Foto Obitěl chajlajtov Grozy
Smrt dostihla devětadvacetiletou Darju Duginu, když se vracela z vlasteneckého festivalu Tradice, kde její otec hlásal své pojetí tradice a historie. Oba pojmy Alexandr Geljevič Dugin, známý jako ideolog a teoretik neoeuroasijského hnutí, opakovaně zmiňuje ve všech svých projevech a výrazně je překrucuje. Zajímavé je, že jeho duchovní inspirátor, historik a filosof Lev Gumiljov, pozici posledního Euroasijce vyhradil ještě v devadesátých letech pro sebe sama.
Darja Dugina patřila mezi přední příznivce režimu a pozoruhodně kombinovala ruský šovinismus s intelektuálním snobstvím.
Dugin, bývalý profesor Lomonosovovy univerzity, kterého výzva k zabíjení Ukrajinců („Zabíjejte je, zabíjejte je, zabíjejte je. O tom by už neměla být žádná diskuse. To říkám jako profesor!“) v roce 2014 stála akademickou kariéru, dlouho v ústraní nezůstal. V pestrobarevném plášti sešitém zejména z Gumiljovových (už tak dost divokých) teorií „etnogeneze“ a „pasionarity“, Schmittova pojetí „Grossraumu“ a Heideggerova „Dasseinu“ se Dugin postavil po bok rekonstruktérů „duchovních tradic“ a charizmatických řečníků, po kterých ruská propaganda prahne. Tímto převlekem však na sebe strhnul pozornost i západních médií, která ho již půl roku označuji za „Putinův mozek“ a za jednoho z architektů války na Ukrajině a ignorují Duginovu pozici Putinova užitečného idiota, kterou zastává minimálně posledních patnáct let.
Mučednice ruské říše
Toto poměrně bezvýznamné postavení v mocenské hierarchii současného Ruska Duginovi však nebrání v tom řečnit z pozice novodobého proroka. Vytoužený návrat tradice by měl podle Dugina vést ke znovuvybudování impéria, k ovládnutí euroasijského prostoru, zkrátka k návratu Ruska na čelnou pozici ve světě. Samotné šermování tradicí ale Dugin převzal ze Západu, od francouzského mystika Reného Guenóna, italského fašisty Julia Evoly a dalších.
Duginova obsesivní představa o „spravedlivé“ světové rovnováze, která bude ve skutečnosti vítězstvím „pevninské“ Eurasie nad „námořní“ (a tedy rozkladnou a liberální) Atlantidou, se stala v posledních dvaceti letech utopií velké části ruské politické smetánky. Pokusy o její realizaci si žádají čím dál více obětí na životech a zároveň staví do popředí propagátory války, jako jsou moderátoři Vladimir Solovjov a Margarita Simonjan nebo představitelka mladší generace Darja Dugina.
Auto s Duginovou dcerou explodovalo v podvečer 20. srpna a během pouhých dvou dnů se Darja Dugina z jedné z mnoha služebnic režimu proměnila v „mučednici“ nové ruské říše, která zatím existuje především v představách. Vladimir Putin nejenže osobně vyjádřil bývalému profesorovi soustrast, ale prohlásil Darju za „bystrou, talentovanou osobou s pravým ruským laskavým, milujícím, sympatickým a otevřeným srdcem“ a hned nato se rozhodl udělit jí Řád odvahy in memoriam za obětavost projevenou při plnění profesionálních povinností.
Alexandr Dugin pak osud své dcery označil za inspiraci pro pravé vlastence. Vyšetřování trvalo na ruské poměry až neuvěřitelně krátce a už po necelých osmačtyřiceti hodinách zaznělo jméno podezřelé ze spáchání vraždy – Ukrajinky Natalji Vovk-Šaban, která údajně odjela do Estonska. Ruská propaganda opět nelenila a ústy Margarity Simonjan pohrozila vysláním dalšího Alexandra Petrova a Ruslana Boširova, aby se v této pobaltské země podívali na architekturu místních věží a katedrál.
Milovnice zvučných frází
Darja Dugina patřila mezi přední příznivce režimu a pozoruhodně kombinovala ruský šovinismus s intelektuálním snobstvím. Označovala se za novoplatonistickou filosofku, část svých textů dokonce podepisovala pseudonymem Platonova. Během studijního pobytu ve Francii se začala více zabývat novou pravicí, jejíž působení považovala za potřebnou snahu o přehodnocení evropské kultury a tradice. V duchu otcovy Čtvrté politické teorie věřila, že hnutí Marine Le Pen dokáže překonat kapitalismus, liberalismus a rovnostářství a pomůže vybudovat novou Evropu. Během tohoto pobytu a ještě více po svém návratu psala pro Russia Today a Cargrad, moderovala podcast pro Komsomolskaju pravdu, působila jako expertka na státních televizních kanálech, překládala z francouzštiny a přednášela o „metafyzice války“ (další fráze, kterou si vypůjčila od svého otce a jeho vzoru, fašistického teoretika Julia Evoly).
Po ruské invazi na Ukrajinu patřila Dugina mezi nejvýraznější podporovatele války. Na svém telegramovém kanálu zveřejnila například příspěvek: „Včera v noci jsem šla opuštěnou moskevskou ulicí a v dálce na domě se vlnila ruská vlajka. A uvnitř sebe jsem slyšela: Říše žije.“ Dceru s otcem ovšem nespojovala jen láska k „říši“. Ráda se také pouštěla do pochybných lingvistických experimentů. Masakr civilistů ve městě Buča například označila za inscenaci a jako důkaz uvedla podobnost slov „Buča“ a anglického slova „butcher“ (řezník). Ve své propagandistické činnosti pokračovala i během návštěvy železáren a oceláren Azovstal v Mariupolu, kde prý objevila „zásoby“ rusofobní literatury“ a „nacistické symboly“.
Právě za tyto aktivity si Dugina posmrtně vysloužila Řád odvahy a místo mučednice v panteonu současné ruské propagandy. Mimo to tragikomicky naplnila motto svého telegramového účtu „Militia est vita super terram“ (Život na zemi je boj!), kde z okřídleného citátu vynechala adjektivum „lidský“.
Autorka je publicistka.