Foto Foreign, Commonwealth & Development Office, Flickr, CC BY 2.0
Již několik dní po vraždě měl japonský tisk jasno: atentátník Tecuja Jamagami, který má až do listopadu procházet psychiatrickým vyšetřením, o svém motivu ochotně vypovídal a jeho širší rodina výpověď potvrdila. Jamagamiho matka, která ještě coby mladá žena ovdověla, se ze žalu upnula na jakousi tajemnou organizaci, kvůli které začala zanedbávat své děti a postupně jí věnovala veškeré rodinné jmění, odhadem něco mezi 15 až 20 miliony korun.
V roce 2002 se tak rodina ocitla zcela na mizině a Jamagami vstoupil do Japonských námořních sil sebeobrany, aby si vydělal na vysokoškolská studia. Zřejmě i kvůli depresím zaviněným přetrvávajícími problémy v rodině však na univerzitu po skončení služby nenastoupil, roky se neslavně protloukal a po bratrově sebevraždě v roce 2018 se upnul na myšlenku pomstít se organizaci, která jeho rodinu finančně zničila. Šinzóa Abeho, v němž viděl vlivného spojence svého nepřítele, si vybral coby nejsnáze dostupný terč.
Tato pro obě strany výhodná mnohaletá spolupráce samozřejmě nebyla tajemstvím, nicméně v Japonsku je dobrým zvykem přivírat nad nepříjemnostmi oči, a právě to se ve věci propojení Církve sjednocení s politickou sférou po dlouhá desetiletí dělalo.
Přestože dotyčná organizace nebyla v prvních zprávách blíže identifikována, velmi rychle vyšlo najevo, že jde o Církev sjednocení, dnes známou spíše jako Federace rodin za světový mír a sjednocení (FFWPU), či – méně lichotivě – sekta reverenda Moona (jak zní poameričtěné jméno zakladatele Son-mjonga Muna). V Japonsku je tato církev v současnosti známá pod zkráceným názvem Katei rengó (Federace rodin) a působí zde už od konce padesátých let 20. století. Počet jejích členů nyní není přesně znám, nicméně v minulosti zřejmě dosahoval i půl milionu, což je na novou sektu velmi slušný počin, uvážíme-li, že Japonci jsou nábožensky poměrně vlažní a např. ke křesťanství, z nějž Církev sjednocení vychází, se jich hlásí jen necelé 2 miliony (tj. přibližně 1,5 procenta). Příčina tohoto úspěchu ovšem netkvěla ani tak v ryzosti idejí této církve, jako v její zběhlosti v politice, díky které si hned na začátku získala podporu japonských konzervativců, zejména Nobusukeho Kišiho, bývalého předsedy mocné konzervativní strany Džimintó (Liberálně demokratická strana), který byl zároveň dědečkem Šinzóa Abeho.
Rodinná pouta
Církev sjednocení vystavěl její zakladatel, korejský kazatel Son-mjong Mun, na myšlence utváření pravých rodin spojujících všechny národy a rasy, jejichž přičiněním budou nakonec napraveny veškeré nespravedlnosti a nepravosti světa. Své učení šířil od padesátých let minulého století a úspěšně jej vyvezl za hranice Koreje, zejména do Spojených států, kde dlouhá léta sám pobýval, a kde se mu podařilo získat sympatie republikánských politiků, neboť jednu z největších nepravostí a nespravedlností na tomto světě představoval podle Muna právě komunismus.
Na antikomunistickou notu zahrál úspěšně i v Japonsku, kam poslal první misionáře na sklonku padesátých let, a sám se brzy nato spřátelil s Nobusukem Kišim, který byl v letech 1957–1960 premiérem a i po svém odstoupení zůstával politicky činný. Mimo jiné se velmi zasazoval o změnu poválečné ústavy a remilitarizaci a samozřejmě byl zapřisáhlým nepřítelem komunismu, socialismu, odborů a podobně, které v jeho očích představovaly nebezpečí pro poválečný vývoj Japonska. Zřejmě to byl právě on, kdo Církvi sjednocení pomohl získat status oficiálního náboženského spolku a zařídil mu centrálu v budově, kterou dříve v době svého premiérství používal coby svou rezidenci. Rovněž byl Munovi nápomocen v získávání mocných spojenců, jako byl například ultrapravicový politik a byznysmen Rjóiči Sasakawa, který se stal čestným předsedou japonské pobočky IFVOC (Mezinárodní federace pro vítězství nad komunismem, japonsky zkráceně Šókjó rengó), což byl jeden z mnoha spolků založených Církví sjednocení.
Kišiho přátelství s Munem přetrvalo až do konce jeho života, nejednou se účastnil veřejných akcí církve či akcí některé z jejích mnoha organizací, a když byl Mun v osmdesátých letech v USA uvězněn za daňové podvody, Kiši za něj osobně intervenoval u prezidenta Ronalda Reagana. Sympatie k Církvi sjednocení a jejím organizacím se pak v Kišiho rodině dědily stejně jako politická příslušnost, projevoval je jeho zeť Šintaró Abe (vůdce Seiwakai, nejkonzervativnější frakce Džimintó) a později i vnuci Šinzó Abe a Nobuo Kiši. A šlo o sympatie vzájemné – církev poskytovala rodině různé služby, například když Šintaró Abe působil v letech 1982–1986 jako ministr zahraničí, pomáhala mu na služebních cestách do USA tamější pobočka Církve sjednocení v navazování kontaktů s republikány. A stejně posloužila jeho synovi, kterému v době jeho premiérství zprostředkovala seznámení s Donaldem Trumpem.
