Bratislava 1968. Foto Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Každý výklad pražského jara, který si klade otázku, co reálně znamenalo pro nás, Evropu i svět, vstupuje na poměrně dobře probádané, hustě popsané pole. Co bylo pro jedny unikátní třetí cestou mezi liberálně tržním kapitalismem a marxistickou stranickou diktaturou či dokonce vytvářením socialistické demokracie nového typu, bylo pro druhé reformováním nereformovatelného. Anebo hůře, alibistickým a průhledným hájením dříve nabytých byrokratických pozic za pomoci svěžího větru necenzurované veřejné diskuse, záhy gradující v nekontrolovatelný růst občanských iniciativ, a tím ve společenskou krizi ukončenou až vojenským vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Snaha po zachycení mezinárodního významu pražského jara znamená přizvat do diskuse hlasy tehdejších zahraničních aktérů, „těch druhých“, jejichž pohled na problém mění zažité způsoby historického výkladu a přináší často neotřelé, alternativní perspektivy pochopení událostí, které jsme si snad až příliš navykli vnímat jako události české, domácí i nedotknutelné.
Sousedé za Dunajem
Nebyly to hlasy pouze velmocí a silných evropských hráčů, ale také hlas blízkého, kulturně a historicky spřízněného Rakouska, zesílený vědomím sousedství, generační, osobní, často i rodinné provázanosti Rakušanů, Čechů a Slováků. Všechny tři národy spojovala nejenom zkušenost více než třísetleté sociální a kulturní mobility, ale s ohledem na novější dějiny i traumatický prožitek hladových válečných let 1914–1918, událost celorakouské generální stávky v lednu 1918 i zkušenost protifašistického postoje, která zvláště ve druhé polovině třicátých let spojovala rakouskou levicovou emigraci s československou socialistickou a komunistickou levicí. V Rakousku, zvláště ve Vídni, žila tradičně početná česká emigrantská komunita s vlastními sdruženími, kluby a organizacemi. Rakousko se zejména v pozdních padesátých a následujících šedesátých letech stalo pro většinu Čechoslováků tím nejbližším hmatatelným a viditelným uskutečněním snu o tržní prosperitě Západu. Pro špičky KSČ bylo proto Rakousko nejen žádaným ekonomickým partnerem, ale také rivalem, s nímž bylo nutné měřit síly. Na československo-rakouském geografickém a kulturním rozhraní se setkávala politická kultura nejrozvinutější socialistické ekonomiky v Evropě s politickou kulturou země, která se i díky rozsáhlému uplatnění Marshallova plánu stala příkladem rychlé hospodářské obnovy, úspěchu a růstu. Mezi oběma zeměmi tak vznikal dvojaký a proměnlivý vztah blízkosti i napětí, jehož protichůdnost byla ještě zdůrazněna odlišnou vnitřní i zahraniční politickou orientací obou států.
Proudy československého a rakouského reformního komunismu se tak od poloviny šedesátých let utvářely nejen v paralelním myšlenkovém sepětí a ve vzájemné reflexi, ale přímo už na bázi sdíleného středoevropského projektu komunistického reformismu.
Roku 1955 Rakousko ratifikovalo Státní smlouvu, která jej po odchodu sovětských okupačních vojsk obnovovala jako „svrchovaný, nezávislý a demokratický stát“. Trvalá neutralita, k níž se země touto smlouvou zavázala, a která zapovídala jakékoli budoucí ekonomické i politické spojení se západním Německem, se nicméně od počátku šedesátých let stávala pod dohledem ministra zahraničí Bruna Kreiského tzv. aktivní neutralitou. Rakousko se díky ní stalo významnou diplomatickou a kulturní křižovatkou Evropy, sídlem mezinárodních organizací (jako byla Mezinárodní agentura pro atomovou energii), evropským „diplomatickým tygrem“, rychle si získávajícím své místo na výsluní světové politiky. Setkání lídrů obou supervelmocí, J. F. Kennedyho a Nikity S. Chruščova, na summitu ve Vídni v červnu roku 1961 jasně ukazovalo pozici Rakouska jako třetí nezávislé síly, nabízející prostor pro dohodu a smírný kompromis mezi velmocemi v nesnadných letech studené války.
