Foto Yogesh Pedamkar, Unsplash
Žijeme v přelomové době, kdy začíná být stále patrnější, že příběh o věčném růstu výroby i spotřeby, který si Západ už několik století vypráví, narazil na své (nejen ekologické) limity a rychle ztrácí věrohodnost. Ačkoliv vzývání růstu ze strany politiků i ekonomů konvenčního střihu pokračuje, případně je růst nahrazen oxymórony, jako je „zelený“ či „udržitelný“ růst, stále častěji se v médiích či akademické sféře, ale třeba i mezi umělci, skloňuje nové slovo – nerůst.
Toto „slovo-granát“, jak nerůst označil francouzský politolog Paul Ariès v roce 2005, má mimo jiné za cíl provokovat a zpochybnit převládající narativ Západu o jednoznačné přínosnosti a nevyhnutelnosti stálého nárůstu produkce, zrychlování a zvyšování spotřeby a expanze moci nad přírodou. Tedy narativ, který je v nás zakořeněn a který je spojován s pokrokem již od dob osvícenství. Ale nerůst není jen slovo. Není to ani pouhá kritika. Je to společenské i akademické hnutí, hledající cesty k jiné společnosti, a sice takové, která by na růstu nebyla závislá ani systémově, ani psychologicky. A která by dokázala žít v bezpečí, dostatku, ale i skromnosti tak, aby neohrožovala dlouhodobé přežití přírody a planety. Zastánci nerůstu přitom zdůrazňují, že jim jde nejen o ekologicky udržitelný, ale i o sociálně spravedlivý nerůst. Proto se často hovoří o tom, že cílené zpomalení a ukončení ekonomického růstu musí být podmíněno mj. i veřejnými politikami akcentujícími vzájemnou solidaritu ve společnosti a přerozdělování jejího produktu. Patří sem např. nepodmíněný příjem, stanovení hranice maximálního příjmu či garantovaná pracovní místa. Když se ekonomický koláč přestane zvětšovat, přerozdělování opět získá na důležitosti.
Ekonomický koláč a my
Podívejme se na tuto otázku podrobněji. Ekonomický růst, který silně akceleroval po druhé světové válce, postupně upozadil přerozdělování společného „koláče“ – produktu společnosti. Když koláč roste, na všechny se přece dostane, nebo ne? Vychází se tu z dávné teze klasických ekonomů a filosofů, jako byli Adam Smith či David Hume: pokud se nechá dostatečný prostor procesu akumulace kapitálu a dojde k „roztáčení kol ekonomiky“, ekonomika poroste a bude se vyrábět stále více. Budou sice hodně bohatnout podnikatelské vrstvy, ale zároveň bude docházet k „prokapávání“ bohatství (trickle down) od bohatších vrstev k těm chudším: prostřednictvím větší kupní síly, více vybraných daní, více pracovních příležitostí.
Chceme-li ekonomickou demokracii, musíme začít volat po větší regulaci toků kapitálu, zboží a služeb i po větší regulaci fungování nadnárodních společností.
Do určité míry tato teze zafungovala a funguje dál. V tom spočívá její přitažlivost. Jenže má nejméně tři háčky. Za prvé: pokud jako „bohatství“ počítáme i přírodní a sociální kapitály (půdu, vodu, nerosty, klima, ale také třeba důvěru a vazby mezi lidmi), pak vlastně chudneme, a to dost výrazně. Jinými slovy, ingredience do ekonomického koláče docházejí. Za druhé: nerovnosti v příjmech i majetku celosvětově prudce stoupají a tyto rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými působí problémy na mnoha rovinách. V neposlední řadě nutí společnost k dalšímu růstu, aby se nerovnosti vyrovnaly, což připomíná kotě, které se snaží chytit vlastní ocas.
Je tu ale ještě třetí háček, který není na první pohled tak patrný, ale s nárůstem nerovností úzce souvisí. Podnikatelské vrstvy totiž zbohatly až příliš. Centra moci, jež dříve spočívala ve veřejné sféře, se nepozorovaně přesunula k oněm velkým obchodním společnostem, tzv. korporátu, jemuž jsme umetli cestu, aby mohl roztáčet kola výroby. Jinak řečeno, kapitalismus demokracii podkopává svým systémovým tlakem na koncentraci ekonomické moci. Je to proces, který popsal už Marx a pro Evropu a USA ho statisticky doložil francouzský ekonom Thomas Picketty ve slavné knize Kapitál v 21. století z roku 2013.
