Primátor Zdeněk Hřib. Foto Aktron, Public Domain
„To se zeptejte ódéesky!“ vykřikl zhruba v polovině první veřejné debaty pražských kandidátů na primátora v Kampusu Hybernská Bohuslav Svoboda, když dosluhující primátor Hřib připomněl, že jeho strana přijala půl milionu korun od rodiny Rédlových v době, kdy byl známý lékař primátorem. Ten se ve své odpovědi tak zamotal a rozčílil, že publikum mohlo s jistotou vnímat jen tvrzení, že on sám peníze nepřijímal.
Bohorovnost, se kterou přítomné odkázal na vlastní stranu, známou ničivými korupčními skandály, která jako by se ho ani netýkala, je Svobodovi vlastní dlouhodobě. V rozhovoru na Seznamu odpovídá na otázku, proč ODS „nevygeneruje někoho nového a musí sahat po starém primátorovi,“ slovy „protože jsem nejlepší.“ Když redaktorka poznamená, že skromný rozhodně není, odpoví: „Jsem v tomhle Američan.“ Je hezké mít sebevědomí, pro Prahu by ale bylo lepší, kdyby se cítil třeba jako Dán. Právě dánská města v čele s Kodaní patří k těm, která se umisťují vysoko v žebříčcích hodnotících kvalitu života, a jsou to také ta, která své politiky zakládají na datech, zkušenostech a akcentují hodnotu společenské soudržnosti. O nic z toho se Svoboda nezajímá.
Velkého průlomu se nedočkali ani lidé žijící v centru města, které denně ruší opilí turisté z bytů pronajímaných přes Airbnb. Těm zatím mnohem více pomohl covid než radní Marvanová.
To, jak málo je informovaný o problémech dnešní Prahy a ochotný se zajímat o expertní studie, data a možná řešení, v poslední době připomnělo několik rozhovorů. Ukazují, že Svoboda je připravený na požádání říkat nesmysly. Například o tom, že emise z autodopravy zásadně neškodí zdraví a krize bydlení se vyřeší, když budeme více stavět. A to například mrakodrapy na Pankráci, která má být „New Yorkem“. Z jeho vystoupení padá na člověka tíživá únava.
Patnáctiminutové město
Únava z toho, že on a další lidé, kteří svoje znalosti neaktualizují, ale pouze se utvrzují v názorech utvořených v českých devadesátých letech, by se mohli do vedení města snadno vrátit. Ani současné radniční trio nebylo tak docela prosté devadesátkového dědictví, jeho součástí byly v rámci Spojených sil pro Prahu strany TOP 09 a STAN. Nejen fakt, že radní Hlubuček skončil ve vazbě díky spolupráci radního Adama Scheinherra (Praha sobě) s policií, však signalizuje, že se koalice pokusila Prahu přenést do jiné doby. Jak Piráti, tak Praha sobě prokázali, že mají k otázkám, jako je změna klimatu, krize bydlení nebo sociální spravedlnost o dost realističtější vztah. A jsou na nich ochotni leccos odpracovat.
Pohyb vládnoucí koalice v tomto ohledu nicméně postupoval spíše menšími kroky. Město přitom potřebuje kurz doslova přenastavit. Podobně jako jiné aktivní evropské metropole by mělo usilovat o navýšení sociálních a dostupných bytů v městském fondu, snížení počtu aut na silnicích a důsledné naplňování a rozšiřování klimatického plánu. Pro to všechno jsou maximálně položeny základy – mnohdy ale spíš v matnějších obrysech.
Dnes oblíbený koncept patnáctiminutového města, o kterém už rádi mluví i někteří zdejší politici, by neměl být něčím, čeho si užívá vyšší střední třída v Dejvicích, zatímco z nových luxusnějších čtvrtí se denně vyráží do kanceláří autem a lidé, kteří město obsluhují a pečují o něj, musí dojíždět. I ti by měli mít možnost za snesitelné peníze bydlet v horkem nerozpálené, zelené čtvrti a moct se po ní pohodlně pohybovat pěšky. Dojít si ve svém okolí do obchodu, k lékaři nebo do školy.
