Foto Flicker, CC 2.0
Současné krize stále jasněji poukazují na to, co mnoho z nás tuší už delší čas. Dobrý a důstojný život pro všechny stojí kvůli omezeným zdrojům naší planety v přímém protikladu se zájmy elit. Vstupujeme do éry, kdy je tato skutečnost stále jasnější: zatímco hrstka energetických podnikatelů pohádkově bohatne, miliony lidí žijí v ekonomické nejistotě a obávají se nadcházející zimy. Investoři se radují, že ceny bydlení v ČR stoupají nejrychleji v Evropské unii, zatímco pro nižší i střední vrstvy se dostupné bydlení stává utopickým snem minulosti. Nemluvě o klimatické změně, která dopadá na ty nejchudší, globálně i v Česku, zatímco velký byznys nadále roztáčí běžící pás výroby a lakuje jej na zeleno.
Můžeme konstatovat, že kapitalismus je v četných krizích, na něž v rámci své vlastní logiky není schopen nabídnout odpověď. Vědci na empirických datech demonstrují, že „zelený“ růstový kapitalismus klimatickou krizi nevyřeší. Víme také, že růstová ekonomika nemírní ani nerovnosti, ale naopak je prohlubuje – a je pořád zřetelnější, že je také stále méně efektivní v uspokojování základních lidských potřeb.
Současný systém je ale navzdory svým krizím stabilní, často na úkor lidí a přírody. A to právě kvůli tomu, že svoje vlastní rozpory řeší expanzí. Historicky se tyto krize řešily například kolonizací nových území či nalezením nových zdrojů „levné“ přírody, privatizací veřejných služeb nebo intenzivnějším vykořisťováním zaměstnanců. Otázkou je, kdo si to odskáče tentokrát. Stabilizace růstového kapitalismu znamená zvětšující se nestabilitu pro nás a naše životy, protože je závislá na zrychlujícím se postupu směrem ke kolapsu. Nezbývá nám proto nic jiného než se začít vážně bavit o tom, jak se z tohoto systému vymanit a začít postrůstovou transformaci.
Nerůst jako řešení
Vzhledem k tomu, že už teď překračujeme několik planetárních mezí, cílem nerůstového hnutí je zbavit naši ekonomiku strukturální závislosti na nekonečném růstu a vytvořit tak systém, který se může zmenšovat bez negativních společenských dopadů a zároveň naplnit čtyři základní cíle: snížit negativní environmentální dopady, snížit nerovnosti, zvýšit kvalitu života a oživit demokracii ve společnosti.
Nerůstové hnutí už dvě dekády rozpracovává ambiciózní a vizionářský politický program plný návrhů, které nejsou jen součástí horizontu utopické budoucnosti, ale představují také ambiciózní a přitom pragmatická řešení dnešních krizí. Lze je vnímat ve dvou rovinách. Některé navrhované politiky jako například nepodmíněný základní příjem nebo zelená garantovaná pracovní místa by měly zaručit, aby v rámci zmenšující se ekonomiky každý člověk mohl žít důstojný život, kdy by dosáhl na takzvané sociální minimum. Mezi tyto politiky lze zařadit i v nerůstovém hnutí pořád častěji diskutovanou agendu nepodmíněných základních služeb, tedy požadavek na dekomodifikaci tzv. „jádrové ekonomiky“ a rozšíření veřejných služeb ze zdravotnictví a školství na další oblasti, bez kterých člověk dnes nemůže žít kvalitní život – péče, doprava, bydlení nebo internet.
Ve společnosti posedlé růstem a s obrovskými nerovnostmi v rozdělení zdrojů, je ale také důležité začít otevírat otázku limitů. Je nutné zajistit, aby omezené zdroje na planetě lidé nevyužívali na úkor ostatních či na úkor budoucích generací. Je tedy nutné zavést politiky zajišťující to, že se nepřekročí tzv. ekologické maximum. V této oblasti se nejčastěji diskutuje politika maximálního příjmu – tedy násobek příjmu minimálního, po jehož překročení by se všechny další příjmy danily 100 procenty.
Přesvědčení o neomezené planetě také umožnilo představu, že neexistence limitů individuálního bohatství či výše příjmů je přirozená, přičemž lidé si ji dokonce asociují se svobodou či demokracií.
Změna politik je ale jenom jednou částí hluboké transformace. Druhou je změna tzv. common sense – tedy soubor přesvědčení či předpokladů, které většinová společnost považuje za přirozené či běžné a takřka je nezpochybňuje. Typickým příkladem současného common sense může být vnímání ekonomického růstu, který většina lidí považuje za přirozený, nutný, žádoucí a nekonečný, zatímco už víme, že je spíše historickou anomálií, nadto nežádoucí a destruktivní. Přesvědčení o neomezené planetě také umožnilo představu, že neexistence limitů individuálního bohatství či výše příjmů je přirozená, přičemž lidé si ji dokonce asociují se svobodou či demokracií. V nerovných společnostech, jako je ta dnešní, společenský common sense slouží hlavně nejbohatším elitám, plní funkci stabilizátoru dnešního ekonomického systému a brání hlubší změně.