Jak k tomu dochází? Ačkoliv učebnice ekonomie tvrdí, že existuje určitá optimální velikost firmy, ve skutečnosti platí: čím větší, tím výhodnější. Velké firmy mohou uplatnit tzv. úspory z rozsahu – náklady, které velká firma hravě zvládne (např. zpřísněné hygienické předpisy v provozu či zavedení EET), mohou být pro malou firmu likvidační. Velké firmy také snadněji ustojí krize, jako byla ta covidová, protože mají větší rezervy. Více se jim vyplácí využít technologie (a ty jsou méně nákladné a více dotované než lidská pracovní síla) a více využívají dopravní infrastrukturu, zejména silnice financované státem. Spousta věcí jde zkrátka snáz, když jste opravdu velcí – třeba i změna legislativy, pokud vám nevyhovuje. Tak firmy rostou a díky své ekonomické moci se snaží ovlivňovat zákony, politické strany, justici, policii či média. A často se jim to daří.
Soumrak globalizačního projektu?
To není dobrá zpráva. Ani pro nerůst, ani pro demokracii. Než se ale pustíme dál, zkusme si pojem „demokracie“ definovat. Podobně jako u nerůstu to není nic snadného – demokracie má mnoho definic. Důležitým prvkem každé demokracie je nicméně kontrola moci. A umožnění rovné a smysluplné účasti všem, nezávisle na jejich sociální pozici. V politické oblasti máme instituce, které kontrolují moc politickou. O pravomocích prezidenta, vágně regulovaných ústavou, se vedou nekonečné diskuse. Ale jak je to s ekonomickou mocí a bezmocí? Jak diskutovat o bezmoci dělnice ve velké firmě, která má povinné přesčasy a nesmí si vyvětrat? Nebo o bezmoci dodavatelů supermarketů, kteří musí nést náklady slevové akce či platit regálné, aby zboží šlo vůbec do prodeje? O bezmoci občana, v jehož sousedství se nadnárodní firma rozhodla postavit obří bytový dům?
O těchto věcech moc diskutovat neumíme. Převládající ekonomická teorie otázku ekonomické moci příliš nerozvádí a už vůbec se nezamýšlí nad jejím vlivem na společnost, na planetu, na erozi demokracie. Pro nerůstové hnutí – usilující o sociální spravedlnost a ekologickou udržitelnost, které chce k těmto cílům dospět demokraticky – by to ale mělo být zásadní téma. Jak přemýšlet o ekonomické moci a jak ji kontrolovat? Velmi užitečný tu bude pojem, který se objevuje v literatuře, ale dosud není všeobecně užívaný. Je to pojem ekonomické demokracie. Ekonomickou demokracii si můžeme pracovně definovat jako systém, který úspěšně kontroluje ekonomickou moc, zajišťuje ekonomickou pluralitu a podporuje práva všech občanů aktivně se podílet na ekonomice.
Pokud chceme vedle státní moci úspěšně kontrolovat a regulovat také moc ekonomickou, musíme se znovu a podrobněji podívat na to, kde se tady vzala. Zmínila jsem, že navzdory ekonomickým teoriím je pro většinu firem výhodné, když se zvětšují. A ony se zvětšují do té míry, že obrat těch největších dnes přesahuje HDP většiny zemí světa, včetně České republiky. To je jeden faktor. Další, úzce související, je neoliberální ideologie, jež od sedmdesátých let vedla k postupné deregulaci toků kapitálu, zboží a služeb. Zdůvodňuje se to větší konkurencí: firmy si musí konkurovat na globálním trhu, což je donutí k efektivní výrobě a výsledkem bude levné zboží pro všechny. A zboží skutečně začalo zlevňovat s tím, jak se firmy potýkaly na mezinárodním kolbišti. Často ovšem bohužel na úkor místních komunit a přírody. Na to, že konkurence a zdánlivá efektivnost velkých firem skrývá ekologické a sociální náklady (tzv. externality), upozornil již K. William Kapp v padesátých letech a dnes si o tom cvrlikají už i vrabci na střeše. Komplikované obchodní řetězce obepínají svět a odvrácenou tváří prosperity, kterou přinášejí, je klimatický rozvrat, daný mimo jiné i extrémním nárůstem dopravy po celé planetě.
Paralýza veřejných politik?
