Foto Filip Pertold. Použito se svolením autora.
O otázce genderové rovnosti, zejména o různých podpůrných opatřeních, se často uvažuje jako o ekonomickém nákladu. V souvislosti s tématem posuzování genderové problematiky na Ministerstvu financí zazněly z ODS výrazy jako „módní trend, u kterého je potřeba hlídat, aby to moc nestálo.“ Můžeme se setkat ale i s opačným rámováním – zejména Evropská unie se obvykle důsledně věnuje ekonomickým ztrátám, které nerovnosti přinášejí.
Podívejme se na otázku zaměstnanosti žen čistě ekonomickým pohledem. Ty jsi ekonom trhu práce, nechybí ti na něm?
Tak především chybí ekonomice a domácnostem, kterým chybí příjem. Na trhu práce chybí zejména ženy s malými dětmi a pak také ženy ve věku 60 plus. Například vysokoškolačky v Česku dlouhou mateřskou a rodičovskou evidentně ztrácí významnou část kvalifikace, kterou získaly mnohaletým studiem a následnou praxí před mateřstvím. Po návratu do zaměstnání to již nikdy nedoženou, což je jasně vidět na rozdílu v odměňování mezi ženami a muži.
Dále názor o domácím krbu podsouvá představu, že ženy se nemohou na trhu práce uplatnit stejně dobře jako muži. Tento názor pramení z nepochopení některých lidí, že dnešní ekonomika není to samé jako ekonomika 19. století s převahou manuální práce. Naprostá většina zaměstnání v dnešní době nevyžaduje více svalů, ale spíše více kvalifikace.
Tzv. gender pay gap, vyjádřený v hodinových výdělcích, je na začátku kariéry minimální, oproti tomu je ve věkové kategorii 35–55 let enormní, dosahuje až 30 procent. Celkový obrázek ani tak neznamená, že by byly ženy vůči mužům diskriminovány (ve smyslu stejného výdělku za stejnou práci) z důvodu pohlaví, ale spíše to, že rodina je pro ženy v Česku kariérní stopka. Rodičovství v Česku znamená pro většinu žen konec ambicí na vedoucí pozice, kde jsou výdělky nejvyšší. To znamená, že přicházíme jako společnost a ekonomika o znalosti a dovednosti, což je to nejdůležitější, co posouvá ekonomický rozvoj země dále.
Zejména konzervativní křídla vládních stran stále akcentují stereotypní dělení na živitele rodiny a strážkyni domácího krbu. Dává ti takové dělení rolí v dnešní době ekonomický smysl?
Obvyklý protiargument vůči většímu zapojení žen na trhu práce je, že tím trpí rodina a děti. To implicitně naznačuje, že o děti a rodinu se neumí postarat nikdo jiný než matka. To jde ovšem proti všem zkušenostem ze zahraničí, že od určitého věku dítěte je v pořádku, když o něj pečuje někdo jiný než matka, ať už dětská skupina, otec, chůva atd. Dále názor o domácím krbu podsouvá představu, že ženy se nemohou na trhu práce uplatnit stejně dobře jako muži. Tento názor pramení z nepochopení některých lidí, že dnešní ekonomika není to samé jako ekonomika 19. století s převahou manuální práce. Naprostá většina zaměstnání v dnešní době nevyžaduje více svalů, ale spíše více kvalifikace. V tomto kontextu je dobré si uvědomit, že žen vysokoškolaček je v mladších generacích výrazně více než mužů, a i mezi mladšími muži je výrazně více vysokoškoláků než ve starších generacích. Mělo by tedy být v zájmu celé společnosti, aby se vzdělané a kvalifikované ženy uplatnily na trhu práce a neztrácely během mateřství kvalifikaci, kterou ostatně získaly i z peněz daňových poplatníků.
Dlouhodobě kritizuješ zejména dlouhou mateřskou pauzu. Všichni si dokážeme představit, v čem je dlouhý výpadek z pracovního trhu problematický pro samotné matky, ale proč je to nevýhodné pro národní ekonomiku?
