Hellwana, Arleta nebo Lobbyboy & saab900turbo. České rapperky větrají zaprděnost místní scény

Ztemnělý klub Bike Jesus na pražské Štvanici pomalu rozeznívají beaty. Mikrofon drží v ruce mladá žena. Publiku se dívá zpříma do očí, po stagi se pohybuje sebejistě. Její bezprostřednost, když vtipkuje s parťákem rapperem Ideou, působí dojmem, jako by se do rytmu beatů hýbala s námi tady dole – pod stagí, odkud pražskou rapperku Hellwanu pozoruji. „Nebaví mě sex / když neumíš mluvit / namotat mě na becka jako blunt. / Slova, co dávaj smysl / předehra / nejsme ve filmu, ty nejseš Troška,” drtí slova s despektem skrz zuby čtyřiadvacetiletá rapperka a okolo mě se ozývá souhlasné „jooooooo!“. Hellwana je s každou další show suverénnější, podobně jako další v Praze usazená rapperka Arleta, která na Dočasné autonomní párty na podporu deníku Alarm hrála před hodinou. Nedokážu se ubránit dojetí i pocitům hrdosti. Na tohle jsem čekala dvacet let, napadá mě, a teď je to tady.

Ženských tváří a zejména těl ve veřejném prostoru sice začalo přibývat, jejich hlas se však vytratil. Pokud jsme se něco dozvěděli o ženách, pak zejména to, co si o nich a jejich životech myslí muži. Otevřená misogynie se tak postupně stala jednou z hlavních přísad prvních dvaceti let porevoluční popkultury.

Po cestě domů si pak marně snažím vzpomenout, kdy jsem poprvé v češtině slyšela rappovat ženský hlas. První ženská postava českého rapu, Lela Geislerová, která se v roce 1993 objevila i v prvním rapovém videoklipu k tracku Noční můra od WWW, mi donedávna zůstala utajená. Rap jsem si dlouho spojovala s rozjívenými výrostky ze skupiny Chaozz, kteří na mě při sledování legendární hitparády Eso pořvávali z televizní obrazovky „policijé, policijé“. Jejich halekání mě tehdy rozčilovalo, bylo mi devět a jejich vzteku jsem nerozuměla.

S postupující pubertou mě kromě přirozeného zmatku zahlcovala i úzkost z opuštěnosti a nechtěnosti, které jsem často zaháněla rozjuchaným popem. Když se mi pak o letních prázdninách dostala do ruky kazeta s nahrávkou zlínské hiphopové party DeFuckTo, něco do sebe zapadlo. Ve zklamání ze světa, osamělosti a pocitu bezvýznamnosti jsem evidentně nebyla sama. Tihle kluci – i mnozí další, které jsem brzy poznala z kompilací East Side Unia nebo Lyrik Derby, se evidentně cítili stejně a z hiphopu si vytvořili místo, kam patřili a kde na nich někomu záleželo. Poslechem jejich příběhů jsem pocity sounáležitosti prožívala s nimi, i pro mě pak bylo snazší věřit, že se i v mém světě objeví oáza, kam přirozeně zapadnu, a o vlastní místo na slunci se nebudu muset rvát.

Němé ženy

Ztotožnit se s generací rapperů, kteří vydávali tracky do roku 2004 mi jako ženě nepřišlo těžké. Vyrůstala jsem v mužském světě literatury i filmů, a pokud se člověk nechtěl identifikovat s plochými ženskými postavami, tak představit si sebe samu jako postavu mužskou, byl jediný způsob, jak si dopřát víc než funkci kulisy. Najít tradičně feminní ženskou hrdinku s vícerozměrným charakterem a vlastní agendou bylo zhola nemožné. Ženskost se stala synonymem hlouposti a nevkusu, vítaná pouze pokud sloužila potěše mužského oka.

