Foto Universal Pictures
„Nene,“ pronáší stoický protagonista nového filmu Jordana Peeleho v momentech, kdy už je toho na něj moc, třeba když se mu nad hlavou vznáší oválný létající objekt, který žere lidi. O. J., jehož jméno si bělošské postavy stereotypně spojují s hráčem amerického fotbalu O. J. Simpsonem, se konfrontaci s realitou vyhýbá, nechce ji vidět. Odmítavou repliku můžeme vztáhnout i na hrdinův postoj ke smrti jeho otce, která film uvozuje. Prý jej zasáhl kus vrtulového letadla. O. J. o takovém výkladu pochybuje. Přestože k tragické události došlo za bílého dne, nedokáže říct, co přesně se přihodilo. Neštěstí zatím nepřijal a nezpracoval, a tak se apaticky vystavuje zírání druhých, lidí i nelidských entit, zatímco sám se skutečnosti do očí podívat bojí. A právě pohledy, jež někoho kontroly zbavují a jinému propůjčují nebezpečnou moc, jsou ústředním tématem Nene, filmu, který nabízí současně vzrušující podívanou i kritické zamyšlení nad pozdně kapitalistickou společností spektáklu, která jen otupěle konzumuje obrazy.
Z čeho vzniká spektákl
Není náhoda, že většina postav je napojena na filmový nebo zábavní průmysl a že se příběh odehrává na periferii Hollywoodu. O. J. pracuje jako trenér koní – se svou sestrou Emerald vede firmu zajišťující koně pro filmové a televizní natáčení. Jejich praprapradědou byl prý žokej ze série fotografií, kterými chtěl Eadweard Muybridge na konci 19. století dokázat, že kůň má při běhu v jednu chvíli ve vzduchu všechny nohy. Znamenalo by to, že člověkem stojícím u zrodu kinematografie a prvním filmovým hercem byl Afroameričan – jen se o tom (stejně jako o jiných zásluhách marginalizovaných sociálních skupin) nikde nedočtete. Identita jezdce ovšem ve skutečnosti není známá a Peele podobně jako Quentin Tarantino vytváří alternativní historii. Idea za legendou o černošském žokeji je nicméně platná – média včetně filmu některé osoby zviditelňují a jiné přehlížejí a tím spoluutvářejí dějiny a strukturují společnost.
Peeleho westernový eko horor naznačuje, že divočinu nikdy nedokážeme zcela zkrotit a je jen otázkou času, kdy se nám naše arogance brutálně vymstí.
Peele se tradičně zaměřuje na outsidery, kteří si své místo ve společenských strukturách musí vybojovat. Byznys sourozenců od koní nekvete. Zvířata jsou stále častěji nahrazována počítačovou animací. O. J. s Emerald proto hledají jiné zdroje příjmu. Výhodné je jejich obchodní partnerství s Rickym Parkem, manažerem nedalekého westernového městečka, proměňujícího americkou krajinu a mytologii v cirkus. O. J. rozprodává otcovu stáj a Park se stává hlavním kupcem. Zvířata jsou ve městečku stejně jako ve filmových ateliérech zbavována své majestátnosti a stávají se atrakcemi pro pobavení návštěvníků.
Park má s vykořisťováním fauny bolestivé zkušenosti z minulosti. V devadesátých letech ještě jako kluk účinkoval v rozverném sitkomu, jehož hlavní hvězdou byl – ať se mu to zamlouvalo, nebo ne – šimpanz jménem Gordy. Jenomže opičákovi během natáčení jedné z epizod „ruplo v bedně“, jak líčí Park a jak vidíme ve dvou flashbaccích, děsivých navzdory tomu, že se v nich veškeré násilí odehrává mimo záběr. Po krvavém aktu vzdoru byl sitkom ukončen, zároveň ale Gordymu zajistil kultovní status. Také Park se dětské trauma rozhodl zpeněžit a své podnikání založil na podobném modelu, na němž stál nechvalně proslulý seriál. Jak dí citát z Bible, jímž film začíná, spektákl vzniká z násilí a destrukce. Peele tuhle myšlenku zkoumá v kontextu filmu, reklamy, živých vystoupení i každodenního života, kdy je naše citlivost vůči cizímu utrpení otupována přílivem senzačních a šokujících výjevů.
Pohled zvířete
Stejně jako Peeleho společenské thrillery Uteč a My, v nichž černošské rodiny čelily projevům jak vnějšího, tak internalizovaného násilí, také Nene začíná pozvolna a nevinně a s hrůznými scénami si dává načas. První třetina je civilním dramatem sourozenců, kteří se snaží zpracovat ztrátu blízkého člověka a udržet pohromadě rodinný podnik. Daniel Kaluuya, který hraje hlavního hrdinu s hypnotizující zdrženlivostí, a Keke Palmer, představující jeho energický protipól, se organicky doplňují a rychle si dokážou získat sympatie publika. Když se jim později začnou dít nepěkné věci, nemáme problém se na ně napojit a spoluprožívat teror, který zakoušejí. Kameraman Hoyte van Hoytema, pravidelný spolupracovník Christophera Nolana, současně herce od začátku snímá především v širokoúhlých celcích. S blízkými, psychologizujícími záběry šetří.
