Zákres zamýšlené přestavby. I jižní křídlo, na snímku skryté, má být navýšeno o dvě patra. Foto klub Za starou Prahu, zákres A. Kuric
Všeobecný penzijní ústav, překřtěný v nedávné době na Dům Radost, je bezpochyby jednou z nejcennějších památek československého funkcionalismu. Architekti Josef Havlíček a Karel Honzík navrhli pražskou stavbu z let 1932–1934 v souladu s nejnovějšími zásadami tehdejší moderní architektury. Najdeme u ní typický urbanismus solitéru v zeleni umístěného podle světových stran, betonovou skeletovou konstrukci, ploché střechy, horizontální pásy oken, keramický obklad fasády nebo na svou dobu špičkové technické vybavení – řízené větrání spojené s vytápěním a klimatizací.
Památková péče v Praze dlouhodobě trpí závažnou nedůsledností: její kritéria jsou uplatňována selektivně, a to ne podle hodnoty té které památky, nýbrž podle toho, jakou finanční mocí disponuje její majitel.
Nová a bezprecedentní byla taktéž její výška – s dvanácti podlažími v nejvyšším křídle daleko přesahovala ostatní pražskou zástavbu. Nejen v Československu, ale v celé Evropě se řadila mezi největší a technologicky nejdokonalejší příklady tehdy nastupující moderní architektury. I díky tomu má stavba od roku 1958 status památky. Těžko bychom hledali odborníka, který by zpochybňoval její mimořádnou hodnotu – jak připomíná Rostislav Švácha, v devadesátých letech si ji dokonce přijel prohlédnout jeden z nejslavnějších historiků moderní architektury Kenneth Frampton, který jinak zastává názor, že osobní návštěvy staveb nejsou k jejich studiu nezbytné.
Je to kampaň
Přesto této jedinečné architektuře dnes hrozí bezohledná přestavba, která by znamenala nevratnou ztrátu části jejích památkových hodnot. Vývoj, skrze nějž situace dospěla až do tohoto bodu, je pro podobné kauzy poměrně typický. Desetiletí budovu využívaly Odborové svazy, které prováděly víceméně pouze nejnutnější údržbu. Díky tomu památka zůstala zachována v hodnotné intaktní podobě, avšak za cenu pozvolného zhoršování celkového stavu. V roce 2018 se svaz budovu, jejíž kapacita byla pro potřeby odborářů nadbytečná, rozhodl prodat. Novým vlastníkem se formálně stala společnost Dům Žižkov, za níž stojí majitelé koupelnářské firmy Siko. Ti nejprve provedli rebranding objektu na poetický Dům Radost a částečně jeho vnitřní prostory, včetně střešních teras, zpřístupnili veřejnosti. To snad zpočátku mohlo budit zdání, že majitelé jsou si vědomi hodnoty památky a chtějí ji adekvátně respektovat. Ve světle pozdějšího vývoje se tento postup však spíše jeví jako pouhá cynicky vykalkulovaná PR kampaň.
V roce 2020 totiž vlastník představil návrh obnovy domu z pera ateliéru Qarta, podle nějž mělo dojít k proměnám v rozsahu, jaký bychom u památky podobného formátu nečekali. Všechny části měly být navýšeny o jedno až dvě patra, jedno z historicky volných nádvoří mělo být zastavěno obchodní galerií a původně převážně administrativní budova by nově pojímala stovky bytů – a to i v dříve čistě kancelářských křídlech. Po negativní reakci odborné veřejnosti a zamítavém stanovisku Národního památkového ústavu investor o několik měsíců později prezentoval upravený návrh. Kdo by však čekal, že se z kritiky poučil a rozhodl se k unikátní památce přistupovat citlivě, byl by chorobným optimistou. Ve druhé variantě jsou odebrány střešní nástavby z některých křídel, na dalších však nastavěná patra zůstávají, stejně tak se stále počítá se zastavěním jednoho z dvorů a změnou převažující funkce budovy na bytovou.