Tak stačí si představit firmu, která prodává svoje výrobky na zahraničních trzích. A čím má kvalifikovanější a zkušenější zaměstnance, tím jich prodá více a dráž. Zisk firmy je zdaněn a mzdy zaměstnanců také, a to nejen daní z příjmu, ale také odvody na sociální a zdravotní pojištění. Takže čím ta firma je úspěšnější, tím stát získá více zdrojů na dálnice, důchody, armádu, zdravotnictví atd. A pokud velká část zaměstnanců – v našem případě matek – zůstane doma třeba šest let na mateřské a rodičovské, tak logicky zaměstnanci ztrácí na kvalifikaci, zkušenostech a ta firma toho prodá méně a za méně. Myslím, že tyto argumenty jsou všeobecně známé, ale bohužel proti tomu stojí ta představa, že ekonomiku preferujeme na úkor dětí, o které nebude postaráno. To je podle všeho falešné dilema, pokud je rodinná politika efektivní a dovoluje oběma rodičům nastavit si správný balanc mezi kariérou a rodičovstvím. Navíc existují výzkumy, které potvrzují, že i dětem dobře socializovaným v zařízeních pro péči o nejmenší děti, a to i od ranějšího věku, než jsou naše mytizované tři roky, se později daří lépe ve škole i na pracovním trhu.
Jaké rozdíly v tomto ohledu známe ze zahraničí?
V řadě států především funguje to, že od jednoho roku věku dítěte (někde i dříve) si rodina může celkem flexibilně zvolit, jak kdo bude chodit do práce a kdo bude o dítě část dne pečovat. Pokud se třeba v Dánsku rodina rozhodne, že půjdou oba rodiče na částečný úvazek a dítě bude část dne v jeslích nebo dětské skupině, tak to není problém. V Česku je systém nastavený tak, že rodiče pobírají rodičovský příspěvek a dominantně matky jsou na rodičovské dovolené, dokud nemají zajištěnou péči téměř zadarmo, tj. ve školce. Dokud nebude péče o roční nebo dvouleté děti zajištěna téměř zdarma nebo za nízký poplatek, nelze čekat, že by se rodiče začali rozhodovat jinak než pro dlouhou rodičovskou dovolenou. Potřeba je také, aby byla regionálně dostatečně dostupná. K tomu je třeba říct, že zkušenosti z Německa jasně ukazují, že obce musí mít povinnost pro část ročních a dvouletých dětí zajistit místo v dětské skupině nebo u chůvy. Bez toho se ledy neprolomí a neustále se budeme točit v zakletém kruhu nedostupných školek, dětských skupin a dlouhé rodičovské dovolené. Rodiče zkrátka musí mít určitou jistotu, že místo pro jejich dítě bude a jak to přesně bude vypadat.
Na co by se bylo dobré se, kromě dlouhé rodičovské, v otázkách postavení žen na pracovním trhu zaměřit?
Právě na služby pro rodiny, které jim odlehčí péči o děti. Nicméně také bych pracoval na navázání rodičovského příspěvku na předchozí příjem, podobně jako je tomu nyní u peněžité pomoci v mateřství. Ostatně nevidím moc důvod pro to, aby zde existovaly dvě dávky ke stejné životní události s tak odlišnou konstrukcí. Pokud by rodičovský příspěvek byla pojistná dávka, tak by třeba otcové častěji zůstávali s dětmi doma. V současném systému bych dále synchronizoval délku čerpání rodičovského příspěvku se závazkem zaměstnavatele zaměstnat zpět rodiče. A to je ve třech letech dítěte. Nerozumím tomu, proč stát dovoluje čerpat rodičovský příspěvek do čtyř let věku dítěte, když zaměstnavatel poté nemusí rodiče zaměstnat zpět. To je podle mě přímá cesta do nezaměstnanosti, což ostatně publikovaný výzkum Kláry Kalíškové potvrzuje. V tomto kontextu je též dobré si uvědomit, že matka, která před porodem nemá výdělek, a neodvádí tedy pojistné (a její manžel také ne), nemá nárok na peněžitou pomoc v mateřství, pouze na rodičovský příspěvek v nízké výši. To je podle mě nešťastné, protože to podle výzkumu v Maďarsku vede i k umělému přerušování těhotenství, pokud matky ztratí práci v raném stádiu těhotenství. Můj názor je ten, že první rok po narození dítěte by měli mít nárok na peněžitou pomoc v mateřství všichni rodiče, i když bude spočítána podle fiktivního příjmu. Jinými slovy bych zvýšil sociální ochranu matek a rodičů do roku věku dítěte, ale rozhodně bych ji neprotahoval na více než tři roky, to je skutečně světová rarita.
S postavením žen na pracovním trhu souvisí i otázka vzdělávání, včetně jeho genderové segregace – stále máme hodně „ženských“ a „mužských“ studijních i pracovních oborů. Jak se na to díváš?
