Foto Tereza Hronová, použito se souhlasem autorky
Vždycky jsem záviděla lidem, kteří cestovali sami. Ne, že bych neměla super parťáky na šílené i méně šílené výpravy po světě. Jen mě lákala ta svoboda a nezávislost. Záviděla jsem klukům ze školy, že je rodiče neukřižují za cestu stopem na východ Evropy. Záviděla jsem jim, že mají menší pravděpodobnost, že je někdo bude obtěžovat, když si sami ustelou ve spacáku někde v parku. Záviděla jsem jim, že nemusí v hospodě poslouchat slizký kecy. Ale pak mi došlo, že jim závidím hlavně tu odvahu vyrazit úplně sama. Vždyť je i spousta holek, které s batohem projely svět.
Víkendové osmělování
Postupně jsem se osmělovala. Poprvé jsem v roce 2011 během pracovní cesty do Kambodži o víkendu jela sama k moři. Když zapadlo slunce, najednou na pláži zůstalo sedm lidí s knížkou. Postupně jsme se začali oslovovat a skončilo to úplně skvělým česko-rusko-francouzsko-argentinsko-polsko-španělsko-kambodžským večírkem. Dodnes jsme s některými účastníky v kontaktu. Pak jsem podobné kratší víkendové výlety během služebek začala podnikat častěji. Na Kavkaze, na Balkáně, v Zambii… Jednou jsem si dala sraz se svým bývalým klukem na severu Íránu, kam jsem se musela dostat z hlavního města. On jel totiž sám stopem z Arménie.
Být sama na cestě je v podstatě každodenní empowerment.
A najednou jsem letos dostala možnost vzít si skoro tři měsíce volna. Tři měsíce jen pro sebe. Rozhodla jsem se, že si to děsně užiju a naučím se něco nového. Sabatikl jsem rozporcovala na výlety, čas doma a návštěvy. Měsíc jsem se v Gruzii učila v jazykovce ruštinu a cestovala. Měsíc jsem si vyhradila na poznávání Mexika. Gruzii jsem brala jako další fázi osmělování, protože ji dobře znám. V Mexiku jsem nikdy nebyla, ale jako záchranný kruh mi sloužili známí, kteří tam žijí, a kamarádka, která se mnou část výletu absolvovala. Ale skoro dva týdny jsem Oaxacu a Jukatán měla sama pro sebe. Když jsem s vědomím těchto skutečností kupovala letenku, cítila jsem šimrání v břiše. A taky trochu strach.
Teď už jsem doma v Česku (s 4135 nepřečtenými e-maily). Třídím po večerech fotky a můžu si utřídit i poznatky z mého sólo cestování. A sdílet je s lidmi, které to taky láká.
Sama nejsi sama
Když cestuju sama, jsem mnohem otevřenější novým kontaktům. Mám totiž větší motivaci seznámit se. Třeba proto, že jít v noci plavat do moře s někým dalším je prostě bezpečnější. Vzniká takové zvláštní propojení hlavně mezi ženami – jako bychom si dávaly najevo, že se vzájemně jistíme, že jsme tam vlastně spolu. V autobuse nebo v kavárně si sebe všímáme. Někdy se jen střetneme očima a usmějeme, jindy dojde i na konverzaci. I když se bavíme o knížce, kterou zrovna čteme, o tom odkud jsme a kam jedeme, jde vlastně o jinou zprávu: „Ahoj, taky cestuju sama, tak vím, jaký to je. Dáme na sebe pozor.“ Obecně jsem byla ostražitější. Kontrolovala jsem, kdo se kolem mě pohybuje a co dělá. Dávala jsem svým blízkým vědět, kde jsem a s kým. Spoléhala jsem na intuici.
Rozhodně se na sólo cestách víc usmívám a lidi jsou na mě nějak milejší. Úsměv totiž znamená „přicházím v míru“. A když je člověk milý, jde všechno nějak líp. Lidé se vás ptají, jestli nepotřebujete poradit cestu, posílají vás na správné stanoviště autobusu, zastavují vám na ulici taxi. Když mě jednou taxikář dokonce ani nenechal zaplatit, přišlo mi to už trochu moc.
Když jsem sama, nebojím se víc mluvit s místními, přestože neumím jazyk. Dokázala jsem se účastnit hovoru o rozdělení Československa, komunismu i válce na Ukrajině, i když moje nejčastější španělské slovo je „si“. Zahrát pantomimou politického vězně se ukázalo jako docela oříšek. Nezbývá zkrátka nic jiného než se pokusit mluvit. A navíc se nemusím stydět před nějakým kamarádem, že uslyší, jak špatně mluvím. A tak jsem si kromě ruštiny ze sabatiklu přivezla i nějakou tu španělštinu.