I tak mě ale vždycky potěšilo, když jsem narazila na ženský hlas. Měla jsem pocit, že tam můžeme taky. Nenašla jsem jich moc, ale byly. Třeba na zmíněné kompilaci Lyrik Derby z roku 2001 v tracku Mea Vita dua Patrick & Magee. Až později jsem pochopila, že hlas Magee tu má jen funkci „okrasnou”, a že právě tenhle track toho o mé oblíbené subkultuře říká víc, než jsem v patnácti letech schopna pochopit. Ženy tu nebyly rovnocennými parťačkami jako dekádu předtím Geislerová. Ta ve formaci WWW nedělala backvocals ani nezpívala hooky. Když rapuje „Vem do ruky sprej / celou mě nastříkej. / A až bude ráno, tak se podívat utíkej. / Ty vole, vem ten sprej / a už mi to udělej. / Podle návrhu tohle zvládneš. / K sobě patří / Dej, dej,“ je regulérní členkou crew.

Lela Geislerová měla na tehdejší hiphopové scéně výsostné postavení. Rappeři na ni nezapomněli ani poté, co se jí v roce 1999 narodil syn a rozpadla se její tehdejší legendární formace Coltcha. Tu vytvořila společně s budoucím manželem Abdulem 52 poté, co odešla z WWW. O její pozici svědčí i fakt, že si ji PSH pozvali na feat do tracku Nemám rád už v roce 2006. Podobný respekt české scény se žádné z rapperek předtím, ani dalších více než deset let poté nedostal. Ženy se v českém rapu postupně staly jen objekty, ať už v sexuálních fantaziích nebo jako cíle misogynní agrese.

Porevoluční dekádě v Česku totiž dominovala postsocialistická verze kapitalismu, jehož pevnou součástí byl i antifeminismus. Ten ignoroval strukturální znevýhodnění a vycházel z představy, že ženská emancipace už není třeba, protože se skrze vlastní snahu může emancipovat každý. Konzervativní individualismus převlečený za antikomunistický étos nastupujících politických a společenských elit postupně rozložil státem zřizovaný systém institucionalizované péče a vedl k jeho postupné privatizaci. Nedostupnost podpůrných služeb pak posilovala ekonomickou i společenskou závislost pečujících osob – tradičně žen – na osobách ekonomicky činných, kvůli čemuž společenská role žen postupně ztrácela na hodnotě. Ženských tváří a zejména těl ve veřejném prostoru sice začalo přibývat, jejich hlas se však vytratil. Pokud jsme se něco dozvěděli o ženách, pak zejména to, co si o nich a jejich životech myslí muži. Otevřená misogynie se tak postupně stala jednou z hlavních přísad prvních dvaceti let porevoluční popkultury.

Udělej čičiči

Jestli jsem si před rokem 2004 mohla klidně samu sebe představovat jako toho, kdo se toulá Jižákem mezi paneláky a rapuje „Jižní město, periferie, / betonový lidi postavený na sebe / šedivý těsto, euforie / menší i větší panel to tu přežije,“ a brát misogynní výkřiky plzeňské crew Diwokej západ jako výjimku, vydání alba Toxic Funk pražské party Supercrooo, mě z omylu vyvedlo dokonale. Bezpochyby se jednalo o album pro českou scénu formativní, které český rap změnilo od základů. James Cole společně s Hugo Toxxxem prolomili mnohá tabu a rapovat se najednou smělo o všem. Jenže, když jsem si jejich cédéčko poprvé pustila já a Hugo Toxxx na mě začal halekat hned v úvodním tracku Baby „Jsem perverzní psychopat / je to tak / nech mě pracovat. / Naučim Tě mňoukat (hak),“ nadšení kamarádů – kluků jsem nesdílela. Najednou se na mě útočilo a já cítila, jak mi strachem trne celé tělo a odpor převrací žaludek naruby. To byl také moment, který mě na dlouhou dobu od hiphopu, nebo spíš rapu, který mezitím ztratil svůj komunitní aspekt a stal se nástrojem individualizace MCs, na dlouhou dobu odehnal.

