovat na demokracii, „mířit na západ“ a bojovat proti korupci by tedy mělo znamenat také se snažit zbavovat kořenů všech těchto fenoménů, které leží v chudobě, vyloučení a v pocitech nespravedlnosti, které zažívá značná řada lidí. I při démonizování autoritářských lídrů ve jménu demokracie je potřeba se spolehnout na to, že si lidé s demokracií spojují něco pozitivního a že demokratické instituce fungují tak, jak mají. Jinak to prostě nemůže stačit. Ignorování problémů ve jménu „nepomáhání Babišovi“ rozhodně příjemné asociace na demokracii v nikom nevyvolá. Česká demokracie nepatří současné vládnoucí koalici a je potřeba jí to připomínat, ne problémy ve jménu demokracie vytěsňovat.
Autor je redaktor Alarmu.