Hitler, Ley, Porsche a Göring. Foto Reprich, Bundesarchive, CC-BY-SA 3.0
V roce 2019 přišel německý deník Bild s šokujícím odhalením. Zakladatel jednoho z nejbohatších německých rodinných klanů – Reimannova, byl během nacistického Německa zapáleným nacistou a zneužíval ve svých podnicích otrockou pracovní sílu válečných zajatců, kteří zde na každodenní bázi podstupovali fyzické a sexuální násilí. Rodina Reimannových, jejíž investiční firma JAB má hlavní podíly ve značkách, jako jsou nápoje Keurig Dr Pepper, kosmetické produkty Coty Inc., káva Jacobs Douwe Egberts nebo řetězec rychlého občerstvení Pret A Manger, je druhou nejbohatší v Německu a její majetek se odhaduje na 33 miliard eur.
Rodina Reimannových se rozhodla postavit se k vlastní minulosti čelem a věnovala miliony eur neziskovkám, které pomáhají uprchlíkům, náboženským a národnostním minoritám, a aktivně vyhledávala a finančně odškodnila rodiny válečných zajatců, kteří pracovali v podnicích jejich dědečka. Byl to jeden příběh z mnoha, jaké se v poslední době začínají stále častěji objevovat v německých médiích. Byznysová elita nacistického Německa totiž do této chvíle úspěšně zametala pod koberec svoji nacistickou minulost. Jedním z novinářů, kteří se na dějiny německé obchodní a finanční elity zaměřili, byl i David de Jong. Tomu letos vyšla kniha Nazi Billionaires, ve které představuje příběh několika protagonistů, kteří se stali obchodní a finanční elitou třetí říše a nesmírně zbohatli na krádeži židovského majetku a zneužití v Německu nuceně nasazených pracovníků a otrocké pracovní síly z koncentračních táborů.
Poté, co v roce 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, došlo k masové deportaci otrocké pracovní síly ze všech koutů Evropy do Německa, kde lidé pracovali v továrnách a dolech. Odhaduje se, že takto bylo deportováno do Německa 12 až 20 milionů lidí a zhruba dva a půl milionu z nich zemřelo v důsledku otřesných pracovních podmínek v továrnách, dolech a pracovních táborech.
Firmy jako Siemens, Volkswagen, BMW, Daimler-Benz, Dr. Oetker, Porsche, Krupp, IG Farben a mnoho dalších využívali na práci ve svých továrnách a dolech otrockou sílu vězňů z koncentračních táborů, pro něž vybudovali vlastní „satelitní koncentrační tábory“ v blízkosti podniků. Ti zde v otřesných pracovních a životních podmínkách pracovali. Po konci války nebyl nikdo z továrníků za své zločiny potrestán. Co víc, osobám, jako byl Günther Quandt, Friedrich Flick, Ferdinand Porsche, Anton Piëch, Rudolf-August Oetker nebo August von Finck, bylo umožněno ponechat si svůj majetek, který během poválečného hospodářského boomu v Německu ještě rozmnožily, a jejich rodinné klany patří dodnes k nejbohatším a nejmocnějším v zemi.
Někteří z nich dokonce nadále podporovali krajně pravicové politické strany a iniciativy. Například „pudinkový princ“ Rudolf-August Oetker, který po válce neváhal podporovat třeba čistokrevné neonacisty z NPD, nebo z nedávné doby dědic po August von Finckovi, jenž zbohatl na arizaci židovského majetku a zejména soukromých bankovních domů, a který od devadesátých let podporoval finančními dary různé konzervativní a krajně pravicové politické strany a antiimigrační a euroskeptické iniciativy.
V současné době běží soud ohledně AfD, kterou August von Finck Jr. údajně přes prostředníky tajně financoval. Jak se vyvíjel vztah Hitlera a obchodní a finanční elity meziválečného Německa? A proč bylo po válce nacistickým byznysmenům, kvůli kterým běžela nacistická mašinérie na plné obrátky, umožněno zůstat na svobodě? Na tyto a mnoho dalších otázek jsem se ptal autora knihy o nacistických miliardářích Davida de Jonga.