V době pandemie covidu a války na Ukrajině však začínáme slýchat i z oficiálních míst, že ekonomická globalizace má své stinné stránky a že bude dobré uvažovat o určité relokalizaci. Je to zatím dáno nikoliv vhledem, že potřebujeme nerůst, ale vlivem toho, jak se trhají pavučiny komplexních globálních obchodních a dopravních závislostí.
Pokud skutečně nastává soumrak projektu ekonomické globalizace, je to pro nerůst dobrá zpráva. Přesunout část výroby blíž k mateřským firmám ale nestačí. Je nezbytné zahájit veřejnou diskusi o tom, že celá idea tzv. volného obchodu je problematická, a to nejen na poli ekonomické teorie. Za ekonomickou globalizaci platíme i v realitě, nejen ekonomicky a politicky (globální závislostí na ruském plynu či ukrajinském obilí), ale i ekologicky a sociálně. A v neposlední řadě rostoucím deficitem ekonomické demokracie.
Chceme-li ekonomickou demokracii, musíme začít volat po větší regulaci toků kapitálu, zboží a služeb i po větší regulaci fungování nadnárodních společností na úrovni České republiky i celé EU. Jen tehdy, když omezíme moc korporátu a mezinárodních trhů, bude možné zavádět nerůstové sociální politiky, jako jsou nepodmíněný příjem, stanovení hranice maximálního příjmu či garantovaná pracovní místa, pokud o ně bude politická moc stát. V současné době totiž ekonomická moc nahlodala tu politickou do takové míry, že je vůči korporátu i trhům z velké části bezmocná, téměř paralyzovaná. Řadu radikálnějších politik prostě nemůže zavést, i kdyby chtěla, protože by hrozil únik kapitálu, snížení ratingu státu či prostě ztráta konkurenceschopnosti místních firem. Například pokud bychom při současné deregulované ekonomice v jedné zemi zavedli u producentů výraznější zdanění jejich spotřeby fosilních paliv nebo sníženou pracovní dobu při stejné mzdě, budou mít vyšší náklady, jejich produkty budou proto dražší a začnou jim úspěšně konkurovat výrobky z jiných zemí, které mohou být z hlediska ochrany klimatu či délky pracovní doby mnohem problematičtější. Někdy se tomu říká závod ke dnu: ten, kdo nejúspěšněji sníží své náklady na úkor planety a lidí, vyhrává.
Tvoří banky peníze z ničeho?
S tím souvisí i další tvář ekonomické demokracie týkající se toho, jak vznikají peníze. Jednak je tu skutečnost, že obchodní banky jsou velké korporace jako každé jiné a týká se jich v plné míře to, o čem jsem psala výše. Mají různé nástroje, jak prosadit legislativu, která jim vyhovuje – typicky hrozbou relokace: odejdeme a vezmeme s sebou své daňové odvody a pracovní místa! Britské banky měly například po finanční krizi v letech 2008 a 2009 vydatný podíl na tom, že EU nezavedla tzv. daň Robina Hooda, která by malým zlomkem procenta zdanila spekulativní finanční transakce. Banky pohrozily odchodem – a Británie záměr odmítla.
Banky ale vlastně nejsou tak docela korporace jako každé jiné. Nejen jejich velikost, ale i jejich základní aktivita – poskytování peněz prostřednictvím úvěrů – totiž ohrožuje jak ekonomickou demokracii, tak i cíl nerůstové společnosti. Jak? Abychom tomu porozuměli, je třeba nejprve zodpovědět jinou otázku: jak vznikají peníze?
Většinu peněz dnes netisknou panovníci ani centrální banky, ale dostávají se do oběhu prostřednictvím úvěrů. Dostávají se tedy do oběhu jako dluh. A s tím, jak se dluh splácí, peníze z oběhu zase mizí. Je to divné, ale je to tak. Typicky poskytne banka klientovi úvěr, peníze se připíší na jeho účet, ale z žádného účtu se neodepíší. Naopak, banka si je připíše do účetnictví jako tzv. „aktivum“, dokud nejsou splaceny. V praxi se tedy nové peníze vytvářejí „z ničeho“ a celková peněžní zásoba v zemi s každým úvěrem stoupá, kdežto s jeho splacením zase klesne. A protože úvěr splácíme i s úrokem, klesne po plném splacení úvěru peněžní zásoba ještě níže, než jaká byla před tím, než banka úvěr poskytla. Shrnuto: většina peněz je dnes v oběhu proto, že si někdo někde (vláda, firma, banka, domácnost) půjčil peníze. Když je tento úvěr splacen, smrskne se celková peněžní zásoba o splacenou částku (plus splacený úrok), pokud mezitím banka nepůjčila stejné peníze zase někomu jinému. Říká se tomu bankovnictví částečných rezerv: banky půjčují do oběhu mnohem víc peněz, než mají na svých účtech v hotovosti. De facto tak vytvářejí peníze v oběhu na základě dluhu.
