Ropovod Družba nedaleko Lvova. Foto Wikimedia Commons, CC 3.0
Mnozí vykladači dějin se domnívají, že historie se opakuje, nebo má alespoň tu nutkavou tendenci. Na to se často upomíná oblíbeným citátem George Santayany „Ti, kdo si nepamatují svou minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ A citát se v posledních dekádách vytahuje hlavně tehdy, když je potřeba napnout síly proti „návratu komunismu“. Představa historie jako nějaké fatální mechaniky poháněné kolektivní nevědomostí mi spíše, ani přes svou míru citátového zjednodušení, nedávala, než dávala smysl. Navíc paměť, respektive individuální vzpomínky „těch, co spolu mluví“, se ve veřejném prostoru zmocňují dějin, imitují zde historický výzkum, protože ten se se svou povahou věci komplikovat najednou nehodí. A přesto mě poslední dobou často ovládne takový zvláštní pocit, který si pamatuji (!) z konce osmdesátých let. Pocit, že ten systém, v němž se plácáme, už je natolik funkčně zerodovaný, že se musí něco stát. Systém, v němž se objevují další a další praskliny, aniž by je někdo skutečně řešil. Tento text je o jednom dějinně paměťovém déjà vu.
Stokrát nic umořilo režim
I na konci osmdesátých let si stěžovat uměl každej. Patřilo to k základům mezilidské komunikace včetně bohaté anekdotické kultury a nihilistické frazeologie ironicky těžící z všudypřítomných hesel o svazácích nebo zemi, kde včera znamená zítra. Přitom se ale zároveň vlastně nic strašného nedělo. Obchody měly otevřeno, když zrovna nebyla týdenní inventura, něco se v nich prodávalo („nemáme, zkuste to za týden“), nikdo neumíral hlady ani nechodil v hadrech a láptích. Kdo marodil, zašel si k lékaři. Vlaky a autobusy nějak jezdily, člověk dostal nějakou výplatu. Na takovou tu veselou bídu u piva a dovolenou pod stanem to stačilo. Dokonce lidi i nějak bydleli a ve škole se děti kromě nějaké té komunistické mýtotvorby dozvěděly i mnohé užitečnosti – od trojčlenky po skutečnost, že zajíc je býložravý savec schopný rychlého pohybu. Dokonce byla i zábava, diskotéky a bigbeaty pod SSM, i v menší obci se dalo jít do kina na pěkný americký film. Mnozí si vypiplali i komfortní bydlení a k tomu rekreační objekt. A přesto ten nekončící poklid, ono se SSSR na věčné časy či Havlovo bezčasí nakonec vzalo pro mnohé náhlý a neuvěřitelný konec.
Až budeme zase k výročí 17. listopadu počítat, kolik másel si člověk mohl za průměrnou mzdu koupit tehdy a dnes, neměli bychom přehlédnout, že si uchováváme hlavně antidemokratické a protiemancipační hodnotové rámce.
Ono to totiž stejně tak fungovalo jako nefungovalo. A čím dál víc nefungovalo. Stokrát nic, na které občan dennodenně narážel, umořilo režim. Nekonečné fronty a arogance byly všudypřítomné – od pošty, přes čekárny lékařů, o nakupování nemluvě. Kádrováci, výbory, aktivy, schůze. Špinavé zpožděné vlaky, v létě přetopené, v zimě vymrzlé, nedostatek věcí běžné denní spotřeby, natož když jste potřebovali něco extra jako třeba náhradní stěrače do auta. Sociolog Ivo Možný v knize Proč tak snadno… k tehdejšímu zásobování maloobchodu podotknul, že záhy „i na nákup brambor bude zapotřebí mít konexe.“ Pustnoucí veřejný prostor halilo jakoby provizorní bednění, lešení a výstražné cedulky o padající omítce. Na severní Čechy se snášely kyselé deště, které spálily Krušné hory. Odpady z fabrik i domů se tak nějak vypouštěly prostě do řek, vzduchu, kupily na skládkách, házely za plot nebo k lesu za první zatáčku. Mezitím byla školní mládež nabádána k ochraně přírody neodhazováním pytlíků od svačin v lese a surovinovou základnu státu, jehož ekonomika upadala spolu se zastarávajícím nehospodárným těžkým průmyslem, zachraňovala sběrem starého papíru a sušením pomerančové kůry.