Obrat v politice bydlení
Ačkoliv se teď v předvolebním období tradičně zdá, že Praha vždycky řešila, řeší a bude řešit hlavně dopravu, v posledních čtyřech letech se média intenzivně zajímala o bydlení. Radniční koalice si toto téma rozdělila a vyjadřovali se k němu jak radní Adam Zábranský z Pirátů, který měl na starost městský bytový fond, tak šéf územního rozvoje Petr Hlaváček dříve ze Spojených sil, teď lídr STANu, i Hana Marvanová ze Spojených sil. Tu teď ale můžeme vidět spolu s Alexandrou Udženijou vykukovat za Bohuslavem Svobodou na webu Spolu.
Pod vedením radního Zábranského, který si kvůli tomu zažil horkou chvilku na zastupitelstvu, město konečně přestalo privatizovat byty, začalo je přidělovat těm nejchudším, aktivně je opravovat a pobízet k tomu také městské části. Během epidemie se postaralo o lidi bez domova – otevřelo covidové hostely. Když se po ohlášení jejich uzavření ukázalo, že část ubytovaných si kvůli zdravotním a jiným znevýhodněním v tomto mezičase nebyla schopná zajistit stálé bydlení, otevřely se městské ubytovny a po tlaku aktivistů z iniciativy Spát doma se v nich našlo místo skutečně pro všechny, kterým hrozilo, že po konci covidových opatření skončí na ulici. Díky radnímu opřenému o expertízu odborníků z Platformy pro sociální bydlení také už rok a půl funguje městská nájemní agentura tvořící zprostředkovatele bydlení pro sociálně znevýhodněné od soukromníků, kterým mimo jiné garantuje nájem.
V režii radního pro územní rozvoj pak vznikla Pražská developerská společnost, prostřednictvím které město začíná samo stavět. Takzvaná pédéeska připravuje k výstavbě městské pozemky, věnuje se tedy plánování území tak, aby na něm vznikaly jak komerční byty, tak městské – sociální i dostupné. Celkově by mělo městských bytů vzniknout až osm tisíc. Pražská developerská společnost teď připravuje byty ve dvanácti lokalitách jako například na Palmovce nebo na Nových Dvorech. Zatím jsou však projekty teprve v začátcích, některé už mají své projektanty, u jiných byly vyhlášeny architektonické soutěže. Můžeme tedy doufat, že se povedou co nejlépe a budou skutečně takové, jaké je magistrát slibuje, i když se vedení města třeba i radikálně promění. Právě schopnost výstavbu kvalitně plánovat v posledních 30 letech městu chyběla. Pozemky se prodávaly developerům bez regulačních plánů a město se tak zříkalo možnosti podrobněji o výstavbě rozhodovat. Developeři v posledních letech nepřekvapivě stavěli hlavně to, co jim přinášelo největší zisk – nadstandardně drahé byty.
Brownfieldy v rukou developerů
Pražská developerská společnost pak také stihla vytipovat pozemky, na kterých budou s podporou města vznikat baugruppe – podobně jako v německých městech. Poněkud méně spektakulární je výsledek Hany Kordové Marvanové. Na začátku volebního období radní ubezpečovala, že bude krizi řešit pomocí v Česku oblíbeného družstevnictví. Na jeho konci máme zatím jeden projekt s 260 byty. Po vleklých hádkách o podobu družstevního programu s koaličními partnery, kteří úspěšně tlačili na jeho přepracování, aby nebyl pro Prahu nevýhodný. Velkého průlomu se nedočkali ani lidé žijící v centru města, které denně ruší opilí turisté z bytů pronajímaných přes Airbnb. Těm zatím mnohem více pomohl covid než radní Marvanová. V Praze sice padla první pokuta za pronajímání bytu přes on-line platformy, kdy majitel nedodržoval pravidla, která u nás platí pro hotely. Tento byznys nicméně dál narušuje život obyvatel pražské jedničky a snižuje dostupnost bydlení v této i v několika dalších čtvrtích.