Proč nemají odborníci radost
Není těžké pochopit, proč i tento návrh vyvolal u odborné veřejnosti odpor, což ostatně už dříve vystihl Jakub Potůček. Objem, členění hmot a silueta patří mezi nejcharakterističtější rysy každé stavby, těžko lze proto přijmout jejich zásadní redefinice u jedné z nejcennějších funkcionalistických památek. Důvody změn navíc tkví pouze v tom, že by se majiteli líbilo vytěžit z památky co nejvíce pronajímatelné plochy. Architektura nástaveb imitující původní řešení a předstírající, jako by byla součástí budovy odjakživa, nás navíc vrací do právem překonaného purismu 19. století, kdy se na gotické památky přidávala cimbuří a špičaté střechy, aby vypadaly co nejgotičtěji. Velmi rizikovým je pak také záměr vložit do objektu bytovou funkci. Hlavní křídla budovy jsou šita na míru kancelářskému provozu, k němuž jsou tak neodlučně vázány všechny autentické vnitřní součásti: půdorysné členění, vybavení a architektonické detaily. Těžko si lze představit, jak by změnu na tak odlišnou funkci, jakou je bydlení, šlo skloubit s citlivým přístupem k nim. K čemu by byty využily například původní vestavěné kancelářské skříně? Hrozí scénář, v němž by zůstaly na efekt zachovány veřejně přístupné vestibuly s mramorovými obklady a chromovanými lustry, zatímco zbytek stavby by byl pro zásadně odlišné potřeby bytového provozu změněn k nepoznání.
Naznačuje to ostatně odpověď NPÚ na první návrh, v níž najdeme dlouhý výčet původních prvků, které měly během přestavby zaniknout. Rekonstrukci velké funkcionalistické památky přitom lze pojmout i s respektem, jak ukazuje nedávno dokončená obnova budovy Elektrických podniků podle návrhu ateliéru TaK. Byť i v této budově došlo k zateplení či výměně oken, šlo o problémy v rovině odborné metodologie, nikoli v rovině boje o základní hodnoty stavby. To, že ty jsou nyní v případě Domu Radost ohroženy, je vinou pouze bezohledného přístupu současných majitelů.
Magistrátní odbor ve službách developerů
Dalo by se očekávat, že i druhý návrh, porušující snad všechny myslitelné zásady soudobé památkové péče a přestřelující rovnováhu soukromého zájmu proti veřejnému rovnou katapultem, bude oprávněně smeten ze stolu. Ostatně nás nemůže příliš překvapovat ani existence soukromého subjektu, u nějž míra finančních možností výrazně převyšuje úroveň kulturnosti; ke korekci podobných excesů máme nakonec veřejné instituce. Ke zděšení všech, kteří mají k památkám seriózní vztah, však magistrátní odbor památkové péče developerský projekt v říjnu 2021 schválil. Ve více než šedesátistránkovém zdůvodnění tohoto rozhodnutí se objevují mj. argumenty o předvídatelnosti v rozhodování úřadu, o „intaktnosti“ památky při provedení zamýšlených změn nebo o původním záměru, jejž však Havlíčkovi s Honzíkem nebylo umožněno realizovat. Jak ale píše Rostislav Švácha, tyto argumenty v seriózní debatě obstojí stěží. Původní autorská představa je chiméra, jejímž úkolem je dát developerskému plánu neexistující legitimitu. Práce s variantami a jejich korigování dle vnějších okolností je zkrátka bytostnou součástí architektonické práce a nelze jednu z pracovních verzí považovat za legitimnější jen proto, že by umožnila majiteli získat více pronajímatelné plochy.
Památková ochrana se navíc vztahuje na reálně existující památku, nikoli na její hypotetickou alternativu. Další argument, odkazování na konzistentnost rozhodování, má mizivou legitimitu v situaci, kdy i předešlá rozhodnutí jsou v jádru špatná a zájem ochrany památek nehájí. Podle této logiky, jak Rostislav Švácha upozorňuje, by pak odbor už navěky směl rozhodovat opět jen špatně. Poslední argument o „intaktnosti“ je pak jednoduše mylný, jelikož lze jen těžko za střízliva hovořit o uchování něčeho, co má být zásadně a trvale proměněno.