Úpadek byl opticky maskován a mírněn betonem. Ten dodnes tvoří obojaké dědictví. Na jednu stranu třeba porevolučně opovrhovanou sídlištní výstavbu. Dnes v panelácích žije asi čtvrtina obyvatel Česka a zdaleka nejen z pohledu bytové kapacity jí dodnes nemůže nic konkurovat, ale socialistická je i většina metra nebo páteřní D1. Monumentální betonáž je ale spojena s celkovou představou modernity – jak u dálnic, tak třeba přehrad, přičemž o mnohém se nejen snilo už za první republiky. Výrazem pozdních osmdesátek této tendence je pak třeba pražská magistrála a absurdní odříznutí nejen Národního muzea nebo hlavního nádraží od veřejného prostoru. Pozoruhodné je, že zatímco masová veřejná bytová výstavba umřela se socialismem, duch magistrály sužuje naše města dodnes. Není to ale zdaleka jediná osmdesátková nálada, která vibruje jakoby stále silněji.
Až se bude psát rok 2006
Kulturní teoretik Mark Fisher byl přesvědčen o tom, že neoliberalismus prostřednictvím zvyšujícího se tlaku na pracovní výkon a ekonomizaci života připravuje lidi nejen o čas, ale i o kreativitu. Jedním z příznaků neoliberalismu je potom stagnující konzervativní kultura, která nemá prostor pro experiment, risk a drží se zažitých postupů. Možná i to je jeden z faktorů přetrvávající popularity socialistických hudebních hvězd (ovšem i seriálů, filmů či televizní zábavy). Dalším by mohla být paradoxní antiideologičnost tehdejší pop music, onoho normalizačního biedermeieru, který svou nekomplikovanou obecností nepřekáží nikdy ničemu. Jednou z – v mezích zákona – kritických písní, na niž se v Československu potažmo Česku trsá čtvrtou dekádu, je futurologický hit skupiny Katapult z roku 1980 Až se bude psát rok 2006. I když pár let připočteme k výslednému 2022, nutno říci, že píseň si uchovala podivuhodnou aktuálnost. Dálnicí jsme zeměkouli sice dosud neopředli, dokonce sotva po ní dojedeme z Prahy do Brna, do Vídně už třeba ne. Zato zmíněný duch magistrály vede motoristickou válku proti neposedným městským cyklistům, kteří jen dělají problémy. Počasí taky neřídí družice, jak ironicky rýmoval autor textu Ladislav Vostárek. Poslední výspy, kde se poroučí větru dešti, jsou uměle zasněžované sjezdovky. Ty ale s klimatickým rozvratem a energetickou krizí stejně končí a představují tak poslední směšný výpotek jedné z nejhouževnatějších iluzí člověka dvacátého věku – že může řídit úplně všechno – ať už s pomocí centrálně plánované ekonomiky nebo podnikatelského ducha. A koho by zajímalo, jestli si tedy děti mají kde hrát, tak třeba na Praze 2 pod vedením ODS na betonu a umělém trávníku, právě v duchu písně: „Až budeme mít továrny i na stromy / Až umělá tráva bude před domy / Až zavládne v celém světě blahobyt.“
Že s námi zůstávají mnohé industriálně-technokratické rysy předlistopadové doby, která si v mnohém s neoliberalismem rozumí, si lze smutně uvědomovat již dlouho. Životní prostředí je zdroj obživy a ani jeho ministryni nepřijde divné lobovat za průmysl a výjimky a dezinformační panika kolem Green Dealu je tu zlatým standardem. Zároveň jsme asi nejhorlivějšími popírači reality, co se týče automobilismu, jehož kult zde neslábne. A tak není náhoda, že městský veřejný prostor slouží jako pěším sice nebezpečné, ale levné odkladiště aut, přičemž urbanismus lidských sídel je určován silničními průtahy, obchvaty, okruhy apod.