Krize jako příležitost ke změně
„Nekonečný růst na planetě s omezenými zdroji není možný,“ říká dnes stále více lidí, které bychom za radikály neoznačili, například kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová či známý přírodovědec David Attenborough. Pokud ale nemůže růst ekonomika jako celek, nemůžou donekonečna růst ani příjmy jednotlivců. A to je pro spoustu lidí nepřijatelné. Pokud chceme náš ekonomický systém změnit a odvrátit kolaps, potřebujeme hledat způsoby, jak tento společenský common sense reflektovat a změnit. „Pouze krize – skutečná nebo domnělá – vede ke skutečné změně. Když taková krize nastane, přijímaná opatření závisí na myšlenkách, které se povalují kolem. To je podle mě naše základní funkce: rozvíjet alternativy ke stávajícím politikám, udržovat je při životě a k dispozici, dokud se politicky nemožné nestane politicky nevyhnutelným,“ řekl Milton Friedman. Ten sice přispěl k vzniku neoliberální hegemonie, která nás dovedla až sem, nicméně jeho postřeh pro nás může být v dnešní době inspirativní.
Jsou to právě momenty krizí, kdy se mění nejen konkrétní politiky, ale také to, co považujeme za přirozené, možné, legitimní či správné. Současný stav to dokazuje: Nejmocnější státy světa mluví o zastropování cen energií. Pravicová vláda Petra Fialy plánuje znárodnění ČEZu. Středový ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka mluví o progresivním zdanění. Jinými slovy, krize je tak velká, že i poměrně konzervativní politici jsou nuceni sahat po opatřeních, která pro ně byla dříve nemyslitelná.
V kontextu Friedmanova citátu bychom se tak měli ptát, jestli myšlenky, které se „zrovna válí kolem,“ mají potenciál nejen pro to, aby destabilizovaly růstový kapitalismus, ale aby taky sloužily coby vstupní brána do nového nerůstového ekonomického systému, který bude skutečně odrážet potřeby lidí i možnosti planety.
V následujících řádcích se budu snažit představit politiku maximálního příjmu jako opatření, které má potenciál oslabit destruktivní moc nejbohatších elit a zároveň zpochybnit běžně přijímané předpoklady, na kterých růstová kapitalistická ekonomika stojí, a tím otevřít prostor pro hlubokou společenskou transformaci. Navíc vytváří kulturu zvnitřňování a institucionalizace sociálních i planetárních limitů, kterou pro nový, postrůstový ekonomický systém nutně potřebujeme.
Neudržitelné příjmové rozdíly
„Minimální mzda pro ty, kdo žijí na hřbitovech, maximální mzda pro ty, kdo žijí v palácích.“ Tak zněl slogan egyptského hnutí arabského jara. Odpovídá na situaci posledních padesáti let, kdy se příjmové rozdíly drasticky prohloubily. Ideologie růstu se stala hegemonní v padesátých a šedesátých letech, kdy hlavní otázkou už přestalo být spravedlivé rozdělení ekonomických výnosů, ale šlo hlavně o to, jak jich vytvořit víc. K tomu se většina debat o snižování nerovností redukovala na diskurz o nejchudších, zatímco bohatí zůstávali téměř nepovšimnuti.
Zatímco v šedesátých letech byl průměrný rozdíl mezi platem typického amerického zaměstnance a vedoucím pracovníkem, tzv. CEO, 1 : 15, dnes je to 1 : 351. Existují také firmy, jako je Amazon, kde CEO Andy Jassy dostává 6 474krát víc než mediánový zaměstnanec. Ten by tedy musel pracovat 6 474 let na to, aby vydělal stejné množství peněz jako dnešní CEO za jeden rok, zatímco zaměstnanec s minimálním platem by musel pracovat přibližně od doby, kdy lidská civilizace začala se zemědělstvím, a pracoval by až dodnes.
I když příjmové rozdíly na úrovni firem jsou v USA nejvyšší, propast mezi bohatými a chudými se rozšiřuje i v evropských zemích. V České republice je průměrný rozdíl mezi CEO a mediánovým zaměstnancem 1 : 110. Typický zaměstnanec by tak musel pracovat více než 110 let na to, aby vydělal stejně jako jeho CEO za loňský rok. Nutno také podotknout, že nerovnosti se nadále zvětšují a v našem systému není nic, co by samo o sobě tento trend zvrátilo.
Jak vysoký by měl maximální příjem být? Někdo by mohl obhajovat například 1 : 100, jiný 1 : 12. Žádná univerzálně správná odpověď neexistuje. Určení takového limitu bude vždy sociálním konstruktem – pravidlem, které si společně stanovíme. Nerůstové hnutí klade důraz na demokratičtější formy rozhodování, a tedy i konkrétní poměr mezi minimálním a maximálním příjmem by neměl být výsledkem akademických debat, ale demokratického rozhodovacího procesu. V nerůstové literatuře se doporučené poměry mezi minimálním a maximálními příjmy pohybují od od 1 : 4, až po 1 : 30, což znamená, že nejbohatší lidé by mohli mít 4 až 30násobek příjmů těch nejchudších.
Dalo by se také říct, že bez ohledu na to, na jakém poměru se společnost shodne, bude to obrovský krok, protože se posuneme od nerovností, které se mohou donekonečna zvětšovat, k nerovnostem, které společnost určí za únosné. Zde je důležité jasně rozlišit mezi dvěma politickými návrhy: mezi návrhem na zastropování mezd vedoucích zaměstnanců násobkem té minimální nebo mediánové mzdy, a (v nerůstových kruzích populárnějším a radikálním) návrhem maximálního příjmu, který by zahrnoval nejen příjmy ze mzdy, ale také všechny další zisky například z nájmů, dividend či úroků.