Utajené růstové imperativy
Co tento proces znamená pro ekonomickou demokracii? Schopnost vytvářet peníze dává bankám ekonomickou moc, a to nejméně v dvojím smyslu. Banky jsou privátní firmy, jejichž cílem a základním kritériem není veřejný zájem, ale návratnost vložených peněz, tedy zisk. Přitom jsou to ony, kdo poskytnutím úvěru rozhodují o tom, do čeho se bude investovat, a co se tedy realizuje, které podniky, projekty, oblasti ekonomiky se budou rozvíjet. To má zásadní, a ne vždy příznivý dopad na svět, ve kterém žijeme. Další rozměr ekonomické moci bank se ukázal už při zmíněné finanční krizi v letech 2008 a 2009. Tehdy reálně hrozil celosvětový finanční kolaps, protože banky náhle přestaly plnit svou funkci. Vlády vzápětí nalily do finančních institucí obrovské částky, aby se globální ekonomika nezhroutila. Podle ekonomické myslitelky Mary Mellor se tak zviditelnil klíčový rozpor: na jedné straně jsou peníze základním veřejným zdrojem pro fungování společnosti, na straně druhé většinu peněz v oběhu vytvářejí neprůhledným procesem privátní subjekty – obchodní banky. Ty tak vlastně drží stát v šachu: pokud obchody fungují, mají zisky ony; pokud nastane problém, musí stát přispěchat na pomoc, protože fungující peněžní oběh je stejně zásadní věc pro přežití společnosti jako třeba jídlo.
Banky tedy vládnou ekonomickou mocí, o níž se ale moc nemluví. Mají navíc zásadní dopad na ekonomický růst. Opět jsou to dva faktory, které systematicky tlačí na expanzi ekonomiky. První z nich už jsem zmínila výše a je dán nestabilitou peněžní zásoby. Banky vytvářejí prostřednictvím dluhu nové peníze, a tyto peníze zároveň mizí z oběhu s tím, jak jsou spláceny. Pokud by si vlády, firmy či domácnosti přestaly půjčovat, množství peněz v oběhu by šlo rychle dolů. Smršťování peněžní zásoby by pak vedlo k deflaci, k nezaměstnanosti, tedy k recesi, potažmo krizi. I proto volají ekonomové po stálém roztáčení kol výroby – pokud neporosteme, hrozí pád. Druhý faktor, který tlačí na ekonomický růst, je dán úrokem. Už jsem zmínila, že při splacení úvěru i s úrokem se de facto z peněz v oběhu odčerpá (jako část úroku, který představuje zisk banky) o něco více peněz, než se do něj předtím prostřednictvím úvěru dostalo. Aby se rozdíl vyrovnal, je nutné do systému nalít (formou úvěru) zase o něco víc peněz než v minulém kole. To znamená systematický tlak na stále větší zadlužování. A zároveň například firmy, které si od bank půjčily, musí splatit dluh i s úrokem. To je nutí k rozšíření produkce, k vyššímu obratu, k růstu… I to je jeden z faktorů systematického tlaku na ekonomický růst – kolotoče, který činí nerůstovou vizi tak obtížně realizovatelnou.
