Natálie, Olena a děti. Foto Táňa Zabloudilová
Budova adaptačního centra provozovaného Organizací pro pomoc uprchlíkům (OPU) na pražském Chodově na první pohled nepůsobí jako náhradní škola. Ani nemůže – neziskovka ji k provozu získala zadarmo od Generali České pojišťovny. Přes 140 ukrajinských dětí tu tráví čas v místnostech, které na dveřích mají ještě cedulky se jmény zaměstnanců pojišťovny. „Tohle jsou plakáty s logy Generali, jen jsou obrácené, aby na ně šlo kreslit,“ usmívá se jeden z koordinátorů centra Matěj Šulc, když míjíme dětmi pomalované bannery. V každém patře kancelářské budovy s dlouhými chodbami a zasedacími místnostmi plnými nábytku je teď herna, učebna a pár dalších místností upravených pro potřeby různě starých ukrajinských dětí. Ty, které nenašly místo ve škole, sem docházely už před prázdninami. Denně tu mají hodiny češtiny, OPU pro ně organizuje výlety po Praze a okolí a dvakrát týdně mohou na skupinovou terapii s jednou ze dvou ukrajinských psycholožek, drobnou hnědovláskou Natalií a blondýnou Olenou.
„Jsme tu potřeba“
Olena pochází z města Poltava v centrální části Ukrajiny a Natálie je z Charkova, obě se věnovaly dětské psychoterapii už před válkou, Olena byla rodinnou terapeutkou a Natálii zaměstnávala jedna z charkovských soukromých škol pro třídu dětí se speciálními potřebami. Obě k útěku z Ukrajiny přiměli jejich příbuzní. „Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám odjet nebo ne, pak mi zavolal tatínek, který měl zrovna odvézt z města moji sestřenici a řekl mi, že mám tři hodiny na to, abych se rozhodla. Nakonec mě přesvědčila máma,“ říká Natálie, která opustila zemi jako jediná z rodiny. „Nedovedli si představit, že by odešli, ale chtěli, abych odjela já. Můj cíl je teď v Česku vydělávat, abych mohla peníze posílat domů, v Charkově téměř přestalo být možné sehnat práci.“ Natálie je ve viditelném napětí, když o svém odchodu mluví, s rodiči si telefonuje i třikrát denně. „Ráno se probudím a jdu si číst zprávy, zavolám rodičům a večer dělám to stejné. Na Charkov létají rakety, takže pokaždé, když jim volám, mám strach.“ Dodává, že její příbuzní se denně navzájem kontrolují a dávají si vědět, která část města je právě bombardovaná. „Pokaždé, když se rakety objeví blízko, volají si, aby se ujistili, že jsou v pořádku.“
S některými zaměstnanci se přesto muselo centrum rozloučit, protože náklady adaptační skupiny pokryje dotace ministerstva jen asi ze 60 procent.
Olenu k cestě do České republiky přemluvil manžel, který je teď jedním z mnoha dobrovolníků pomáhajících zásobovat ukrajinskou armádu. „24. února jsem byla v Kyjevě, když mi v šest ráno zatelefonoval a řekl mi, že bombardují všechna letiště,“ vypráví, jak pro ni začala válka. Půl dne jsem nemohla odjet, protože lidi panikařili, odjížděli a všechny cesty byly ucpané, musela jsem počkat. Když jsem přijela domů, tak jsem se sbalila a jela jsem do Česka. Nechtěla jsem, ale manžel mi řekl, že alespoň jeden z nás musí zůstat naživu kvůli synovi, který studuje v zahraničí. Takže jsem na tom podobně jako Natalia – jsem tady, ale v duchu jsem na Ukrajině a ráno a večer tam telefonuji.“
Obě psycholožky docházejí do adaptačního centra na Chodov dvakrát týdně, kombinují tuto práci s jinými. Olena také poskytuje terapii klientům z Ukrajiny online. „Peníze tu samozřejmě nejsou nijak velké, ale když vidíme, co tady ty děti na workshopech malují za obrázky – jak malují tatínka, kterého měsíce neviděly, nebo Ukrajinu, jak si ji pamatují a Ukrajinu teď – tak víme, že nás potřebují,“ říká Olena. S dětmi se vídají ve skupinách, po kterých následují individuální konzultace. „S těmi mladšími si spíš hrajeme, děláme arteterapii – malujeme, se staršími víc mluvíme. Individuálně se vždycky snažíme mluvit nejprve s dětmi, na kterých vidíme, že je jim hůř.“
Mluvit s dětmi otevřeně