Vaše kniha začíná momentem, kdy Göring s Hitlerem pozvali největší postavy obchodní, průmyslové a finanční elity meziválečného Německa na setkání, kde je žádali o finanční příspěvek nacistické straně před volbami v březnu 1933, které se pak už neuskutečnily. Z historie však víme, že průmyslníci, obchodníci a finanční a mediální elita podporovali v Německu krajně pravicové strany už od doby podepsání Versailleské smlouvy a vzniku výmarské republiky. Občas se objevují tvrzení, že Hitler využil těchto byznysmenů pro své vlastní účely, ale spíš se mi zdá, že naopak Hitler byl přesně ten lídr, kterého obchodní elita meziválečného Německa hledala. Jak byste popsal vztah německých byznysmenů a nacistické strany?
Celkem bych s tímto popisem souhlasil. Musíme si uvědomit, že většina mužů, o kterých ve své knize píšu, byli naprostí oportunisti. Tyto rodiny byly velmi bohaté už v době před nástupem Hitlera k moci v roce 1933 s výjimkou rodiny Porsche-Piëch, která položila základy svého bohatství až během třetí říše. Všechny ostatní rodiny byly hlavními obchodními klany během Německého císařství, během výmarské republiky, třetí říše, v Západním Německu i v současném sjednoceném Německu.
Tito byznysmeni hledali způsob, jak maximalizovat své zisky a dařilo by se jim v jakémkoliv politickém systému. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že by se nějakým způsobem dostali do popředí i v komunistickém systému. O Hitlera a nacistickou stranu se začali vážněji zajímat až po jejich volebním úspěchu v roce 1930. Byla to doba, kdy se Německo vypořádávalo s důsledky velké hospodářské krize. Celým obchodním světem zmítala obrovská nejistota, a to byl moment, kdy se Hitlerovi poprvé otevřely dveře do úzké elitní byznysové komunity, která do té doby podporovala výhradně pravicové konzervativní politiky. Hitlera začala podporovat zcela otevřeně až poté, co se stal říšským kancléřem 30. ledna 1933. Na schůzce, kterou zmiňujete, byznysmenům Hitler slíbil něco, co také později splnil – ekonomickou a politickou stabilitu a znovuvyzbrojení Německa, na kterém ohromně zbohatli. Vydělali miliardy říšských marek, které k nim tekly z ocelářských, strojírenských a automobilových podniků, jež se přeměnily na továrny na výrobu zbraní a válečného materiálu.
Hitler pro ně tedy vytvořil podmínky, v nichž mohli výměnou za loajalitu vydělat ohromné množství peněz.
Slíbil jim, že si vydělají hodně peněz, ale taky, že bude ochraňovat jejich zájmy, což pro ně bylo důležité, protože se bavíme o velmi křehkém období. Samozřejmě, bylo to celé o penězích, ale to bylo vždycky středem jejich zájmu. Nyní to bylo také o znovuoživení jejich podniků a nastartování německé ekonomiky, která se podle jejich představ měla dostat na úroveň před první světovou válkou.
Ve své knize sledujete životní příběh několika osobností, které se staly součástí finanční, průmyslové a zbrojařské elity třetí říše. Dařilo se jim dosáhnout obrovských zisků zejména zneužíváním nacistické antisemitské rasové politiky. Mohl byste popsat hlavní praktiky, které jim umožnily se stát nejbohatšími a nejmocnějšími lidmi v nacistickém Německu?
Existovaly tři způsoby, kterými tito byznysmeni profitovali z nacistického systému. Už jsem zmínil zbrojní produkci, která nebyla kriminální, ale byla zakázána Versailleskou smlouvou. Od roku 1935 v souvislosti s norimberskými rasovými zákony vidíme, jak nacistický systém postupně sklouzával ke kriminálním praktikám, kdy docházelo k odebírání občanských práv židovskému obyvatelstvu a zabavování jeho majetku. Ze začátku bylo odebírání židovského majetku prováděno pod rouškou jakési legálnosti, když nutili židovské obchodníky, aby prodali své podniky výrazně pod tržní cenou, nebo ti své podniky prodali i tak, jelikož chtěli co nejdřív z Německa utéct.