Náš vzdělávací systém na středních, ale i vysokých, školách je často velmi úzce specializovaný, a to od prvního ročníku. To myslím není vhodné jak z hlediska samotných studentů, tak z hlediska rozhodování, kdo kam jde. Pokud mám velmi slabé povědomí o daném oboru, je jasné, že se jako student rozhoduji podle nějakých stereotypů, což následně vede logicky k segregaci mužů a žen na všech stupních vzdělávání a třeba k nedostatku žen v technických profesích. Tento neduh českého školství, tj. velmi úzká specializace od prvního ročníku, je těžké rozbourat, protože pro školy je to pohodlná politika. Na druhou stranu zaměstnavatelé často volají po flexibilitě a přeškolování zaměstnanců, k čemuž rozhodně úzká specializace také nepřispívá. Takže těch argumentů pro studijní programy se širším záběrem je celá řada.
Proč je podle tebe otázka genderové rovnosti stále vnímána jako nákladová položka?
Protože politici a úředníci žijí v představě, že když je „svoboda“, tak se každý rozhoduje optimálně podle sebe a nevnímají omezení, kterým lidé čelí, včetně takových bariér, jako omezené finanční možnosti během rodičovství nebo společenské stereotypy, které vytváří tlak na matky, aby se chovaly určitým „správným“ způsobem. Takže jakákoliv intervence a změna systému je vnímána jako čistý náklad – proč něco řešit, když teoreticky žádné překážky neexistují?
Je to tyranie statu quo, v kterém žijeme, a protože se lidé ve vedoucích pozicích nezajímají, jak to funguje jinde, tak pak mají pocit, že náš systém je ideální a jakákoliv změna je špatně. Také existuje pomýlená představa o fungování trhu práce, kdy si řada politiků myslí, že je tu fixní počet pracovních míst a když na trh práce vstoupí dodatečná skupina, například migranti nebo matky, tak musí někoho nutně vytlačit, třeba lidi v předdůchodovém věku. Jenže takto trh práce nefunguje, to nás učí ekonomie už dlouhá léta. Dodateční lidé na trhu práce obvykle vytvářejí další pracovní místa, protože utrácí vydělané peníze.
Vím, že jsi působil a působíš v řadě různých expertních a poradních orgánů. Slyšíme u nás expertní hlas a má vliv na formulaci veřejných politik?
Mají hlas, pokud potvrdí to, co chtějí politici. Pokud říkají něco jiného, šance na prosazení je velmi malá. Občas se také byrokrati záměrně brání změnám a dělají vše pro to, aby hlas poradců nebyl vyslyšen, a oni nepřišli o svou moc. Je to taková hra s mnoha hráči. Ten, kdo ale obvykle vyslyší hlas poradců, jsou média, protože mají iluzorní představu, že jako poradce můžete reálně něco změnit nebo ovlivnit. Takže skutečný vliv poradců je v tom, že jsou více vidět v médiích. Samozřejmě čest výjimkám.
Takže volání po politice založené na datech a evidenci u nás zatím moc nefunguje. Proč myslíš, že tomu tak je?
Hlavní moc mají PR a ideologické týmy jednotlivých stran. Nicméně pokud přijde opravdu nenadálý a neočekávaný šok, jako byl například covid, pak stranické PR ani administrativa nemají k dispozici nástroje pro okamžitou reakci. Pak mají experti a poradci vyšší vliv. Bohužel například složení NERVu bylo za minulé vlády opravdu nešťastné. Nyní je výrazně lepší, ale není zde taková výjimečná situace navzdory válce a inflaci, standardní protiváhy jsou v plné zbroji.
Já osobně jsem velmi frustrovaná, že otázky spojené s genderovou rovností nejsou větším tématem pro voliče a voličky, když i z ekonomického hlediska zjevně jejich ignorováním tratíme všichni. Co bys v tomto ohledu voličstvu vzkázal?
To, o čem se zde bavíme, není tak moc otázka genderové rovnosti, i když to tak „rámujeme“, ale normálního hospodaření rodin. Ekonomika domácností je významným způsobem ovlivněna rodinnou politikou, vzdělávací politikou, politikou trhu práce, sociální a daňovou politikou. Rovnost příležitostí žen a mužů na trhu práce se nakonec týká každé peněženky, a čím budeme více rozvíjet rovné možnosti uplatnění na trhu práce, tím budou naše peněženky naditější. Takže bych o tom přemýšlel především pragmaticky. Rodiče malých dětí jsou bohužel velmi málo zastoupeni ve vrcholných funkcích v politice, takže na jejich zájmy často politici zapomínají, nebo mají velmi pokřivené představy o fungování dnešních rodin s malými dětmi. Takže základní rada zní, buďte aktivní v politice, třeba i té lokální.
Autorka je právnička a spolupracovnice redakce.