Panoramatické kompozice dávají vyniknout vznešenosti okolní westernové krajiny, oproti níž se herci zdají být nicotní, i prázdnotě obklopující truchlící hrdiny. Způsob záběrování též naznačuje, že lidská perspektiva nebude v konečném důsledku klíčová. To samé prozrazují názvy jednotlivých kapitol, nesoucí vždy jméno nějakého živého tvora, ale nikdy ne člověka. Předchozí dva Peeleho filmy probádávaly převážně vnitřní svět postav a jejich následnou snahu z něj uniknout. Nene tento koncept převrací. Nebezpečí přichází zvnějšku a určující nejsou pohledy dovnitř, ale ven a do dáli.
Zvířata jsme si v antropocénu zvykli vnímat jako tvory, kteří jsou vystavováni pohledům zástupců druhu homo sapiens, a neočekává se od nich, že budou pohledy opětovat. Proto má tak děsivý efekt, když se v prologu filmu zakrvácený šimpanz soustředěně zahledí přímo do kamery, prolomí neviditelnou zeď mezi sledujícím a sledovaným a opustí pozici objektu. Jestliže si v klasických westernech kovbojové zosobňující civilizaci a americký expanzionismus sebevědomě podmaňovali divočinu, Peeleho westernový eko horor naznačuje, že divočinu nikdy zcela zkrotit nedokážeme a je jen otázkou času, kdy se nám naše arogance brutálně vymstí. Prezentovat Nene jako film o mimozemšťanech je proto zavádějící. Dost indicií napovídá, že hrdinové nečelí kolonizátorům ze vzdálené galaxie, ale groteskně zveličeným důsledkům lidského jednání, byť ne přímo jejich. O. J. a Emerald jsou na více úrovních oběťmi bezohlednosti a přehlíživosti druhých.
Grande finale
Lidé se v Nene opakovaně, v dalších a dalších bravurně vygradovaných scénách, mísících po sbielbergovsku hrůzu s akcí a nenuceným humorem, ocitají v pozici kořisti čelící mnohem mocnějšímu predátorovi. Rasovou problematiku Peele zcela neopouští, na konci má dokonce navrch, ale po většinu filmu je pro něj důležitější téma nikoliv celospolečenské, ale celoplanetární – ztráta pokory k živé přírodě, přesvědčení, že už jsme na ni vyzráli.
Touhu člověka podrobit si a využít pro vlastní zisk vše, co jej obklopuje i přesahuje, nejzřetelněji zosobňuje Ricky se svými kýčovitými estrádami. O. J. a Emerald ovšem uvažují podobně tržně. Host neurčitého původu je sice děsí, ale zároveň v něm spatřují obchodní příležitost. Chtějí dřív než zvědavci ze zbytku Ameriky nafilmovat nemožné, pořídit „záběr za všechny prachy“, jenž jim přinese peníze a pozvání do show Oprah Winfrey. Angelem, znuděným prodavačem z elektra, který zrovna dostal kopačky od své přítelkyně a taky hledá, čím by zaplnil prázdnotu, si na ranči nechávají nainstalovat nové bezpečnostní kamery. Jsou naivně přesvědčeni, že technologie nelze obelhat. Na rozdíl od aktérů sci-fi o mimozemské invazi ale nechtějí „zkurvený monstrózní deštník“ primárně zničit – nejsme ve filmu Rolanda Emmericha. Hodlají jej jen zvěčnit, zbavit tajuplnosti (stejně jako lidé nejpozději od osvícenectví získávají s pomocí vědy a techniky kontrolu nad přírodou). Nejmocnější zbraní postav během grandiózního finále je příznačně kamera na kliku. Jako kdyby pouze film mohl ve společnosti přehlcené obrazy učinit realitu viditelnou, dát jí formu a význam. Jenomže čí je to vlastně realita, čí úhel pohledu rozhoduje, ptá se Peele, když rozehrává napínavou hru různých pohledů a hledisek.
Ambivalence hlavních hrdinů je v závěru převálcována heroismem a velkolepým soundtrackem, který vzdává hold Enniu Morriconemu i Elmeru Bernsteinovi. Ti, na něž bylo v dějinách psaných bílými muži pohlíženo se skepsí nebo rovnou s nenávistí, se vítězoslavně zmocňují pohledu. Exploatační rozměr jejich vlastního počínání, kdy sami krotí přírodu a její zázraky chtějí proměnit ve spektákl pro zraky druhých, ovšem žádnou kritickou dohru nemá. Podobně neuspokojivě z vyprávění v poslední třetině vypadává motiv zpracovávání zármutku a dost neústrojně je naloženo také s postavou Parka a jejím rodícím se konfliktem se sourozenci. Jako by Peele některé motivické linie necitlivě osekal, aby mohly silněji vyznít jiné. Ač je završení samo o sobě dechberoucí a z kina díky němu budete odcházet s uspokojivým pocitem, že jste za své peníze dostali velkolepou podívanou, z narativní struktury jako takové zůstává na konci trčet spousta prvků, jejichž účel není zřejmý.
Nene tak místy naráží na vlastní ambice a přemíru nápadů a postrádá soudržnost a konciznost Čelistí, Blízkých setkání třetího druhu a jiných chytrých blockbusterů, jejichž narativní mechanismy Peele přezkoumává nebo obnažuje. Film vystavěný na originálním konceptu, který po celé dvě hodiny vzbuzuje zvědavost, napětí a údiv a zároveň metaforicky pojmenovává mnohé nezdravé společenské tendence, ovšem i přes své slabiny patří k nejpozoruhodnějším letošním žánrovkám. Více než 100 milionů dolarů, které utržil v severoamerických kinech během prvního měsíce od premiéry, přitom dokládá, že poptávka po kvalitní nefranšízové komerční tvorbě existuje a značka „Jordan Peele“ neslábne.
Autor je filmový publicista.