S tehdejšími rappery už jsem se ztotožnit nedokázala, nechtěla jsem sama sebe nazývat čubkou, ani mít funkci roztleskávačky, jakou byla třeba v tracku pražských PSH C’mon Girls z roku 2010 zpěvačka Tereza Černochová. „Potřebujeme baby jako jste vy / je to super zázemí. / Bez vás by to nebylo ono,“ vytyčuje rapper Orion ženám pole působnosti a později pokračuje „kdybyste na rap nechodily / party by špatný kurva byly. / A za to letí letí naše děkujeme,” zatímco Černochová lascivně vzdychá „proto vás stejně milujeme.“

Nevítaná jsem se ale necítila sama. Zpěvačce Katarzii došla trpělivost na podzim roku 2020, kdy na Instagramu vyhlásila část rapové scény. „Milí rapeři, nie všetky dievčatá sú kurvy, chuděry, piče a kundy. Prestaňte písať tieto pičoviny do textov,“ vzkázala mimo jiné rapperům Labellovi, Yzomandiasovi nebo Vladimírovi 518.

Ale ani rapperkám se způsob, jakým rappeři o ženách mluví, nezdál. „Když jsem začala objevovat českej rap, tak mě štvalo, když jsem slyšela, jakým způsobem se vyjadřovali o ženách rappeři v Čechách. Přijde mi, že je tady strašně málo skladeb, který by bodaly do té hromady stereotypních hlášek a za jakoukoli cenu třeba i zesměšňovaly určitý výroky,“ komentovala machismus v českém rapu v roce 2020 v podcastu Brrrap už zmiňovaná Hellwana. A dál vysvětluje, že i přání, aby se v Česku věnovalo rapu více žen, k němu dovedlo ji samotnou. „Rappeři tady sice ženy nechrání a nestarají se o ně, ale za holky na scéně jsou rádi,“ popisuje Hlavu 22 českého rapu Hellwana v rozhovoru s Kristinou Hamplovou z loňského roku. Když si vybavím lyrics tracku Pocem holka z roku 2002 od už zmiňované crew Diwokej západ, „tak pocem, / holka, ty si mi ale kus / za pomoci mýho brka rozjedeme ve dvou blues / budeme se hejbat do rytmu ňáký hudby / ale až potom, co ti ho narvu do huby / budeš kouřit, sát, semenem se cpát, / to co já mam rád / musíš mi dát,“ nepřekvapuje mě, že se ženám do rapu příliš nechtělo.

Nebát se stát stranou

Zatímco se rappeři v posledních dvaceti letech soustředili především na šíření vlastní verze amerického snu, na okraji rapové scény, nebo víceméně mimo ni, začala nenápadná revoluce. Hellwana totiž zdaleka nebyla jediná, komu v rapu chyběla ženská výpověď, nenechala se odradit nepřátelským prostředím a vzala bars do vlastních rukou.

Syrová každodenní ženská zkušenost, která má s mužskou představou o ni jen pramálo společného, se do rapu nenápadně začala vkrádat už od roku 2006. Tehdy se dala dohromady v jedné z brněnských kaváren dvojice studentek, Zuzana Fuksová a Adéla Elbel, a vzniklo Čokovoko. Umím si představit, že mnozí z řad čtenářstva teď významně zdvihají obočí a přemýšlí nad relevancí dalších řádků, které mají před sebou. Asi mi ale dáte za pravdu, že podobných sdělení jako „Když mi bylo pět / strejda Miloš mi šahá za úplet / prý že se splet / že to byl úlet / že tam mám nějaké smítko,” z písně Etapy v životě ženy, které dvojice vydala v roce 2011, v českém hudebním prostředí mnoho nenajdeme. Hudební publicisté duu pro trashy estetiku přisoudili nálepku parody-rapu, rapová scéna, která se hemžila chvástáním o vlastním úspěchu, sociálně kritickou dvojici, o které by se bez internetu asi nikdo nedozvěděl, nikdy nepřijala. Ačkoli se za recesistky nepovažovaly, vážně a jako rapperky je tehdy bral málokdo.