Alternativní bankovnictví
Jak z této šlamastyky ven? Jak omezit ekonomickou moc bank a systémový tlak na růst, který bankovnictví částečných rezerv provází? Možností, jak to řešit, je více. Ale nejprve je nezbytné stejně jako v případě ideologie volného obchodu vůbec připustit, že tu máme problém, a znovu zahájit veřejnou diskusi, která po finanční krizi záhy utichla. Jedna rovina řešení zahrnuje změnu v oblasti způsobu, jímž banky peníze půjčují či investují. Například tzv. bankovnictví stoprocentních rezerv by znamenalo, že banky by směly půjčovat jen peníze, které mají uložené např. na termínovaných vkladech. Nesměly by de facto půjčovat peníze z našich běžných účtů, jak to dělají dnes. To by byla hluboká změna, která by omezila moc bank a zpřehlednila naši finanční krajinu. Obávám se ale, že zavedení této jistě radikální veřejné politiky opět brání faktor zmíněný výše: ekonomická globalizace. Banky by jistě argumentovaly, že by nebyly konkurenceschopné, případně by se rovnou sbalily a přesunuly se jinam. Samozřejmě, jsou i další veřejné politiky, jako například různé zelené „taxonomie“, které mají motivovat banky k tomu, aby investovaly do ekologičtějších projektů. Ty jsou ale podstatně méně radikální.
Další řešení hovoří o tom, že je třeba podporovat banky, jejichž hlavním cílem není zisk. Takových bank (tzv. etické či sociální banky) je ve světě mnoho – jako jednu za všechny jmenujme evropskou banku Triodos, která má neziskovou organizační strukturu a jejímž cílem je „nasměrování peněz tak, aby dlouhodobě pomáhaly životnímu prostředí i lidem“. I tyto banky ovšem svým klientům nabízejí úrok a za půjčování peněz si úrok účtují. Bank, které programově úrok neposkytují a nepožadují, je málo, alespoň v západním světě. K nejznámějším patří švédská družstevní banka JAK Mendelsbank. V islámském světě je situace jiná vzhledem k tomu, že islám úrok odmítá: půjčky jsou možné, ale spíše v podobě investice: pokud projekt, na který jsem přispěla, vzkvétá, mám nárok na podíl ze zisku. Pokud je neúspěšný, mám smůlu. Nesmíme zapomenout ani na banky vlastněné municipalitami, vládami či státy. Opět za všechny jmenujme velmi zajímavou banku vlastněnou americkým státem Severní Dakota. Ta je známá tím, jak úspěšně zvládla finanční krizi v letech 2008 a 2009. Tu ostatně dobře ustály i další etické banky a po krizi zaznamenaly nárůst zájmu klientů o své služby.
Třetí rovina řešení se pohybuje již mimo bankovní sektor a dalo by se říct, že to je skutečně velmi demokratická podoba finančnictví: místo toho, aby peníze tvořily banky, tvoří si některé skupiny lidí „peníze“ sami. U nás jsou nejznámější systémy LETS: skupina lidí dá dohromady svou nabídku a poptávku různých služeb (nejčastěji nízkokapitálových, jako je stříhání vlasů, venčení psů, zrytí zahrady či masáž) nebo zboží (třeba přebytky ze zahrady) a vzájemně je směňuje, ovšem ne přímo, ale prostřednictvím tzv. komunitní měny. U nás fungují takové systémy například v Českých Budějovicích nebo v Brně. Mají mnoho výhod, mezi nimi alespoň částečné vymanění se ze závislosti na peněžním systému. Vyžadují ovšem určitou organizační péči a v současné době je jich u nás jen několik. Dlužno dodat, že jsou bezúročné. Další typy komunitních (lokálních, sociálních) měn najdeme v Německu (nejznámější je bavorský chiemgauer, ten má dokonce záporný úrok), ale hojně i v Jižní Americe a dalších oblastech.
Na pomezí mezi komunitními měnami a etickými bankami se pohybují úvěrní družstva. Fungují v mnoha zemích, někde již od 19. století. Poskytují úvěry stejně jako etické banky, ale jsou menší, často mají lokální zakotvení a hlavně – podobně jako skupiny komunitních měn si členové poskytují úvěry navzájem. Oproti bankovnímu modelu banka versus klient tu máme (v ideálním případě) družstevní/kooperativní model vzájemné podpory a pomoci: ten, kdo má peníze, je do družstva uloží, a kdo je nemá, ten si od družstva půjčí. Typické úvěrní družstvo ovšem střadatelům poskytuje úrok a těm, kdo si půjčí, úrok účtuje. V tomto smyslu tedy podporuje růstovou ekonomiku. Jeho cílem nicméně není zisk pro jeho členy, nýbrž finanční služby a úroky bývají relativně nízké a stabilní. Za první republiky využívala u nás venkovská úvěrní družstva, tzv. kampeličky, své zisky i k tomu, aby podpořila místní komunitu, například poskytla levný úvěr ke stavbě školy apod. Celosvětově je evidováno přes 86 tisíc úvěrních družstev ve 118 zemích, dohromady mají 375 milionů členů. V Africe, v Indii a jinde existují i tradiční a neformální spořící skupiny, které také můžeme považovat za významný příklad ekonomické demokracie.