Proti rozhodnutí magistrátního odboru se celkem logicky ohradil Národní památkový ústav a podal na Ministerstvo kultury podnět k jeho přezkumu. Navzdory otevřenému dopisu třiceti akademiků a architektů však ministerstvo přezkumné řízení zastavilo a developerský plán tak má na cestě k realizaci o významnou překážku méně. Je to typický scénář památkových kauz, jenž je mimo jiné důsledkem trvale kritizované dvoukolejnosti české památkové péče. V té stojí na jedné straně NPÚ, instituce s odborným kreditem a legitimitou, ale omezenými faktickými možnostmi cokoli ovlivnit. Na straně druhé památkové odbory jednotlivých měst, které jsou tou skutečnou památkovou „exekutivou“, ale jejichž odborná důvěryhodnost bývá mnohdy přinejmenším sporná. Nechvalně proslulý je v tomto ohledu zejména odbor pražský. Tomu se pod již desetiletým vedením Jiřího Skalického podařilo vybudovat pověst instituce, která při každé příležitosti zapáleně prosazuje developerské zájmy.
Vzpomeňme například z nedávné doby kauzy nástavby obchodního domu Máj, demolici neorenesančního domu na Revoluční třídě nebo výstavbu gigantického kancelářského monobloku u Masarykova nádraží, v nichž magistrátní odbor pokaždé ochotně rozhodoval v souladu s developerskými představami, a to navzdory argumentům NPÚ, ICOMOS a odborné veřejnosti. Nabízí se vysvětlení, že Jiří Skalický buď nemá rád památky, popřípadě má rád developery, anebo je jako odborník natolik nekompetentní, že lépe hájit veřejný zájem zkrátka nedovede. V každém případě by platilo, že se na svou pozici dostal jen jakýmsi tragickým omylem. Hořkou ironií je, že jeho nástup do úřadu měl znamenat reformu klientelistických manýr praktikovaných za jeho snad ještě kontroverznějšího předchůdce Jana Kněžínka. Klub Za starou Prahu již dříve vyzýval k jeho odvolání, panu Skalickému se však zřejmě výsledky jeho práce líbí natolik, že v ní setrvává nadále a odcházet se očividně nikam nechystá.
Jak je důležité míti miliardy
Tato kauza je dalším z řady symptomů hlubšího problému, který přesahuje práci magistrátního odboru nebo osobu jeho vedoucího. Památková péče v Praze dlouhodobě trpí závažnou nedůsledností: její kritéria jsou uplatňována selektivně, a to ne podle hodnoty té které památky, nýbrž podle toho, jakou finanční mocí disponuje její majitel. Není náhoda, že nejpalčivěji se tyto problémy projevují u velkých staveb. Pokud se ocitnou v rukou soukromého subjektu, bude to nevyhnutelně subjekt disponující finančním zázemím dostatečně mohutným, aby dokázal velikost dané stavby ekonomicky unést. Z tohoto zázemí pak plyne faktická moc prosadit své cíle, a to veřejnému zájmu i duchu zákonů navzdory. Možností k tomu má developer řadu – může vést PR kampaň na podporu svého záměru, najmout si odborníky nebo „odborníky“ ochotné sepsat posudek s požadovaným vyzněním, který pak lze využít v povolovacím procesu, nebo dokonce lobbovat za vstřícný postoj přímo na rozhodujících politických místech. Pražské památkové kauzy přitom naznačují, že právě třetí metoda slaví v našem prostředí značné úspěchy. Není to totiž jen Odbor památkové péče, jenž v nich figuruje jako velmi ochotný nástroj soukromých zájmů.
