Foto Ronald Reagan Library, CC BY 2.0
Smrtí Gorbačova se do určité míry uzavírá celé 20. století, neboť byl posledním vůdcem Sovětského svazu, jehož rozpad bývá považován za konec tohoto „věku extrémů“. Když nastoupil v roce 1985 do funkce generálního tajemníka, působil na své současníky jako zjevení. Zachmuřené a nemocné starce Brežněva, Andropova a Černěnka vystřídal energický muž, který řečnil bez papíru, dokázal se smát a nebál se ukazovat na veřejnosti spolu s elegantně oblečenou manželkou. Země měla konečně vůdce, za něhož se občané nemuseli stydět. „Gorby“ budil nadšení i na Západě, zejména v kruzích levice a zelených, a to nejen ve srovnání s předchozími sovětskými vůdci, ale i se svými západními protějšky: sice charismatickým, ale přeci jenom zestárlým kovbojem Reaganem, tvrdě působící Thatcherovou, nemluvě o těžkopádném Kohlovi a poněkud bezbarvém Mitterandovi.
Mezi historiky panuje sice shoda v tom, že Sovětský svaz vykazoval v první polovině osmdesátých let nejrůznější symptomy krize, avšak liší se názory na to, zda s tím šlo něco dělat.
K jeho hlavním historickým zásluhám patří, že byl typem vůdce, který raději tanky stahoval, než posílal a že odevzdal po svém panování svět, v němž byl globální konflikt méně pravděpodobný než v době, kdy nastupoval. Jeho základním neúspěchem pak je, že svou zemi odevzdal v nesrovnatelně horším stavu, než ji přebíral, a že rozpad Sovětského svazu drtivě poškodil i levici na Západě a v zemích globálního Jihu, ač většina z těchto zemí se sovětským komunismem tehdy již nijak nesympatizovala.
Mezi historiky panuje sice shoda v tom, že Sovětský svaz vykazoval v první polovině osmdesátých let nejrůznější symptomy krize, avšak liší se názory na to, zda s tím šlo něco dělat. Dokázal by nějaký schopnější reformátor celý složitý organismus sovětské společnosti přestavět tak, aby se vyhnul rozpadu a katastrofálnímu propadu životní úrovně občanů, bezprecedentnímu nárůstu kriminality a vypuknutí občanských válek? Podle názorů většiny historiků byly sice sovětské problémy hluboké, ale Gorbačov vzal jejich řešení za špatný konec především svou decentralizací ekonomiky.
Jednotlivé podniky najednou měly fungovat každý za své. Zavedený princip volby manažerů pracujícími vynesl do čela spíše populisty než schopné a náročné vedoucí. Princip, že každá republika má fungovat za své peníze, rozklížil celý systém. Také nastolení svobody slova bylo dvojsečné. Sice jej mnozí přivítali, ale společenské diskuse přispívaly ke všeobecnému negativismu, znejistění a únavě v čase, kdy měla země všechny své síly naopak upřít k ekonomickým reformám. Glasnosť a perestrojka navíc ze své podstaty podkopávaly legitimitu tehdejších komunistických elit v jednotlivých socialistických zemích. Ve svém důsledku totiž musely znamenat jejich politický konec. I z toho důvodu se žádná východoevropská země neodvážila skutečnou ekonomickou reformu připustit.
Jak reformovat zastaralé impérium
Někdy bývá Gorbačovův neúspěch kladen do protikladu k úspěšným reformám Teng Siao-pchinga, který sice poslal tanky na náměstí Tchien-an-men, ale nastartoval dynamický růst a zbavil obyvatelstvo hladu. Toto srovnání je ale vysoce problematické. Čína především nebyla mnohonárodnostní federací ohrožovanou etnickými konflikty. I když Čína také není etnicky homogenní, otázka Tibetu či Ujgurů přesto není něčím, co by mohlo vést k jejímu rozpadu. Za druhé byla především agrární zemí, kde převedení zemědělců od nucených dávek na princip svobodného prodeje produktů přineslo růst ekonomiky velice snadno, a těch pár továren na jednoduché výrobky šlo modernizovat pod dohledem státu ve zvláštních ekonomických zónách. Naopak Sovětský svaz byl průmyslovou zemí vyrábějící veškeré produkty, kde reforma zastaralého zařízení představovala daleko tvrdší oříšek. Sovětský svaz byl ale také mořen výdaji na armádu a udržováním vnějšího impéria. Je otázka, zda by pomalá přestavba jeho ekonomiky, vyznačující se například řízeným pronikáním cizího kapitálu při velmi opatrné demokratizaci, byla vůbec možná a zda by ji nepřeválcovala narůstající ekonomická a politická krize.