Vzhledem k tomu, že jen minimální část příjmů nejbohatších pochází z mezd, opatření maximální mzdy by mělo limitovaný účinek. Pokud by jakýkoliv CEO dostával například 12násobek minimální mzdy, nic by mu nebránilo v tom, aby svoje už existující nadměrné bohatství zvětšoval jinými způsoby – skupováním bytů, dluhopisů či jinými investicemi. Radikálnější politika maximálního příjmu by znamenala, že pokud má daný CEO opravdu vysoký plat, který je na nebo za hranicí maximálního příjmu, jakékoliv zisky z nájmů, dividend či úroků by byly zdaněné 100 procenty.
Motivace pro zavedení maximálního příjmu mohou být různé, protože přímo přispívá k naplnění všech čtyř základních cílů nerůstu nebo jakékoliv progresivní společnosti: snižování environmentálních dopadů, snižování nerovností, zvyšování kvality života a zlepšení demokracie. Pojďme se na propojení maximálního příjmu s těmito jednotlivými cíli podívat zblízka.
Planeta si nemůže dovolit ultrabohaté
Ve světě s omezenými zdroji se materiální nadbytek menšiny rychle stává nedostatkem pro všechny ostatní. Nejbohatší využívají obrovský podíl planetárních zdrojů, na kterých jsme závislí my všichni, a i proto při snižování spotřeby potřebujeme začít právě jejich opulentní spotřebou. Právě jedno procento nejbohatší světové populace produkuje dvakrát tolik emisí než 50 procent nejchudších obyvatel planety. V průměru je jejich uhlíková stopa třicetinásobkem udržitelné osobní uhlíkové stopy, která by nám zajistila nepřekročení oteplení o 1,5 °C. Emise bohatých a chudých se neliší jen kvantitativně, ale i kvalitativně. Zatímco u chudších jde především o „emise z živobytí“ (subsistence emissions) – například když si topí, aby neumrzli – u bohatých jde častěji o „emise z luxusu“. Zatímco chudí nejčastěji nemají na výběr, bohatí škodí planetě, a tím i ostatním, z rozmaru či statusových bojů.
Z výzkumů o nadspotřebě víme, že u lidí s největší spotřebou tvoří dominantní část jejich uhlíkové stopy častá letecká nebo lodní doprava (soukromá letadla, pravidelné létání, soukromé jachty), ale také počet a velikost domů, které vyžadují velké množství energie na tepelnou regulaci – ať už vytápění nebo klimatizaci. Pro představu, jeden let soukromým letadlem má stejnou uhlíkovou stopu jako 100 obyvatel Haiti za celý rok.
Dopad tohoto typu chování nemůžeme redukovat jen na spotřebu samotnou. Nejbohatší elity jsou bohužel také společenskými vzory a určují spotřební standard. Jejich obscénní spotřeba nepřímo roztáčí kolečka konzumu a formuje aspirace ve zbytku společnosti. Z hlediska udržitelnosti ale jejich životní styl není příkladem dobrého života, o který bychom měli usilovat, ale imperiálního způsobu života na úkor jiných, kteří už dnes trpí dopady environmentální destrukce a klimatické změny.
Někdo by mohl namítnout, že i kdybychom zrušili všechna soukromá letadla, emise skleníkových plynů bychom snížili jen minimálně. A měl by pravdu. Nicméně k otázkám snižování emisí nemůžeme přistupovat čistě technokraticky, jsou totiž úzce propojené s otázkou spravedlnosti. Nemůžeme od běžných lidí požadovat, aby nejedli maso či jezdili veřejnou dopravou kvůli klimatické krizi, zatímco nad nimi budou létat soukromé tryskáče. Byl to právě pocit nespravedlnosti, který mobilizoval hnutí žlutých vest, kdy lidi násilnými protesty reagovali na jednání francouzské vlády, která v kontextu boje s klimatickou krizí zvýšila ceny pohonných hmot. Toto opatření negativně dopadlo právě na nejchudší, zatímco francouzská vláda souběžně snižovala daně nejbohatším.
Velikost uhlíkové a materiálové stopy úzce koreluje s příjmy. Proto namísto toho, abychom naši politickou energii pracně investovali do prosazování jednotlivých dílčích opatření, jako jsou limity na lety, množství soukromých jacht či velikost domů, můžeme v rámci ekosociálních politik prosazovat limit na samotné příjmy, který by umožňoval dobrý život v mezích planetárních kapacit, a naopak zamezil imperiálnímu způsobu života. Kromě environmentálních výhod má maximální příjem ale i spoustu výhod společenských.
Progresivní zdanění na nerovnosti nestačí
Debaty o snižování nerovností se nejčastěji redukují na boj proti chudobě či nedostatečné výši minimální mzdy. Nerovnosti jsou ale tvořeny dvěma póly – pokud si dáváme cíle na ukončení chudoby, měli bychom si dávat cíle i na ukončení extrémního bohatství.
Mnoho lidí by se mohlo v kontextu maximálního příjmu ptát, proč nestačí progresivní zdanění, které je v mnoha západních zemích běžné a odzkoušené. Progresivní daň je určitě krok správným směrem a pravidelně se objevuje i v nerůstových návrzích. Člověk s minimálními příjmy by neměl platit stejnou daň jako ten, kdo je těsně pod hranicí maximálního příjmu. Přesto je ale limit maximálního příjmu důležitý a s progresivní daní by se vhodně doplňoval.