Také byrokratický bůh je všudypřítomný a zdaleka se netýká jen správy státu a složité administrace kde čeho a už vůbec ne nějaké cancel culture a woke agendy, jak se často konzervativci všech nálevů snaží přesvědčit sami sebe. Naopak si všimněte jeho nenápadné měkce represivně ordinérní všudypřítomnosti, o niž prostřednictvím tisícera cedulek dennodenně zakopáváme v kolika bezvýznamných provozovnách: platba kartou od 200 korun, karty nepřijímáme, platba pouze kartou, zavírejte dveře, neotevírejte okna, ukliď po svém psovi, nevstupujte se psem, nerušit, zhasínat světla, nedotýkat se, přijímáme stravenky, nevstupujte s jídlem, neopírejte kola o zeď, udržujte čistotu, splachujte, nesplachujte vložky.
Čím více nařízení, papírů, odklikávaných okének, poskytovaných údajů, tím více se na neformální úrovni paradoxně vzájemně přesvědčujeme o tom, do čeho všeho státu nic není, od čeho tu hlavně není a co všechno je každého věc a svobodná volba, odpovědnost a rozhodnutí. Připomíná to obrácený koncept hypernormalizace sociálního antropologa Alexeje Jurčaka, jímž popsal poslední éru SSSR – z ideologie přetrvávají rituály, vnějšková nápodoba vysněného politického systému, která je zároveň paralyzována obavou z jakékoliv změny. My máme naopak hluboce zvnitřněnou pokoru vůči psanému příkazu, buzeraci a všem sociálním bariérám, tomu, co je psáno, i kdyby to bylo sebeblbější, ale jinak si rádi vykládáme o svobodě. Svoboda se vůbec hodí hlavně tehdy, když trh a společenské okolnosti pracují v náš soukromý prospěch, a k ospravedlňování kapitalizace zisků.
Jistota sociální nejistoty
Pokud je dnes například někdo přesvědčen, že socialistický stát se o občana přehnaně staral a vodil ho za ručičku a je jen pozůstatkem komunismu domáhat se třeba sociální pomoci, není tomu docela tak. Socialistický stát, přes své bedlivé hlídání kulturních norem (jestli příliš neinklinujete k západní popkultuře – stejné jako současná bdělá stráž před LGBTQ+ agendou, antirasismem, feminismem nebo ekologií), což se ale i na konci osmdesátých let mírně rozvolňovalo, o nijaké zvláštní blaho lidu neusiloval. Občané byli především pracující a od toho se vše odvíjelo, tedy agenda například jakýchkoliv menšin nebo zdravotně hendikepovaných, která stála vně pracovně-právní svět, jej nezajímala. I sociální jistoty, které bývají dodnes chápány jako zásadní kvalita socialismu, patřily k poměrně skromným a pokulhávaly i ve srovnání s tolik proklínaným „asociálním kapitalismem“. Například socioložka Lenka Kalinová v knize Konec nadějím a nová očekávání. K dějinám české společnosti 1969–1993, píše: „Lze konstatovat, že přes důraz na sociální jistoty nebyly tyto výdaje v Československu za celé období socialismu vyšší v relaci k tvorbě zdrojů než ve vyspělých zemích. V roce 1961 činily v Československu 11 %, v zemích OECD v průměru 13 %, v roce 1980 v Československu 17 %, v OECD v roce 1981 25,6 %.“ Tato čísla zcela odpovídají bonmotu, že zatímco na Východě se budoval socialismus, na Západě sociální stát čili welfarestate. Příznačným se jeví to, že ve své systémové asociálnosti jsme se pohnuli přesně nikam a stále setrváváme v hlubokém evropském podprůměru.
