Foto YouTube
Nedávná příhoda z Ústí nad Labem, kde žena se svým synem rozřezala aku vrtačkou lavičky vedle jejich domu, protože „už ji štvalo, jak se tam schází různá omladina,“ opět v komentujících lidech vyvolala zdánlivě banální otázku: pro koho je veřejný prostor a kdo (pokud vůbec) má právo ostatní lidi z veřejného prostoru vytlačovat? Veřejný prostor (ulice, náměstí, park) je z definice přístupný všem bez rozdílu. Někteří lidé ale na definice kašlou a přístup do veřejného prostoru a chování v něm podmiňují fyzickými, estetickými nebo morálními nároky. Snadno se pak stane, že se traduje ono slavné naříkání „postavili jsme park a začali nám tam chodit lidi.“
Jak se zbavit lidí?
Pojďme si představit, že považuji veřejný prostor za exkluzivní – jde o prostor jen pouze pro ty, kdo splňují nějaká kritéria. Jak bych mohl zbylé lidi nesplňující tato kritéria z veřejného prostoru snadno vypudit? Nejklasičtější šikanovanou skupinou jsou mladí. Od Ústí nad Labem po kanadská města lidé neradi vidí potulující se skupinky mládeže, od nichž nikdo neví, co čekat. A vlastně jsou i tak nějak podezřelí. Když ale doma nemám zrovna pilu a ani se mi nechce mít popotahování s úřady, můžu tenhle svůj problém delegovat na místní samosprávu. Jak ta si s tím může poradit? Příkladů je překvapivě mnoho.
Veřejný prostor není morální ani politické vakuum; nejsou to jen chodníky, silnice a domy. Je to prostor, kterému někdo vládne – a ten, kdo vládne, určuje, co je ve veřejném prostoru přijatelné a co ne.
Nejobskurnějším způsobem, jak dostat mladé lidi z nějakého veřejného místa, je zařízení zvané Mosquito (Komár). Jde o alarm, který vydává tón o frekvenci 17,4 kHz, který slyší pouze lidé mladší 25 let. Pokud jste starší, tónu si vůbec nevšimnete a nijak vás neobtěžuje. Pokud jste však mladší, tento tón vám bzučí v hlavě a vede k hodně nepříjemnému pocitu. Zařízení se objevilo v několika britských, kanadských a australských městech. V Kanadě to ale mělo menší háček – nikdo o instalování zařízení neinformoval širokou veřejnost. Starší lidé pak neviděli rozdíl a mladí lidé se podvědomě vybranému místu vyhýbali, protože se tam jednoduše necítili dobře. Městské samosprávě bylo jedno, jestli vám je 24 a jdete si tam sednout třeba na zmrzlinu. Jste mladí, vypadněte odsud! Právě na tento diskriminační prvek upozornila kampaň Buzz off mladých Britů, kteří argumentovali tím, že pokud by se takové opatření udělalo vůči nějaké etnické skupině, nikdy by to neprošlo, ale vůči skupině sjednocené pouze věkem to možné je.
Kromě obskurního existuje také úsměvný, ale stejně motivovaný způsob. V britském Mansfieldu zástupci města (ovšem více veřejně) řešili problém s několika mladými, kteří se poflakovali po ulicích, kopali do popelnic a jednoduše dělali bordel. Namísto prevence, nebo účinného „pochytání“ hrstky problémových puberťáků přišlo město se svérázným nápadem: v dotčených místech nainstalovali do pouličních lamp speciální růžové světlo, jehož záření zvýrazňuje akné. To teenagery přinutilo se těmto místům vyhýbat, protože se (i přestože drsňáci) za svoje akné před vrstevníky styděli.