Jednak z morálního důvodu, protože na planetě s omezenými zdroji by nikdo neměl mít možnost konzumovat několikanásobně víc, než je udržitelná hranice, a to bez ohledu na to, kolik přispívá do státní kasy. Ale také z důvodu, že skutečně vysoké progresivní zdanění bylo historicky vždy krátkodobé.
Historické příklady z druhé poloviny 20. století dokazují, že vysoké progresivní zdanění nejde udržet. Překvapivým příkladem může být USA po druhé světové válce, kdy byly daně pro nejbohatší 94 procent nad 200 tisíc dolarů příjmu, ale postupem času se snižovaly – až na 28 procent v roce 1982. Stejný historický trend můžeme pozorovat i v evropských zemích, například ve Velké Británii, kde na konci druhé světové války byly daně pro nejbohatší 97,5 procent, ale na konci osmdesátých let už jen 40 procent.
Proč tomu tak je? Sam Pizzigati, odborník na nerovnosti a maximální příjem, objasňuje, že tento jev se neděje čirou náhodou, ale má systémovou povahu. Pokud se ultrabohatým podaří snížit progresivní daň, okamžitě z této situace těží, zatímco pro běžné lidi jsou výhody vyššího zdanění bohatých často nenápadné či se projevují s časovou prodlevou. To vytváří trvalou asymetrii, v níž je vysoké daně možné prosadit, ale ne dlouhodobě udržet, protože nejbohatší využívají nemalou část svých zdrojů na to, aby progresivní zdanění snížili.
Navíc v současném systému bohatí bohatnou právě díky tomu, že chudí chudnou – například snížení platů řadových zaměstnanců často přispívá k zvýšení příjmů majitelů či manažerů dané firmy. Jiným příkladem by mohlo být současné zvyšování cen energií, kdy se energetické korporace těší ziskům větším než kdykoliv předtím, zatímco běžní lidé mohou čelit rozhodování mezi tím, jestli se najedí, nebo si dostatečně zatopí.
Politika maximálního příjmu jako násobku příjmu minimálního vytváří úplně jinou dynamiku. Pokud by nejbohatší chtěli dále bohatnout, museli by zajistit, aby zbohatli i nejchudší. Situace těch nejbohatších by tak byla úzce svázaná se situací těch nejchudších. Jinými slovy, bohatí by nemohli létat do vesmíru, zatímco část společnosti si nemůže dovolit ani veřejnou dopravu.
Mohli bychom se ptát: „Pokud se zaměříme na takto radikální zdanění pouze u příjmů, nezakonzervujeme už tak obrovské majetkové nerovnosti?“ Zaprvé, nic na maximálním příjmu nebrání jeho koexistenci s majetkovými daněmi či daněmi z dědictví. Pokud skutečně začneme snižovat spotřebu, snížil by se také příjem ze spotřebních daní do státního rozpočtu. Pokud chce sociální stát fungovat bez růstu, právě výběr daní, které nebudou tolik závislé na růstu spotřeby, jako například majetkové daně či daně z dědictví, budou pro něj klíčové.
Nerůstoví akademici mluví také o limitech na bohatství, tedy o politice maximálního bohatství. Ta by byla v porovnání s maximálním příjmem mnohem složitější, protože by vyžadovala neustálé oceňování aktiv, což je například u umění, šperků či jiných luxusních produktů mnohem náročnější než s příjmy, které již mají monetární podobu.
A zadruhé, dle Pizzigatiho by maximální příjem ve svých důsledcích přispěl i k přerozdělení majetku. Například takový vlastník superjachty může počítat s ročními výdaji ve výši 10 procent počáteční hodnoty lodě, tedy více než milionem dolarů. Podobně je tomu například s obrovskými haciendami, které potřebují být vytápěné či klimatizované, hlídané a pojištěné. Pokud mají miliardáři takových nemovitostí, jachet a soukromých tryskáčů několik, roční výdaje na údržbu jsou obrovské.
To pro ultrabohaté v dnešním světě není žádný problém. Nicméně pokud by se radikálně omezily jejich příjmy, takovéto pravidelné náklady by byly pravděpodobně větší než výnosy a jejich bohatství by se postupně zmenšovalo, nebo by byli donucení část svých majetků začít prodávat, přičemž jejich cena by začala klesat.
Limity nejsou překážkou, ale podmínkou funkční demokracie
Mnoho lidí by mohlo namítat, že zamezit možnosti vydělávat neomezeně je příliš velký zásah do svobody jednotlivců či do samotné demokracie. Takový argument ale vychází z předpokladu, že svoboda znamená dělat či vlastnit cokoliv bez vnějšího omezení. Jak řekla filozofka Judith Butler, „náš svět činíme neobyvatelným ve jménu osobní svobody, která bývá považovaná za nejvyšší hodnotu.“
V současnosti máme omezení na noční hluk nebo rychlost na silnicích, protože si uvědomujeme, že neomezená individuální „svoboda“ může ohrozit kvalitu života, bezpečnost či dokonce život ostatních. Proč tuto logiku neaplikujeme i na příjmy? Dnešní pojetí svobody je totiž úzce provázáno s dominantní ideologií růstového kapitalismu.