Co ještě z normalizace přežilo dodnes, je kult „slušného pracujícího občana“. Samozřejmě hodně se rozlišuje, co to je, ta vaše „práce“. Pracujete-li jako učitelka (a vaše „hodina má jen 45 minut“), úřednice na pracáku, socioložka nebo policistka, velká část společnosti je přesvědčena o tom, že vás milostivě živí soukromý sektor „ze svých daní“. Kult horníků a hutníků nahradili podnikatelé – a k tomu v každém případě máme jako společnost už od války rádi, když někdo maká rukama. Čechy tak během covidových opatření dojal příběh houslové interpretky barokní hudby, která obratem skončila na pokladně v supermarketu, místo toho, aby je vyděsil platovou úrovní kultury a sociální neschopností státu. Nakonec i ty ukrajinské uprchlice a uprchlíky vidíme nejraději, když se hbitě zařazují do procesu podřadných pracovních pozic – a soukromému sektoru pomáhají snižovat „tlak na cenu práce“. Základní dynamika společenských hierarchií je tu prostá, ctíme dělníky a podnikatele, tedy „výrobu“, lidi co „makají“ a „vydělávají“. Nedůvěra naopak panuje k profesím expertním, postindustriálním sférám, službám, umění a hlavně elitám (vyjma pochopitelně lékařů). Jestli dnes hovoříme o rozdělené společnosti, jeden ze švů může vést i tudy – a zařezává se hluboko do minulosti a mentální tkáně Čechů.
Společenská rovnost navíc už ani během normalizace nebyla vyzdvihovaným ideálem. Tichého a mnohdy závistivého obdivu se dostávalo těm, kdo se uměli zařídit. Socialismus se svými hospodářskými anomáliemi tak docela neumožňoval legálně, natož pohádkově zbohatnout (Díky, že můžem!) a společenská soudržnost byla držena rovnostářskými mzdami. Alespoň rétoricky a na oko, protože fungovala poziční privilegia, kdy stranickost, konexe a jimi zprostředkovaný přístup k nedostatkovému zboží či službě nahrazoval možnost právě legálního podnikání. I tady můžeme vést určitou paralelu – zatímco za socialistickými rovnostářskými mzdami stojí idea, že všechny pozice včetně nekvalifikovaných mají společenský a ekonomický význam, ve svobodné éře už to tak docela neplatí. Skutečnou nerovnost dnes ale nehledejme jen za mzdami či platy. V demokratickém systému jsme prostě jen poziční socialistická privilegia vyměnili za majetková a ona idea „přirozené nerovnosti“ je tu uplatňována především skrze nízké či žádné majetkové a korporátní daně. Zkrátka cesty k bohatství tady nikdy nevedly přes mzdy a platy, tedy ocenění práce. Souvisí s tím i relativně nízká sociální mobilita, tedy to, že o vašem osudu nejsilnější měrou rozhoduje, z jak bohaté jste rodiny. S jistou ironií dějin tu socioekonomické zázemí plní funkci neformálního kádrového posudku, který rozhoduje o vaší budoucnosti.
Navíc ani poziční privilegia nezmizela. Využívají jich mnohé soukromé subjekty, jejichž existence je těsně provázána se státem – a mnohdy na hraně či za hranou zákona. Jestli se aktuálně dostává prostor kauze Dozimetr (a jeho účastníkům ze STANU, ODS a ANO), lze se na ni dívat i jako na kauzu pozičních privilegií, kdy se skrze městské firmy lze obohatit. Název partaje „Starostové“ v této souvislosti nabývá až cynického významu.
Shrneme-li to, ve výsledku si uchováváme smysl pro byrokracii, stejně jako mazanou samozřejmost ji ve vyšších společenských patrech obcházet. Trvalkou je místní (s krátkým poblázněním v devadesátých letech) společenský konsensus ostražitosti a nedůvěry před dekadentní kulturou Západu. Ten se projevuje skrze stoupence křesťanských ultrakonzervativních hnutí na ministerstvech, boj proti cyklistům, pobouřený odpor vůči etnické diverzitě postav v popkultuře, upírání manželství homosexuálním párům, strašení ekoalarmismem, „gendery“ a Istanbulskou úmluvu, slepotou vůči rape culture, rasismus atd. Všechno je to pro nás najednou nějak nové, cizí, západní, respektive západoevropské, vrhá to příliš zmatku do našich útulných myšlenkových šerosvitů – jedním slovem konformity. Toto civilizační odmítání, přestože naplňuje proruské a s ním souznějící narativy, ochotně přejímá i drtivá většina antikomunistických elit, které od osmdesátých let ne docela reflektovaně kopírují americké konzervativce.
