Ze seriálu Irma Vep. Foto HBO
Většina filmů Oliviera Assayase je prostoupena neklidem, který doprovází proces proměny. Nestálostí se v jeho pestré filmografii vyznačují místa, věci i lidé. Profesní a partnerské vztahy mezi jeho postavami zároveň odrážejí dalekosáhlejší změny společenského ovzduší (Cosi je ve vzduchu), technologií (Demonlover) nebo kultury (Non-Fiction). Bývalý filmový kritik přispívající do prestižního periodika Cahiers du cinéma napříč svou tvorbou nepřekvapivě reflektuje také proměny kinematografie, což je i případ jeho zřejmě nejznámějšího snímku.
V posledních letech opět dochází k radikální transformaci toho, jak filmy vypadají, jak jsou financovány a konzumovány. Assayas se proto rozhodl k Irmě vrátit, aby skrze ni znovu zkusil lépe porozumět procesu uměleckého i lidského hledání a sebeobjevování.
Na počátku devadesátých let dostal nabídku natočit pro televizi remake němého filmového seriálu Les vampires a oslavit tak sto let francouzské kinematografie. Hlavní hvězdou napínavého spektáklu z roku 1915 byla francouzská diva Musidora, která ztvárnila Irmu Vep, členku obávaného zločineckého gangu. Assayas si s nápadem na přepracování legendární série pohrával několik týdnů. Vhodný adaptační klíč ale nenašel. O pár let později byl přizván ke koprodukčnímu povídkovému filmu, pro který měl každý z oslovených režisérů natočit příběh cizinky, jež se ubytuje ve francouzském hotelu. Vzpomněl si na Irmu a vymyslel námět. Z povídkového projektu nakonec sešlo, ale filmař se nápadu nevzdal a během deseti dnů sepsal scénář, do něhož vložil vše, co se mu tehdy honilo hlavou. Existenciální krize, nejistá situace francouzského filmu, objektivizace filmových hvězd. Stejně rychle, bez dlouhého plánování, proběhlo natáčení. Minimální rozpočet, 16mm kamera, nemožnost přetáček a herci pracující převážně za podíl na zisku.
Materiál pro terapii
Protagonistkou filmu z roku 1996 byla hvězda hongkongských akčních filmů Maggie Cheung (kterou hrála Maggie Cheung). Kvůli roli Irmy Vep v remaku Les Vampires přilétá do Paříže. Dřív, než se stihne vzpamatovat z jet lagu, je vtažena do chaotického natáčení pod vedením vyhaslého režiséra nové vlny Reného Vidala (Jean-Pierre Léaud). Ten si stejně jako zbytek štábu není zcela jist tím, co a proč dělá. Jasno má ale přinejmenším v tom, jak by měla vypadat „jeho“ Irma Vep, jejíž těsný černý overal byl pro účely moderního zpracování nahrazen latexovým oblečkem ze sex shopu. Zahraniční herečka se v cizím prostředí stává fetišistickým objektem stárnoucího cinefila a ztrácí vlastní identitu, aby ji zas našla v roli mrštné zlodějky. Filmové dekorace se ukážou být v lecčem autentičtější než „nemísta“ typu letišť a hotelových pokojů, kde návštěvnice z Hong Kongu tráví většinu pařížského pobytu. Sebereflexivní satiru o proměnlivosti filmů i lidí, kteří je tvoří, napsal Assayas v době sílící globalizace filmového trhu a postupného splývání hranic mezi artovou a komerční kinematografií.
V posledních letech opět dochází k radikální transformaci toho, jak filmy vypadají, jak jsou financovány a konzumovány. Assayas se proto rozhodl k Irmě vrátit, aby skrze ni znovu zkusil lépe porozumět procesu uměleckého i lidského hledání a sebeobjevování. V produkci společnosti A24 natočil seriálový remake vlastního filmu, povídku rozvedl do podoby tlustého románu, jak říká. Podobně jako v dobře vystavěné próze se postavy i vyprávění s každou další odkrytou vrstvou stávají zároveň srozumitelnějšími a komplexnějšími. Jádro příběhu zůstalo stejné. Osmidílná minisérie, dostupná nyní na HBO Max, zachycuje pařížské natáčení nové verze Les vampires. Do hlavní role byla vybrána zahraniční star Alicia Vikander. Pro respektovaného, ale nevyzpytatelného režiséra Reného Vidala (Vincent Macaigne), představujícího Assayasovo karikované alter ego, jde již o druhý pokus. Z předchozího natáčení si odnesl spoustu nezpracovaných emocí, které teď spolu se svým zpackaným osobním životem a fetišistickou fixací na catsuit rozebírá na terapii. Remake/reboot Irmy Vep bere jako příležitost k nápravě svých osobních i kariérních selhání. Kde končí René a začíná Olivier, je obtížné určit (co se týče mimofilmových informací, je užitečné vědět, že Maggie Cheung a Assayas byli v letech 1998 až 2001 manželé).
Zpřehlednit svět
René interakci s lidmi moc nezvládá, ve skutečnosti mu způsobuje panické ataky. Svůj neklid přenáší na ostatní členy štábu, které občas verbálně napadne nebo se je pokusí přejet autem. Do sebe zahledění herci ho na oplátku vytáčejí dotazy ohledně motivací jejich postav a dožadují se radikálních zásahů do scénáře, který podle nich nezohledňuje, jak se za posledních sto let změnil třeba přístup k sexu a intimitě. Zdá se, že egoistickou snahou získat kontrolu nad rolí si dotyční kompenzují nezdary a nezakotvenost v osobním životě. Jak tomu u Assayase bývá, pro umělce se role stávají rozšířením jejich osobností. Stále více s nimi splývají, až bariéra mezi skutečností a fikcí dočista mizí. Nejzřetelnější je to u hlavní hvězdy Miry Harberg.
