Foto Jose Pereira, CC BY-NC-ND 2.5
V neděli 4. září občané Chile drtivou většinou zamítli návrh nové ústavy, která by nahradila současný dokument vytvořený v roce 1980 během Pinochetovy diktatury. Průzkumy několik týdnů předpovídaly vítězství „rechazo“ (zamítnutí), přesto ale bylo velkým překvapením, když se pro „apruebo“ (schválení) vyjádřilo pouze 38 procent hlasů oproti 62 procentům pro zamítnutí. Odmítnutí nové ústavy ostře kontrastovalo s výsledky referenda z roku 2020, ve kterém 78,8 procenta lidí hlasovalo pro vytvoření nové ústavy. Jelikož návrh, o kterém se v neděli hlasovalo, obsahoval sérii progresivních bodů zpopularizovaných během povstání roku 2019, očekávalo se, že výsledky budou víceméně v souladu s výsledky voleb z loňského prosince. V těch se prezidentem stal progresivní Gabriel Boric s 55,9 procenta hlasů. Jak si tedy tento výsledek vysvětlit?
Proč rechazo?
Aktuální referendum bylo prvním povinným hlasováním za posledních deset let a volební účast byla jedna z nejvyšších v historii Chile. K volebním urnám přišlo 86 procent voličů, což je srovnatelné s referendem z roku 1988, které iniciovalo přechod Chile z diktatury na demokracii. Z takto vysoké volební účasti vyplývala otázka, jak bude hlasovat ta část obyvatelstva, která se běžně do voleb nezapojuje. Sčítání pak odhalilo, že tito voliči tíhli spíš k odmítnutí, a rychle se tak ustálil narativ o „tiché většině“, která běžně nevyjadřuje své politické postoje. Bylo by však zjednodušující takto škatulkovat miliony lidí, kteří se rozhodli volit poprvé. Důkladné analýzy směřují k okolnostem, které souvisejí spíše se spletitostí volebních systémů a s otázkou, jak novou ústavu sestavit, než s ideologickými preferencemi voličů.
Voliči se obávají potencionálních nejistot, jež by implementování nových bodů přineslo, a vyžadují od politických představitelů postup bez zmatků a nejasných vyjádření.
Podle nedávné analýzy, kterou zveřejnili výzkumníci z Universidad del Desarrollo, byla nová ústava odmítnuta v každém ze šestnácti regionů a v 338 z 346 obcí. Výsledky ukazují, že lidé s nízkými a středně nízkými příjmy upřednostňovali rechazo v 87 procentech případů, tedy o něco více než lidé se středně vysokými a vysokými příjmy. Podobně rechazo zvítězilo ve venkovských oblastech a místech s vysokou hustotou domorodého obyvatelstva. Sklon k odmítnutí návrhu ústavy napříč všemi sociálními a demografickými skupinami však nelze jednoduše vysvětlit nadměrným využíváním dezinformací v kampani za rechazo. Ty sice sehrály svou roli, ale zdaleka ne samy. Průzkumy dalších chilských agentur odhalily, že 40 procent voličů se rozhodlo odmítnout novou ústavu, protože „proces, který vedl k úmluvám byl nekorektní“, 35 procent se domnívalo, že návrh „vytvoří nestabilitu a nejistotu“, 29 procent odmítlo návrh „plurinacionality a autonomie domorodého obyvatelstva“ a 24 procent uvedlo, že „stačí úprava současné ústavy“.
Bez zmatků
Plurinacionalita byla jedním z hlavních a nejkontroverznějších faktorů. Tento bod navrhoval, aby se Chile stalo státem, který by uznával existenci různých „pueblos“ a domorodých národů. Plurinacionalita by uznávala domorodá území a jejich autonomii a – což se ukázalo jako nejkontroverznější – umožňovala by implementaci právního pluralismu skrze vytvoření domorodého soudního systému. Tato právní reforma by tak domorodým obyvatelům umožnila mít vlastní soudní systém, v němž by se mohli zabývat komunálními záležitostmi prostřednictvím svých vlastních kulturních a právních zvyklostí, přičemž by stále podléhali státnímu právu a pravidlům Nejvyššího soudu. Plurinacionalita byla jedním z nejprogresivnějších bodů v nové ústavě – představovala by významné odškodnění pro historicky utlačované domorodé skupiny v Chile. Stal se ale rovněž velmi diskutovaným tématem.
Pravicové skupiny mobilizované kolem kampaně za rechazo i mainstreamová média využily otázku plurinacionality ke kritice celé nové ústavy, často se zřetelným rasistickým tónem. Tvrdily, že autoři vypracovali ústavu jen pro určité skupiny, a to na úkor „velké většiny“. Tento narativ zanechal hluboký dojem mezi komunitami dělnické třídy, které mají malý nebo žádný přístup k sociální spravedlnosti a jeho usnadnění je pro ně důležitější než rozsáhlá reforma. Kritika plurinacionality nicméně nenaznačuje, že ti, kteří hlasovali pro odmítnutí nové ústavy, mají nutně nacionální nebo rasistické sklony.
Podle poslední studie se 67 procent voličů shoduje na tom, že Chile potřebuje novou ústavu, ale neshodují se na procesu, který by měl k tomuto kroku vést – 50 procent vyžaduje nový ústavní proces, zatímco 46 procent preferuje reformu stávající ústavy. Jsou to právě tito voliči, kteří se obávají potencionálních nejistot, jež by implementování nových bodů přineslo, a vyžadují od politických představitelů postup bez zmatků a nejasných vyjádření.
Historický krok
Zatím není jisté, jak bude proces vytváření nové ústavy vypadat. Prezident Boric se již sešel s hlavními politickými stranami ohledně definování podmínek zpracování nového návrhu. Pravicové strany se tomu jistě budou snažit zabránit a politické síly napravo i ve středu budou blokovat pokusy zopakovat začlenění domorodých kvót do jakékoli budoucí úmluvy. Některé se také budou snažit zabránit možnosti dalšího referenda o novém návrhu.
Průzkumy však ukazují, že nová ústava je stále populární a úkolem progresivních sil bude zajistit, aby některé prvky, jako například právo na vodu, národní zdravotní systém, reprodukční práva a bezplatné vzdělání, byly zahrnuty i v budoucím návrhu. Implementování nové ústavy v Chile představuje historický krok, který bude stvrzovat symbolický i praktický přechod od Pinochetovy diktatury k demokracii. Progresivní síly, které dnes mají bezprecedentní popularitu, nesou odpovědnost za dalekosáhlou úlohu, jež zahrnuje restrukturalizaci mnoha politických a administrativních institucí, vytvoření nových právních orgánů a navržení nového modelu rozvoje, který takový historický přechod umožní.
Autorka je sociální antropoložka.