Pomocná ruka
V osmdesátých letech se pověst Církve sjednocení v Japonsku výrazně zhoršila. Z výpovědí mnoha bývalých členů začalo vycházet najevo, že ve skutečnosti jde o jeden velký byznys. Církev po svých členech žádala nehorázné příspěvky, dopouštěla se vydírání, psychického teroru a také nekalých obchodů, jimž se v Japonsku říká reikan šóhó – podvodné obchody s předraženými předměty údajně obdařenými nadpřirozenými silami. Církev tehdy ustoupila do pozadí a v dalších letech jednala s politiky téměř výhradně skrze IFVOC a další své organizace, v poslední době zejména Tenčú heiwa rengó (Universal Peace Federation). Ta působí i v Česku pod jménem Univerzální federace míru a nezřídka se stýká se zdejšími konzervativními stranami a spolky, mj. s Aliancí pro rodinu a Občanským institutem.
Právě zdravice, jíž Šinzó Abe v září 2021 k UFP pronesl na její sedmé výroční konferenci Rally of Hope, se mu stala osudnou, protože ji vyslechl i Tecuja Jamagami a usoudil, že nemůže-li zabít současnou hlavu církve – Munovu vdovu Hak-ča Han, odstraní alespoň vlivného politika, který ji neskrývaně podporuje. Možná sám netušil, jak dokonale se mu pomsta na církvi vydaří.
Pátrání médií totiž odhalilo, že značný počet poslanců Džimintó (zvláště těch náležících k Seiwakai) udržuje s církví a jejími organizacemi dlouhodobě těsné a velmi pragmatické vztahy, například zaměstnávají jejich členy jako své asistenty, poskytují záštitu různým aktivitám a často zřejmě i interní informace a ochranu před trestním stíháním. Na oplátku se jim dostávalo pomoci s organizací voleb – členové církve oslovovali na ulici potenciální voliče, vybírali pro politiky příspěvky a dohlíželi na umlčování protestujících při předvolebních mítincích. Rovněž byli po ruce, když se někdo z Džimintó dostal do problémů. Například když premiér Abe, který vždy podporoval nacionalistické spolky a stejně jako kdysi jeho dědeček usiloval o ústavní změnu, která by Japonsku umožnila nasadit vojáky do bojových misí v zahraničí. Právě vůči tomuto kroku se v roce 2015 veřejnost velmi hlasitě vymezila, zatímco církev rychle využila svých existujících organizací – i několika promptně založených, aby jejich ústy Abeho úsilí hlasitě podporovala a poskytovala tak protiváhu k hlasu rozzuřených občanů.
Svaté zděšení
Tato pro obě strany výhodná mnohaletá spolupráce samozřejmě nebyla tajemstvím, nicméně v Japonsku je dobrým zvykem přivírat nad nepříjemnostmi oči, a právě to se ve věci propojení Církve sjednocení s politickou sférou po dlouhá desetiletí dělalo. O to silnější je nyní veřejné pobouření a premiér Fumio Kišida, který je v rámci vládnoucí Džimintó členem její umírněnější frakce Kóčikai, se ocitl před nelehkým úkolem očistit stranu, aniž by si ji zcela znepřátelil. Jeho dosavadní kroky jsou spíše opatrné. Vyzval členy Džimintó, aby prošetřili své vztahy k církvi a jejím organizacím a vyvodili z nich důsledky, což vedlo k mnoha desítkám různých odhalení a rezignací na nižších i vyšších postech, nicméně japonská média spekulují, že jde jen o špičku ledovce. Sám Kišida obměnil svůj kabinet – odejít muselo celkem sedm ministrů, například ministr obrany Nobuo Kiši, Abeho mladší bratr, kterému církev prokazatelně pomáhala s volební kampaní, či ministr průmyslu Kóiči Hagiuda, který pod tíhou důkazů neochotně přiznal, že často navštěvoval jednu z jejích tokijských poboček.
Obměna však nepřinesla kýžený efekt, jednak proto, že odejití se v podstatě jen přesunuli na jiné důležité posty a nadále zůstali vlivnými straníky, a také proto, že i někteří z nových ministrů byli brzy nuceni přiznat, že se s církví nějakým způsobem zapletli. Sice šlo často o vcelku nevinné záležitosti, například pouhou zdvořilostní návštěvu akce pořádané UPF či jinou „spřátelenou“ organizací, ale i to stačilo, aby se opozice nechala posměšně slyšet, že propojení Džimintó s Církví sjednocení je natolik těsné, že sestavit kabinet z členů, kteří si s ní nezadali, je vlastně nemožný úkol. Důvěra veřejnosti v premiéra se vzápětí prudce propadla (z 52 na 36 procent) a více než 85 procent respondentů považuje těsné vztahy mezi stranou a církví za problematické. Veřejnosti především vadí, že stále ještě nikdo oficiálně nevyšetřil, do jaké míry Džimintó církev chránila před policejním vyšetřováním jejích mnohých skandálů.
Japoncům je rovněž proti srsti Abeho státní pohřeb plánovaný na 27. září a sepisují se petice na jeho zrušení. Situaci sleduje s velkým rozladěním i koaliční partner Kómeitó, strana založená laickými členy buddhistického hnutí Sóka gakkai. Mezi těmito dvěma subjekty sice žádná oficiální spolupráce není, ale hnutí při volbách kandidáty Kómeitó podporuje a doporučuje je svým věřícím, a strana se nyní obává, že současný skandál vrhne na jejich ideologické souznění špatné světlo.
V současnosti je tedy pro Džimintó jediným štěstím v neštěstí to, že se aféra naplno rozvinula až po volbách do horní sněmovny, které by pro ni nejspíš jinak dopadly daleko hůř. Zatím se strana stále pevně drží kormidla a snaží se vylepšit svou reputaci, než nastane soud s Jamagamim, který skandál nejspíš opět naplno rozvíří.
Autorka je překladatelka a japanoložka.