Pro řešení dnešních krizí potřebujeme změnit naše chápání toho, co svoboda znamená. Svobodu bychom neměli vnímat jako možnost dělat bezohledně cokoliv, ale jako příležitost žít dobrý život a určovat si vlastní i kolektivní omezení tak, aby tento život neničil podmínky pro život ostatním, ať už na druhé straně planety, nebo v budoucí generaci. Toto vnímání svobody samozřejmě není slučitelné s imperiálním způsobem života, který miliardáři vedou.
Demokracie funguje na základě předpokladu, že lidé mají přibližně podobnou moc ovlivňovat společné rozhodování o věcech veřejných, což bohužel v dnešních hluboce nerovných společnostech už neplatí. Superbohatí mají své vlastní problémy a my ostatní máme své. Jenže zatímco bohatí mají prostředky na to, aby se jejich problémy řešily, problémy velké části společnosti řešeny nejsou. Obrovský kapitál bohatým umožňuje lobbovat za své zájmy a zakládat či financovat think-tanky, média, či politické strany, které určují, o čem se vážně diskutuje a co se ignoruje, jaká řešení se navrhují a později i prosadí. Většina obyvatel západních zemí, Spojenými státy počínaje, tak již dnes reálně žije spíše v oligarchiích než v plnohodnotných demokraciích, a jejich možnost ovlivnit veřejné dění je v porovnání s nejbohatšími nesrovnatelně nižší.
Ekonomická moc je úzce provázaná s politickou a umožňuje pokřivovat demokratické procesy tak, aby sloužily úzké zájmové skupině nejbohatších. Pokud si nenastavíme environmentální limity, ekosystémy a klima kolabují. Pokud si nenastavíme sociální limity, kolabuje demokracie. Masivní výdaje na politický lobbing by se po implementaci maximálního příjmu staly luxusem, který by si bohatí už nemohli dovolit. Demokraticky určený maximální příjem nám tak může pomoci určit, kolik už je dost, což pro demokracii není překážkou, ale její nutnou podmínkou.
V rovnějších ekonomikách je lépe bohatým i chudým
Mainstreamoví ekonomové a politici nás dlouho přesvědčovali o tom, že právě ekonomický růst nám zabezpečí vyšší spokojenost se životem, a to bez ohledu na to, jestli se nacházíme na semiperiferii v Česku či v nejbohatších státech světa, jako je Švýcarsko či USA. Výzkumy spokojenosti ale ukazují, že výše příjmu souvisí se životní spokojeností jen do jistého bodu, za ním se spokojenost se životem odvíjí od dalších životních aspektů jako například množství volného času, pocitu smysluplnosti, bezpečí či kvality vztahů.
Nejen to, známý výzkum, publikovaný v knize The Spirit Level anglických vědců Kate Pickett a Richarda Willkinsona, díky makrostudii západních zemí dokázal, že u zlepšování života obyvatel nezáleží na tom, jak je ekonomický „koláč“ velký, ale jak je rozdělen. Nezáleží tu na dalším růstu, ale na spravedlivé distribuci už existujících zdrojů.
V rovnějších společnostech je spokojenost se životem vyšší než v nerovných. Rovnostářštější společnosti se těší lepšímu fyzickému i mentálnímu zdraví, jsou vzdělanější, panuje v nich větší důvěra, zatímco mají nižší míru kriminality, obezity, drogové závislosti či těhotenství nezletilých. Navazující výzkum s názvem The Inner Level se zaměřil právě na to, jak nerovnosti zvyšují pocity sociální úzkosti, stresu a strachu.
Překvapivé bylo také zjištění, že i bohatým se v rovnějších společnostech žije lépe. Pokud se podíváme na průměrnou délku života, zjistíme, že pokud žijete v zemi s hlubokou nerovností, i když jste bohatí, váš život bude v průměru kratší než život nejbohatších lidí, kteří žijí v zemi s větší rovností.
Zatímco efektivita v kapitalistickém slova smyslu znamená dosáhnout co největších zisků, při nerůstovém uvažování o efektivitě se spíše díváme na to, které země nejlépe využívají minimální „vstupy“ přírodních zdrojů k vytvoření maximálního možného „výstupu“ v podobě dlouhého a spokojeného života – a zajišťují tak skutečně udržitelný blahobyt.
Z tohoto hlediska jsou spotřební návyky nejbohatších jako SUV, jachty a soukromé lety neefektivní alokací zdrojů, a to hlavně v situaci, kdy máme ve společnosti velkou skupinu lidí, jejichž základní potřeby nejsou uspokojené. Následováníhodným příkladem skutečné ekologické efektivity se tak stává Kostarika, která v porovnání s USA využívá třikrát méně přírodních zdrojů a na obyvatele dosahuje jen pětiny amerického HDP, ale zároveň v ní lidé žijí delší a spokojenější život. Rovnější země zkrátka vytvářejí zdravější společnost pro všechny její členy. Maximální příjem by tak byl důležitým krokem ke společnosti, v níž je lépe všem.
Maximální mzda v zahraničí
Politika maximálního příjmu, která by brala v úvahu všechny druhy příjmů, tedy nejen mzdu, ale i renty z nájmů či investic, je ve světě zatím diskutována mnohem méně než poměry mezi mediánovou a maximální mzdou na úrovni firem. Zde nám už můžou různé příklady ze zahraničí sloužit jako inspirace.