Kreiského koncepce aktivní neutrality svým důrazem na rozvíjení vědecké a kulturní spolupráce nijak neskrývala své ambice měnit společenské klima v socialistických zemích a přispívat tak k politice uvolňování mezi Východem a Západem. Zahraniční politika KSČ si však byla takových tendencí politiky aktivní neutrality vědoma a čelila jim vlastními snahami o ovlivňování rakouské vnitřní politiky. Českoslovenští komunisté proto během šedesátých let kladli důraz na rozvíjení vazeb se silami rakouské sociálnědemokratické a komunistické levice, otevřenými hlubší spolupráci se socialistickými státy východního bloku. Za Novotného éry došlo opakovaně k pokusům KSČ ovlivnit mocenské pozice i celkové klima uvnitř rakouské sociální demokracie. Jen tak bylo možné doufat v alespoň částečné udržení Rakouska v gravitačním poli politické a kulturní působnosti socialistické zóny.
Na ose Praha-Vídeň se tak po roce 1955 zásadním způsobem řešila otázka postavení střední Evropy ve studené válce. Rakousko, hledající své místo na evropské kulturní a politické mapě i obrysy nové vlastní identity, se uchýlilo k „habsburskému mýtu“ – nostalgickému snění o mírových, stabilních a prosperujících dobách rakousko-uherské monarchie. Byl to sen dobře prodejný, a navíc obecně srozumitelný i přijímaný napříč politickým a názorovým spektrem. Filmové publikum milovalo nenáročné romantické snímky Ernsta Marischky o císařovně Sissi a z hořkosladkého ohlížení po ztracených časech monarchie se brzy stal nejen výdělečný turistický artikl a podivuhodně staromódní součást novodobé rakouské image, ale také politický nástroj, který politice aktivní neutrality dodal potřebný sentimentální náboj, lesk i soudržnost bez ohledu na ideové preference. V časech, kdy v mezinárodních diplomatických kruzích zněla slova o koexistenci a mírové spolupráci, rozhodně nebylo náhodou, že rakouské vlády usilovaly o porozumění s Titovou Jugoslávií i Kadárovým Maďarskem – se státy, které kdysi tvořily geopolitický a duchovní půdorys někdejšího rakouského mocnářství a byly s Rakouskem úzce kulturně svázány. Že i Československo mělo být cílem rakouské zahraniční kulturní politiky přesně v duchu a odkazu habsburského mýtu, je nasnadě. Myšlenka, že Češi, Slováci i Rakušané tvoří i v poválečných podmínkách pomyslnou „unii národů na Dunaji“ hrála v představách rakouských elit o historické misi Rakouska ve střední Evropě zásadní roli a byla průsečíkem politiky aktivní neutrality ve střední Evropě.
Představa československých stranických a vládních špiček byla poněkud odlišná. Jakožto od roku 1960 oficiálně socialistická, průmyslově vyspělá země, měla Československá republika nabízet Rakušanům obraz výkladní skříně státního socialismu a skýtat sousední zemi ty nejlepší perspektivy vzájemné spolupráce. Takový ideál ale od počátku narážel na bariéry plně odhalené například v unikátním, živě vysílaném a simultánně překládaném Rozhovoru mezi městy. V televizní debatě rakouských a československých politiků a intelektuálů, kterou mohli diváci na obrazovkách sledovat v září 1964, sice zaznělo, že „oba národy mají obrovské možnosti společné řeči,“ když se ale rakouský právní teoretik René Marcic obrátil na přítomného poslance Františka Kriegela s tím, že by rád československé představitele poučil o správnosti právního státu, tušili diváci na obou stranách hranic, kam tím míří. Represivní politika Československa vůči vlastním občanům, ostnaté dráty a střelba na hranicích, cenzura tisku a ideové překrucování výkladu dějin, dlouhodobě neřešené otázky majetkového vyrovnání mezi ČSSR a Rakouskem – i tato témata účastníci pořadu řešili. A byla to právě tato témata, která byla dlouhodobě zdrojem napětí ve vzájemných vztazích. Pouze postupující demokratizace státně socialistického systému mohla z pohledu Rakušanů vytvořit nové podmínky pro řešení všech dotčených otázek a přispět k životodárné obnově styků.