Mansfieldský přístup má své kořeny ve využívání lidské psychiky a náchylnosti na podvědomé podněty, které si ani často lidé neuvědomují. V japonském metru je proto časté, že jsou podzemní stanice osvíceny modře, protože podle psychologických průzkumů a dostupných dat snižuje tato studená barva počet sebevražd. Není to jen o světle, ale i o hudbě. Data z Montrealu nebo Londýna ukazují, že pokud ve stanicích metra hraje klasická hudba, cestující méně tíhnou k nějakému protispolečenskému chování. Vtipnou příhodou pak je přehrávání písniček od Barryho Manilowa před obchodním domem v Christchurchi na Novém Zélandě, které má odradit mladé od shlukování se v jeho okolí a páchání nepřístojností – tento autor slaďáků prý podle představitelů obchoďáku připadá mladým tak neposlouchatelný, že raději půjdou někam jinam… Nebo se tomu svými repráky postaví na odpor?
Před dětmi ne
Přijde vám, že mechanismy útočící na lidskou psychiku nedokáží pomazané hlavy vyždímat ještě víc? Dokážou! V jihovýchodním Londýně měli na místních trzích problémy s vandaly, zloději a dalšími kriminálními živly. Situace byla zoufalá, tak se místní radnice odhodlala k překvapivému kroku – požádala o pomoc marketingovou společnost Ogilvy. Ta přišla s nečekaným nápadem – tvrdila, že podle psychologických studií lidé tíhnou daleko méně k protispolečenskému jednání, když se na ně dívají malé děti. Poprosili tedy místní obyvatele, aby jim poslali fotky svých dětí, a graffiti umělci pak jejich portréty nasprejovali v nadživotní velikosti na stažené rolety obchůdků. Výsledek není sice nijak precizně změřen, ale podle některých tamních obchodníků se situace výrazně zlepšila. Asi to tvrdí ti, kteří měli to štěstí, že „jejich“ dítě na roletě mělo větší oči – pravidlo zní jasně: čím větší oči, tím více se lidé stydí před nimi dělat něco špatného.
Všechny tyhle příklady ukazují, kolik času, energie a fantazie některé samosprávy využívají, aby ovlivňovaly chování lidí (nebo konkrétních skupin) ve veřejném prostoru. Nejenom, že je eticky sporné, znepříjemňovat celé věkové kategorii přístup na nějaké veřejné místo. O těchto praktikách lidé často nejsou ani pořádně informováni. Pak mohou vznikat situace, kdy se puberťáci budou vyhýbat bzučícímu parku, protože se jim tam prostě nelíbí – aniž by tušili, že si s nimi někdo hraje. Veřejný prostor není morální ani politické vakuum; nejsou to jen chodníky, silnice a domy. Je to prostor, kterému někdo vládne – a ten, kdo vládne, určuje, co je ve veřejném prostoru přijatelné a co ne. Kdo ho může používat a kdo už ne.
Jiný přístup je možný
Existuje ale i jiný přístup k chování ve veřejném prostoru, který se naopak dá označit za prosociální. Chcete se jít opít do města a bojíte se, že se vám to vymkne z kontroly a budete potřebovat pomoc? Není problém – ve světových městech existují dobrovolné skupiny, které po nocích brázdí ulice a pomáhají lidem, kteří jsou ve zranitelném stavu (například právě kvůli opilosti) – dají jim napít vody, pomůžou jim dostat se domů nebo jim poskytnou první pomoc. Ostatně, nejsou to jen světová velkoměsta, s tím samým nápadem nedávno přišla Bratislava s iniciativou Nočná pomoc.
Který přístup je lepší? Snažit se dostat lidi z veřejného prostoru pryč, aby náhodou něco neprovedli, a nebo nechat lidi být a když se něco stane, řešit to ať už s pomocí policie nebo dobrovolnických skupin? Možná by stálo za to tohle téma otevřít a bavit se o tom, jestli se jako společnost shodneme, zda je v pořádku zasahovat lidem do jejich možností využívání veřejného prostoru. Ať už jsou z jakékoliv skupiny. Ať budu starý jakkoliv, budu proti. Pokud někdo cíleně upírá veřejný prostor (byť malé skupině lidí), ničí tím jeho veřejnou funkci, a tedy samotnou jeho podstatu. Veřejný prostor je jednoduše veřejný, tedy pro všechny.
Autor je filosof.