Prvním krokem v mnohých zemích bylo vůbec zjistit, jak velké tyto platové propasti jsou. Například ve Velké Británii existují organizace jako High Pay Center, které se na obrovské platové rozdíly přímo zaměřují, o situaci pravidelně informují a prosazují změnu. V České republice toto téma takřka neexistuje. Nechybí jen veřejná debata, ale také data. Dle jediného dostupného zdroje, který se mi podařilo najít, je průměrný rozdíl v mzdách mezi zaměstnanci a vedoucími pracovníky 110násobný.
To je sice více než třikrát méně než v USA, kde se jedná o 360násobek, ale je to skoro čtyřikrát více než v sousedním Polsku, kde vedoucí pracovníci vydělávají „jen“ 28krát více. Pokud bychom vzali v úvahu fakt, že v mnohých statistikách se nesrovnává minimální, ale mediánová mzda s maximální, a také to, že vedoucí pracovníci mají pravděpodobně obrovské další příjmy z nemovitostí či investic, tyto rozdíly by se při komplexní analýze příjmové nerovnosti ještě násobně zvýšily.
Povinné nahlašování příjmů se už v některých zemích stává běžnou praxí.
Navzdory tomu, že byznysmeni v USA považovali tento požadavek za nepřijatelný útok na kapitalismus, který představuje nepřiměřenou zátěž pro jejich podniky, patřičný zákon se podařilo prosadit nejen v USA, ale také např. v Indii či Velké Británii.
Samotné nahlašování nemusí nic změnit, ale může napomoci smysluplným vládním intervencím, které mohou zvýhodňovat firmy s nízkými platovými rozdíly, a naopak znevýhodňovat ty, jejichž rozdíly jsou obrovské. Koneckonců, proč by měl stát přistupovat stejně k firmám, které ve společnosti vytváří nerovnosti, když pak ten stejný stát utrácí další peníze, aby tyto nerovnosti kompenzoval?
Příklad si můžeme vzít z amerického města Portland, kde v roce 2016 zavedli o 10 procent vyšší daň z příjmu pro firmy, jejichž rozdíl mezi průměrným a maximálním platem je více než stonásobný a 25procentní daň pro firmy, kde je tento rozdíl více jak 250násobný. Během prvního roku po zavedení těchto pravidel opatření vydělalo 3,5 milionu dolarů, které město využilo na boj proti bezdomovectví. V USA krok vyvolal velkou diskusi a roku 2020 podobné opatření prosadilo i San Francisco, které očekává příjmy kolem 60 milionů dolarů. Nejvyšší rozdíl mezi mediánovým a maximálním platem byl v San Franciscu ve společnosti Nike, kde CEO vydělává skoro 2000krát více než řadoví zaměstnanci.
Zastropování platů CEO na dvacetinásobek minimálních platů například navrhoval v roce 2017 tehdejší lídr britských labouristů Jeremy Corbyn. Podle průzkumu veřejného mínění by toto opatření podpořilo 57 procent veřejnosti. Zastropování příjmů se může zdát jako radikální levicová politika, nicméně v době krizí už o něm uvažují i politici jako je Emmanuel Macron, který se před francouzskými volbami nechal slyšet, že je za prosazení maximálních mezd na úrovni celé EU. „Lidé nemohou mít problémy s kupní silou… a pak vidět takové částky (u platů vedoucích zaměstnanců),“ prohlásil.
Ve Švýcarsku navrhovali zavedení maximálních mezd ve výši dvanáctinásobku mzdy minimální. Nicméně referendum o návrhu v roce 2013 skončilo neúspěšně: 65 procent lidí hlasovalo proti, 35 procent pro. David Roth, jeden z organizátorů kampaně, po neúspěchu konstatoval, že se velkým podnikatelům podařilo společnost vystrašit, že by taková politika stála miliony, protože by odlákala kapitál.
Tento argument zaznívá v debatě už několik desetiletí. To, že je ve většině zemí účinný, jen dokazuje, jak moc se naše politické a ekonomické systémy musely podvolit vyhrožujícímu kapitálu, což je jen další z příkladů, jak moc jsme v kapitalismu vzdáleni od skutečně demokratických poměrů.
Opravdu by se ultrabohatí odstěhovali ze Švýcarska, aby mohli danit své příjmy jinde? Výzkum z USA o vztahu mezi zvyšováním daní a migrací z daného regionu, který zkoumal hlavní studie publikované v recenzovaných ekonomických časopisech od roku 2000, tento předpoklad vyvrací. Změny ve výši daní v tomto výzkumu samozřejmě nejsou tak vysoké, jako by bylo zavedení maximálního příjmu, a tudíž ještě nevíme, jaký dopad na chování nejbohatších by toto opatření mělo.
O miliardářích ale víme, že jenom 13 procent z nich žije mimo zemi svého původu. Proč to tak je? Jedním z důvodů může být, že nejlépe znají domácí trh a mají největší šanci vydělat nejvíce právě tam, kde mají informační výhody. Druhým můžou být čistě lidské vztahy, které i bohatí mají tam, kde žijí dlouhodobě. Je otázka, jestli by zavedení maximálního příjmu bylo pro ultrabohaté dostatečným důvodem pro zpřetrhání vazeb a nový začátek v jiné zemi.
Lze také zavést tzv. „exit tax“ neboli výstupní daně z občanství, které by mohly dopomoct tomu, aby si před zavedením maximálního příjmu jednotlivci neměnili národnost kvůli vyššímu zdanění. Otázkou také zůstává, jak by po zavedení maximálního příjmu v jedné zemi zareagovaly ostatní státy.
