Matteo Salvini. Foto European Parliament, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Začátkem září vstoupila do ostřejší fáze dosud ospalá kampaň před předčasnými parlamentními volbami v Itálii. Jako v ostatních zemích se staly hlavním tématem diskusí ceny energií pro domácnosti a firmy. Největší pozornost se pochopitelně obrací na pravicový blok stran Bratři Itálie, Liga severu, Vzhůru Itálie a další menší partaje, z nichž ale každá mluví poněkud jiným slovníkem. Tento blok má podle průzkumů největší šanci na úspěch, který zřejmě ještě umocní většinový princip italského volebního systému.
Chudoba je totiž tématem, kterému se strany i média soustavně vyhýbají, ačkoliv podle Eurostatu ohrožuje zhruba pětinu italských domácností.
Nejradikálněji vystupuje šéf Ligy Matteo Salvini, který by mezi lovem na migranty a lovem na „feťáky“ chtěl vyčlenit taky 30 miliard eur na pomoc s předraženými energiemi. Podle něj by záchranný výnos pro domácnosti a podniky měla vydat už Draghiho vláda, což se ale zatím nezdá moc pravděpodobné. Salvini trvá na tom, že oněch 30 miliard eur je zapotřebí utratit, i kdyby si to vyžádalo novelu státního rozpočtu, což znamená připustit deficit. Jeho spojenkyně Giorgia Meloni z postfašistických Bratrů Itálie, která má dost velkou šanci se stát příští italskou premiérkou, ale médiím, hlavně těm zahraničním, vypráví, že je konzervativní političkou, která nechce příliš popustit uzdu veřejným financím. Jinak se ale hlásí k opatřením, která zvažuje unijní mainstream – odvázání cenotvorby elektřiny od plynu a zavedení cenového stropu. Berlusconi a jeho partaj sní o modulárních jaderných reaktorech, což je otázka přinejmenším příštích desetiletí. A jak jednou napsal Keynes, z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.
Pravicové strany chtějí podle svých vyjádření pomáhat především firmám. Musí totiž reagovat na požadavky svého kmenového elektorátu, malých podnikatelů ve službách, které začíná růst energií výrazně ohrožovat. Není tak divu, že různé asociace restaurací, hotelů, obchodů či řemeslníků spustily nátlakové akce jako vyvěšování složenek ve vitrínách a lokálech. Jen by snad měli klientům zprostředkovat k nahlédnutí také daňová přiznání, protože právě tyto maloburžoazní profese patří k těm, které s oblibou provozují daňové úniky. Však jim taky pravicové strany slibují oddych od „teroru daňových úřadů“.
Vedle deficitu tedy není moc jasné, kde by pravice na svá opatření vzala peníze. Strany bloku raději moc nemluví o dani z náhlých zisků, které zavedla Draghiho vláda zatím se střídavými úspěchy. Kabinet si od daně slibuje příjmy kolem 10 miliard eur, výnos po první záloze činil ale něco málo přes miliardu eur. Draghi však slíbil, že dohlédne, aby 25procentní daň ze zhruba 40 miliard eur náhlých zisků odvedly energetické firmy do posledního centu.
Zrušení silného opatření proti chudobě
Jediný skutečný zdroj příjmů, se kterým italská pravice počítá, je zrušení takzvaného občanského příjmu. Jedná se o příspěvek v nouzi, který prosadila během první vlády koalice Ligy severu a Hnutí pěti hvězd. Příspěvek dostávají lidé bez práce, pokud nepobírají dávku v nezaměstnanosti, nebo lidé s velmi malými příjmy, a byl jedním z prvních silných opatření proti chudobě za poslední desetiletí. Chudoba je totiž tématem, kterému se strany i média soustavně vyhýbají, ačkoliv podle Eurostatu ohrožuje zhruba pětinu italských domácností.
Občanský příjem, který vloni stát stál zhruba 9 miliard eur, má v italských médiích hroznou pověst. Částečně za to může fakt, že ho navrhovalo Hnutí pěti hvězd, které rozhodně nepatří, až na pár výjimek, k miláčkům tisku. Aby vyšli vstříc svému tehdejšímu pravicovému partnerovi, navrhovatelé tvrdili, že opatření poslouží ke snížení nezaměstnanosti, protože lidé, kteří dávku pobírají, budou sledovaní takzvanými navigátory. Ti jim měli vybírat nabídky práce a podobně. Problémem mnoha italských regionů je ovšem naprostý nedostatek pracovních míst, nikoliv překryv mezi nabídkou a poptávkou. Snad nejmocnější mantrou, k jejímuž šíření mnohé noviny ochotně přispěly skrze příběhy bezradných šéfů firem hledajících personál, bylo tvrzení, že občanský příjem může za nedostatek personálu v cestovním ruchu, fabrikách nebo v jiných, obvykle špatně placených profesích. Často se však ukázalo, že nabízené podmínky byly tak nuzné, že prostě nikomu nestály za to, aby se stěhoval stovky kilometrů daleko, čímž mimo jiné uchazečům rovněž vznikají nemalé náklady.
Ani 9 miliard eur, pokud by byl občanský příjem zrušen zcela bez náhrady, by nestačilo na pokrytí všech možných výdajů a dárků, které italská pravice chystá pro svůj voličský kmen. K těm zajisté patří i bonus 110 procent na zateplení domu, který kritizoval Draghi, což mu pravice neodpustila. Zateplování budov je samozřejmě záslužná věc. Ovšem podobné programy využívá především střední a vyšší třída, kterým tyto investice ze svých daní financují chudší spoluobčané. To, že k nákladům na zateplování stát ještě přihodí 10 procent, vede k nehospodárnosti – zákazník prostě nemá vůbec žádnou motivaci smlouvat o ceně a držet náklady na uzdě.
V otázkách energií tak italská pravice hodlá obsloužit především svůj elektorát. Majiteli baru, obchodu či restaurace dá nějaký ten bonus, umožní mu ještě větší úniky na daních, polechtá mu ego, že zatočila s těmi línými chudými, a ještě mu přispěje na rekonstrukci pomalu chátrající vily, kterou vybudoval dědeček za ekonomického boomu. Na ostatní už moc peněz nezbude, ale je taktní o tom v kampani pomlčet.
Dosti marně zatím vystupuje středolevicový blok kolem Demokratické strany, přestože má i některé dobré návrhy, jako je sociální tarif pro chudší a střední třídu, zvýšení daně z náhlých příjmů a další sociální opatření. Jako by ale tyto strany již rezignovaly na to mluvit ke svým potenciálním voličům z lidových vrstev. Ti čím dál více nechodí k volbám a letos by neúčast mohla být rekordní. Šéf Demokratické strany Enrico Letta navíc odstartoval kampaň tvrzením, že volby se chystá ovlivnit Rusko, a dalšími konspiračními teoriemi, které v této fázi mají jen malou šanci oslovit voliče.
Rychlý růst cen energií zatím v zemi nevzbudil výraznější protesty, byť proti nebezpečí sociálního propadu ústně mobilizují odbory a menší levicové skupiny pálí složenky na náměstích. Pro pamětníky není ale letošní krize zcela nová. Velmi se podobá období ropného šoku v sedmdesátých letech, kdy se rovněž skokově zvýšily platby za složenky. Tehdy ale vzniklo díky aktivitám mimoparlamentní levice relativně silné hnutí tzv. „autoriduzione“ samosnižování složenek. To dnes rozhodně chybí.
Autor je publicista.