Švédsko-americká herečka z úspěšných komerčních filmů nedávno dokončila superhrdinský velkofilm Doomsday, v němž za výskotu publika uřízla varlata hlavní mužské postavě (aby z ní vypočítaví producenti mohli udělat první trans superhrdinku). Touží ale po větší výzvě. Proto přes námitky své agentky přijala špatně placenou roli v televizní produkci, zmatečně řízené excentrikem, kterého po předchozích zkušenostech nikdo nechce pojistit. Větší radost z jejího rozhodnutí má její asistentka Regina (Devon Ross), která v pauzách mezi natáčením čte Deleuzeho a spřádá v hlavě plán na vlastní umělecký projekt. Film po vzoru avantgardního filmaře Kennetha Angera chápe jako magický rituál, který nás dokáže navést ke světlu.
V něco podobného možná podvědomě doufá i Mira, žena mnoha tváří. Preferuje otevřenost, a to nejen ve vztazích, zároveň však postrádá stabilitu. Je zajatkyní různých rolí a stejně jako filmové médium prochází krizí identity. V osobním životě je nejistá a zranitelná. Stále se nepřenesla přes rozpad vztahu se svou asistentkou Laurie (Adria Arjona), která mezitím začala randit s režisérem Mirina posledního hitu Hermanem (Byron Bowers). Docela lhostejný jí není ani její bývalý partner Eamonn (Tom Sturridge), který v Paříži shodou okolností zrovna točí výpravné sci-fi. Při práci však Mira působí sebejistě a rozhodně, v sametovém kostýmu Irmy Vep ještě víc. Filmování, resp. jasně vymezená filmová role jí pomáhá zpřehlednit nestálý okolní svět.
Další díly franšízy
Jinak Mira vystupuje na veřejnosti, když s nacvičeným úsměvem rozdává autogramy nebo odpovídá na impertinentní otázky novinářů. Jinak komunikuje s Reném, k němuž vzhlíží s velkou úctou, jinak se svými ex nebo hereckým kolegou Gottfriedem (Lars Eidinger). Německý provokatér má podle Assayase zosobňovat rebelství Rainera Wernera Fassbindera. Nedokáže fungovat bez cracku a urážení spolupracovníků. Pro filmy žije a umírá. Překračování hranic, jehož rozličné podoby série tematizuje, je pro něj zdrojem vzrušení. Ostatní se o tom přesvědčí, když Gottfried neodhadne délku erotické asfyxie a je v kómatu odvezen do nemocnice.
Všichni herci a tvůrci jsou pak vydáni na milost a nemilost kosmetické firmě, která do Irmy Vep investovala peníze v naději, že se Mira stane tváří jejich nové vůně. Seriál, do něhož René vkládá svou duši, je pro vlivného byznysového hráče pouze vedlejším produktem. Přednost má budování vlastní značky. Podobně z pohledu Assayase uvažují šéfové hollywoodských studií a streamovacích platforem, když svou tvorbu podřizují průzkumům a algoritmům a nepřetržitě chrlí další a další díly franšíz bez rozpoznatelné identity.
Když jedna postava utrousí, že Herman má pro Marvel natáčet pokračování, následuje dotaz „Čeho?“. „Nevím, ztratila jsem přehled,“ zní symptomatická reakce. Opakování, variování a komercionalizace umění zbavuje kouzla. René a jeho čím dál netrpělivější štáb, a také Olivier Assayas za kamerou, se snaží najít způsob, jak filmování opět učinit relevantním jako za časů Angera nebo Fassbindera, obnovit víru v jeho smysl. Remake dobrodružného seriálu, v podstatě praotce marvelovek, je ve stávajících podmínkách ironicky jediný dosažitelný formát, s jehož pomocí se o autentické osobní vyjádření mohou pokusit. Nejde ale automaticky o kapitulaci?
Přesvědčit se o moci filmu
René na svou obhajobu pronáší, že nenatáčí seriál, ale film o osmi dílech (podobně Assayas v roce 2010 prezentoval svůj pět a půl hodiny dlouhý portrét teroristy Carlose). Rozdíly mezi kinem a televizí, resp. streamováním jsou častým námětem vtahujících diskusí, které postavy v jednom kole vedou. Neplatí, že by všichni promlouvali hlasem režiséra a sdělovali totéž. Každý přináší vlastní perspektivu a své argumenty dokáže smysluplně obhájit. Vedle minulosti a současnosti, angličtiny a francouzštiny a různých imitací reality se tak v sérii inspirativně střetávají i rozdílné názorové pozice, z nichž žádná není definitivní ani nadřazena ostatním.
Místo toho, aby o směřování zábavního průmyslu, kultu celebrit a úzkosti z digitálních technologií napsal mnohostránkovou esej, natočil Assayas upovídanou, ambivalentně vyznívající minisérii, v níž jsou na sebe vrstveny fragmenty snů, vzpomínek, filmů, seriálů a filmových seriálů. Stejně jako jeho dosavadní tvorbu, také druhé zpracování Irmy Vep nejvíc docení cinefilně naladěné publikum, které spíš pochytí mnohé autoreferenční narážky a docení citace z děl jiných tvůrců. Tematická bohatost, smysl pro sebeironický humor a pestré herecké obsazení, které zahrnuje i vtipné cameo Kristen Stewart (s níž Assayas dřív točil a podle které modeloval postavu Miry), ale k Irmě mohou přitáhnout i diváky a divačky, kteří o magické moci filmu přesvědčení nejsou.
Autor je filmový publicista.