Družstva se vracejí
Družstva byla u nás hluboce zdiskreditována jednak „za komunistů“, jednak v době krachů úvěrních družstev na konci devadesátých let (ve stejné době krachovaly ovšem i banky, které si svou dobrou pověst zachovaly). Přesto je to právě družstevní organizační struktura, která v sobě nese silný ekonomicko-demokratický potenciál. V družstvu, alespoň ve skutečně autentickém družstvu, které se řídí sedmi základními družstevními principy, totiž platí princip demokratického řízení: každý jeho člen má jeden hlas. Jinými slovy, vlastníky družstva jsou všichni jeho členové a všichni mohou rozhodovat o jeho směřování, nezávisle na tom, jaký do něj vložili majetek. Nejčastěji ostatně vkládají všichni stejný finanční vklad, což dále posiluje rovnost v jejich rozhodování. Demokraticky řízené organizace (a nemusí to být po právní stránce jen družstva, ale různé typy organizací, v nichž často figurují obce či spolky) jsou tak významným projevem ekonomické demokracie zdola. To ostatně dokládá i vlna zájmu o družstevní strukturu mezi mladší generací u nás. Ta dnes často volí pro komunitní kavárny či komunitní bytová družstva právní strukturu tzv. sociálního družstva, které má za cíl podporovat nikoliv pouze zájmy svých členů, ale veřejný zájem kulturního, sociálního či environmentálního charakteru.
Družstvo jako právní forma je současně i vhodným nástrojem pro ekonomiku nerůstové společnosti. Nemá totiž ve své právní struktuře zabudované podněty k růstu firmy, jak je tomu například u akciové společnosti. Členské vklady se u autentického družstva nezhodnocují, i když družstvo roste a prosperuje. A člen nemůže svůj členský podíl prodat, má jen při výstupu z družstva právo na vrácení vkladu v jeho původní, nominální hodnotě. To jistě nepodporuje tlak na růst pro růst. V praxi proto bývá motivací členů družstva nikoliv snaha zbohatnout, ale samotná existence družstva. Členové tak často mají k družstvu mnohem užší a dlouhodobější vazbu, nežli třeba podílníci akciové společnosti, nehledě na to, že družstevníci jsou zároveň často i klienty či pracovníky svého družstva. S tím souvisí i častá hlubší vazba družstev k určitému místu či obci.
Samozřejmě, je nebezpečné si družstevní strukturu idealizovat. Tlaky na přežití v globalizované ekonomice i ztráta družstevního étosu mohou vést k tomu, že družstvo funguje k nerozeznání od běžné obchodní společnosti. Přesto družstva určitě patří (stejně jako další organizace a projekty zaměřené na jiné cíle než zisk) i do hledáčku zájemce o nerůst a ekonomickou demokracii.
Distribuce příjmů, nebo kapitálů?
Vraťme se ale zpátky k tzv. ekonomickému koláči a solidárním sociálním politikám, které nerůstové hnutí prosazuje. Už jsme si řekli, že pro ukončení závislosti na ekonomickém růstu, o které nerůst usiluje, je férovější přerozdělení ekonomického koláče zásadní věc. Jde o to, aby každý mohl žít důstojný život i tehdy, když ekonomika přestane růst, a k tomu je v našich podmínkách bezpodmínečně třeba určitá výše finančního příjmu. Můžeme spravedlivější přerozdělení příjmů společnosti označit za další rozměr ekonomické demokracie? Pokud ekonomická demokracie podporuje práva všech občanů aktivně se podílet na ekonomice, jak jsme si ji definovali, tak nejspíš ano. Ten, kdo má adekvátní finanční příjem, se ovšem na ekonomice podílí především jako spotřebitel. Může být samozřejmě i zaměstnancem. Nemůže ale ekonomický proces ovlivňovat v hlubším smyslu: rozhodovat o produkci či sám něco vyrábět, nevlastní totiž tzv. kapitály – výrobní prostředky, které by mu to umožnily. Pokud tedy mám určitý adekvátní finanční příjem, je to vlastně dost mělká forma ekonomické demokracie. Hlubší podoba ekonomické demokracie by zahrnovala vedle redistribuce příjmů také redistribuci kapitálů.
