Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Na Václavském náměstí v Praze se v sobotu po obědě sešlo několik desítek tisíc lidí, aby protestovaly proti vládě Petra Fialy, zhoršující se ekonomické situaci i malé aktivitě vlády ve věci energetické krize. Na místě se objevili sympatizanti i představitelé krajně pravicových stran Trikolóra, SPD, ale i neonacistické Dělnické strany sociální spravedlnosti. S expertem na radikální politické proudy v Česku, Janem Charvátem, jsme se bavili o tom, jací lidé na Václavské náměstí skutečně dorazili, jestli je moudré označovat je za proruské síly a jaký další vývoj můžeme očekávat.
Už na začátku letních prázdnin jste varoval před tím, že se na podzim může společenská situace v Česku radikalizovat. Přesto, čekal jste na Václavském náměstí 100 tisíc lidí, jak uváděli organizátoři, hned 3. září?
Vzhledem k tomu, že jsem na toto nebezpečí poukazoval, tak mne to tolik nepřekvapilo, byť jsem trochu doufal, že se tolik lidí nesejde. Reálný počet demonstrujících byl podle mě menší. Sto tisíc je odhad samotných organizátorů a ten bývá obvykle přestřelený. Policie počítá se 70 tisíci, ale ani to mi nepřijde odpovídající. Nicméně konkrétní počty jsou v tento moment celkem vedlejší, protože je zřejmé, že nespokojených lidí je mnohem víc.
Ihned po demonstraci se objevovaly znevažující komentáře na adresu protestujících. Můžeme jednoduše říct, kdo se na Václavském náměstí v sobotu skutečně objevil?
Poměrně široké spektrum lidí, což je u takhle velkých demonstrací běžné, takže jednoduše to popsat nepůjde. Na jedné straně zde byly skupiny skutečně okrajového typu jako neonacisté, na druhé straně sympatizanti etablovaných a donedávna parlamentních stran (KSČM, Trikolora), objevili se zde příznivci dezinformační scény, ale i lidé aktivizovaní během pandemie covidu a konečně i lidé bezprostředně ohrožení současným ekonomickým vývojem. Společnou mají nedůvěru k vládě, respektive systému. Liší se naopak jak důvody pro tuto nedůvěru, tak pohledy na možná řešení.
Na akci vystoupili členové stran Trikolóra, SPD, KSČM, Volný blok a otevřeně ji podporovala i neonacistická DSSS. Máme automaticky předpokládat, že na demonstraci přišli příznivci těchto politických proudů a stran?
Určitě tam přišli, ale nejen oni. Vedle nich dorazila nepochybně i řada příznivců dalších stran. Ostatně svou podporu „osmi z deseti požadavků organizátorů“ zveřejnil například i Matěj Stropnický, dřívější předseda Strany zelených, který později spolupracoval s ČSSD.
Jak se díváte na reakci premiéra Fialy, který demonstraci spojil s „proruskými silami“ a považuje ji téměř za výsledek ruské dezinformační kampaně? Jaký společenský efekt můžou podobná vyjádření mít?
Tu reakci je podle mého názoru třeba rozdělit na faktickou a interpretační část. Fakticky má Fiala pravdu, protože mluvil o svolavatelích akce, pro které označení proruské odpovídá. Problém je v té části interpretační. Řekl to tak, že to část lidí bude chápat v tom smyslu, že mluví o lidech, kteří na demonstraci přišli. To už realitě úplně neodpovídá, byť je samozřejmě pravda, že celou demonstraci ruská strana využívá pro své PR. V situaci, kdy je nálada ve společnosti polarizovaná, to ale určitě není nejlepší vyjádření a bylo možné vyjádřit stejnou myšlenku jiným způsobem. Například vyjádření ministra spravedlnosti Pavla Blažka bylo podstatně smířlivější. Což je, vzhledem k tomu, jak kontroverzní osobou ministr Blažek je, poměrně zajímavé.
Působí to, že se jednotlivé agendy a problémy postupně vrší – od migrační krize, protestů proti covidovým opatřením, přes inflaci, energetickou krizi až po válku na Ukrajině. Co tyto věci spojuje?
Strach. Strach z toho, že to nezvládnu jako jednotlivec a nikdo mi nepomůže. Strach z toho, že vláda se o mne nepostará. Strach z toho, že systém nefunguje. Po roce 1989 jsme zažili téměř přesně dvacet let, během nichž sice existovala řada problémů, ale současně existoval i „horizont naděje“. Mezinárodní situace pro nás byla příznivá, ekonomická situace se zlepšovala a zdálo se, že vše jde tak, jak má. V roce 2008 pak přišla studená sprcha v podobě celosvětové ekonomické krize, na kterou navázala řecká krize, ukrajinská krize, migrační krize, covidová krize a nyní znovu ukrajinská krize v podobě ruské invaze na Ukrajinu.
Po roce 1989 jsme zažili téměř přesně dvacet let, během nichž sice existovala řada problémů, ale současně existoval i „horizont naděje“.
S každou další krizí představa toho, že vše jde tak, jak má, erodovala a zvyšoval se počet lidí, kteří přestávali věřit systému jako celku. Současně jsme zjistili, že naše představa, že vše jde tak, jak má, je ve skutečnosti představa jen jedné části společnosti, která dlouhodobě přehlížela tu část společnosti, která tento pohled nesdílí. A do toho všeho postupně sílil vliv proruských vlivových operací. Ty sice nemá smysl přeceňovat a označovat každého kritika vlády za proruského trolla, ale také nemá smysl strkat hlavu do písku a tvářit se, že nic podobného neexistuje. Tyto operace akcelerovaly vznik dezinformační scény, který polarizaci společnosti zesiluje.
Zaregistrovali jsme v souvislosti se sobotní demonstrací větší aktivitu krajně pravicových, nebo naopak krajně levicových organizací a subjektů?
Pokud tam nezapočítám KSČM, tak v zásadě ne. Lidé z pravého okraje politického spektra se demonstrace účastnili, ale není v tomto momentě k dispozici žádná pro ně relevantní organizační platforma. Levý okraj je k těmto akcím spíše podezřívavý.
Může být demonstrace na Václavském náměstí katalyzátorem společenské frustrace, nebo máme očekávat spíše další radikalizaci a narůstání nespokojenosti? Jakým způsobem se může situace ještě dále vyhrotit?
Podle mého názoru můžeme očekávat další radikalizaci a nárůst nespokojenosti. Podzim teprve začal, ceny pořád stoupají, situace na Ukrajině je spíše patová. Netušíme, zda se vrátí covid, vláda má problémy s komunikací… Organizátoři by byli blázni, kdyby se nepokusili z takové situace vytřískat co nejvíce.
Které faktory podle vás rozhodnou o tom, jak se bude situace dále vyvíjet? Jak je podle vás možné tuto frustraci utlumit?
Největším faktorem bude vývoj cen plynu a elektřiny. Ten může vláda částečně ovlivnit, ale mnohem více ho ovlivní vývoj na mezinárodní scéně, ať už to bude samotný vývoj války na Ukrajině, nebo aktivity EU. Vláda má možnost přijmout balíčky opatření zmírňujících dopady situace na obyvatele. Myslím, že v tomhle směru třeba NERV nabízí některá poměrně zajímavá řešení. Otázka je, jestli je vláda přijme. A vláda má samozřejmě možnost začít komunikovat svá rozhodnutí a opatření směrem k lidem, což zatím příliš nedělá.