Ze seriálu Sandman. Foto Netflix
Podle prvních reakcí na seriálového Sandmana se zdá, že mnozí fanoušci původního komiksu Neila Gaimana očekávali jen to nejhorší, a tak byli nakonec příjemně překvapeni. Ano, nový Sandman není úplná katastrofa. V klíčových věcech se drží ducha originálu a z jeho vizuálu se nám nechce zvracet. Přesto se rozhodně nejedná o ideální adaptaci.
Recenze na ni by se dala složit z výroků, které na adresu filmu a televize během několika desítek let své profesionální kariéry utrousil autor původního komiksu Neil Gaiman. Řada z nich se ostatně týkala i samotného Sandmana, o jehož audiovizuální verzi se různé tvůrčí týmy pokoušejí, ať už s Gaimanovou účastí, nebo bez ní, od počátku devadesátých let. Od té doby se Gaiman k možným adaptacím vyjadřoval se střídající se nadějí a skepsí – o jedné nerealizované verzi prohlásil, že raději nechce žádného filmového Sandmana než špatného filmového Sandmana, a jedním dechem k tomu dodal, že by rád, aby s jeho komiksem pracoval někdo, kdo k němu chová stejnou posedlost jako Peter Jackson k Pánovi prstenů nebo Sam Raimi ke Spider-Manovi.
Příchuť kompromisů
V jedné své eseji v knize Postřehy z poslední řady (s. 243–244) Gaiman píše také o tom, že mu práce pro film a televizi vlastně moc nevyhovuje. Film je podle něj drahé médium, kde výsledek ovlivňuje řada nepředvídatelných okolností a pracují na něm velké týmy lidí, kteří obvykle nesdílejí tutéž vizi jako autor. V komiksu naproti tomu může spolupracovat s jedním nebo malou skupinou výtvarníků, mezi kterými snadněji narazí na někoho, s kým sdílí společnou představu o výsledku.
O několik desítek let poté, když se audiovizuální Sandman přesunul z říše snů do bdělého světa, konkrétně na streamovací službu Netflix, se Gaiman nakonec za výsledek v internetových komentářích stoprocentně postavil. Mnoho fanoušků i profesionálních kritiků je podle prvních reakcí z výsledku nadšeno. A přesto, jestli je pro první sezónu Sandmana něco typického, tak je to příchuť kompromisů a nedostatek výrazné tvůrčí vize. Není to v žádném případě noční můra, ale vysněná adaptace komiksu také ne.
Ne, že by Gaimanův Sandman byl vzor ctností, ale původní postava působí rozhodně mnohem méně lidsky a jeho charakterové vady mají reprezentovat spíš fenomén snění než privilegia bílého muže.
Gaimanovy knihy se obecně adaptují těžko, protože jejich imaginace je hodně abstraktní a intertextuální. Hned v první knize Sandmana se vládce říše snů vydává do pekla, kde s jedním z démonů bojuje o získání vzácného artefaktu tím, že se oba předhánějí v popisování způsobů, jak zničit představu, kterou předtím vymyslel soupeř. V komiksu tahle scéna obstojí právě díky tomu, že se dobře převádí do média, které je postavené na sledu statických obrazů provázených psaným textem. Na téhle scéně je dobře vidět, že Sandman je spíš komiksová báseň než výtvarné umění. Nejde tu totiž o strhující vizuální výjevy, ale spíš o hru evokací a odkazů, která se má plně rozvinout teprve v myslích čtenářů. Ostatně u komiksového Sandmana se často a oprávněně psalo o tom, že jeho výtvarná stránka hodně zaostává za scénářem, a to Sam Kieth, který kreslil zmíněnou scénu z první knihy, patří mezi nejlepší výtvarníky, kteří se na komiksu podíleli. Svým způsobem nejpříhodnějším výtvarným ztvárněním Gaimanových příběhů jsou sandmanovské obálky od Davea McKeana, což jsou surreální koláže plné podivných objektů tonoucích v šerosvitu. Ty totiž také spíš zvou k fantazijním hrám, než kdyby šlo o ohromující velkolepé výjevy.