Muži, o kterých ve své knize píšu, byli v první linii arizace majetku a nesmírně na tom zbohatli. Ke konci třicátých let už nebrali ani ohledy na zdání jakési legálnosti celé operace a šlo už o čistou krádež židovského majetku. Stejné praktiky využívali i v ostatních evropských zemích, které Německo během války okupovalo. Třetím způsobem pak bylo masivní zneužití nuceně nasazených pracujících a otrocké práce vězňů z koncentračních táborů. Poté, co v roce 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, došlo k masové deportaci otrocké pracovní síly ze všech koutů Evropy do Německa, kde lidé pracovali v továrnách a dolech. Odhaduje se, že takto bylo deportováno do Německa 12 až 20 milionů lidí a zhruba dva a půl milionu z nich zemřelo v důsledku otřesných pracovních podmínek v továrnách, dolech a pracovních táborech.
Asi nejvíc znepokojující částí tohoto příběhu je právě zneužití otrocké pracovní síly, která byla nasazena na práci v továrnách a dolech soukromých společností. Do jaké míry tyto soukromé společnosti využívaly otrockou pracovní sílu a jaké zde byly pracovní a životní podmínky?
Existovaly tři způsoby, jakým si německé firmy zajišťovaly vězně. Zaprvé to byla nuceně nasazená pracovní síla zejména ze zemí východní Evropy, která byla deportována do Německa. Tito nuceně nasazení dostávali mnohonásobně menší mzdu než například němečtí pracující a byli drženi v pracovních táborech. Potom tu byli váleční zajatci. Ti nedostávali žádnou mzdu. Třetí skupinu tvořili vězni z koncentračních táborů a ti sem byli přesměrováni v rámci spolupráce mezi SS a velkými firmami jako BMW, Daimler-Benz, Volkswagen, IG Farben, Siemens, Krupp, Dr. Oetker a podniky, které patřily Güntherovi Quandtovi a Friedrichovi Flickovi. Tito vězni z koncentračních táborů byli otroci a cílem byla jejich likvidace skrze práci. Firmy si najímaly vězně od SS, která dostávala čtyři říšské marky denně za nekvalifikovaného vězně a šest říšských marek denně za kvalifikovaného. SS postavila v blízkosti továrního komplexu speciální koncentrační tábor, nebo „satelitní koncentrační tábor“, jak se tomu také říkalo.
Tyto tábory byly střeženy SS. Vězni nedostávali žádnou lékařskou pomoc, oblečení ani jídlo. Často docházelo k popravám vězňů za drobné přestupky, k jejich fyzickému a psychickému každodennímu týrání. Při práci neměli k dispozici žádné ochranné pomůcky, takže museli obsluhovat stroje holýma rukama. Panovaly zde ty nejotřesnější pracovní a životní podmínky, které si lze vůbec představit.
Po konci války se začaly připravovat soudní tribunály, které se měly také zaměřit na finanční a průmyslovou elitu nacistického Německa. Zdálo se, že dojde k odsouzení jejich zločinů a spravedlnosti bude učiněno zadost. Brzy se však ukázalo, že nikdo z hlavních viníků nebude potrestán. Mohl byste popsat, jak byla tato soudní přelíčení původně zamýšlena, a proč nakonec k odsouzení hlavních viníků nedošlo?
Je důležité rozlišit dvě věci. Nejdříve se konaly Norimberské procesy. První hlavní proces byl obrovský úspěch. Soustředil se na politické a vojenské protagonisty nacistického režimu. Pak se objevil plán, že by se konaly podobné procesy také s průmyslníky nacistického Německa. Američané se ale začali obávat, že by se Sověti snažili zneužít těchto procesů a rámovat je jako antikapitalistické představení. Zároveň Britové a Francouzi už byli ekonomicky na dně a nechtěli vydávat obrovskou sumu peněz do dalších masivních soudních tribunálů. Američané se rozhodli, že do toho půjdou sami a naplánovali jedenáct navazujících soudních procesů v Norimberku.
