Foto CC BY-SA 4.0
Začíná z toho být pomalu tradice. Po skončení ženského šampionátu ve fotbale se začnou různá média předhánět ve chvalozpěvech na feminizaci sportu. Nejinak tomu bylo i po mistrovství Evropy v Anglii. Vždyť jen co do účasti lidí v hledišti padl divácký rekord, a to i včetně mužských šampionátů na starém kontinentu. 87 192 diváků a divaček na stadionu ve Wembley poslední červencový den překonalo mistrovství Evropy ze Španělska z roku 1964 o více než osm tisíc diváků.
Popularita ženského fotbalu roste exponenciálně. Jenom letos sledovalo zápas Ligy mistryň mezi domácí Barcelonou a soupeřkami z Wolfsburgu na stadionu Camp Nou 92 tisíc diváků a divaček. Jejich mužští kolegové ze stejnojmenného klubu zaznamenali v evropských pohárech nejvyšší návštěvu ani ne 80 tisíc diváků.
Začátek nové éry
Ale zpět k šampionátu. Na něm doslova zářila domácí reprezentace, která přímo v kolébce fotbalu dokázala ve finále porazit osminásobné evropské šampionky z Německa a bujaré oslavy se mohly spustit. Ty začaly už během tiskové konference jejich nizozemské trenérky Sariny Wiegman, když rozvášněný tým doslova vtrhl do sálu, některé hráčky dokonce křepčily i přímo na stolech a všechny zpívaly „It‘s coming home“.
A právě trenérka, která dovedla anglický tým ke zlatému vrcholu poprvé po dlouhých šestapadesáti letech od triumfu mužské reprezentace na světovém šampionátu doma ve Wembley, sama zdůraznila, o jak důležitý moment šlo. „Tento turnaj udělal hodně pro hru, ale také pro ženy ve společnosti. Nemyslím si, že jsme si skutečně uvědomily, co jsme udělaly. Během celého turnaje jsme měly obrovskou podporu našich fanoušků. Odvedly jsme neuvěřitelnou práci a jsem na svůj tým tak hrdá,“ řekla. A tiskovou konferenci navíc ukončila slovy: „Změnily jsme společnost.“
Není třeba dlouho přemýšlet nad tím, co má na mysli. Nejen finále, ale celý turnaj se těšil velkému zájmu diváků, kteří si navzdory tomu, že se jednalo ve velkých uvozovkách jen o „ženský fotbal“, našli cestu do hlediště v neskutečné míře. Jen finále zaznamenalo sledovanost přes 17 milionů lidí u televizních obrazovek, což z něho dělá nejsledovanější televizní pořad v Anglii letošního roku.
Že se jedná o zcela výjimečnou událost, podtrhovaly i další skutečnosti. Novinář Paul Battison ve svém komentáři na BBC upozornil na to, jak společensky významná byla gólová oslava Chloe Kelly, která po vstřelení branky v prodloužení sundala svůj dres a radovala se oblečená jen ve sportovní podprsence. Mnozí to totiž interpretují jako silné ikonické gesto, které prezentuje ženské tělo nikoli jako sexuální objekt, ale jako ztělesnění čiré radosti z toho, co dokázala a že toho dosáhla díky svým schopnostem. Z pasivního objektu ke konzumování se stává aktivním subjektem schopným prosadit se vlastní vůlí a demonstrovat vlastní sílu. I z tohoto důvodu někteří povyšují toto gesto v podprsence na feministický obraz desetiletí, konec unylé stereotypizace ženských těl a začátek nové éry.
Ta určitým způsobem, minimálně ve světě ženského fotbalu, skutečně nastává. Masivní nárůst sledovanosti a návštěvnosti na stadionech s sebou přináší i výrazné navýšení financí. Pod tlakem se po úspěchu ve Wembley ocitla anglická fotbalová asociace, aby okamžitě vyřešila platovou disproporci mezi ročním výdělkem trenérky Wiegen ve výši 400 tisíc liber (skoro 12 milionů korun) a jejím mužským reprezentačním protějškem Garethem Southgatem, který od listopadového navýšení pobírá 5 milionů liber (tedy více než 147 milionů korun) ročně.
Reprodukce vládnoucích nerovností
Navzdory aktuálnímu mediálnímu zájmu, obří popularitě ženského fotbalu a vyzdvihování velké změny v dosavadním sportovním i společenském paradigmatu, ukazuje pohled do útrob ženského sportu mnohem střízlivější a bohužel i trýznivější skutečnost.
Ženský fotbal v současnosti jde cestou dobíhání toho mužského, což je vzhledem k mnohaletým zákazům v minulosti pochopitelné. Jenže imitací patriarchálního vzoru opisuje i jeho neblahé tendence jako nerovnosti mezi západní a východní Evropou či doslova nesouměřitelnosti mezi globálním Severem a Jihem. Ano, v Anglii a Nizozemsku roste v posledních letech i členská základna fotbalistek, v Česku ale k žádným významným změnám nedochází. A tak se u nás ženy podílejí na celkovém počtu registrovaných hráčů a hráček zhruba z pěti procent.
Ostatně největší český problém má strukturální podobu, nejde jen o prachbídnou mediální podporu a zcela mizivé finanční ohodnocení. Hráčky nemohou nastupovat v dorosteneckém věku v chlapeckých týmech, což znamená jediné – nutnost najít si nejbližší čistě ženský klub. Vzhledem k malé základně fotbalových hráček to znamená dojíždět do nejbližšího města s takovým klubem, přestěhovat se tam, nebo konec fotbalové kariéry. A žádné finanční toky shora nemohou snadno změnit to, že zdola k revoluci nedochází.
Přesto se zdá, že se blíží doba masivních finančních investic do ženského sportu. Vždyť i slavící Angličanky dostaly od společnosti NIKE v reakci na svůj výstup na tiskové konferenci trika, na nichž se skvělo namísto sponzorského loga slovo HOME vyvedené fontem této korporace pod všeříkající fajfkou. Právě kapitalizace zájmu o ženský fotbal souvisí i s dalším potlačováním skutečné feminizace sportu, a to na globální úrovni. Proč bychom spíše než o feminizaci sportu měli mluvit o negativních jevech kapitalizace žen ve sportu, se dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.
Autor je sociolog sportu a moderátor podcastu Outsider.