Ale – co jsou to vlastně kapitály? Dejme tomu, že máte víc dětí, nelíbí se vám šunty z hračkářství a rozhodnete se pro ně vyrábět vlastní dřevěné hračky. Co k tomu potřebujete? Jednak prostor – třeba garáž nebo stodolu. Jednak know-how, česky fortel, tedy umět to či se to naučit. A jednak materiál – dřevo. Ideálně z rodinného lesa. To všechno jsou kapitály. A pokud své výrobky pak budete chtít ještě prodávat dalším lidem, budete potřebovat i nějakou formu marketingu.
V době, kdy se finanční a další kapitály spolu s majetkem a bohatstvím koncentrují ve stále méně rukou a kdy nám naše moc nad přírodou umožňuje vyrábět finančně stále efektivněji (a ekologicky stále neefektivněji), se může snaha podporovat takovéto malé řemeslné podniky zdát jako beznadějný anachronismus. Z pohledu ekonomické demokracie, ale i nerůstu, jsou to ovšem právě malé podniky s velkým podílem ruční práce, kterým patří budoucnost. I proto, že mají tendenci využívat místní zdroje pro místní spotřebu (a mají tedy menší ekologickou stopu), zaměstnávat relativně více lidí v poměru ke svému ekonomickému výstupu a být zakořeněné v místě, což znamená dlouhodobou ekonomickou jistotu pro region. I obecněji je decentralizace produkce (třeba produkce jídla a energie) v dnešním stále nestabilnějším světě bezpečnější.
Jak tedy takové malé lokální podniky – a s nimi širší distribuci kapitálů – podpořit? Řešením jsou dostupné kapitály založené na netržním principu. Veřejný sektor může zajistit přístup například ke sdíleným výrobním prostorům, levným úvěrům, kvalitnímu know-how. Drobní producenti se také mohou sdružovat a vzájemně se podporovat. Pozitivní roli, třeba při marketingu, mohou sehrát i internetové platformy. Pozor ale na jejich predátorské podoby, jako je Uber, které drobné podnikatele naopak nemilosrdně vysávají.
Když jednou začneme přemýšlet o distribuci kapitálů jako o důležitém prvku ekonomické demokracie, začne nás možná napadat, že jejich nositeli mohou být družstva, ale i města a obce. Na rozdíl třeba od Británie mají u nás i malé obce velké pravomoci a mohou vlastnit – a také vlastní – budovy, pozemky, prodejny a hospody, vodní a energetické zdroje. Jejich občané se tak nemusí stát sami producenty, ale přesto mohou prostřednictvím své obce a svých zastupitelů vlastnit aktiva v rámci ekonomiky svého regionu. Obec (která podle zákona pečuje o všestranný rozvoj svého území, o potřeby svých občanů a hájí též veřejný zájem) může fungovat i přímo jako důležitý distributor kapitálů občanům, například v případě poskytování půdy zahrádkářským osadám. V rozšířené nerůstové perspektivě můžeme totiž i pěstování vlastních potravin – stejně jako neplacenou péči o rodinu a domácnost – chápat jako významnou součást ekonomiky.
Ekonomická demokracie budoucnosti
V článku jsme se věnovali důležitosti ekonomické demokracie i nebezpečím jejího deficitu. Zmínila jsem důležitost kontroly korporátu, regulace mezinárodního obchodu a finančnictví, význam družstev a obecního vlastnictví, diskutovali jsme o redistribuci nejen příjmů, ale i kapitálů a vlastnictví a o důležitosti podpory malého měřítka v ekonomice.
Je třeba poznamenat, že ekonomická demokracie, podobně jako nerůst, není statický, přesně definovaný pojem. Svým způsobem je to opět slovo-granát. Má za cíl vykolejit nás z našeho navyklého přemýšlení o demokracii jako o čistě politické záležitosti a nabídnout širší teoretický rámec k přemýšlení o cestách k nerůstové společnosti, která by neohrožovala dlouhodobé přežití společnosti a planety. Leckteré dimenze ekonomické demokracie, například otázku ekonomické plurality či klíčové téma občiny – commons – jsem v článku nezmínila. Věřím každopádně, že se tento pojem bude dále formovat, tříbit a vyvíjet.
Autorka je ekologická ekonomka, působí na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
Text vznikl v rámci projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.