Výtky a mentorské rady na adresu Československa však často jen zpola a nepřesvědčivě zakrývaly dlouhodobě a programově neřešené problémy samotné rakouské společnosti. Rakouská realita šedesátých let, tedy stále konzumnější, více protržní, orientovaná na manažerské metody řízení, na liberalizaci a modernizaci služeb, obchodu, zákonů i veřejné sféry, byla pro řadové Čechoslováky samozřejmě v mnohém přitažlivá. Vadou na její kráse byla rezignace na jakákoli řešení rakouských historických traumat 20. století. Rakousko bylo roku 1943 západními spojenci prohlášeno za vůbec první oběť německého nacistického režimu a této interpretace se striktně drželo, jakkoli šlo o výklad vykonstruovaný a účelový. Rakušané tak v roce 1955 začínali zdánlivě nanovo, s čistým štítem. Pod povrchem sebeklamu o první oběti nacismu však doutnala vlastní neřešená nacistická minulost a rakouský podíl na těch nejhorších nacistických válečných zločinech spolu s nereflektovanou historickou zkušeností antisemitismu a katolického fašismu třicátých let. Pojetí stavovského autoritativního státu, který tento domácí rakouský fašismus ve střetu s německým nacismem prosazoval, přitom ovlivnilo více než jednu generaci politiků pravicové křesťanskodemokratické strany. Poválečné Rakousko tak bylo zemí, kde někdejší nacisté, fašizující katolíci i dříve pronásledovaní socialisté a komunisté žili vedle sebe ve svých důvěrných komunitách, stranických hierarchiích a sociálních bublinách, se svým vlastním porozuměním nedávným dějinám, se svými hrdinskými mýty i kolegiálními a klientelistickými vazbami. Ve jménu těžce vydobyté národní a státní nezávislosti se o sporných otázkách téměř nehovořilo, jejich řešení se odkládalo na neurčito.
Z mlčení vzešlo rozdělení. Zatímco představitelé obou největších stran, lidové i socialistické, vybudovali poválečnou stabilitu a svoji vzájemnou spolupráci mimo jiné na společné zkušenosti věznění v nacistických koncentračních táborech a trvali na mýtu o první oběti, řada níže postavených rakouských nacistů a krajně pravicových radikálů nebyla nijak potrestána a ve druhé polovině padesátých let našla své útočiště ve straně Svobodných (FPO, založena formálně v dubnu roku 1956). Srazy někdejších vojenských „kamarádů“ z fronty probíhaly zcela volně a jejich prostřednictvím se udržovala úplně odlišná politika historické paměti – taková, v níž prožitek let 1938–1945 nebyl rámován pocitem útlaku, deziluze a hanby, ale vzpomínkou na každodenní vojenská „hrdinství“, po jejichž kontextu se nikdo příliš neptal. Ve společnosti, která mlčela ke svým traumatům a svým selháním někdy dokonce dodávala punc tragického hrdinství, pak nadále přetrvával silně zakořeněný protislovanský „strach z Východu“ (Ostgefahr), šovinismus, antisemitismus i antikomunismus. To samozřejmě neušlo pozornosti Československa a jeho stranických, státních i kulturních elit, jimž nebyl cizí silně protifašistický, nezřídka výrazně protiněmecký postoj. Rakušané, podobně jako i západní Němci, slýchávali v průběhu šedesátých let od svých českých a slovenských sousedů stále kritičtější výtky na adresu údajného historického revizionismu a přílišné benevolence vůči nacistickým zločinům i samotným domácím nacistům, což fakticky znemožnilo uvedení oboustranných vztahů do přijatelnější, přátelštěji nakloněné polohy.
