Foto Andy Miah, Flickr, Creative Commons, CC BY-NC 2.0
„Rusko je misogynní stát, mužský svět. Domácí násilí je legální. Zákon, který ho dekriminalizoval, byl dokonce v roce 2017 navržen ženou. Už jenom z toho je vidět, jak ruský systém ženy zneužívá,“ tvrdí sedmkrát vězněná členka Pussy Riot na improvizované tiskové konferenci po nedávném pražském koncertě. Vysvětluje tak, proč se do aktivit ruského feministického kolektivu zapojila. A vzpomíná, jak v její osobní emancipaci hrálo velkou roli mateřství. „O feminismus jsem se začala zajímat, když jsem v osmnácti otěhotněla a dítě jsem si rozhodla nechat. Tehdy jsem začala narážet na nové překážky a všechny ty nesmyslné stereotypy, které jsem už nedokázala přehlížet,“ popisuje moment, kdy se jako tehdejší studentka kreativního psaní ponořila do feministických knih, aby lépe pochopila zdroj útlaku, kterému čelí.
Tehdejší premiér České republiky Petr Nečas asi ženy za lidské bytosti nepovažoval, když na návštěvě Českého velvyslanectví v Moskvě v roce 2013 prohlásil, že členky Pussy Riot nejsou žádné bojovnice za svobodu a lidská práva, a novináře varoval, aby si z nich nedělali falešné modly.
Koncem roku 2011 zmítaly Ruskem rozsáhlé protesty, které provázely nadcházející prezidentské volby. „Z dnešního pohledu moc nedává smysl, že nás tehdy Putin nechal takhle protestovat. Myslím, že se jen snažil liberály umlčet tím, že jim dal hlas,“ popisuje mi tehdejší náladu v Rusku kamarádka, kterou po koncertě potkám před MeetFactory. Margarita, která pochází z malého městečka poblíž Moskvy a tehdy v hlavním městě studovala anglickou filologii, se zmiňovaných protestů účastnila a náladu na tehdejších demonstracích mi popisuje jako až překvapivě vřelou. „Lidi na sebe byli tak milí, opravdu jsme tehdy věřili, že jdeme správným směrem,“ vzpomíná se slzami v očích pětatřicetiletá žena.
Na jednom z protestů se potkaly i budoucí členky Pussy Riot. Tehdejší studentka žurnalistiky Marija Aljochina se na demonstraci seznámila s Naděždou Tolokonnikovovou a Jekatěrinou Samucevič. Ty se zrovna společně s dalšími třinácti ženami chystaly založit feministický punkový kolektiv, protože jim v Rusku chyběl hlasitý odpor vůči rigidním patriarchálním strukturám. Mladé demonstrantky záhy zjistily, že je spojuje nejenom obdiv k postojům feministických myslitelek, jako jsou například Simone de Beauvoir, Andrea Dworkin nebo Kate Millett, ale i touha vydráždit apatickou majoritní společnost k aktivitě.
Když Putinovi došla s liberály trpělivost
To se jim nakonec tak úplně nepodařilo. Feministický kolektiv, který podporoval práva LGBTQI+ osob a kritizoval Putinovu politiku i jeho vazby na ruskou pravoslavnou církev, zůstal v domovském Rusku, jak mi později vysvětluje Margarita, prakticky neznámý a žádné větší společenské pohyby se mu způsobit nepodařilo. Mnohem známější se umělkyně staly za hranicemi Ruska, zejména poté, co v únoru roku 2012 vpadly do moskevské katedrály Krista Spasitele a odsloužily bohoslužbu, kterou návštěvnictvo kostela nečekalo. S obličeji zahalenými do barevných kukel zazpívaly punkovou modlitbu Bohorodičko, vyžeň Putina, kterou upozorňovaly na propojení prezidentského kandidáta s pravoslavnou církví. Trojice zmíněných žen byla později zatčena a Tolokonniková i Aljochina odsouzeny ke dvěma letům v ruském pracovním táboře za takzvané chuligánství. V Rusku začalo přituhovat. „Jako by Putinovi s liberály došla trpělivost, a tak přitvrdil,“ vysvětluje mi vnitropolitický kontext Margarita.
Maria Aljochina, jedna z hlavních tváří Pussy Riot a lidskoprávní aktivistka, pak svoje zážitky s ruskou státní represí sepsala v knize Riot Days. Kniha tvořila i dramaturgickou kostru pražského vystoupení na pomezí divadelního představení a koncertu, na kterém jsme mohli slyšet o policejní brutalitě i denních strastech ženských hrdinek. Aljochinu pak uvěznili ještě celkem šestkrát. Před posledním nuceným, jedenadvacet dnů trvajícím pobytem v trestanecké kolonii, který jí úřady vyměřily za kritiku ruské invaze na Ukrajinu letos v dubnu, utekla v převleku za poslíčka z domácího vězení přes Bělorusko do Litvy.