Okolo roku 2010 byly ženská zkušenost v rapu i alternativní forma vyprávění, stále nezvanými hosty. A tak postupně upadá v zapomnění i první dlouhohrající deska vydaná rapperkou, která vyšla v roce 2007. Tracky z desky Do roka a do dne tehdy sedmnáctileté Kenty z Bohumína svého času hrávalo rádio Spin a objevila se i v pořadu 5. element v televizi Óčko. I přesto, že v rozhovoru dále oceňuje kolegyni Laru303, která vydala vlastní desku v následujícím roce, k jiným rapperkám byla poměrně kritická. „Hrozně mě štvou ženské, které mají pocit, že na rap je třeba být z poloviny chlap a svoji ženskost maskujou XXL kalhotama, kastrolem na hlavě a kupou sprostých slov, a přitom flow nenajdeš ani v podprsence. V takových případech se nemůže mluvit o female rapu, ale spíš o fejku,“ vyjádřila se v rozhovoru pro server bbarak.cz Kenta na adresu kolegyň, a tím i v podstatě shrnula, jakým způsobem bylo možné si na chlapském písečku vydobýt alespoň nějakou pozici.

O vpád na rapovou scénu, na které se ženy vždy na chvilku objevily a pak se zase rychle vypařily – zmiňovaná Kenta se okolo roku 2010 začala věnovat reggae a dancehallu a z rapu zmizela – se v roce 2012 pokusila rapperka Sharlota. Ta vsadila na kontroverze, od začátku spoléhala na mediální skandály a do žen se zkraje obouvala podobně nevybíravě jako už zmiňovaní rappeři. „Staly jste se mi odpornými, / huby plný semene, slova plný špíny. / A nikdy nebude to jiný / a nezajímá mě to já necítím pocit viny,“ rapovala Sharlota v tracku Perníková v roce 2013. Dnes ji ale na Instagramu sleduje bezmála 350 tisíc lidí, což je jen o trochu méně, než kolik má followers pravděpodobně nejoblíbenější český rapper současnosti a hlava labelu Million+ Yzomandias.

Nová vlna

„Nedávno mi zase někdo vysvětloval, že holky na rap nemají buňky,“ dozvídám se zkraje letošního roku od pětadvacetileté rapperky Arlety, která na sebe začala poutat víc pozornosti v létě 2020 nahrávkami plnými existenciální úzkosti z života v pozdním kapitalismu. „Už není čas zachovat klid, už pozdě je zasadit strom / zasaď jich několik tisíc a pokácej milion / milion si jich vezmu a nevrátím je zpět / filtr na barvu kůže / a ve zlatě podanej jed,“ zhmotňuje doom přicházejícího klimatického rozvratu v tracku Nimby z prvního EP Ability to Damage Plant.

Začátek pandemie koronaviru uspíšil společenské změny, které visely ve vzduchu už od roku 2015, kdy se globálním popkulturním prostředím prohnala vlna #metoo. Publikum jako by začalo být citlivější, a i u nás se do určité míry otevřelo ženským výpovědím. Generační obměna se odehrála překotněji než dřív, dlouhotrvající lockdowny nás odkázaly do digitálního světa, kterému vládne generace Z. Streamovací platformy jako Soundcloud ukrývaly a stále ukrývají mnoho niterných výpovědí zatím nedoceněných talentů, kterými je třeba pražská rapperka TokjuFokju nebo kutnohorská rapperka Spookylyn99, která začala první tracky věšet na Soundcloud v roce 2018. „Posaď mě na trůn, nikdy jsem nebyla dost, teď jsem trochu too much, nevim kdy mám dost, život je film, mačkam stop, celý je to jenom past, tahle chvíle je můj strop, chtěla bych zastavit čas,“ rapuje disociovaně Spookylyn99 v tracku idfwu z nedávno vydaného alba Brain Damage.