Být hodně venku
Mohla jsem jít na rande (což moji neexistující španělštinu značně zlepšovalo), aniž bych měla pocit viny, že někoho stavím na druhou kolej. Jasně, člověk taky může být sám, když sám být chce. Jenže já jsem společenský tvor. Sociální kontakt mi chyběl. V Praze žiju hodně venku, potkávám se s lidmi, mám ráda dlouhé večery u skleničky i kulturu. Přesouvala jsem se, a tak se rychle měnili i lidi, kteří mi dělali společnost. K hlubším hovorům jsme se nikdy nedostali. Vzhledem k vysoké kriminalitě v Mexiku jsem se často bála jít večer sama do baru, a tak jsem svoje zážitky sdílela na sociálních sítích ještě radši než normálně. Každý komentář, tweet a zpráva mě potěšily, protože obousměrná komunikace je vždycky příjemnější.
Uvědomila jsem si, kdo z mých kamarádů mi skutečně chybí. Myslela jsem na své blízké. Chyběli mi, a tak jsem jim posílala zprávy do tmy. Oni měli většinou plus sedm hodin. Ráno pak kouzlo aktuality vyprchalo a já jsem dostala v chatu často jen paleček nahoru.
Psychicky i fyzicky mi ovšem bylo dobře. Na cestách jsem dobře spala a málo pila alkohol – většinou totiž nebylo s kým a kam jít na drink. Rána bez kocoviny jsou skvělá. Navíc jsem byla hodně venku a hodně jsem chodila. V průměru přes 15 tisíc kroků denně.
Kdo mi namaže záda?
A pak je tu řada praktických věcí, které sólo cestovatel musí řešit. Zcela zásadní je, kdo vám na pláži namaže záda opalovacím krémem. Nakonec jsem tam vždycky nějak dosáhla, ale slyšela jsem o lidech, kteří si roztírali krém na zádech ručníkem.
Otázku, kdo mě vyfotí, jsem většinou vyřešila selfíčkem. Na to následně zareagovalo hned několik ochotných instaboyfriendů, kteří mě – pro mě – chtěli vyfotit. Vznikla tak sbírka obskurních fotografií, kde mi chybí nohy nebo jiná část těla, kde je prst přes objektiv, za mnou cedule, čůrající pes nebo veřejné toalety. Já sama jsem ale ocenila, že si můžu fotit a natáčet, co chci a jak dlouho chci, aniž bych měla pocit, že někoho zdržuju. Když se mi někde líbilo, klidně jsem se tam další den vrátila znova pro fotku v lepším světle.
Co mě naopak trochu mrzelo? Třeba, že ochutnám jen jedno jídlo z menu. Když jsem cestovala s někým dalším, vždycky šlo dobroty sdílet. Navíc mexická avokáda bývají tak velká, že je sama sníst ani nedokážu. Omezení ve stravování mi ovšem vynahradilo to, že jsem mohla mít v uších sluchátka s oblíbenou hudbou či podcastem v podstatě kdykoliv. Nebo že vzrostla pravděpodobnost, že v autobuse nebo letadle budu mít dvousedačku pro sebe a vyspím se.
Proč ne?
Nejzásadnější poznatek z mého sólo cestování ovšem je, že se jedná o nástroj konstantní emancipace. Každá samostatná cestovatelka chtě nechtě bojuje se stereotypy o ženách u plotny nebo o neschopnosti používat mapy. Orientační smysl jsem sice nenabyla, ale mapy umím obsloužit poměrně obstojně, aniž bych potřebovala penis.
Být sama na cestě je v podstatě každodenní empowerment. Každý den, kdy jsem sama sebe brala na výlet, jsem si uvědomovala, jak je super, že všechno zvládnu sama, nebo i lépe než ve skupině. Že nejsem závislá na nikom dalším, byť to neznamená, že být sama mi vždycky vyhovuje a je mi to příjemné za každých okolností. Pocit, že můžu, je k nezaplacení.
Přestala jsem počítat, kolik lidí se na mých cestách podivilo, že jsem sama. Pořád dokola se mě někdo (většinou muž) tázal, kde mám muže. Zejména v zemích, kde muži vládnou ještě silněji než jinde, mi bylo škodolibým potěšením hrdě oznamovat, že cestuju zcela sama. Pak většinou následovala otázka „Proč?“ a moje odpověď „Proč ne“.
Takže proč ne. Třeba inspiruju nějakou další holku, která jen tiše závidí svým spolužákům, že vyrazili stopem někam do východní Evropy.
Autorka pracuje ve společnosti Člověk v tísni, natáčí reportáže pro pořad Objektiv České televize a dokumenty pro Český rozhlas.