Velmi smíšené pocity pak mohou mít Pražané z přípravy velkých brownfieldů pro výstavbu nových městských čtvrtí. První fáze Sekyrova Smíchov City a projektu Penty v oblasti Masarykova nádraží se už staví. Byla představena finální verze územní studie pro oblast Bubny-Zátory na Praze 7, kterou mohli Pražané připomínkovat. Stejně jako podkladovou studii pro změnu územního plánu pro oblast Nákladového nádraží na Žižkově. Pozemky ve všech čtyřech extrémně lukrativních a strategicky skvěle umístěných oblastech si velké developerské společnosti zajistily už dávno, a to za extrémně výhodné ceny. Směšně nízkou částkou, kterou Českým drahám zaplatil Luděk Sekyra za pozemky na Smíchově, se zabývali Reportéři ČT i policie.
Vedení Prahy se tak ocitlo v situaci, kdy kolem strategicky umístěných pozemků vyjednává s developery mnohdy už jen kosmetické úpravy. Na Smíchově dostupné a sociální byty nebudou, v případě Bubnů a Zátor ještě není rozhodnuto. V rámci druhé fáze výstavby Masaryčky se město s Pentou domluvilo na výstavbě bytů, cenu si ale bude určovat developer. Plánovaná podoba budoucích čtvrtí prozrazuje nejen to, že vznikají pro zisk majitelů pozemků, je znát i ignorance toho, co už dnes víme o klimatické změně a jejích možných důsledcích pro Prahu. Zatímco metropole typu Helsinky si důsledně hlídají poměr zastavěného a zeleného území, tzv. green factor, v Praze se má oblast jednoho z nejrozžhavenějších tepelných ostrovů v holešovickém meandru změnit v hustě zastavěnou čtvrť včetně výškových budov. Uprostřed se momentálně plánuje jen subtilní liniový park podél železnice. To, kolik prostoru tu zbude pro rostlý terén, tedy i prostoru pro vsakování vody, ještě není definitivní. Už teď je ale jisté, že ho příliš nebude.
O tom, zda mohli současní zástupci města developery při uzavřených jednáních přimět vyčlenit pro dostupné bydlení větší počet bytů a zajistit zdravější životní podmínky v nových čtvrtích, anebo jsme přišli o možnost do podoby území promlouvat už ve chvíli, kdy bylo pod cenou prodáno, se vede debata. Nejen odborníci sdružení v kampani Arniky Praha – město pro život dlouhodobě tvrdí, že politici dostatečně nevyužívají své možnosti neschválit změny územního plánu. Bez souhlasu zastupitelstva by totiž na brownfieldech stavět nešlo. Radní Hlaváček, který jednání za město vede, však upozorňuje na to, že zpomalovat ho dalšími či tvrdšími požadavky by bylo nevýhodné. Vedení města je přesvědčeno, že nejlepším receptem na krizi bydlení je umožnit co nejrychlejší výstavbu co největšího množství bytů. Jsou tak v rozporu s mnoha světovými i zdejšími odborníky včetně zvláštního zpravodaje OSN pro adekvátní bydlení, známého belgického sociologa bydlení Manuela Aalberse nebo jeho českého kolegy Martina Luxe. Nejen ti zdůrazňují, že pouhá komerční výstavba ceny nezchladí.
Hřibova revoluce
Dokumenty, jako je zpráva OECD vzniklá Česku na míru či kuchařka pro státy a města postižené krizí bydlení #Housing2030 od Evropské hospodářské komise OSN, nám doporučují především zajistit si funkční rámec pro navyšování sociálního a dostupného bydlení. S tím Praze bohužel nepomůže ani nově zavedené pravidlo kontribucí pro developery. Ti městu sice musí v případě změny územního plánu odvádět určitou částku, za kterou se bude pořizovat občanská vybavenost, infrastruktura, zeleň nebo právě dostupné byty, ta je ale tak nízká, že například na Žižkově bytů díky kontribucím vznikne jen asi desítka. Přesto neváhal Zdeněk Hřib ve videu s radním Hlaváčkem označit nové opatření za revoluci, která dostupné bydlení zajistí.