Když pak byl v dubnu roku 1965 během veřejné demonstrace proti antisemitismu napaden a zabit krajně pravicovým studentem Güntherem Kümelem komunista Ernst Kirchweger, který se tak stal oficiálně první obětí rakouského neonacismu, byla tato událost pro rakouskou společnost šokem a alarmující připomínkou hlubokých příkopů, které ji rozdělovaly. Jako taková byla interpretována také v československých médiích a tisku. Kirchwegerova pohřbu se sice zúčastnilo přes 20 tisíc lidí a stal se národní manifestací proti novodobým odnožím a formám nacismu, byl to však zatím první záblesk mnohem složitějšího procesu historické sebereflexe, jíž měla rakouská společnost teprve projít.
Rakouská levice
Traumata neřešené rakouské minulosti ležela na srdci především kritickým levicovým intelektuálům. Historickou zkušenost rakouské levice přitom nelze odmyslet od jejích kořenů ve zvláštní rakouské variantě marxistické ideologie, v tzv. austromarxismu. Fakt, že marxistické a radikálně socialistické myšlení vyrůstalo v někdejší rakouské monarchii na mnohonárodnostní a multikulturní půdě, ke všemu ještě v zemích se silnou katolickou většinou, je činil méně dogmatickým a obecně otevřenějším dialogu a porozumění. Rakouská levice je už od meziválečných dob silně orientovaná na otázky vzdělávání, etiky a kultury a takřka samozřejmě se pohybuje v širokém ideovém rozpětí. Do vínku tak rakouská levicová inteligence dostala i určitý sklon k průběžné revizi a obrodě svých stanovisek. Zachovává si jej i nadále v dynamických šedesátých letech, a i tento charakterový znak ji v mnohém přibližuje náladám a tendencím reformního komunismu. l v případě austromarxistického demokratického socialismu a reformního komunismu šedesátých let je dokonce možné mluvit o určité formě jejich hlubší synergie, překračující hranice národních kultur i historického časového vymezení a zavazující obě politické ideje k podobným cílům a aspiracím v rámci jednoho socialistického diskurzu. Obě ideologické perspektivy shodně odpovídají na podobný výčet okruhů a problémů, mimo jiné na otázky hospodářské demokracie, lidové kontroly a samosprávy, kulturní a intelektuální autonomie. Zvláštní pozornost věnují fenoménu dialogu jako takovému, zejména pak dialogu marxistů a křesťanů. Podobně je v nich řešena i společenská role a politická úloha intelektuálů. Nebylo náhodou, že rakouští intelektuálové šedesátých let jako Wilfried Daim, Friedrich Heer nebo pozdější „duchovní otec“ rakouských Zelených Günther Nenning byli svého druhu bezhraniční – stáli na pomezí katolicismu, marxismu i socialistického reformismu, hlásali „otevřený humanismus“ a jejich ideje často nesly stopy psychoanalytických vlivů i umělecké avantgardy. Brzy tak nacházely cestu k těm československým intelektuálům, kteří byli orientováni podobně. Mezi jinými lze jmenovat katolického filozofa a pozdějšího disidenta Jiřího Němce, germanistu Eduarda Goldstückera nebo Alexeje Kusáka či teoretika dialogu Milana Machovce.
Zvláštní případ představovala Komunistická strana Rakouska, nejstarší komunistická strana ve střední Evropě, jinak ale nepočetná a slabá politická síla. Většího významu nabyla až jako ilegální skupina ve druhé polovině třicátých let, kdy do jejích řad po několikadenní tzv. rakouské občanské válce v únoru 1934 vstupovala mladá sociálnědemokratická inteligence vyrůstající pod vlivem austromarxismu. Se svým ideovým dědictvím se tito intelektuálové sice pokoušeli kriticky vyrovnat, přechodně jej pod vlivem stalinské revoluční a budovatelské doktríny i vlastní deziluze odmítali. Ve druhé polovině let, kdy rakouské komunistické hnutí čelilo vážné krizi, se nicméně austromarxistická inspirace opětovně stala jedním z pramenů snahy o demokratickou revizi a celkovou společenskou rehabilitaci komunismu v zemi se silným antikomunistickým cítěním.
