Garden Towers na pražském ŽIžkově. Foto Petr Zewlakk Vrabec
Český statistický úřad nedávno zveřejnil údaje ze sčítání lidu provedeného loni, včetně těch o neobydlených bytech. Kvůli metodice zaměřené primárně na data o obyvatelích však z uvedených informací, jak sám ČSÚ upozorňuje, nejde určit, kolik z nich využívají například lidé dojíždějící za prací, kteří část týdne přespávají jinde, a kolik je dlouhodobě prázdných. Přesto 93 627 „statisticky“ neobydlených bytů na území Prahy, kde je celkem podle výsledků sčítání bytů 721 332, je nepochybně vysoké číslo. Debatu o antispekulativních nástrojích však tento vágní údaj nejspíš neposune, a to navzdory tomu, že po ní v hlavním městě poptávka nepochybně existuje. Odpovědět na ni se už před třemi lety pokusili Piráti, když radní pro bydlení Adam Zábranský navrhl získat údaj o počtu prázdných bytů pomocí kontroly elektroměrů.
Z bytů je nové zlato, bohatí si do nich ukládají svoje peníze a firmy typu private equity či hedgeové fondy skupují nemovitosti do portfolií, která přeprodávají dalším společnostem.
Ze strany koaličních partnerů, Spojených sil pro Prahu, konkrétně od předsedy Jiřího Pospíšila, tehdy však promptně zaznělo, že „špehování soukromých bytů prostřednictvím elektroměrů“ považuje za nepřijatelný zásah do soukromí. Zdanit majitele prázdných bytů Piráti nenavrhovali, chtěli po získání potřebného údaje teprve otevřít debatu, Pospíšil přesto vzkázal, že by to znamenalo útok na základní právo občanů, právo na soukromé vlastnictví.
Tušit nebo vědět
Poněkud nuancovanější názor než ti, kteří se ohánějí nedotknutelností soukromého vlastnictví, má například pražský náměstek pro územní rozvoj Hlaváček (dříve Spojené síly, dnes STAN). Podle něj není počet prázdných bytů v Praze tak velký, abychom se o přesné číslo nutně museli zajímat. Hlaváček zdůrazňuje, že je především potřeba navýšit výstavbu, což je nepochybně pravda, nicméně ani náměstkovo tušení, že číslo není velké, není totéž jako přesným číslem disponovat. Hlaváček navíc ignoruje fakt, že je Praha už v situaci, kdy by jí měl být ke zmírnění krize každý dostupný nástroj dobrý.
Hlavní město tak stále nemá žádný důkaz, který by mohl potvrdit nebo vyvrátit obavy, že počet prázdných bytů v metropoli se v posledních letech rapidně zvýšil. Stavitelé běžně prozrazují, že na investice jde kolem 40 procent bytů z nových developmentů, ceny bytů i nájmů jsou v Praze už pár let pro mnoho lidí nesnesitelně vysoké a podle odborníků – od světoznámé socioložky Saskie Sassen až po zdejší výzkumníky ze Sociologického ústavu Akademie věd či Ostravské univerzity, je primární příčinou krize financializace bydlení. Jednoduše řečeno: ceny rostou, protože český trh s bydlením je součástí světového, a do bydlení se už nějakou dobu ve velkém investuje. Z bytů je nové zlato, bohatí si do nich ukládají svoje peníze a firmy typu private equity či hedgeové fondy skupují nemovitosti do portfolií, která přeprodávají dalším společnostem. Bohatnou, zatímco šroubují ceny bydlení do dříve nepoznaných výšek, a problém bezdomovectví a nedostupného bydlení narůstá. Na západním pobřeží Ameriky, v Barceloně, i v Praze.