Soundcloudovým zázrakem je i Arleta. Pro rapperku s utlumenou zakouřenou flow, byl rap terapie, do tracků se vypisovala z bad tripů, zlomeného srdce, klimatického žalu, ale i sexistického chování, kterému je jako žena často vystavená. „Když holka mluví moc / asi potřebuješ kick,“ parafrázuje Arleta rappera Nik Tenda v diss tracku Statement a později mi vysvětluje, co ji k tomu vedlo. „Když s kluky mluvím o sexismu, je vidět, že vůbec nechápou, kde je problém a snaží se mě uzemnit tím, že sexismus je přece stavební kámen rapu jako žánru. Ale proč je nutné rapovou agresi stále obracet proti ženám? To ti lidé nekoukají okolo?“ podivuje se rapperka a zároveň přiznává, že právě rapperovi, který mi rap na dlouho znechutil, Hugo Toxxovi, sexistické bars za jeho celkový vliv na český rap a podporu mladých talentů se zavřenýma očima odpouští. „Říkám si: Arleto, ty mluvíš o sexismu a Toxxxovi všechno odpustíš. Poslouchám ho od svých třinácti, tehdy vyšel Rok psa. Mě hrozně baví jeho zvuk, jeho hlas, jeho flow, ta technika. On tady tu scénu vybudoval a dál v tvorbě podporuje spoustu mladých lidí. Tomu to mám tendenci spíš odpustit než klukovi, kterému je pětadvacet. Protože ten už vyrostl v jiné době,“ vysvětluje rapperka, která s Toxxxem spolupracovala na tracku Kód z jeho zatím posledního alba Mumie.

Hugo Toxxx pak na křest zmíněného alba pozval jako support nejenom Arletu a slovenskou rapperku Luisu, ale i Hellwanu, která se sice na jeho albu neobjevila, ale ve své energické rapové personě kombinuje přísný grime i mazlivé R&B, a i do rasismu a sexismu se strefuje neméně tvrdě jako Arleta. „Je rok 21, století 21, ale některý lidi pořád středověk, je rok 21, století 21, nemlať svoji holku nejsi Bivoj ona kanec,“ rapuje v jednom z nejostřejších tracků českého rapu Babyface. Podobné myšlenky i přístup k práci Hellwanu s Arletou svedl dohromady při spolupráci na tracku Das Leben, za který si z hudebních cen Apollo odnesly ocenění za nejlepší singl roku loňského roku.

Rok nula

Rok 2021 jako by byl rokem českých rapperek, a pro mě i obrovskou satisfakcí. Porota hudebních cen Apollo, ve které jsem zasedala i já, se totiž rozhodla hlavní cenu za album roku udělit další rapperce a R&B hudebnici Annet X. Autorce oceněné desky Až budu velká, chci být Aneta Charitonova na domácí scéně podobně jako Hellwaně chyběl silný ženský hlas, a tak se jím sama stala. Na debutovém albu, které se věnuje reflexi dosavadní cesty, hudebnice a bývalá influencerka otevřeně mluví o nerovných vztazích nebo těžkých začátcích v hudebním showbyznysu. „Malý dítě uprostřed klubu, kde je teď, jak je na tom teď. Bylo jedno znovu narozený větší já, zjistilo, že každý na ni něco hrál a těšili se z toho, co jim vydělá,“ zpívá v tracku Bylo nebylo, jehož videoklip zase ocenila porota hudebních cen Anděl. Po zásluze, působivý vizuál i imaginativní práce s jazykem i flow, kterou hudebnice přisuzuje svému ruskému původu, pomáhá prolamovat spoustu zajetých rapových pravidel.