Výrazný rozdíl je podle Uljany a Natálie v tom, jak prožívají válku mladší děti do deseti let a starší. „Mladší se adaptují líp, víc mluví, starší to nosí v sobě,“ popisuje Olena. Je obtížnější si s nimi promluvit, obvykle jsou puberťáci pořád veselí, mluví o překot, starší děti jdou třeba na výlet do lesa, chvíli sice mluví, ale pak všechny zmlknou.“ Dodává, že puberta je stresující období pro každého, děti v adaptačním centru ale tíží – kromě nutnosti se přizpůsobovat novým podmínkám – základní existenční starosti. „Často mají tatínky na Ukrajině, nebo tu nemají ani maminky, odjely jim zpátky a nechaly je s babičkou nebo s příbuznými, takže mají strach, co s nimi bude. S kým budou a kde.“ Podle Natálie starší děti ve skupinách často nechtějí mluvit vůbec, rozmluví se pak až na individuálních konzultacích. „I mezi mladšími jsou ti, kteří to nesou těžce. Pořád se dívají na televizi, čtou, snaží se zjišťovat informace… Máme tady chlapce, který tak strašně špatně vnímal písmenko Z kvůli nenávisti k Rusku, že ho úplně odmítal psát a brečel. Některé děti si teď hrají s tanky, se zbraněmi, jdou ven na procházku a tam si hrají na válku.“
Olena zdůrazňuje, že se před dětmi nemá předstírat, že válka není. „Nemůžeme jim lhát. Matky jim občas nechtějí říkat moc detailů, aby je netraumatizovaly, ale tajit to před nimi nemůžeme. Je dobré se s nimi o válce bavit. Otevírat to, čeho se bojí, a jaké mají pocity. Pomáhá jim to tu situaci zvládat. Malí hodně kreslí, vychází to z nich díky arteterapii.“ I Olena a Natálie využívají podpory jiných psychoterapeutů, jsou podle svých slov ve spojení s profesními asociacemi v Česku i na Ukrajině a pravidelně mají supervize.
Přípravy na podzim
Podle Matěje Šulce, který má v adaptačním centru na starosti zaměstnance a dobrovolníky, je teď zařízení na Chodově ve velké nejistotě. „Nejprve jsme byli hodně napjatí, jestli ministerstvo školství vypíše výzvu adaptačním skupinám, abychom mohli od září vůbec pokračovat. Bez dotace od ministerstva bychom totiž skončili. Naštěstí před pár dny výzvu skutečně vypsalo,“ říká koordinátor. S některými zaměstnanci se přesto muselo centrum rozloučit, protože náklady adaptační skupiny pokryje dotace ministerstva jen asi ze 60 procent. OPU už teď část výdajů pokrývá díky soukromým dárcům, a zajistit je i nadále ve stále stejném objemu se nepodaří.
„Musíme platit lidi, kteří tu pracují, výlety pro děti a taky obědy, jejich zajištění vyplývá z podmínek ministerstva, ale pokrýváme je z jiných zdrojů. I různé kroužky tak financujeme. Kdybychom neměli i jiné zdroje, nešlo by to. Máme od různých neziskovek zprávy, že to kvůli velikosti dotace nezvládají a my teď také budeme muset snížit počet dětských skupin, které sem docházejí.“ Podmínky, které ministerstvo adaptačním skupinám ukládá, jsou navíc podle Šulce poměrně náročné. „Pro výuku je potřeba najít česky mluvícího člověka, který by měl mluvit i ukrajinsky a také vychovatelku nebo vychovatele z Ukrajiny nebo Ruska. Cizinec musí mít certifikát o znalosti češtiny úrovně B2, což není úplně intuitivní, má ho málokdo, protože k získání občanství stačí B1. Podle mě se zkušenosti z terénu úplně nepropisují do materiálů vypracovaných v ministerských kancelářích.“
O něco menší, ale stále znatelné napětí podle Šulce působí nedostatek informací o tom, jak velký nápor dětí mohou v září adaptační skupiny očekávat, pokud budou moct otevřít. Potřebovali bychom nějaké jasné oficiální informace, nevycházet jen z průzkumů neziskovek, rádi bychom měli údaje přímo od ministerstva, ale zatím nevíme, co můžeme čekat.“ Kromě 40 tisíců dětí, které se zatím na české školy zapsaly, je podle OPU známým údajům v Česku o 15 tisíc ukrajinských dětí více. Část z nich se může v září začít hlásit právě u adaptačních skupin. „Chápu, že ministerstvo má svoje důvody, proč otálí, ale je pro nás momentálně opravdu těžké si zvolit, na co se máme v září připravit.“
V září tedy budou mít na Chodově dveře stále otevřené, zda tu ale adaptační centrum bude i v listopadu, není vůbec jisté. V té době už bude muset platit za energie v budově Generali, a na tuto částku nemá šanci ze svého momentálního rozpočtu dosáhnout. Zda se na začátku topné sezony bude muset přesunout jinam, kde pro sebe místo najde, a o kolik nižší bude muset být počet dětí ve skupinách, se teprve uvidí. Podle Matěje Šulce teď zvažují různé scénáře, co si bude centrum moct dovolit, se ukáže až během podzimu.
Autorka je redaktorka Alarmu.