Změna společenského common sense
Politika maximálního příjmu v růstové kapitalistické společnosti určitě nebude populární ihned. Do aspirace neomezeně vydělávat jsme byli socializování takřka všichni, dokonce si ji často volně asociujeme se svobodou, spravedlností či pokrokem. Je to právě tento common sense, který udržuje současný ekonomický systém naživu a žene nás za hranu ekologické propasti. Naší reakcí, chceme-li změnit trajektorii, nemůže být přijetí těchto předpokladů, ale naopak jejich zpochybnění ve prospěch nových konceptů. Přesně to byl přínos sociálních hnutí i v minulosti.
Pokud mluvíme o nutnosti prosadit systémovou změnu, pak při odpovědi na otázku „jak“ musíme nahlédnout do oboru systémového myšlení, pomáhající nalézt tzv. pákové body – místa v rámci komplexních systémů, kde malý posun v jedné věci může způsobit velké změny celého systému. Dle jedné z předních systémových myslitelek Donelly Meadows je právě změna základních předpokladů neboli common sense nejnáročnějším, ale zároveň největším pákovým bodem v proměnách systémů.
Zatímco omezovat platy či příjmy obecně není běžné a může působit radikálně, od common sense většinové společnosti nemusí být vůbec tak daleko. Například švýcarská kampaň za maximální platy taktně zvolila maximální poměr 1 : 12 s rétorikou, že nikdo by neměl za měsíc vydělávat víc než jiný za rok.
Kampaně o maximálních platech či příjmech by mohly vyvolat celospolečenskou debatu a zpochybnit implicitní předpoklady, na nichž kapitalistická ekonomika stojí. Ne, svoboda neznamená možnost hromadit moc a využívat zdroje na úkor ostatních. Ne, rostoucí ekonomika automaticky neprospívá nejchudším, ani neřeší nerovnosti. Ne, bohatší společnosti nejsou nutně spokojenější.
Dle výzkumů lidé společenské nerovnosti podceňují a neumí si je úplně představit. To potvrdil i výzkum zaměřený na vnímání odměňování CEOs Stanfordské Business School, v němž měli Američané určit, jaká by měla být maximální částka, kterou obdrží generální ředitel ve firmě, kde průměrný zaměstnanec vydělává 50 tisíc dolarů ročně. Odpovědi byly v průměru 882 054 dolarů, což je přibližně 18násobek průměrného platu zaměstnanců, což je číslo velmi vzdálené skutečnému americkému 360násobku platového průměru. Výhodou rámování konkrétními rozdíly mezi minimálními a maximálními příjmy je hlavně to, že jsou pro lidi uchopitelné a představitelné a pro většinu také velmi znepokojující. Ne, žádný CEO si nezaslouží 6000krát vyšší plat než průměrný zaměstnanec.
Maximální příjem v postkomunistickém prostoru
Nejpravděpodobnější reakcí obyvatel České republiky je strach a přesvědčení, že
„tohle jsme tady už měli.“ Trauma z minulého režimu by nás ale nemělo vydat napospas nedemokratické vládě superbohatých, což je nejpravděpodobnější forma nové nesvobody, která nám hrozí v budoucnosti a kterou už dnes zažíváme.
Uklidňující může být fakt, že konkrétní poměry mezi minimálním a maximálním příjmem budou určeny demokraticky, ale také příjmová analýza, která by ukázala, jak malé skupiny obyvatel by se maximální příjem ve skutečnosti dotýkal.
Takovou analýzu v českém prostředí však zatím bohužel nemáme. Obdobná analýza z Francie, kde byl maximální příjem definovaný jako čtyřnásobek minimálního, což představuje takřka nejradikálnější návrh, ukázala, že 100 procent zdanění nad příjem 6 tisíc euro by se týkalo jednoho až dvou procent francouzské populace. Čím vyšší by byl schválený rozdíl, například 1 : 12, tím menší by byl i počet lidí, kteří by tuto daň museli odvádět.
Je až symbolické, že nadále platí známé heslo hnutí Occupy „my jsme 99 procent,“ které v roce 2011 rozvířilo veřejnou debatu o společenských nerovnostech. Zájmy jednoho procenta jdou proti zájmům 99 procent a tohle sdělení je dnes víc než kdy dřív potřeba znovu zdůrazňovat. Pokud chceme minimalizovat strach, který u lidí bude stejně přítomný, je také potřeba neustále připomínat rozdíl mezi běžnými movitějšími lidmi a miliardáři, jako jsou Daniel Křetínský či Pavel Tykač.
Utopie, nebo politicky pragmatické řešení?
Jedním z prvních požadavků může být povinnost firem transparentně vykazovat příjmové rozdíly tak, jak je tomu v zahraničí. Samotná dostupnost informací o mzdových rozdílech může inspirovat občanskou aktivitu na nejrůznějších frontách.
Spotřebitelé mohou některé firmy na základě nemorálních platových rozdílů bojkotovat, a u velkých firem, jako je H&M nebo Nike, například efektivně argumentovat, že jejich strategie společenské odpovědnosti jsou nedostatečné, pokud se vykořisťování zaměstnanců děje paralelně s vyplácením obrovských honorářů CEO.