Tři z těchto procesů se týkaly průmyslníků. Jeden byl s Friedrichem Flickem a vedením jeho podniků, další s Alfredem Kruppem a poslední s celým představenstvem IG Farben. Tyto procesy byly velmi dobře připravené a spravedlnosti bylo učiněno zadost. Avšak většina důkazního materiálu, kterého bylo na desítky tisíc dokumentů, zůstala netknutá americkými soudci, kteří nebyli schopni to tak rychle zpracovat. Američané se také rozhodli omezit počet takovýchto procesů i z toho důvodu, že nechtěli postavit kapitalismus před soud. V té době začala studená válka a Američané se rozhodli, že potřebují znovuvybudovat Západní Německo jako demokratickou baštu a ekonomicky silný stát, aby mohl fungovat jako nárazník před rozrůstajícím se Sovětským svazem a komunismem.
Takové politické rozhodnutí dokážu pochopit. Co je ale pro mě zcela nepochopitelné a kde se stala zásadní chyba, bylo podle mého názoru to, když Američané, Britové a Francouzi předali stovky tisíc Němců podezřelých z válečných zločinů západoněmeckým orgánům, aby podstoupili tzv. „denacifikační procesy“, což byly velmi pochybné soudní procesy, které se odehrávaly v Západním Německu mezi lety 1945 a 1950. V podstatě znamenaly to, že stovky tisíc až miliony Němců byly zproštěny viny za své zločiny a sympatie k nacistickému Německu. Denacifikace Německa je mýtus. Nikdy se neodehrála. Existovala zde kontinuita peněz a moci. Týkala se do určité míry i Východního Německa, jelikož řada bývalých důstojníků SS se stala vysokými představiteli Stasi a stranickými funkcionáři. Daleko víc se to ale týkalo Západního Německa, kdy na společenské úrovni od soudů, byznysu, medicíny, vzdělání až po média neproběhla žádná denacifikace.
Pro mě je nejvíc šokující, že bývalé nacistické finanční elitě bylo umožněno v klidu pokračovat dál a rozšiřovat svůj byznys.
Ano, naprosto, bylo jim umožněno ponechat si veškerý majetek. Výjimkou samozřejmě byl majetek, který se nacházel ve Východním Německu, kde jim ho komunisté znárodnili. Ale v Západním Německu jim bylo umožněno nechat si úplně všechno.
Co se týče ještě samotných procesů, tak mě tam zarazila zmínka, že se soudy nezajímaly o používání brutálních praktik zmíněných průmyslníků, jako bylo zneužití otrocké pracovní síly z koncentračních táborů a nuceně nasazených osob ze zemí východní Evropy. Proč je to nezajímalo?
Ano, to je pravda. Taky mi to přišlo velmi zvláštní. Myslím si, že to souvisí s neochotou postavit kapitalismus před soud. Ze stejného důvodu podle mě ponechaly těmto osobám jejich nakradený majetek, protože Západní Německo muselo prosperovat, pokud mělo fungovat jako nárazník před Sovětským svazem. Zároveň se podle mě Američané obávali, že pokud budou zkoumat pracovní podmínky v továrnách a dolech během války, tak by se to mohlo obrátit i proti nim a mohli by být stejně tak dobře tázáni na to, jaké jsou pracovní podmínky v amerických továrnách a jak je to s Afroameričany a jejich občanskými právy. Tomu se chtěli rozhodně vyhnout.
Často se objevuje tvrzení, jak se Německo dokázalo vypořádat se svou temnou minulostí. V souvislosti s tím se zmiňuje studentské hnutí v šedesátých letech, kdy se mladá generace začala ptát na nepříjemné otázky. Po přečtení vaší knihy se mi však nezdá, že by se německá společnost se svojí minulostí zcela vypořádala. V knize zmiňujete, že první mediální kauza proti rodině jednoho z nejmocnějších průmyslníků třetí říše a později i poválečné éry Friedricha Flicka se objevila ke konci devadesátých let. A vlastně nějaká širší debata a odhalení dalších vlivných a bohatých rodinných klanů, které postavily své impérium během třetí říše, se objevují až v posledních letech. Proč podle vás dochází k této debatě až nyní a ne mnohem dříve?