Vzpomeňme například kauzu hotelu Praha, kvalitní stavby pozdního modernismu s vytříbenou vnitřní výpravou, který byl zbourán víceméně proto, že překážel Petru Kellnerovi ve výhledu z vily. Přes protesty odborné veřejnosti ministerstvo kultury odmítlo zahájit řízení o prohlášení stavby za památku a v roce 2014 byl hotel zbourán. Na jeho místě se od té doby nachází soukromá zahrada obehnaná vysokým plotem. V ještě čerstvější paměti leží kauza Transgasu. I tady stál na jedné straně agresivní privátní zájem v podobě firmy HB Reavis, spojené s oligarchou Ivanem Chrenkem, a na straně druhé ministerstvo, které místo aby podnikatelským tlakům čelilo, úslužně jim umetalo cestu. Tak ministr kultury Daniel Herman unikátní stavbu s rysy postmoderny prohlásit za památku odmítl, a to navzdory doporučení své vlastní poradní komise. Transgas pak mohl být v roce 2019 zbourán, jen aby na jeho místě od té doby zela prázdná parcela.
Podobnou neochotu jednat můžeme teď sledovat i v případě Penzijního ústavu. Ministerstvo prohlašuje, že nenašlo „právní vady“, které by ospravedlňovaly zrušení rozhodnutí. Zároveň se odmítá zabývat návrhem na zpřísnění stupně ochrany objektu na národní kulturní památku, podaným rovněž NPÚ, s tím, že je „bezpředmětný“ s ohledem na plánovanou „poměrně razantní“ obnovu – s nevyřčeným dovětkem, že po této obnově hodnota budovy pravděpodobně utrpí takovou ztrátu, že již status národní kulturní památky nebude moci získat. Je to přitom to stejné ministerstvo, které svým rozhodnutím tuto ztrátu dovoluje. Za zdánlivě neutrálním úřednickým jazykem se ukrývá úmyslné rozhodnutí s plným chápáním jeho společenského dopadu. Pasivita a odmítnutí se angažovat v tomto případě neznamená neutralitu, nýbrž aktivní čin ve prospěch jedné strany, a ministerstvo svým prohlášením nechtěně přiznává, že si toho je vědomo.
Radost oligarchismu
Kulturní instituce, jejichž posláním je chránit veřejný zájem, tak zcela selhávají a z pohodlnosti, strachu či temného klientelismu své opodstatnění obětují kdekoli, kde se střetává se soukromým zájmem někoho mocného. To je pak ovšem již hranice, za níž se finanční moc stává přímou nositelkou moci politické, za níž se demokracie mění v plutokracii a za níž se Česká republika stává republikou banánovou s příchutí oligarchismu. Tento fenomén již před pěti lety pojmenoval Pavel Karous, když kritizoval způsob, jakým se kulturní instituce svou neschopností ochránit cenné stavby poválečného modernismu podílejí na rozkladu schopnosti formulovat a prosadit veřejný zájem, a tím i na rozkladu fungování demokracie.
Památková péče, původně motivovaná ušlechtilým étosem sdíleného kulturního dědictví celého národa, se pozvolna mění v instituci dvou tváří: jedné pro běžné občany, v níž může být záměr umístit si na střechu solární panel nepřekonatelným problémem, a druhé pro bohaté a privilegované, v níž naopak není problém radikálně přestavět vzácnou památku ve jménu zvýšení zisku. Nyní hrozí, že se Všeobecný penzijní ústav stane dalším v řadě příkladů tohoto nebezpečného fenoménu. Dojde-li skutečně k přestavbě podle plánů stávajících majitelů, bude to znamenat nejen ostudu pro Českou republiku a její instituce na mezinárodní architektonické scéně. Bude to znamenat také zcela pochopitelnou delegitimizaci památkové péče jako takové v očích veřejnosti – a co je nejpodstatnější, půjde o další ránu do těla demokracie, další krok na cestě od společnosti rovnocenných občanů ke společnosti dvou vrstev, které jsou si rovny leda na papíře.
Autor je doktorand na Fakultě architektury ČVUT.