Skutečně odpovědné firmy, pro něž zisk není cílem, ale jen prostředkem k uspokojování lidských potřeb, a pro které je rovnost důležitou hodnotou, nemusí čekat na příkazy ze strany státu. Mohou se stát průkopníky nového common sense či kultury limitů a maximální mzdu si mohou určit demokraticky ve vlastní firmě a tuto informaci komunikovat navenek. Přesně tak to udělalo jedno z největších družstev na světě Mondragon, kde je nejvyšší přípustný rozdíl mezi minimálním a maximálním platem šestinásobek.
Prosazování maximální mzdy by se mohlo stát dobrým strategickým cílem také pro odbory, které byly historicky důležitou součástí růstové hegemonie, a i dnes pořád spoléhají na ekonomický růst nebo jej chtějí v ideálním případě „ozelenit“ s příslibem, že si z rostoucího koláče ekonomiky ukrojí o něco více. Pokud odbory nechtějí být překážkou, ale naopak iniciátorem postrůstové transformace k udržitelné a spravedlivé společnosti, mohou odmítnout logiku neustálého zvyšování výroby a prosazovat zásadní zkracování pracovní doby a spravedlivější přerozdělení zisků.
Možností pro akci je nespočet. Jedním z prvních kroků k prosazování maximálního příjmu by mělo být právě rozšiřování povědomí o existujících obrovských příjmových rozdílech a povinnost firem transparentně tyto rozdíly reportovat. Druhým krokem může být zavedení motivačních opatření pro firmy, o jejichž daňovém zatížení může rozhodovat míra platových rozdílů. Posledním krokem by mohlo být celoplošné zavedení legálních limitů na rozdíly v příjmech a započítávat do nich také nemzdové zisky například z nájmů, investic či dluhopisů.
Je strategické zaměřit se nejdřív na prosazování maximálních platových rozdílů, nebo rovnou začít prosazovat maximální příjem beroucí v potaz také příjmy z pronájmů či destruktivních investic? Tohle jsou strategické otázky, které si hnutí v dnešních krizích mohou klást. Samotná existence diskuse o omezení příjmových nerovností na konkrétní násobky minimálních příjmů by však byla velkým úspěchem a posunula takzvané Overtonovo okno, tedy to, jaká opatření na řešení současných krizí lze považovat za společensky akceptovatelná, legitimní či realistická.
Udržitelný svět bez miliardářů?
Historicky nejblíže se k prosazení maximálního příjmu dostal americký prezident F. D. Roosevelt, který během druhé světové války navrhoval zavedení maximálního příjmu a 100procentní zdanění jakýchkoliv příjmů nad 25 tisíc dolarů ročně, což je dnes ekvivalentem přibližně 435 tisíc dolarů. I když prosadit takto radikální opatření se mu nepovedlo, zásadní změna diskurzu přispěla k tomu, že Kongres krátce na to prosadil 94procentní daň na jakékoliv příjmy nad tehdejších 200 tisíc dolarů. Takto vysoké zdanění příjmů bylo opodstatněnou reakcí na hrozbu, kterou pro USA představovala druhá světová válka. Jenom díky progresivním daním v tomto období se nejen Amerika, ale i spousty dalších západních zemí mohly těšit z rostoucí střední třídy a poválečného vzniku sociálních států.
Historicky se nejvyšší zdanění ultrabohatých neprosadilo po dlouhých diskusích o tom, co je to daňová spravedlnost. Vysoké daně se podařilo prosadit ve chvílích sociálních krizí a otřesů, zejména když byly způsobené konflikty mezi národy. Dnešní mnohé krize a hrozící ekonomický i klimatický kolaps představují obdobnou, ne-li větší hrozbu. Pro zavedení politiky maximálního příjmu ale také obrovskou příležitost.
Kolaps s oligarchií, tedy vládou mocných, úzce souvisí. Kevin MacKay v knize Radikální transformace: oligarchie, kolaps a krize civilizace objasňuje, že oligarchická kontrola ohrožuje schopnost společnosti činit správná rozhodnutí tváří v tvář existenčním hrozbám. To vysvětluje zdánlivý paradox, kdy se minulé civilizace zhroutily, přestože disponovaly kulturním a technologickým know-how potřebným k řešení svých krizí. Problém nespočíval v tom, že by nerozuměly zdroji hrozby nebo způsobu, jak ji odvrátit. Zánik nastal proto, že společenské elity těžily ze statu quo a bránily dostupným řešením.
Jak napsal před několika měsíci Josef Patočka: „Zastáncům ekologického přežití a solidární, přívětivé a demokratické společnosti dnes už ani tak nehrozí to, že budou navrhovat příliš nečekaná a ambiciózní řešení, nýbrž to, že nebudou mít dostatek odvahy a představivosti a opomenou příležitosti, které krize legitimity dnešního uspořádání otevírá.“
Posledních 30 let jsme si říkali, že na změnu systému není čas. Dnes víme, že nic jiného nám nezbývá. Krize je tady v nevídané intenzitě a na radikální myšlenky „povalující se kolem“ je nejvyšší čas. Maximální příjem má potenciál přispět k řešením nerovností či klimatického rozvratu a zkvalitnit naši demokracii či zlepšit kvalitu života. Toto opatření ale hlavně otevírá dveře do kultury limitů a k novému common sense, který bude slučitelný s podmínkami života na Zemi v 21. století. Máme odvahu ho prosazovat?
Autor pracuje v organizaci NaZemi.
Pokud vás nerůst zajímá, přihlaste se na Konferenci Nerůst a sociálně ekologická transformace v Brně od 8.–11. září.
Text vznikl v rámci série článků v projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.