Je to pořád staré známé, „kdyby nedělali bordel a přizpůsobili se, neměli by problémy.“ Jestli ti „oni“ jsou zrovna disidenti, Romové nebo studenti z Fridays for Future je spíše věc nahodilých historických okolností. My si socialismus, natož kapitalismus rozvracet nedáme!
Až budeme zase k výročí 17. listopadu počítat, kolik másel si člověk mohl za průměrnou mzdu koupit tehdy a dnes, neměli bychom přehlédnout, že si uchováváme hlavně antidemokratické a protiemancipační hodnotové rámce.
Energetický kolaps podruhé
Že se hodnota některých statků jeví podobnou za socialismu i dnes, je patrné v současné krizi. Začněme školstvím, které po třicet let patří mezi nejpodvyživenější a nejzastaralejší sektory. Není divu, když hlavním zájmem státu je už 30 let ho „racionalizovat“, tedy ušetřit na něm. V sedmdesátých letech se také racionalizovalo, když v roce 1976 „výchovně vzdělávací soustava“ prošla reformou. Tehdy došlo na zkrácení základního i středoškolského vzdělávání a celkovou orientaci vzdělání na praktičnost a technické dovednosti, přičemž hlavní motivací byly úspory a snaha zvýšit počet pracujících. Když se dnes sní o návratu „dílen a pozemků“ a varuje před záplavou absolventů humanitních škol, je to jen vzdálená ozvěna ideálu socialistického školství.
Vzdělávání je v souladu s tímto postojem také vždy tou první oblastí, kde se šetří, což platilo za covidových opatření v režii „levice“ a vypadá to, že totéž se bude týkat opatření energetických v režii „pravice“. A tak regionálnímu školství hrozí scénář návratu do 18. století a de facto zrušení výdobytku povinné školní docházky, kdy podle zástupců Svazu měst a obcí České republiky (SMO ČR) hrozí, že v nejhorším případě dojde k uzavírání mateřských nebo základních škol. Na úrovni vysokých škol se zvažuje výuka na dálku nebo alespoň odříznutí se od své budoucnosti – například FF UK snížením doktorských stipendií na zákonné minimum. Právě školství je důkazem zázraku kapitalismu, že kde panuje dekády podfinancovanost, lze ukrojit ještě dílek či dva.
Kromě škol ale hrozí kolaps veřejné dopravě včetně Českých drah. O tom, že nemají sjednaného dodavatele elektřiny na příští rok, se psalo v médiích před dvěma týdny, stejně jako o tom, že v podobné situaci je regionální doprava. Tzn. že na zpožděné a nespolehlivé vlaky, výluky a nehody, které frustrují současné (i kdysi normalizační) cestující, budeme za půl roku vzpomínat jako na tu lepší variantu.
České Švýcarsko, český průšvih
Pokud máme nyní více než dvojnásobnou (téměř 20procentní) inflaci ve srovnání s Evropou, není všem dnům konec, protože i obchodní řetězce se připravují na energetickou krizi, což bude znamenat nejen úsporný režim např. ohledně topení, klimatizace a osvětlení, ale také snadno může dojít k dalšímu zdražení zboží.
To, že hrozí i například kolaps české ochrany přírody a vzácná území bez péče zaniknou nakonec mnozí i uvítají, protože nic nebude brzdit další industrializaci krajiny. V dominu hrozících kolapsů je pak ten environmentální tak nějak tradičně na okraji společenského zájmu bez ohledu na to, že nám před pár týdny vyhořelo České Švýcarsko.