V otázce bydlení přistoupilo město v posledních letech ke strategii založené na vytváření dojmu, že se na všem pracuje a vše se zvládne. Je sice fakt, že se radním povedlo do velké míry obrátit dřívější kurz Prahy a položit základy mírnění dopadů krize bydlení, jejich snahu však zatím mohl pocítit jen určitý počet lidí. Mnoho dalších krizi akutně pociťuje, na bydlení vynakládá velkou část příjmu a jejich životní úroveň se snižuje. Beznaděj teď při hledání bydlení prožívá většina studentů vysokých škol, na které nezbyl pokoj na kolejích. Ti, kterým živobytí nedotují rodiče, se můžou se studiem buď rozloučit, nebo budou muset při škole pracovat tak intenzivně, že jim na studium nezbyde adekvátní množství času.
Optimistická vyjádření zástupců města také vytvářela celé čtyři roky poněkud falešný dojem. Krize bydlení je v Praze skutečně hluboká a pokud ji chceme mírnit, bude potřeba pomoc státu a kombinace mnoha různých nástrojů. O některých z nich zástupci města dosud příliš slyšet nechtěli – Spojené síly například hned v začátku utnuli záměr Pirátů zjišťovat počet prázdných bytů. Město také mohlo celou dobu mnohem intenzivněji (alespoň rétoricky) tlačit na stát, bez kterého se v otázce bydlení nakonec neobejde. Mohlo také o bydlení mnohem více a kvalitněji informovat. Na výstavě v městské galerii věnované architektuře a urbanismu Camp jsme mnohdy mohli sledovat vyleštěné vizualizace v prezentacích developerů, místo abychom tu mohli vnímat kritickou debatu odhalující skutečný rozměr stavu věcí.
Volit šťastnou rukou
Praha se zatím příliš nenaučila komunikovat se svými obyvateli ani zjišťovat jejich potřeby a preference. Stále má tendenci jim nové projekty předkládat k obdivu a očekávat chválu, než aby předem vznikaly pro konkrétní území podrobnější sociodemografické studie a probíhaly participační procesy, jejichž výsledky se mohou do územních studií propsat. Jednoduše řečeno se lidí nikdo příliš neptá na to, co ve svém okolí chtějí. Například u projektu Smíchov City mohli pouze debatovat, a to jen o možné podobě veřejných prostranství.
Obyvatelé Prahy se tak ocitají v situaci, kdy kolem nich vyrůstají nové čtvrti určené pro zisk velkých společností, které kvalitu jejich života nezvýší. Nové komerční byty nebudou levné, budou dál šponovat ceny na trhu bydlení. Málo ozeleněná výstavba bude ohřívat městské prostředí už teď protkané tepelnými ostrovy. Občanským sdružením vzniklým kvůli nesouhlasu s necitlivou výstavbou se ale ve veřejné debatě nedává adekvátní prostor, mnohdy se na ně okamžitě snese nálepka NIMBY (tj. not in my backyard) a jsou vydáváni za potížisty, kterým by se nelíbilo nic. V zajištěných společenských vrstvách se totiž stal populárním názor, že stavět se má cokoliv kdekoliv a co nejrychleji a přesně to krizi bydlení vyřeší.
Toto shrnutí může působit poněkud depresivně, ale je dobré si uvědomit, že ještě před čtyřmi lety byla v čele Prahy Adriana Krnáčová, která o tom teď píše detektivní romány. Byty se privatizovaly a spojení „bytová politika“ se nikdo neodvažoval vyslovit. Momentálně už je u novinářů v kurzu se ptát, zda bude stavět i město, a strany napříč spektrem si uvědomují, že Pražané berou vážně jak krizi bydlení, tak klimatickou krizi. I program Spolu je v oblasti životního prostředí nečekaně košatý.
Na místě je samozřejmě nedůvěřivost ke straně, jejíž někteří představitelé klimatickou změnu dodnes popírají, je nicméně znát, že už i k ODS doputovalo, že Pražané nechtějí žít na tepelném ostrově. Stranám na levici se mezitím podařilo sjednotit a podílet se na formování pražské politické nabídky akcentováním zelené politiky, důsledné bytové politiky a celkovým důrazem na sociálně spravedlivý rozvoj metropole. Nezbývá než současné koalici poděkovat za všechno, co se jí podařilo, a doufat, že pro následující volební období zvolí Pražané strany, které budou schopné efektivní spolupráce a ochotné na položené základy navázat.
Autorka je redaktorka Alarmu.