Protože němečtí byznysmeni nebyli nikdy nuceni zpovídat se za své zločiny během třetí říše. Ano, jednalo se o finančních odškodněních, ale nikdy přitom nebyli nuceni přijmout vinu za zločiny, které spáchali. Nepřijali za ně žádnou zodpovědnost. To jim až do dnešních dnů umožňovalo zametat svoji temnou minulost hezky pod koberec.
Myslíte si, že to, jak mluvíme o tom, jak se německá společnost dokázala vypořádat se svojí nacistickou minulostí, je taky mýtus?
Když se na to podíváme z širší perspektivy, tak můžeme říct, že se s nacistickou minulostí vypořádala německá společnost velmi dobře. Jenomže pokud se na to podíváme blíže, nikdo o nacistické minulosti nechce moc mluvit. Nikdo moc nechce hovořit o tom, co dělal jeho děda během druhé světové války. Ta debata z šedesátých let, kterou jste zmiňoval, byla spíše generačním konfliktem.
Lidé, kteří se narodili až po konci války, začali být velmi kritičtí k tehdejším mocenským strukturám. Z této debaty vzešla násilná hnutí, jakým byla například Rote Armee Fraktion, ale jejich cílem byl konzervatismus a nedostatečné zúčtování s historií. Tohle se však zcela vyhnulo byznysovému světu, který byl velmi konzervativní. Zúčtování s historií přišlo v tomto sektoru na pořad dne až v devadesátých a nultých letech. A podle mého názoru má před sebou ještě dlouhou cestu.
Jak reagovala německá společnost na aktuální odhalení temné nacistické minulosti řady miliardářských rodinných klanů?
Problém s těmito odhaleními je ten, že německá společnost už je na ně zvyklá. Jsou tím zahlcení takřka každodenně a už je to nešokuje.
Některé rodinné klany bývalých nacistických miliardářů v posledních letech pod tlakem médií a veřejnosti přijaly odpovědnost za svoji temnou minulost. Ve své knize zmiňujete rodinu Reimannů jako příklad toho, jak se s něčím takovým vypořádat. V čem tuhle situaci zvládli lépe než jiní?
V tom, že jsou transparentní ve své komunikaci s veřejností a netutlají, že jejich otec a dědeček byli zapálení náckové. Také přejmenovali svou nadaci, která nově nese jméno jiného jejich dědečka, který byl naopak zavražděn během holokaustu. Chci tím říct, že podle mě je důležité být transparentní ohledně minulosti obzvláště u takových obřích rodinných firem a vzít za ni na sebe zodpovědnost. Jenomže pokud svoji nadaci pojmenujete jmény svých předků, jakými byl Herbert Quandt, Friedrich Flick, nebo Ferry Porsche, kteří byli zapálenými nacisty či dokonce dobrovolnými esesáky, a podíleli se na válečných zločinech, tak nemůžete pouze slavit úspěch svého byznysu a vynechat z toho jeho nacistickou minulost.
Jaké reakce jste zaznamenal na svoji knihu?
Od vydání knihy se odehrály dvě důležité věci. Zaprvé, BMW a její nadace Herberta Quandta byla zaplavena naštvanými dopisy a e-maily od lidí, kteří od nadace dostali peníze, ale cítili se být podvedeni, jelikož obdrželi peníze ve jménu nacistického válečného zločince. BMW v reakci na to vydalo prohlášení a slíbilo, že zajistí změnu, ale ve skutečnosti je společnost zaseknutá v rozhodování mezi konzervativním významným akcionářem Stefanem Quandtem, který ctí odkaz svého otce, a na druhé straně ostatními akcionáři, kteří jsou naštvaní a dávají to veřejně najevo, ale nemají moc páky, jak cokoliv ve společnosti změnit. Zadruhé, firma Porsche vyjednává s dědici po Adolfu Rosenbergerovi, který spoluzaložil firmu Porsche, ale byl z ní vypuzen v roce 1935, jelikož byl židovského původu, a z historie firmy byl do dnešní doby vymazán. Nyní chce firma navrátit jeho jméno a odkaz do firemní historie. Zcela určitě to souvisí také s jejich finančními zájmy, jelikož firma Porsche míří v nejbližších dnech na burzu a její cena je odhadována na 80 miliard eur.