Tady ale nebude žádné Švýcarsko ani Německo. A čtenáři zpráv o tom, jak se německý stát připravuje na energetickou krizi, můžou jen zamáčknout slzu a polknout knedlík frustrace v krku stejně jako v roce 1986 při listování západoněmeckým katalogem zásilkového obchodu Neckermann. Nutno říci, že absence zavařovacích víček na socialistickém trhu nepůsobila tak tíživě jako současné zprávy o ekonomicko-energetických nešvarech, při jejichž čtení člověk nemusí mít bujnou fantazii, aby mu hlavou běžel postapokalyptický film. Evropa je tak daleko a zároveň tak blízko stejně jako v těch osmdesátkách.
Přitom vláda Petra Fialy a jeho marketingová vyprázdněná rétorická cvičení nejsou nepodobná ustrnutí pozdně socialistické gerontokracie. Mají i podobné paranoidní znaky uvažování, že v globalizovaném světě si vybudujeme – tentokrát energetickou, soběstačnost. Absurdní je také výzva domácnostem k šetření s tím, že bude šetřit i stát – lidé naopak vydají ještě více peněz kvůli vypadávající infrastruktuře a službám, a nakonec i kvůli krachům menších firem. Postup státu se podobá situaci, jako byste v případě požáru začali šetřit vodou. Nakonec vláda přejde definitivně do jakešovského modu Červený Hrádek, aby nám vysvětlila, co na Západě jde a tady ne? Takový ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela už úrovně posledního generálního tajemníka s jeho bojlery/brojlery dosáhnul, když předminulý týden bezelstně rozkládal o „závětrných elektrárnách“ místo závěrných. Můj osmdesátkový vibe má čím dál ostřejší kontury shody.
Kontrarevoluce a reparát z jiné hrozby
Teorií, proč socialismus padnul, je řada a vesměs všechny kombinují nějaké vnější (převažující) a vnitřní faktory. Jestliže se dnes během oslav 17. listopadu akcentuje romantický obraz, v němž lidé za tónů písně Modlitba Marty Kubišové povstali, aby se domohli svobody slova, tak není docela přesný. Socialistický občan byl dnes a denně – s výjimkou privilegovaných straníků a několika vybraných profesí (vojáci, zelináři) ponižován různými dysfunkcemi systému, aniž by se kde nadál naděje na změnu. Ani vize perestrojky nezabrala – pro neostalinisty byla příliš smělá, zatímco pro dravé veksláky a pragmatické normalizační komunisty jen kosmetická. Jestli ale společnost prostupoval nějaký pocit ve vztahu ke státu, byla to nedůvěra v jeho schopnosti řídit ekonomiku, strach z jeho represivních ambicí a opovržení jeho arogancí.
Jenže to, že si normalizaci vesměs pamatujeme jako padesát odstínů šedi kolabujícího státu aka fronty na banány, neznamená, že šlo o ekonomiku zcela uzavřenou a „soběstačnou“, jak se dnes mnohdy dezinformačně fabuluje.
I ekonomiky východního sovětského bloku byly sekundárně zasaženy tehdy globálními ropnými krizemi v letech 1973 a 1979 – a i ony, stejně jako ta dnešní, měly příčinu ve válečných konfliktech nestabilních „fosilních“ a politicky konzervativních režimů (kdysi Blízkého východu, dnes Ruska). Pro sovětské satelity, země RVHP, postavené na energeticky nenasytném těžkém průmyslu, to znamenalo úsilí o „upevnění palivoenergetického komplexu“ zvýšením závislosti na Sovětském svazu. Sám SSSR se ale postupně postavil proti navyšování levných dodávek ropy a plynu a země RVHP tlačil k přeorientování na atomovou energii. Tehdy začíná v podstatě rozpad východního bloku a postupná rezignace Moskvy na politicko-ekonomické řízení území svého poválečného vlivu, který se projevoval i zrušením Brežněvovy doktríny nebo perestrojkou s její glasností a otevíráním impéria neoliberalismu.