Výrazem tohoto úsilí se stal 19. sjezd KSR v květnu 1965, v dějinách světového komunistického hnutí neprávem opomíjený. Právě tento sjezd byl ale jedním z historických milníků dějin tzv. eurokomunismu. Přední komunističtí intelektuálové, mezi nimi známý literární a kulturní teoretik Ernst Fischer, zde prosadili odmítnutí diktatury proletariátu i nezpochybnitelné vůdčí úlohy strany a přihlásili se k principu pluralitního parlamentního zřízení jako základnímu půdorysu, na němž měla být stavěna budoucí socialistická demokracie. Byl to přitom právě Fischer, který se jen o dva roky dříve, v květnu 1963, zúčastnil jako klíčový host proslulé konference o Franzi Kafkovi na zámku ve středočeských Liblicích. Konference se stala symbolem československého předjaří, jedním z prvních milníků na cestě k demokratické restituci československého komunismu. Na půdě Československé akademie věd i v prostředí literárních a kulturních časopisů si myšlenky rakouských komunistických intelektuálů získávaly stále přednější místo a ve vlastním slova smyslu stály u zrodu československého pokusu o reformu socialismu.
Proudy československého a rakouského reformního komunismu se tak od poloviny šedesátých let utvářely nejen v paralelním myšlenkovém sepětí a ve vzájemné reflexi, ale přímo už na bázi sdíleného středoevropského projektu komunistického reformismu. Mezi rakouskou a československou komunistickou a marxistickou inteligencí docházelo v pozdních šedesátých letech ke směně idejí a kulturního kapitálu v míře, která završovala dlouholeté osobní vazby stranické inteligence obou zemí a která nám dovoluje uvažovat o pražském jaru roku 1968 jako o procesu, který je už v zárodku procesem sdíleným, stejně tak československým jako rakouským. Rakouští aktéři pomáhali tomuto procesu stavět základy, spoluurčovali jeho směr, reflektovali jej, prožívali i komentovali s ohledem na vlastní ambice dokázat rakouské politické veřejnosti, že komunismus může být pluralitní i demokratický. V představách rakouské komunistické levice bylo Československo roku 1968 „nejsvobodnější zemí na světě“ a pro sebeidentifikaci rakouských komunistů a marxistických intelektuálů nebylo bez významu, že takovému vývoji událostí pomáhali stavět základy. „Viděl jsem socialismus,“ prohlásil nadšeně i s dojetím přední rakouský komunistický intelektuál Franz Marek poté, co se v květnu 1968 sám zúčastnil spontánního pražského prvomájového průvodu.
Představy rakouských politických aktérů o smyslu a předpokládaném vývoji československého obrodného procesu se nutně diametrálně lišily. Rakouská politická pravice se dívala na snažení českých a slovenských reformistů s optimismem a sympatiemi, opájela se nicméně sentimentem habsburského mýtu a doufala v co nejzazší postup demokratizace zejména proto, že si od tohoto vývoje slibovala posílení společenské, kulturní i ekonomické role Rakouska ve středoevropském regionu. Optimismus byl vlastní i rakouské levici – ta však vstupovala do československého reformního dění v postavení přímých aktérů, tvůrců a představitelů společného přeshraničního trendu demokratického reformního komunismu. Obě perspektivy měly samozřejmě své limity. Snad až příliš přeceňovaly váhu společných historických tradic, přehlížely politické i sociální rozdíly obou států, anebo naopak nadsazovaly společenskou roli intelektuálů, na jejichž vliv spoléhaly. Obě však současně představují specificky rakouskou dimenzi československého roku 1968, spolutvůrčí rakouský aspekt, který nelze myslet odděleně od české a slovenské historické zkušenosti, a který naopak tuto zkušenost včleňuje do širšího středoevropského rámce. Že operace vojsk Varšavské smlouvy, která v srpnu 1968 projekt československé komunistické reformy násilně ukončila, nesla název „Dunaj“, je svého druhu příznačné – násilně totiž přeťala síť československo-rakouského sbližování, které nejen mohlo obnovit étos kdysi ztracené kulturní blízkosti, ale především vtisknout socialistické perspektivě její unikátní středoevropský výraz a smysl.
Autor je historik, působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.