Tenhle zvláštní způsob vyprávění se filmařsky zachytit nepochybně dá (v animaci lépe než v hraném filmu, a proto také nejlepšími gaimanovskými adaptacemi dodnes zůstávají filmy Koralina a Maska zrcadla). Nesnáší se ale příliš dobře s modelem drahého fantasy televizního seriálu, do kterého se s hodně vlažnými výsledky před několika lety napasovaly i Gaimanovy romány Američtí bohové a Dobrá znamení. Tyhle série, včetně tak vysoko profilových titulů jako Hra o trůny nebo Zaklínač, si zakládají na velkolepých a realizačně náročných scénách bitev, monumentálním prostředí a trikově náročných monstrech. Jenže tyhle scény mají tendenci být spíš hyperrealisticky velkolepé než originální. A Sandman v tomhle ohledu není výjimkou. Svět Snění nebo Peklo v seriálu vypadá jako pečlivě, ale rutinně počítačově vymodelovaná 3D prezentace vycházející z kreseb původního komiksu. Je to virtuální prostor, který splňuje vstupní parametry a vypadá úhledně, ale pohled na něj rozhodně nevzbuzuje touhu se zasnít.
Co by kdyby
Navíc, když pozorně sledujeme zmíněné delší fantasy série, zjistíme, že přes všechny velkolepé scény, které jsou tu k vidění, se stejně valná většina stopáže skládá z dialogických scén natáčených ve studiových interiérech. A tohle, někdy až bolestně, platí i pro Sandmana. Zejména prvních šest epizod, z nichž každá zpracovává přibližně jeden sešit první sandmanovské knihy Preludia a nokturna, hodně s vlastní stopáží bojuje. Zatímco předloha odvyprávěla relativně uzavřený příběh na zhruba 25 stranách komiksu, seriál musí totéž roztáhnout na plus minus 50 minut. V některých epizodách se tenhle problém řeší velmi dlouhými více méně výplňkovými rozhovory (dialog Johna Deeho a jeho matky táhnoucí se napříč celou třetí epizodou patří k těm nejúmornějším), v jiných zase vycpávkovými peripetiemi – jejich protagonistou je často postava noční můry jménem Korinťan. Ten se poněkud bezúčelně vyskytuje u velké části různých význačných scén a počíná si přesně v duchu prince Drsoně z Cimrmanovy pohádky, který „všechno jen zpovzdálí sleduje a v pravou chvíli se do věci vloží,“ na rozdíl od Sandmanovy sestry Touhy, která se v první sezóně několikrát vynoří, ale zatím vše jen zpovzdálí sleduje.
Preludia a nokturna jsou přitom hodně epizodická i v komiksu, takže problém je spíš v tom, na jakou délku se je tvůrci snaží roztáhnout. Poněkud mátožné tempo prvních epizod, ke kterému přispívá i somnambulní herecký projev Toma Sturridge v hlavní roli, se zlepší až v druhé polovině řady, která adaptuje druhou komiksovou knihu Domeček pro panenky, a děj v ní konečně dostane jasnější dramaturgii. Tvůrcům se tu dokonce povedlo dát celému příběhu smysluplnější strukturu, než jakou má v předloze.
Gaimanův Sandman je především zvláštní hra s mytologickým myšlením a s fenoménem vyprávění. Sedm Věčných, kteří stojí v centru komiksu, jsou antropomorfní ztělesnění různých duševních hnutí a v zacházení s lidmi tak trochu připomínají antické bohy, byť jsou většinou přeci jen o dost vlídnější. Kromě toho se ale ve světě komiksu objevuje množství bohů a mytologických bytostí, které Gaiman převzal ze skutečných náboženství, ale také historických a literárních postav od Williama Shakespeara po superhrdinu ze stáje DC Mistra Miracla. Jednotlivé příběhy jsou většinou založené na setkáních těchto různorodých hrdinů na principu „co by kdyby“ – co by se stalo, kdyby se Sandman a Smrt rozhodli, že jednomu člověku propůjčí nesmrtelnost? Co by se stalo, kdyby William Shakespeare sehrál inscenaci Snu noci svatojánské pro skutečné elfy? Co by se stalo, kdyby Lucifer vyhnal všechny mrtvé z pekla a odstoupil by z funkce?
Smrt bez bledé tváře
V rámci těchto asociačních her se komiks čas od času na svou dobu progresivně věnoval etnickým, sexuálním i genderovým menšinám. Hlavní pnutí, o které mu ale vždycky šlo, stojí mezi člověkem a nelidskými silami, které formují náš život – ať už jsou to bohové, hnutí našich duší nebo příběhy a fantazie. Z tohoto pohledu je třeba vnímat i jedny z nejdiskutovanějších změn, které má seriál oproti předloze, totiž záměny genderů, etnik a sexuálních orientací některých postav. Tento typ konfliktu se u fantasy seriálů zpravidla rozhoří mezi puristy, podle nichž adaptace musí být pokud možno absolutně věrná předloze, a mezi jejich oponenty argumentujícími tím, že ve fantasy, které nevychází z reálného světa, není nutné otrocky zachovávat všechny detaily originálu. Mnohem zajímavější než podobné půtky (ke kterým lze většinou říct jen to, že výraznější reprezentace menšin v popkultuře je rozhodně přínosnější, než její potlačování) je ale sledovat, jak tyhle „swapy“ posouvají a proměňují zápletky a náš pohled na postavy. Neboli zamyslet se, co se vlastně stane, když se v Kaer Morhen v sérii Zaklínač objevují černoši a Asiaté, o kterých v předloze nebyla ani zmínka, nebo jak to změní náš pohled na Západozemí (Westeros), když víme, že Renly Baratheon a Loras Tyrell jsou milenci (což v Martinově předloze Hry o trůny můžeme jen tušit).