Z této materialistické perspektivy se jeví o něco slabším nejen heroismus, s nímž jsme v Listopadu porazili komunisty, ale ještě možná přímo směšně místní zpolitizovaný antikomunismus, který se ze všeho nejvíce podobá normalizačnímu antiimperialismu – tedy hodí se hlavně ke strašení a zachování statu quo čili bezčasí. A také k sociálně devastujícímu aplikování liberalismu, jak se v postkomunistických zemích bez zkušenosti s fungujícím sociálním státem dělo běžně (viz šoková doktrína), čehož výsledkem je i nárůst kulturního a náboženského konzervativismu a nacionalismu.
Ono totiž platí nejen to, že demokracie je historicky závislá na schopnosti státu řešit sociální problémy – což je primárně německá zkušenost třicátých let 20. století, ale platí to i pro systémy a režimy, které vůbec být demokratické nemusí, jak je patrné z kolapsu východního bloku.
Všechno pomine
Stupor politických elit tváří v tvář energetickým hrozbám se jistě coby dup může přetavit do noční můry, v níž třeba zemi, která to nedávno chtěla Evropě osladit, nebude nikdo chtít tahat z problémů s „palivoenergetickým komplexem“.
Je proto přinejmenším varovná skutečnost a opět jaksi potutelně převrácené opakování dějin, když je 70 tisíc demonstrantů z 3. září na Václavském náměstí těmi slušnými, pracujícími Čechy bez exekucí označováno jako lůza, dezoláti či „materiál“. A to přestože svolavatelé byli především lidé z prostředí dezinfoscény, místní fašisti a proruské zájmové skupiny. To bude totiž možná nakonec úplně jedno a „slušná střední třída“ může být poněkud překvapena, až se na ně nabalí další dostatečně zoufalí lidé – klidně u volebních uren. Navíc zkušenost béčkové Evropy a klidně naše iluze přesatlantického spojenectví se můžou snadno zvrtnout do blouznění o Czexitu.
My tu totiž necupitáme vlastní českou hobití pěšinkou dějinami, jak si často myslíme. Dějiny, zatímco si budeme školometsky opakovat abecedu antikomunismu, na nás zase odněkud vybafnou. Ony totiž jako by se opakovaly, ale tak nějak mazaně, ve variacích, přeludných obměnách.
Po třicet let betonovaném pomníčku undergroundu (a disentu) už to možná nikoho nenapadne, ale právě vlasatci, máničky, androši všeho druhu byli za normalizace občany druhé kategorie. Byli to ti opilci a křiklouni, ti, kteří neměli už o co přijít. Existovali na sociálním dně se svými áčky a fluktuacemi mezi kotelnami a mytím oken. Ano, vlastně oni byli ti doboví „dezoláti“, s nimiž si málokdo ze shánčlivých občanů z břízolitových haciend zadal. A přesto jsme si nakonec na Letné v roce 1989 jako národ sami sobě odpustili a jelo se dál. Společnost je zkrátka elastická a variace téhož do protisměru se může opakovat, ten vibe už visí ve vzduchu. Nakonec nejen ruská média už se nemohou dočkat. Jednou máničky, jindy dezoláti, jednou studenti, příště třeba důchodci.
Také demografická situace se radikálně změnila a možná nás čekají konzervativní revoluce starců. Není dokonce ani vyloučeno, že ti, co stáli v sobotu 3. září na Václaváku, tam nestáli před 30 lety, stejný máničky a bigbeaťáci. Možná měli stejné naděje – chtěli jen stát, který bude funkční. Akorát se nám tu trochu změnily vyhlídky, kapitalistické horizonty ojetých bavoráků a zahradních bazénů po více než třiceti letech nahrazuje relaps fašismu, cena útěchy v podobě vypelichaného konzervativismu tradičních rodin a nenávisti vůči všemu jinému – prostě vibe osmdesátkového nevyčnívání z řady.
Autorka je kritička a členka redakce Alarmu.