Gorbačov se snažil Sovětský svaz dotlačit do určité obdoby sociálně demokratické země, která bude spolupracovat s podobně orientovanou Evropou. Předpokládal, že země střední Evropy budou jakýmsi mezistupněm v tomto svazku otevřeném na Východ i na Západ. Gorbačov ale jako by nepostřehl posun Západu k neoliberalismu a neokonzervativismu v osmdesátých letech a s ním spojenou krizi sociálně demokratického vládnutí. V roce 1978 usedl na Svatý stolec konzervativní antikomunista Wojtyła, v roce 1979 v Británii nastoupila neoliberálka Thatcherová, v Německu v roce 1980 konzervativec Helmuth Kohl, ve Francii byl v roce 1983 prezident Mitterand donucen ustoupit od svého levicového programu, s nímž byl zvolen.
Když se po pádu Sovětského svazu na konferenci v Uppsale ptali slavného britského historika Erica Hobsbawma, co si myslí o konci SSSR, odvětil, že to znamená postupný konec sociálního státu a nárůst nacionalismu ve světě. Existence Sovětského svazu nutila Západ udržovat sociální stát. Jeho pád znamenal, že už jej z ideologických důvodů udržovat nemusí. Gorbačovovi většinou nemohli přijít na jméno marxisté globálního Jihu, neboť jim zavřel kohoutky finanční podpory. Někteří se přebarvili na demokraty, jiní na islamisty či nacionalisty, někteří skončili na popravišti jako třeba Sovětským svazem opuštěný prezident Afghánistánu Nadžíbulláh, a další jako Fidel Castro nesli svůj prapor komunismu osaměle dál. Kulturní přitažlivost Západu pro sovětskou elitu byla ale obrovská. Všichni chtěli mít západní zboží, jezdit na Západ na služební cesty, posílat tam své děti na studia.
Příliš mírný státník
Gorbačov měl pravděpodobně o fungování kapitalistického Západu značné iluze, neboť jej znal pouze z tiskovin dovážených moskevské stranické elitě. Měl málo pochopení pro Fidela Castra a chyběla mu perspektiva vůdců zemí globálního Jihu, jejichž chápání zahraniční politiky USA a dynamiky světového kapitalismu bylo prožívané jaksi více na vlastní kůži. Gorbačovovo charisma tolik nefungovalo ani ve střední Evropě. Jako by se rozhodl nechat tento region běžet samospádem, snad formálně podporovat zdejší starce, ale primárně se zaměřit na Sovětský svaz. Československá veřejnost byla proto zklamána, když při své návštěvě podpořil Jakeše a nepronesl omluvu za rok 1968.
Východní Němci byli zklamáni, když ještě v roce 1989 podporoval Honeckerovu vládu a zúčastnil se oslav výročí – tehdy už rozpadající se – NDR. Ostatně i s omluvou Polákům za Katyň čekal až do roku 1990, kdy už sovětský blok de facto neexistoval. S prohlubováním hospodářských problémů také začala klesat jeho popularita v SSSR, občané zejména citlivě vnímali luxusní životní styl manželů Gorbačovových. V roce 1989 ztratil veškerý vliv na zahraniční události, které se nekontrolovatelně řítily dál. Své sebevědomí už čerpal pouze z toho, že mu tleskali na Západě, čehož vrcholem bylo udělení Nobelovy ceny za mír v roce 1990. Aby toho nebylo málo, zahájil tehdy jakýsi konzervativní obrat, jehož symbolem se stalo poslání tanků do Vilniusu.
Postupně jeho moc slábla, jak přecházela do rukou republikových lídrů, především prezidenta ruské svazové republiky Jelcina. I kdyby nevznikl pokus o puč v srpnu 1991, Sovětský svaz byl ve stádiu klinické smrti. Smutnou tečkou za jeho kariérou byla prezidentská kandidatura ve volbách roku 1996, kdy získal jen jedno procento hlasů. Během pozdějšího života se snad až příliš stylizoval do sociálního demokrata, jímž v osmdesátých letech přeci jenom nebyl. Jeho paměti v každém případě prozrazují kultivovaného a inteligentního člověka.
Gorbačovova víra v možnost mírového a spolupracujícího světa věnujícího pozornost životnímu prostředí z něj činí státníka 20. století v tradici Gándhího, Williho Brandta, Jimmyho Cartera, Olofa Palmeho, Salvadora Allendeho nebo papeže Františka. V historické paměti zemí bývalého východního bloku i Západu zůstane člověkem, který nechal padnout impérium, jež mělo zůstat „na věčné časy“. Samotní Rusové jej budou zřejmě vnímat jako politika, který přinesl svobodu, ale taky chaos, ekonomickou recesi a celospolečenský úpadek. Jistá váhavost jej charakterizovala i nadále. Sice kritizoval putinovské omezování svobody, ale v jiných okamžicích jej podpořil jako například při anexi Krymu. Gorbačov by byl ideálním premiérem nějaké menší západoevropské země. Velmoc v čase bouří ale patrně potřebuje tvrdší ruku typu Chruchilla nebo de Gaulla, kterou Gorbačov při vší úctě neměl.
Autor je historik.