Stejný scénář jako u Patti Smith
Ačkoli jsou Pussy Riot v zahraničí často vnímány jako lidskoprávní aktivistky, ne každý vždy viděl ve způsobu jejich odporu proti útlaku akt hrdinství. Tehdejší premiér České republiky Petr Nečas asi ženy za lidské bytosti nepovažoval, když na návštěvě Českého velvyslanectví v Moskvě v roce 2013 prohlásil, že členky Pussy Riot nejsou žádné bojovnice za svobodu a lidská práva, a novináře varoval, aby si z nich nedělali falešné modly.
Na upřednostňování tradic bez ohledu na to, jak škodlivé jsou, jsem z českého veřejného prostoru zvyklá. Možná i proto mě překvapilo, která z mnoha dimenzí Pussy Riot v Česku v roce 2022 rezonuje nejvíce. Putinovo brutální napadení Ukrajiny a měsíce trvající vraždění nevinných lidí proměnilo představy o současném světě většině Čechům a Češek, ale vytáhlo na světlo také bolesti kolektivní paměti a znovu rozdrásalo předrevoluční traumata.
V potemnělé budově bývalých jatek – a dnes mimo jiné i umělecké galerie nebo koncertního sálu na pražském Smíchově, totiž mezi jinými potkávám třeba i jednoho z porevolučních ministrů financí za ODS, který na Twitteru tak rád paternalisticky ponižuje novinářky. Když ho s jeho dcerou míjím ve frontě na nápoje, trochu doufám, že ho sem přivedla ona. Že si všimla otcova latentního šovinismu a chtěla mu s laskavostí ukázat vlastní feministické vzory, které na pódiu bolestně křičí a naříkají nad ústrky patriarchátu, jehož lidskou podobu na sebe vzal patriarcha Putin. Tuším ale, že mnohem pravděpodobnější je nepochopení, které v Česku potkalo třeba i americkou hudebnici Patti Smith, a o kterém mi před pár měsíci po návštěvě jejího koncertu vyprávěl hudební publicista Pavel Turek.
Feminismus jako nezvaný host
Pussy Riot totiž mnoha disidentským následníkům připomínají především vězněné druhy nebo vzory, a tak jsou ochotní jim trochu toho feminismu prominout, jen když o něm moc nemluví. Členky Pussy Riot by ostatně nebyly prvními ženami, které by si místní neoliberální konzervativci přivlastnili jako token vlastních antilevicových postojů. Každou myšlenku, která jen trochu zavání řešením problémů těch, co neměli dostatečné známosti, aby si během transformace dokázali řádně nakrást, označují za komunismus.
Podobné bulvární redukce se dočkala i jedna z největších ikon prvorepublikového feminismu Milada Horáková, která skončila jako plochá karikatura sama sebe na předvolebních plakátech. Celá její demokraticko-socialistická politická příslušnost, tvrdá práce a aktivismus v sociální oblasti se k varování před zhoubnou levicovou ideologií nehodily. Celý kulturní a společenský význam jedné výjimečné a odvážné ženy byl heslem „zavražděna komunisty“ zredukován pouze na okamžik její ohavné smrti. Ženy evidentně mohou ve světě pravicově konzervativních nositelů disidentské tradice existovat jen za předpokladu, že se zbaví feminismu.
Proto už mě vlastně ani nepřekvapuje povaha otázek, které čtyřem ženám, jež účinkovaly v pražském představení, pokládají zpravidla mužští novináři. Skoro celá následná diskuse se tak točí jen okolo Putina a jeho bezohledných činů a kolem krutého zacházení nejen s těžce zkoušenou Ukrajinou, ale i ruským obyvatelstvem, které během dvou posledních desetiletí vmanipuloval do pozice naprosté bezmoci. Na to, že se mladé studentky začaly moskevskému tyranovi vzpírat právě proto, že za pomoci státního aparátu a ruské pravoslavné církve zotročuje ženy, si už vzpomene jen málokdo. Prvním a často taky těm nejzranitelnějším obětem prostě téměř nikdo nevěří. O to hůř, když se ohánějí feminismem. Ten se velké části české společnosti zdá stále dobrý, jen pokud se dá použít ve velkých geopolitických bitvách daleko za našimi hranicemi. V českých kuchyních a kuchyňkách je stále nezvaným hostem.
Autorka je hudební publicistka a moderátorka hudebního podcastu Soundsystém.