Odpověď často bývá, že se vlastně nezmění nic moc. A pro Sandmana to platí dvojnásob vzhledem k tomu, že mnoho postav tu nejsou lidé a mluvit u nich o rase, genderu nebo sexuální orientaci často vůbec nedává smysl. Je například úplně jedno, jestli je Lucifer v Sandmanovi muž nebo žena, nebo jestli má Smrt tmavý nebo světlý odstín pleti, protože v obou případech jsou to bytosti, pro které je gender nebo rasa spíš estetická záležitost než něco, co by determinovalo jejich společenské role. To, že tvůrci udělali v seriálu z Lucifera ženu a ze Smrti černošku, je čistě záležitost jejich zájmu o diverzitu reprezentací. V případě proměny postavy Johna Constantina na Joannu Constantinovou se dokonce zdá, že tvůrci vytvořili rafinovanou past na konzervativní puristy – John Constantine je v původním příběhu muž, a dokonce je to významný hrdina, kterého Gaiman převzal z komiksové série Bažináč, a který má vlastní známou komiksovou řadu Hellblazer. Ve světě Sandmana ale vystupuje i postava lady Johanny Constantine, která je s Johnem spřízněná a hraje zde mnohem důležitější roli – tvůrci tak vlastně jenom posilují kontinuitu v celé série tím, že škrtají sice populární, ale v samotném Sandmanovi dost podružnou postavu a nahrazují ji hrdinkou, která je úžeji napojená na další fáze příběhu. Naproti tomu fakt, že démonický zabiják Korinťan je v seriálu gay, je mnohem komplexnější a odvážnější volba. Tvůrci tady kráčí na hraně negativního stereotypu, který spojuje mužskou homosexualitu s patologickým chováním. S tímhle problémem se ale vyrovnávají tak, že nevyvozují jeho chování ze sexuální orientace, a zároveň, že v seriálu vystupuje i několik dalších gay postav, které jsou naopak vykreslené pozitivně.
Privilegovaný Sandman?
Z hlediska téhle agendy je tak vlastně nejproblematičtější, když seriál občas dělá ze Sandmana umanutého a toxického bílého muže, kterému musí domluvit jeho moudřejší ženské protějšky. Ne, že by Gaimanův Sandman byl vzor ctností, ale původní postava působí rozhodně mnohem méně lidsky a jeho charakterové vady mají reprezentovat spíš fenomén snění než privilegia bílého muže. Převádět tuhle delikátní metafyzickou postavu na další z mnoha případů sebestředného bílého muže vlastně jen znamená zhrubnutí původní látky.
Televizní Sandman je také celkově o dost krotší než Gaimanův komiks, který občas funguje jako vynikající horor. Hlavně postava Johna Dee se tu mění z vyloženě temné figury v politováníhodného prosťáčka s dobrými, ale přihlouple naivními úmysly. A tak bychom mohli pokračovat.
Už to, že nás seriál vlastně jen nutí k novému a novému poměřování s předlohou, je tak trochu jeho prohra. Skutečně výrazným adaptacím „nezfilmovatelné“ fantastiky, kam kromě Jacksonova Pána prstenů určitě patří i Villeneuvova Duna, býváme naopak příjemně překvapeni řešeními filmařů a v ideálním případě na předlohu tak trochu zapomínáme, protože adaptace si na jejích základech vystavěla vlastní osobité pojetí. Pokud Gaiman kdysi volal po tom, aby Sandmana zfilmoval nějaký vizionář posedlý předlohou, tak v showrunnerovi Davidovi S. Goyerovi ho určitě nenašel. Dobrá zpráva pro fanoušky je určitě to, že seriálový Sandman vlastně nedopadl špatně. Je to uctivá, vkusná a neurážlivá adaptace. Ale nic víc.
Autor je filmový publicista.