„Vacancy tax“ ve světě
Daň z prázdné nemovitosti přitom není žádná rarita. Není zavedena jen v krizí bydlení extrémně zatíženém kanadském Vancouveru, jehož příklad se uvádí nejčastěji, nebo kalifornském Oaklandu. Tato města by k větší dostupnosti bydlení podobně jako Los Angeles či San Francisko, která plánují daň zavést letos, nepochybně potřebovala postavit více sociálního a dostupného bydlení. Kalifornská města se potýkají s enormním nárůstem počtu lidí bez domova, kdy stanová městečka podél pobřeží tu už dlouhodobě nejsou ničím výjimečným. Zdejší neziskové organizace nyní označují situaci v horkých pouštích v blízkosti měst, kam jsou lidé bez domova vytlačováni, za humanitární krizi. Zdanění prázdných nemovitostí v těchto extrémně sociálně stratifikovaných metropolích bezpochyby nemůže způsobit žádný zázrak, už teď však odvedené finance pomáhají zvyšovat rozpočty na výstavbu dotovaného bydlení a stáčet debatu o něm směrem k humánnějšímu postoji. Jsou znamením, že si vedení měst závažnost problému uvědomují – například kalifornský guvernér Gavin Newsom letos ohlásil bezprecedentní investici do řešení problému bezdomovectví.
V Evropě daní prázdné nemovitosti Londýn, Paříž v roce 2017 ztrojnásobila daň, kterou platí majitelé letních rezidencí, aby zdejší vlastníky přiměla se „druhých“ bytů zbavit a uvolnit je trhu s bydlením. Barcelona před dvěma lety upozornila majitele prázdných nemovitostí, že pokud je nepronajmou, zabaví je. Další města a země včetně Vídně nebo Irska zavedení tzv. vacancy tax zvažují. Velmi přísnou regulaci má nepřekvapivě Dánsko, které je známé striktní politikou bydlení – musíte zde pravidelně dokládat, že v domě nebo bytě bydlíte vy či váš nájemník alespoň 180 dní v roce.
Čekání na novou generaci
Všechna zmíněná města vedou více či méně úspěšné bytové politiky a danění prázdných nemovitostí je pouze jedním z nástrojů, jejichž vzájemná kombinace tyto politiky utváří. Podobně jako v Kalifornii či Vancouveru by ani v Česku zavedení daně z prázdného bytu krizi bydlení nevyřešilo. Mohlo by však být jedním z opatření, která by ve vzájemné synergii pomáhala Praze i celému Česku krizi bydlení mírnit. Finance získané obcemi tímto způsobem by mohly být základem rozpočtu, který by se dal použít pro stavbu tolik potřebného sociálního bydlení. V Česku se však raději politická reprezentace řídí volnotržními mantrami, které v minulosti lákaly slušný počet voličů – paradoxně mnohdy právě těch, kteří původní městské byty levně privatizovali, než snahou přicházet s funkčními řešeními aktuálních problémů. V myslích většiny zdejších politiků přetrvává víra ve všemocnost neviditelné ruky trhu, bez zájmu o to, jak se vedou bytové politiky v zemích na Západě, kam podle vládní koalice patříme. Pro jistotu ale počet prázdných bytů zjišťovat raději nebudeme.
Křiklavě vysoké číslo, které přinesl ČSÚ, by stálo za to rozebrat. Pravidelně zjišťovat počet prázdných bytů v Praze i v jiných krajích či městech by mohlo být užitečné v momentální situaci i v té budoucí, ve které se bude nepochybně na zdejším trhu s bydlením pohybovat stále více velkých institucionálních hráčů. I pokud by nedostatečná společenská shoda na danění prázdných nemovitostí toto opatření vyloučila, mohli bychom tak získat přesnější představu o povaze zdejší krize bydlení a podle toho volit možnou kombinaci nástrojů, která by u nás mohla být efektivní. Na generaci politiků oproštěných od starých manter a komplexu z části života prožitého za minulého režimu si ale ještě počkáme. Do té doby nezbývá než v ni doufat.
Autorka je redaktorka Alarmu.