Má ale rap ještě v roce 2022 vůbec nějaká tabu? Hudební publicista Karel Veselý říká, že rap je všechno a vlivy jiných žánrů, třeba to, jak rap míchá s elektronikou Arleta, se zdají naopak žádoucí. O tom, že rapový fanoušek stále ne všechno snese, mi vyprávěla dvojice undergroundových rapperek Lobbyboy&saab900turbo. „Občas nám někdo vysvětluje, že to, co děláme, není ten správný rap,“ popisuje mi performerka Kateřina Konvalinová, polovina dua ideologicky ukotveného v hardcorové a punkové scéně. „To, co děláme, je narativní, neskládáme primárně texty, aby měly nějakou flow, aby to drželo pozornost a mělo dropy, kde mají bejt. Skládáme to podle toho, co tam potřebujeme nacpat,“ vysvětluje mi třicetiletá performerka.

Společně s kamarádkou sochařkou Erikou Velickou chtěly dát hlas zkušenostem pocházejícím z generace a komunity, které jsou součástí, a skrze rap pak komunikovat to, co se jim nedařilo vměstnat do umění. Rap jim umožňuje říkat věci přímo. „Ne, vážně nekecám, a tohle je furt dokola, večer tě vomrdá, a ráno chce bejt hrdina. Radši moc nesmlouvej tahle hra má pravidla. Love is a losing game,“ rapují třicetileté rapperky v tracku furt to skúšajú, kam si je na feat pozval rapper Edúv syn. I když to na základě použité ukázky může působit paradoxně, rapová póza girlboss jim nic neříká. „Říkat o sobě, že jsem queen, mi přišlo umělé, nemusím být boss, a to je taky okej. Hlavně na začátku jsme byly takové dvě Viktorky, jakoby poblázněné ženy, které k tomu ale mají důvod, na zažité křivdy reagují způsobem, který společnost nepřijímá a za ta příkoří odmítá převzít zodpovědnost,“ vysvětluje mi Konvalinová odkazy k lidovým zvykům, které v tvorbě také používají.

Držet spolu

V žižkovské kavárně se pak společně pozastavujeme nad kontroverzí, kterou jejich tvorba vzbuzuje. „Jsme prostě dvě kamarádky, co si vykládají o životě, jen to má podobu rapu,“ krčí lakonicky rameny Erika Velická. „Holky takhle mezi sebou mluví, jen se to ke klukům zatím nedostávalo,“ doplňuje ji se smíchem Kateřina Konvalinová. Kvalitní ženské vztahy a obecně téma ženské solidarity najdeme v různých formách u všech zmiňovaných umělkyň. Třeba Annet X sdílí svůj příběh se soucitem, který hojí rány i posluchačstvu, a zároveň nekompromisně nastavuje hranice bezcitnosti. „Vliv tebe na každej názor / jistota že se ztratím. / Existoval tím pádem někdy můj názor? / Nebo budoval sis mě ty tak, / jak se ti to hodilo?“ zpívá v tracku Apríl z debutového alba. Hellwana se zase snaží usnadnit cestu do rapu i dalším ženám. V březnu letošního roku v pražském klubu Chapeau Rouge uspořádala koncert, kam pozvala rapperky Sawsane, Donnie nebo Fejbs.

Současné české rapperky tak podporou sesterství a vzpíráním se malegazu vrací rapu jeho podvratnost a emancipační potenciál, který v posledních dvaceti letech postupně ztrácel, a tím mu vrátily i progresivitu. Do rapu vnáší příběhy, které jsme nebyli zvyklí slýchat a tím dodávají odvahu i dalším sdílet ty svoje. A mě ujišťují o tom, že i když se společenské změny nedějí tak rychle, jak bych si přála, když si poodstoupím, uvidím, že se neústupnost vyplácí. I v ní nám nová generace českých rapperek může jít příkladem.

Autorka je hudební publicistka.